neděle 5. března 2017

Neříkat všechno není lež?

Současná psychologie definuje asi devět druhů lži od polopravdy, přes zamlčování až po lež dětem, nebo lichotku. Přesto si hodně lidé myslí, že lež je jenom vědomé říkání jiného příběhu, než který se skutečně stal.  Lží je ale i vědomé neříkání určitých věcí. Lidé jsou obdařeni řečí.  Komunikace je jedním z nejsilnějších nástrojů, který mohou lidé používat k tomu, aby se dostali do fáze naprostého pochopení a porozumnění, přesto je to právě neschopnost správně komunikovat, která nás lidi vede k tomu, že se nenávidíme a že si nedůvěřujeme. 
Nebudu tady psát o té nejprimitivnější formě lidí co podvádí své manželky, spí s vdanými ženami, nebo lžou svým rodičům i přátelům, ale definuji další formu poznání, kterou jsem na své cestě životem učinila. 
Včera jsem se bavila s velmi otevřeným a docela spirituálně pokročilým člověkem. Zmínil se o důležitosti a významnosti pravdy. Tenhle samý člověk, však ihned v zápětí definoval neříkání všeho jako něco jiného než lhaní. Bohužel nevím, jestli tahle forma pochopení je o poznání výše a tedy nad mé prozatímní chápání a nebo je to fáze, kterou já jsem přeskočila díky svým mega významným životním zkušenostem, na základě kterých nebylo třeba tuto fázi znovu prožívat. Každopádně pro mě je (nevím jestli zatím, nebo vůbec) neříkání všeho úplně stejnou lží jako říkání hoven, který mají skrýt hnusnou skutečnost a hned vysvětlím proč. 
Můj táta má kromě mě a bráchy ještě dvě dcery. Nikdo mi to neřekl až do mých osmnácti let, kdy jsem na to přišla omylem, když sem si půjčila tátovo telefon. V tý době už sem byla hoodně významnej ignorant, takže to se mnou ani nehlo. V zápětí jsem se dozvěděla, že celá má rodina, brácha, babička, sestřenice a další, to dávno vědí, mě to údajně nikdo neřekl, aby mi neublížili :D :D :D. Nadostala jsem právo rozhodnout se jestli si nechám ublížit, bylo rozhodnuto za mě. Neměla jsem žádné právo rozhodnout o svém vlastním chápání vzniklé komplexní situace, bylo mi odebráno právo být smutná, zklamaná, ublížená, bylo mi odebráno právo na emoce, vzniklé s touhto náročnou situací. Lidé, kteří mě měli rádi, rozhodli za mě, co je pro mě nejlepší. Lidé, kteří mě měli nejraději, byli těmi, kdo mě nejméně znali a kteří mi nejméně důvěřovali. Tahle lekce je extrémním pojetím toho, že neříkat všechno je lež, aspoň pro mě jo. Je to lež, která bere člověku právo na vlastí emoce. Je to lež v rámci které si cizí člověk hraje na boha: "Neřeknu mu to, abych mu neublížil" - člověk který se takto rozhoduje si myslí, že ví, že dané sdělení by druhé osobě ublížilo, Jenže... Co znamená ublížilo? Že by daná osoba byla smutná? Že by byla naštvaná? V případě puberťáka, že by se urazila? V případě partnera, že by odešel?
Tenhle přístup rodičovské super ochrany před ublížením ve  mě postavil zeď dávno předtím, než sem se tohle dozvěděla. Když mi zemřel děda, nebyla jsem asni na chvíli smutná. Ještě ani ve dvaceti jsem neuměla prožívat emoce a vyznávala jsem názor, že dokud mi všechno bude u zadku, budu šťastná. Tohle je to, co rodiče chtěli? Nikdy mi neublížit, abych mohla bejt přesvědčená o své vlastní neohroženosti a nadosmrti úplně bezcitná svině? Pokud jo, tak se jim to málem povedlo, ale znám je a vím, že to v životě měli oba dva těžké, takže díky tomu, že sem tu svojí zeď nakonec postupně zbourala vím, že to ani jeden z nich neudělali záměrně a dělali to s tím nejlepším vědomím a svědomím. To není omluva toho co udělali, to je pouze výraz pochopení.
Ten, kdo se rozhodne jakoukoli informaci zatajit, není podle mě dostatečně smířený se svým vlastním chápáním sebe sama. Bojí se reakce druhých, protože jim dal schopnost, aby svým názorem na něho ublížili jemu samému. Takový člověk se stále něčeho bojí. Ať už je to odmítnutí, nebo vztek, či úplný odchod  osoby, kterou se rozhoduje nesdílením "chránit".
Tohle je sobectví a ne ochrana. To je ubližování a hlavně více než druhým, je to ubližování sám sobě, proto se na svou rodinu nezlobím, peklo, které si sami přichystali, tím, že se rozhodli nesdelit nepříjemnou pravdu, není nic hezkého... Pokusím-li se nesdělit informaci o které si myslím že by mohla druhému ublížit, musím pořád dokola myslet na to, jestli se to ten druhý nedozví. Ubližuji tedy nepřímo druhému, ale úplně totálně přímo masochisticky ubližuji sobě, odsuzuji se k životu v úzkosti a obavách. Udržování druhých v nedostatku informací s cílem udržení jejich pozitivního obrazu o nás je prostě blbost.
Jenže co když je to třeba maličkost? Co když je to třeba tak, že se nám někdo líbí tolik, že na něho nemůžeme přestat myslet? Zaslouží si náš partner, abychom to věděli? Vždyť mu to ublíží, když mu to řekneme. NO... a nebo vznikne komunikačně náročná situace. Partner na nás začne třeba řvát (pokud máme tento typ vztahu) a obviní nás z nevěry, sobectví, z toho, že už pro něho nejsme dostatečně atraktivní a ze spoooousty dalších nepříjemných věcí. Jenže, když se nebudeme s těmahle obviněníma ztotožňovat a vše pečlivě vysvětlíme a partnera ujistíme, že to tak vůbec není a že ho milujeme celým svým srdcem a proto mu říkáme pravdu o svém vnímání reality, potom to ten partner za delší či kratší čas bude schopen zpracovat, samozřejmě, že bude chvíli smutný, ale třeba potom začne chodit běhat, nebo do posilovny a nebo díky tomu, že sme se nebáli postavit sebe i jeho před náročnější situaci, získá o level vyšší sebevědomí  a třeba pozve ten objekt našeho sexuálního zájmu na společné víno... 
Svět je úžasné místo k bytí, není potřeba si život zde komplikovat podléháním strachu.

Žádné komentáře:

Okomentovat