čtvrtek 23. února 2017

Jsme jen loutky?

Nevím jak je to dlouho, byla sem v tý době těžkej ignorant. Každopádně nebude to dýl jak deset let, co se můj brácha rozhodl, že ho život u rodičů nebaví a že se odstěhuje na nádraží. Nevím přesně ani jak dlouho tam "bydlel", ale pamatuju si moc dobře na moment, kdy mi mamka s taťkou, tehdy už rozvedený, zavolali ať přijdu za nima na paroviště a tam mi oznámili, že je brácha v bezvědomí na anesteziologickém a resuscitačním oddělení v Klatovech a že tam za ním jedou. Bez váhání jsem jela s nimi. 
V nemocnici nám řekli, že bráchu zbili náckové a že je na tom hodně špatně. Po nějaké době bráchu přivezli domu a ten nemohl sám skoro ani chodit. Doktoři nám tehdy řekli, že utrpěl velmi vážné poranění hlavy a že jestli bude dál kouřit marihuanu a pít alkohol, může to mít trvalé následky v podobě epileptických záchvatů. Trvalo to jen pár let, než brácha dostal svůj první vážný záchvat.
No a teď...Čí je tohle celý vina? 
Můžou za to, že brácha byl na nádraží rodiče a jejich rozvod? Může za to, že má brácha epilepsii dealer drog, nebo výrobce alkoholu, nebo za to může systém a nebo dokonce doktoři, který to věděli a stejně s tím nic neudělali? Nebo si za to může brácha sám? 
Vím, že odpovědí na tuhle otázku je tolik, kolik čtenářů, ale já mám vlastní odpověď. Svobodní nejsme, dokud nedokážeme plně přijmout odpovědnost za svoje chování. Dokud jsme schopní za svoje pocity, emoce, za svojí životní situaci a to, že se máme na hovno obvinit kohokoli dalšího, do té doby nejsme schopni učinit jediné svobodné rozhodnutí a to bez ohledu na to, co hlásá legislativa. 
Pojďme teda vést děti k tomu, aby konečně dokázaly být naprosto sebevědomé a svobodné.
Pojďme místo tří hodin zeměpisu a dalších tří hodin dějepisu, učit děti podívat se do sebe, do svého nitra, do svého srdce, pojďme je vést k tomu, jak nejrychleji nalézt sami sebe tak, aby zeměpis pro ně nebyla slepá mapa, ale obraz zemí o kterých budou mít jasnou představu, která z nich je láká a která nikoli, protože budou moc dobře vědět co cítí a proč. Generaci dětí, pro které názor učitele bude prostor pro diskusi a ne autoritativní pravda.
Je úplně jedno, jestli se Mistr Jan Hus narodil v červenci, nebo v prosinci, důležitý je, že takových mistrů sedí každý den od osmi hodin od rána v každé třídě dvacet a je jenom na nás, jestli z nich vychováme další loutky, který si systém hrdě vyvěsí na stěny v podobě obrazů, a nebo jestli z nich vychováme samostatný lidi, jejichž svoboda bude přímoúměrná vědomí následků, které s ní souvisí. Je na nás, abychom dokázali vést děti k jejich srdci. Aby děti, které se v budoucnu odstěhují na nádraží, tam nešli proto, aby něco dokázali svému okolí, ale proto, že budou ruch nádraží milovat se vším co k pobytu na něm patří, tedy i se všemi riziky. Vychovejme v další generaci dětí, ty kdo  už nikdy v životě  nebude mít potřebu nikomu nic dokazovat. 
A jak na to? No tak prvně to chce naši plnou pozornost. Uff a to je kurva výzva. Udržet pozornost na ty hovna co voni řešej, jakože ta dala pusu tomu a ten tomu, bože jak nedůležitý problémy, proti tomu, že my musíme platit hypotéku a uhasit ten průser v práci, aby nás nevyrazili. Jenže... Ve chvíli kdy nejsme v práci, ve chvíli, kdy je po našem boku naše dítě neexistuje nic, než naše dítě a my, neexistuje budoucnost pod mostem, ani minulost neposlanýho mailu, existuje jen a jen tenhle nejdůležitější okamžik, okamžik, kdybychom se měli dítěti dívat do očí a vědět, že ten jediný nejdůležitější problém na světě je ta "blbost" co právě říká. Neměli bychom radit, poučovat, ani vnucovat svůj pohled na svět, měli bychom naslouchat, protože čím déle budeme naslouchat, tím snáze uvidíme, že dítě řešení už dávno zná. A pokud nás požádá, abychom mu poradili, potom teprve můžeme zvážit, jaký dojem na nás celá tahle situace dělá. 
A pokud vás dítě rozčílí, protože vám bere moc času? Zkuste si ještě než zvýšíte hlas představit jak před vámi teď leží mrtvé...
Bude to, co se právě chystáte na dítě z plna hrdla vykřičet pro vás ještě pořád důležité?
A pokud ste příliš vystresovaní, než abyste si tohle dokázali představit, sedněte si v klidu a v tichosti někam, kde se obvykle cítíte hezky a podívejte se do své hlavy, co je to, co vás tak moc stresuje? Jestli jsou to pouze slova lidí, kolem vás, nebo samotného dítěte, nebo partnera, tak máte vyhráno, žádné slovo vám nemůže ublížit, nepřiložíte-li mu nějakou váhu. To, že si o nás někdo myslí, že sme úplně neschopní, nemůže nic na naših schonostech změnit, pokud si myslíme, že může mít pravdu, potom hurá, vyhráli sme loterii, můžeme jeho slova, ať už jakkoli necitlivá, využít ve svůj vlastní prospěch a zlepšit se.
Pokud přijdete na to, že vás stresuje, že zítra asi nebudete mít co jíst, zapněte notebook, nebo jděte do knihovny (tam je většinou internet zdarma) a začněte se učit třeba cizí jazyk, nebo učit pěstovat brambory, záleží na vás čemu dáte přednost a taky na tom, jestli žijete na vesnici, nebo v centru Prahy bez balkónu. Na zítřku to sice nic nezmění, ale za pár let budete mít jídla, že nebudete stíhat jíst :-) <3
Nikdo, ale fakt nikdo s vašimi emocemi a energií nemůže manipulovat, naučíte-li se stejnému sebevědomí o jakém mluvím ve vztahu k dětem. Starší lidé se učí pomaleji, ale jde to, věřte si, milujte sami sebe a začnou se dít zázraky. :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat