pondělí 27. února 2017

Klid

"Chci mít klid." Kolikrát v životě už jsme tuhle větu slyšeli a kolikrát jsme jí sami řekli? Co to ale znamená? "Chci mít klid!" Říkáme partnerovi, nebo svým dětem, po tom co přijdeme z práce, kde jsme se celý den stresovali, kde na nás křičel šéf a kde jsme zuby nehty bojovali za svojí pravdu a za své schopnosti.  "Chci mít aspoň na chvilku klid!" říkáme poté co přijdeme z místa, které nenávidíme, ale kam zítra zase půjdeme. A vy co vás máme milovat a dávat vám svůj čas a pozornost, vy to zařiďte a běda jak ne! Běda jak nebudu mít klid! Náš malý syn nám jde dát svojí oblíbenou hračku a my už to nevydržíme a zakřičíme na něj "říkal jsem ti, že chci mít klid!" Syn je zmatený, nesl přeci tatínkovi svojí nejoblíbenější  hračku a chtěl si s ním hrát, protože tak je mu nejlépe, tak má nejlepší klid. Jenže tatínek chce mít jinej klid. Tatínek chce být úplně sám v místnosti, kde nebude ani maminka, ani oni, jeho děti. Tam by syn teda rozhodně klid mít nemohl, ale táta ho tam má. Nebo si jenom myslí, že ho tam má? Vždyť stačí jediné neuvážené slovo jeho partnerky, jediné neuvážené gesto, jediné hlasité zavřískání jeho milovaných dětí a vypění jak zakarbloavný šampus. Kde je teda ten klid? Dá se klid vůbec někde sehnat? Jezdíme na dovolenou, abychom mohli mít klid, kupujeme si drahé věci, abychom mohli mít klid, dáváme výpovědi v práci a rozcházíme se s partnery, abychom konečně měli svůj klid. Jenže blbý je, že ho stejně pořád nemáme. Jak je to možný? Ať děláme co děláme, klid nám nikdy dlouho nevydrží, vždycky se někde ztratí, vždycky nám ho někdo vezme a když už se vykašleme na všechny lidi v našem okolí, protože sou to všechno svině a když sme s nimi nemůžeme mít klid, tak stejně musíme do mhd, nebo za volant a tam teprve je to o nervy!!
Nakonec se můžeme rozhodnout, že se vydáme svůj klid hledat do jiné země, protože tam přeci musí být klid, když tam lidé žijí v tak chudých podmínkách a jsou šťastní.
Jezdíme ze země do země a když jich navštívíme dostatek zjistíme, že všude sou stejný kokoti a nikde není klid, konstatujeme pak, že život je všude stejně na hovno a vrátíme se zpátky do tý práce co nás předtím tak srala. Možná začneme litovat, že nám děti tolik odrostly a zpytovat svědomí, že jsme od nich utekli hledat něco, co stejně neexistuje. A přitom stačí tak málo... Stačí se zbavit všech těch nesmyslných domněnek, že klid je něco co je někde mimo nás, že abychom měli klid, musíme mít to a nebo bejt tam, změnit šéfa, nebo partnera...
Klid získáme jedině tak, že svůj život odpojíme od všech slov. Tak například, přijdeme z práce, kde na nás bezdůvodně řval šéf. náš partner je smutný a chce naši pozornost, my ho odbydeme a on nás začne obviňovat z toho, že vůbec nejsme doma. Můžeme se naštvat, nebo můžeme zůstat klidní, je to jenom na nás, stejně tak jako když se k nám šéf nechová hezky, můžeme se rozčílit, zhroutit a nebo mu poděkovat za jeho zpětnou vazbu a zůstat úplně klidní.
Slova partnera, ani lidí kolem nás nejsou námi. Je jedno co si lidé kolem nás myslí, co dělají a jak se chovají, na nás to nemůže mít žádný vliv, dokud tomu sami nedáme nějakou váhu. To že jsme ztahaní jako koťata a nemáme energii hrát si s našimi dětmi neznamená, že děti jsou otravné a ndopřejí nám klid, neznamená to, že bychom je měli lépe vychovávat a tedy nějak měnit, znamená to pouze jediné, přijít zpátky do příomného okamžiku, zjistit co za pocity v sobě skutečně máme a v klidu jim to vysvětlit.
Klid lze nalézt uprostřed rozbouřeného moře, uprostřed města plného smogu, nebo v kanceláři přeplněné lidmi, stejně dobře jako na tom nejkrásnějším korálovém ostrově. Klid není ani náhodou něco co je ovlivněno někým, nebo něčím. Klid je v nás a dokud to nepochopíme, budeme pořád ve stresu a pořád něšťastní, protože i když získáme všechno po čem jsme toužili, včetně partnera podle našich představ, postačí, když bude chtít odjet na dovolenou se svými kamarády, když poškrábe naší milovanou sedačku, auto a nebo když prohraje sparta a náš klid bude zase pryč...




čtvrtek 23. února 2017

Jsme jen loutky?

Nevím jak je to dlouho, byla sem v tý době těžkej ignorant. Každopádně nebude to dýl jak deset let, co se můj brácha rozhodl, že ho život u rodičů nebaví a že se odstěhuje na nádraží. Nevím přesně ani jak dlouho tam "bydlel", ale pamatuju si moc dobře na moment, kdy mi mamka s taťkou, tehdy už rozvedený, zavolali ať přijdu za nima na paroviště a tam mi oznámili, že je brácha v bezvědomí na anesteziologickém a resuscitačním oddělení v Klatovech a že tam za ním jedou. Bez váhání jsem jela s nimi. 
V nemocnici nám řekli, že bráchu zbili náckové a že je na tom hodně špatně. Po nějaké době bráchu přivezli domu a ten nemohl sám skoro ani chodit. Doktoři nám tehdy řekli, že utrpěl velmi vážné poranění hlavy a že jestli bude dál kouřit marihuanu a pít alkohol, může to mít trvalé následky v podobě epileptických záchvatů. Trvalo to jen pár let, než brácha dostal svůj první vážný záchvat.
No a teď...Čí je tohle celý vina? 
Můžou za to, že brácha byl na nádraží rodiče a jejich rozvod? Může za to, že má brácha epilepsii dealer drog, nebo výrobce alkoholu, nebo za to může systém a nebo dokonce doktoři, který to věděli a stejně s tím nic neudělali? Nebo si za to může brácha sám? 
Vím, že odpovědí na tuhle otázku je tolik, kolik čtenářů, ale já mám vlastní odpověď. Svobodní nejsme, dokud nedokážeme plně přijmout odpovědnost za svoje chování. Dokud jsme schopní za svoje pocity, emoce, za svojí životní situaci a to, že se máme na hovno obvinit kohokoli dalšího, do té doby nejsme schopni učinit jediné svobodné rozhodnutí a to bez ohledu na to, co hlásá legislativa. 
Pojďme teda vést děti k tomu, aby konečně dokázaly být naprosto sebevědomé a svobodné.
Pojďme místo tří hodin zeměpisu a dalších tří hodin dějepisu, učit děti podívat se do sebe, do svého nitra, do svého srdce, pojďme je vést k tomu, jak nejrychleji nalézt sami sebe tak, aby zeměpis pro ně nebyla slepá mapa, ale obraz zemí o kterých budou mít jasnou představu, která z nich je láká a která nikoli, protože budou moc dobře vědět co cítí a proč. Generaci dětí, pro které názor učitele bude prostor pro diskusi a ne autoritativní pravda.
Je úplně jedno, jestli se Mistr Jan Hus narodil v červenci, nebo v prosinci, důležitý je, že takových mistrů sedí každý den od osmi hodin od rána v každé třídě dvacet a je jenom na nás, jestli z nich vychováme další loutky, který si systém hrdě vyvěsí na stěny v podobě obrazů, a nebo jestli z nich vychováme samostatný lidi, jejichž svoboda bude přímoúměrná vědomí následků, které s ní souvisí. Je na nás, abychom dokázali vést děti k jejich srdci. Aby děti, které se v budoucnu odstěhují na nádraží, tam nešli proto, aby něco dokázali svému okolí, ale proto, že budou ruch nádraží milovat se vším co k pobytu na něm patří, tedy i se všemi riziky. Vychovejme v další generaci dětí, ty kdo  už nikdy v životě  nebude mít potřebu nikomu nic dokazovat. 
A jak na to? No tak prvně to chce naši plnou pozornost. Uff a to je kurva výzva. Udržet pozornost na ty hovna co voni řešej, jakože ta dala pusu tomu a ten tomu, bože jak nedůležitý problémy, proti tomu, že my musíme platit hypotéku a uhasit ten průser v práci, aby nás nevyrazili. Jenže... Ve chvíli kdy nejsme v práci, ve chvíli, kdy je po našem boku naše dítě neexistuje nic, než naše dítě a my, neexistuje budoucnost pod mostem, ani minulost neposlanýho mailu, existuje jen a jen tenhle nejdůležitější okamžik, okamžik, kdybychom se měli dítěti dívat do očí a vědět, že ten jediný nejdůležitější problém na světě je ta "blbost" co právě říká. Neměli bychom radit, poučovat, ani vnucovat svůj pohled na svět, měli bychom naslouchat, protože čím déle budeme naslouchat, tím snáze uvidíme, že dítě řešení už dávno zná. A pokud nás požádá, abychom mu poradili, potom teprve můžeme zvážit, jaký dojem na nás celá tahle situace dělá. 
A pokud vás dítě rozčílí, protože vám bere moc času? Zkuste si ještě než zvýšíte hlas představit jak před vámi teď leží mrtvé...
Bude to, co se právě chystáte na dítě z plna hrdla vykřičet pro vás ještě pořád důležité?
A pokud ste příliš vystresovaní, než abyste si tohle dokázali představit, sedněte si v klidu a v tichosti někam, kde se obvykle cítíte hezky a podívejte se do své hlavy, co je to, co vás tak moc stresuje? Jestli jsou to pouze slova lidí, kolem vás, nebo samotného dítěte, nebo partnera, tak máte vyhráno, žádné slovo vám nemůže ublížit, nepřiložíte-li mu nějakou váhu. To, že si o nás někdo myslí, že sme úplně neschopní, nemůže nic na naših schonostech změnit, pokud si myslíme, že může mít pravdu, potom hurá, vyhráli sme loterii, můžeme jeho slova, ať už jakkoli necitlivá, využít ve svůj vlastní prospěch a zlepšit se.
Pokud přijdete na to, že vás stresuje, že zítra asi nebudete mít co jíst, zapněte notebook, nebo jděte do knihovny (tam je většinou internet zdarma) a začněte se učit třeba cizí jazyk, nebo učit pěstovat brambory, záleží na vás čemu dáte přednost a taky na tom, jestli žijete na vesnici, nebo v centru Prahy bez balkónu. Na zítřku to sice nic nezmění, ale za pár let budete mít jídla, že nebudete stíhat jíst :-) <3
Nikdo, ale fakt nikdo s vašimi emocemi a energií nemůže manipulovat, naučíte-li se stejnému sebevědomí o jakém mluvím ve vztahu k dětem. Starší lidé se učí pomaleji, ale jde to, věřte si, milujte sami sebe a začnou se dít zázraky. :-)

úterý 21. února 2017

Co má společného sex a veganství?

Obě tato podstatná jména, jsou-li vyslovena nahlas před většinovou společností, téměř vždy vzbuzují rozpaky, překvapení, pohoršení, stud, výsměch, či jinou reakci, která je spíše negativní než pozitivní. Společným jmenovatelem pro sex i veganství je tedy společenské tabu, které vytváří obrovský prostor pro předsudky, což je orná půda pro průsery.
Veganství. Co vše se skrývá v tomto kouzelném pojmu? Těžko říct, nějaké definice existují, ale ty nejsou ani zdaleka schopny obsáhnout obrovské snahy všech, kdo se snaží o změnu smýšlení většinové společnosti ve vztahu k problematice živočišné produkce. Ačkoliv je to fakt divný, tak málokdo ví, co se skrývá za těmi miliony úhledně zabalených balíčků v regálech obchodních domů. Kdybychom měli shlédnout video jak se tam ty balíčky dostaly, pokaždé, než si jeden z nich odneseme domů, asi by se jejich dovoz do supermarketů rapidně snížil. Přesto je poukazování na fakt týhle nechutný reality považován za extrém.
No nic, ale pojďmě k tý příjemnější věci :-)
Sex. No jasně. Nikdo to neděláme, všichni jsme panny a panicové, co nikdy neviděli pohlavní orgány jiného člověka. Ne? Nejsme? No a proč je tak divný se o tom otevřeně bavit? Proč je pro nás trapné bavit se o tom kolikrát týdně s partnerem spíme a proč nejsme schopni definovat své sexuální potřeby ať už jsou jakékoli? Nechápu, že při přijímání nového zaměstnance do práce studujeme podrobné životopisy a následně vedeme komplexní přijímací pohovory a při výberu partnera se nezeptáme jestli má rád sex, jak často a co ho vzrušuje. Vůbec už nerozumím tomu, že se často nezeptáme ani sami sebe, že ještě i ve 21. století bereme sexualitu za něco nenormálního a sami sebe a své pohlavní orgány nepřijímáme jako nádhernou a dokonalou součást nás.
Na základě srovnání těhle dvou nesrovnatelných věcí se mi prostě nepřestává zdát, že pravdu rádi schováváme. Než abychom přijali tu krutost co je za tou porcí vynikajícího jídla, raději vypneme video, než abychom se naučili jak milovat svýho partnera, prostřednictvím neustálého učení se a komunikace, najdeme si milence...
Rádi žijeme ve svých mnohdy totálně zcestných domněnkách a je nám to příjemnější, než poznat pravdu a vyvinout úsilí k tomu, abychom jí dokázali přizpůsobit skutečnost. Proč by se jinak lidé vyhýbali pravdě o tom co stojí za každým jedním balíčkem obsahujícím maso, nebo totálně pestrému a komplexnímu sexuálnímu životu, kterému ale předchází hluboké poznání a pochopení partnera. 
Zdánlivě se to zdá jednodušší, neřešit. Prostě myslet na něco jinýho, zapnout televizi, vožrat se, vykřičet se na někoho z okolí, dát si kus pořádnýho bifteku, zmlátit děti, nebo psa...V magazínu Firstclass jsem četla hezký poznatek a to, že život nám dává vše co chceme, ale nic pro co si nejdeme. To je tak nádherná pravda... Pochopit ji je zpočátku velice těžké, už jen začít rozpoznávat jaký všechny možný sračky máme ve svý hlavě je pořádná fuška, natož potom pokusit se pochopit a hlavně přijmout ty partnerovo, či partnerčiny (obzvlášť pokud ste deset let v manželství a zjistíte, že jste oba dva v sexuální oblasti submisivní a proto spolu už osum let nespíte a nebo že partnerku vůbec nevzrušujete, ale zapomněla vám to před pěti lety říct :D) a ufff ty hovna, který jsou za živočišnou produkcí, ty sou ještě o moc horší. Jenže později... Později je to jako když sledujete surfaře... Než se surfař naučí surfovat, musí věnovat hodiny a hodiny tomu, aby poznal a pochopil oceán, musí překonat neskutečné úsilí, jen proto, aby se mu dokázal přizpůsobit, musí ho přijmout, přestat s ním bojovat, ale ne proto, že to chce oceán, ale protože on sám po tom touží a že ty nekonečné minuty pod vodou, kdy nemá ani tušení jestli se ještě někdy znovu nadechne za to fakt stojí. Až se naučíme přiznat svojí sexualitu a vidět skutečnost se všemi jejími souvislostmi, ucítíme to samé co cítí surfař, když chytne svojí první vlnu a ten pocit už budeme chtít mít navždy. Naučíme se potom zdokonalovat, najdeme si čas trénovat. Možná taky přestaneme žrát mrtvoly a nebo si aspoň začneme připouštět že je žereme a tím pádem jich budem žrát o něco míň. Se svým partnerem taky začneme zase prostřednictvím různých odborných knih, pracovišť, akcí či kempů hledat společnou řeč v oblasti, která je pro partnerský život tak důležitá a zjistíme, že neexistuje nic krásnějšího než přijmout sám sebe a svůj živote úplně se vším co v něm je. <3

pátek 3. února 2017

Život nemáme ve svých rukách, ale ve své hlavě...

Představme si život jako vysoký zámek s velkou věží, překrásnou zahradou a obrovským výhledem.  
Představme si, že když se narodíme, narodíme se v podzemním patře v tom nejmenším pokojíčku, ve kterém je jen slaboučké světýlko a tak ani pořádně nevidíme co vše je kolem nás, nevidíme ty mučící nástroje, ani ty plesnivé stěny. Každý den pětkrát přijde paní a dá nám jídlo. Když se naučíme chodit odvážíme se otevřít dveře a podívat se kam ta paní odchází, když ale vidíme tu tmu, která se rozhléhá po celé chodbě lekneme se a dveře za sebou pořádně zabouchneme. Když chceme můžeme začít být vděční za své malinkaté světýlko, teplé jídlo a tu paní.




Jak ale jde čas přecijen se odhodláme a vykročíme ven z těch dveří. Když si naše oči po nějakém čase na tmu přivyknou objevíme schody. Odvážíme se po nich pokračovat, jenže zhruba dvacátý schod je strašně kluzký a my na něm uklouzneme a skutálíme se dolu z těch schodů, které jsou velice prudké a velmi se pomlátíme. Zalezeme tedy znovu do našeho pokojíčku a tady životy některých z nás také skončí. Potom se ještě lépe naučíme být šťastní s tím co máme, naučíme se to oceňovat a radovat se z toho, naučíme se i dalším činnostem a zemřeme spokojení. Jsou ale i další typy lidí. Lidé, kteří stokrát na tom dvacátém schodě uklouznou, lidé kterým ta paní co nosí jídlo strašně moc vynadá a řekne jim, že jsou hloupí, nenormální, slabí. Lidé které ta paní nutí už nikdy nezkoušet ten dvacátý schod zdolat, lidé kteří to ani přesto nevzdají a naučí se jak ten schod překonat. Tito lidé se po nějakém čase dostanou do mezipatra, které je úžasně veliké. 

Některým z nich to stačí a zemřou šťastní v tomto mezipatře.


Jiní ale věří, že když existuje tento prostor, musí existovat ještě jiný a tak hledají a najdou východ na zahradu. Zahrada je plná ovoce, zeleniny, ptáků, květin... Zahrada je ráj. Ta paní co nosí jídlo se naštve a opustí tyhle lidi, protože jí neposlechli a nezůstali v mezipatře, kde jim nakonec pobyt dovolila. Tito lidé nevědí že ovoce se dá jíst a tak strašlivě strádají hlady uprostřed všeho toho jídla. Nikdy v životě nejedli čerstvé ovoce, ani neviděli neupravenou zeleninu, neumí si představit, že by se něco takového dalo jíst a tak někteří zemřou hlady a vyčerpáním uprostřed všeho toho jídla.


Někteří lidé ale i tuto překážku prokouknou a nejen, že se naučí ovoce a zeleninu jíst, oni se naučí ji i pěstovat a zpracovávat. Některým to přijde úžasné a chtějí to někomu ukázat, běží tedy do sklepa, kde objeví další místnosti se slaboučkým světlem, místnosti kde jsou další lidé. Někteří lidé vycítí příležitost a začnou se o tyto lidi starat stejným způsobem jako ta paní, těší je že jsou užiteční. Někteří se snaží přesvědčit tyto lidi, aby se zbavili svého strachu a vykročili do tmy, ošetřují rány po pádech z dvacátého schodu, někteří své úsilí hned vzdají, protože ty nadávky jim nestojí za to aby trávili život ve tmě, když objevili tu nádhernou zahradu. Ti kteří své úsilí ale nevzdají a pomohou byť jedinému člověku překonat dvacátý schod, aniž by si sobecky pomysleli "mě taky nikdo nepomoh" takový lidé (někteří) mají šanci získat věrného společníka. Společníka, kterého budou velmi potřebovat až se vydají na cestu ze zámku do hor. Společníka, který je bude jistit až se budou škrábat ještě výš, společníka, který bude ošetřovat jejich rány které po cestě vzniknou.
Takový je prostě život. Můžeme zůstat s tou paní co nás krmí v tom maličkém tmavém pokojíčku, ale můžeme také té paní poděkovat a pozvat ji na společnou cestu. Pokud nebude chtít můžeme se s ní s úctou rozloučit a navždy si uchovávat vděčnou vzpomínku na to co pro nás udělala a to i přesto, že nemáme ani tušení jestli kdy najdeme jiného společníka. Stejně tak jako to můžeme udělat s každým jedním partnerem, přítelem, ale i příbuzným v našem životě. Nebo můžeme také začít toužit po pomstě, po tom abychom tu paní našli a ublížili jí za to, že nám o tom všem neřekla, za to kolik času jsme "kvůli ní ztratili v tom pokojíčku...". Je to jen na nás co si vybereme...
Nezpomeňme ale, že celá ta cesta je život. Že život nezačíná v mezipatře, v zahradě, mimo stěny zámku, ani se společníkem... Život začíná oceněním toho světla, toho jídla, té paní....

středa 1. února 2017

Proč být trpělivý neznamená ztrácet čas

Tracy je takový můj trenažér na dítě. Je to super. Mám jí od malinka a tím že jsem jí vychovávala úplně sama je přesně podle mých představ, což je celkem logický, když nemam její chyby na koho svést tak je lepší když žádný nemá (rozuměj, když na ní žádný podvědomě nevyhledávám:D). No každopádně jak už někteří z předchozích článků asi víte chodím s ní bez vodítka a to téměř všude. Když si myslí, že je to vhodný, tak poslouchá na slovo. :D Její poslední tríček je  že se naučila sama skákat do vany, když jí řeknu, že má špinavý nožičky. Je to moje zlato. Dneska se jí ale vyskočit nechtělo, uklouzla a usmyslela si, že je to pro dnešek fakt nevhodný. Klouže jí to na dlaždičkách a i když jí dávám pod nohy podložku občas jí to takhle ujede. Její vztekání znamená, že začne nahlas štěkat. Normální člověk by jí asi vzal a do tý vany vysadil, já ale nejsem normální (na což sem hrdá, protože je to moje jediný celoživotní dílo:D) a přijde mi taky tak trošku škoda, že by tenhle tríček přestala dělat, takže většinou když odmítne vyskočit, protože se bojí, že jí to uklouzne, stojím s ní u tý vany do tý doby, dokud to nepřekoná a neodhodlá se vyskočit. Znamená to, že na ní musím mluvit a ona štěká, ozvučení psího štěkotu v koupleně je náramně úžasné, což Petra a možná i naše sousedy může klidně i přivádět k šílenství, já jsem si toho vědomá, přesto na ní nezvyšuju hlas, ale uklidňuju jí hlazením. Naše komunikace potom spočívá především v milionkrát zopakované větě "Tiko Tracy, neboj se, no hopíííí hop, máš čpinavý nožičty, musíš do vani":D.
Tahle demence neznamená ale jen mou nenormalitu znamená pozornost, říká nevzdávej se, zvládneš to já moc dobře vím že na to máš. Znamená obnovení důvěry v sebe sama a v radosti po tom, co tam zvládne znovu vyskočit. Znamená to, že se příště nevzdá a bude mi věřit když jí řeknu "hopíí hop", což se často vyplatí, obzvlášť když lezeme přes nějaký potoky, lávky apod. :-)

Jasně, stojí to čas a někomu se to může zdát směšné a zbytečné, pro mě je ale můj malej trenažér v podobě Tracy, pohled do jejích očí a důvěra, která se těmahle akcema, kdy je moje pozornost vždyky stoprocentně jenom její známkou toho, že stojí za to stokrát opakovat dokola, že jsou naši blízcí dobří, že na to mají, že to zvládnou a to bez ohledu na to kolikrát uklouznou, než se jim znovu podaří vyskočit a uvěřit tomu že to zvládnou kdykoli i bez naší podpory.
Takové jednání neznamená čas ztrácet, naopak ve chvíli, kdy se tento přístup použije ve výchově, čas se stonásobně v budoucnu zúročí. Neznamená to ani lhát, životy druhých jsou jejich cesty, naše životy nejsou od toho radit kudy jít, ale stát vedle cesty  a povbuzovat, stojí-li nám ti druzí za to.

Trpělivost je ale super i v jiných ohledech. Já jí nikdy moc neměla, tak je to pro mě super zjištění :-)