pátek 27. ledna 2017

Život je jako nábytek z IKEA

První pusa, první rande, první hádka s rodiči, první velké rozhodování kam dál jestli na gympl a nebo něco odbornějšího, taneční, první sex, první brigáda, první výplata, první auto, maturita, přijímačky na vejšku, první zkouška, pvní veřejná prezentace projektu, bakalářka, diplomka, státnice, první práce...
Nechápu, že sem ještě  nikde nanarazila na manuál jakej má IKEA, vždyť je to tak stejný... První pusa a všechno to okolo, první rande a všechno to okolo, první střední a to všechno kolem... Achjo. Nakreslete už někdo manuál na tohle, ať všecky ty bulímie, anorexie, závislosti, otrava alkoholem, zbytečný smrťáky za volantem, ať to všechno můžem prolistovat předem a prohlídnout si co chcem stavět. 
Vždyť když se člověk dívá na život pozpátku je to úplně přesně stejný jak stavět nábytek z IKEA. První kroky sou tak těžký, všechno to tolik trvá, zdá se to nemožný, jenže  jakmile na to přijdeme, nebo nějakej dílek spojíme k jinýmu ke kterýmu nepatří a musíme se vrátit, rázem je to tak jednoduchý. Je to tak jednoduchý protože už víme jak na to, už sme na to  přišli. Sme sice naštvaní a smutní, že sme to nezvládli napoprvý, ale i přesto dokážeme mnohem rychleji pospojovat to, nad čím sme předtím dumali věky.
Já vim, že z návodu sice nejsme nikdy moc moudrý, dokud si to nezkusíme postavit sami, jenže co kdyby byl na výběr týpek co jeho noha, nebo spíš něco co připomíná nohu, leží dva metry od něj, vyhublá frajerka na kapačkách a nebo týpek s typkou s úsměvem vod ucha k uchu, podle mě by o dost víc lidí zkusilo stavět podle třetího návodu...
Začít, zkusit, vědět kudy, dokázat se vrátit, být trpělivá, vydržet... To je podle mě něco, co mě v životě chybělo. Když už sem se rozhodla, že něco zkusím a dokonce sem se do toho pustila, hned po prvním neúspěchu mě to přestalo bavit. Zapomněla jsem kudy sem šla a tak teda ani nemělo cenu se vracet, hledat novou cestu se zdálo být snazší, začínat od znova, zase se ztrácet, to všechno ale bere zbytečně tolik času.
Přitom by stačil jednoduchej návod. Přesně takovej jakej má IKEA.
První rande - budeš nervózní, on taky. Nekřič, mluv v klidu. Když ho naštveš všem řekne že seš tlustá kráva. To ale nevadí, je to pitomec řekni to všem dřív než ti zkazí pověst a pak ten čas co bys věnovala jemu věnuj budování takových přátelství, jaká žádné pomluvy nepokazí. 
Poprvý se pohádáš s rodiči. Neutíkej z domu. Sedni si ve svém pokoji a jen pozoruj své myšlenky, potom se jim omluv a řekni jim co tě naštvalo, ale nekřič, buď úplně v klidu.
Taneční. Ať uděláš cokoliv a utratíš kolik chceš stejně na těch šatech nebude po tom večeru už záležet. 
První auto. Jede rychle, hodně rychle. Můžeš ho pořádně protáhnout na fakt přehledných úsecích, ve městě ale rači ne. 
První zkouška. Budeš nervóznější než na prvnim rande, ale když jí neuděláš napoprvý uděláš jí napodruhý, nenech si vzít klid, nestresuj se nestojí to za to. První vážný vztah, první společné bydlení. Achjooo, vážně ten návod ještě nikdo nevymyslel? :-)

pondělí 23. ledna 2017

Nenávist, vztek a žárlivost

Brácha mi někdy před půl rokem, možná dýl řekl, že lidé potřebují nenávidět. Nechápala jsem proč by lidi měli něco tak strašně otravnýho, co ničí jejich vlastní životy potřebovat, ale pro některé lidi je to ta jediná emoce, kterou dokáží poznat, pochopit, pro někoho je to jediné pojítko se světem, jediná známka toho, že jsou živí. Nenávist je pro lidi se zamčeným srdcem to jediné co je dělá žijícími bytostmi a proto ji  potřebují. Oni neznají jiné emoce dokonce i vztek a žárlivost spojují s nenávistí, nedokáží rozeznat, že existuje nekonečné množství dalších pestrobarevně úžasně dokonalých emocí. Nenávidí, protože je to to jediné co umějí. Jenže tak to nemusí být. Naučit se přestat nenávidět je celkem jednoduché. Stačí se dívat. Dívat se přímo do středu naší nenávisti. Najít jí, uvědomit si, že není v nikom ani ničem kolem nás, ale že je jen a pouze v nás samých, v našich hlavách, tělech, srdcích a později jak každý pochopí v našich duších... Ve chvíli kdy nenávist najdeme je důležité nepřestat ji sledovat. Ať už to trvá jak dlouho chce. Ona postupně zmizí, protože si sami uvědomíme jak moc nám ze života bere a to jediné co dává je smutné nic. Ve chvíli kdy odstřihneme nenávist ještě nemáme vyhráno. Teprve teď se nám otevírá brána k dalším emocím. Právě teď nastává čas na cit. S citem přijde ale i vztek a žárlivost a to je další příležitost posunout se dál. 
Od mala je nám vtloukáno do hlavy, že žárlivost je špatná a tak když žárlíme, neradi to přiznáváme, raději, než abychom se zeptali "kdo ti píše" vztekáme se kvůli kravinám a tak se velmi snadno stává, že sami sobě uvěříme, že vůbec nežárlíme a staneme se vzteklým zlým člověkem, který sice přemohl nenávist, ale její  místo naplno zaplnil malý vzteklý červ ve kterýho se klidně velmi snadno promněníme celý, pokud nedokážeme definovat věci, které nám vadí. 
Definice toho co nám vadí, není zbytečným otravováním našeho okolí, je to návodem, pomocí, cestou kterou  máme jít abychom se mohli posunout do další fáze vědění. To že nám něco vadí, to že to dokážeme pojmenovat, to je ta jediná cesta, jak se s tím vypořádat, ta jediná cesta jak na tom pracovat, jak to změnit, je-li to  možné. Ale pozor na to, abychom se nenaučili moc rychle utíkat. Ve chvíli, kdy si umíme uvědomovat, že nám něco vadí, měl by být únik od toho až tím nejkrajnějším řešením. Nejprve bychom si měli být co nejvíce jisti, že to, že nám to vadí je skutečné, že to není  jen nějaká naše představa. Pokud máme v tomhle jasno, měli bychom se pokusit najít alespoň tři řešení jak tuhle vadu odstranit, tahle řešení poctivě zralizovat a až tehdy, budeme-li si skutčně jisti, že nám to vadit nepřestane a že to nelze nijak obejít, je čas na úvahy o hledání jiné cesty. 
Já jsem nyní ve již ve třetí fázi. Zbavila jsem se nenávisti i vzteku, je to úžasný pocit, ale zdá se, že je předemnou stále ještě velmi těžká zkouška, je jí žárlivost a ačkoli tuhle holku zlobivou umim uchopit a často už i pojmenovat, ona mě pořád dokáže ovládat, budu s ní mít ještě asi nějakou práci, ale pokaždé když se znovu  objeví, vidím to jako příležitost k tréninku a už jenom to  jí oslabuje :-)
Nebojme se otevřít svá srdce,
evoluce nás přivedla až sem, nyní je tohle náš další úkol.

úterý 10. ledna 2017

Žijeme?

Občas se mi ještě stane, že si prohlížím fotografie a říkám si ty jo, tehdy jsem byla tak šťastná, proč nejsem nyní? Ta myšlenka mě docela překvapila právě dneska, protože už je to téměř rok a půl od doby, kdy jsem se začala krůček po krůčku učit žít v přítomnosti. Tahle překvapivá myšlenka mě donutila zamyslet se nad tím jak je možné, že i přes tu náročnou práci na bytí v přítomnosti mám pocit, že v minulosti bylo něco lepší než je nyní.
Přišla jsem na to, že v mém případě je to čistě z toho důvodu, že ta vzpomínka na fotografii je oproštěná od všech dalších myšlenek, které ať si to chci sebevíc či méně připustit stále ovládají mé bytí.
Fotografie je jeden moment, čistá přítomnost, bez vnějších vlivů, bez všeho co naši mysl nutí odcházet od toho přítomného okamžiku. Hotová fotografie už nepřemýšlí jestli je trapné, že je vyfocená, hotová fotografie zachycuje tu jednu jedinou vteřinu bez všeho a všech, zachycuje čistý okamžik bytí, zachycuje tu dokonalost, jíž se lze pomocí meditace a práce na žití v přítomném okamžiku přiblížit, ne-li ji úplně začít žít.
Kdyby mě asi někdo vyfotil dneska, jak si prohlížím fotografii a já sem se na to podívala za deset let řeknu si "jeee, jak jsem tehdy byla šťastná". A taky určitě, jak sem byla krásná a hubená a jak sem milovala to či ono a budu závidět sobě samé to, co dneska mám, ale přes hromadu těch nepodstatných myšlenek nedokážu vidět.
Z mé dnešní myšlenky vychází jediné a to, že i když jsem si myslela, že umím žít v přítomnosti, není tomu tak ani zdaleka. 
Mé podvědomí mi stále dokola našeptává. Až uděláš tu školu, až se vyspíš, až odjedeš na dovolenou, až se s Péťou naučíte pořádně komunikovat, až bude tvá rodina přístupnější, až bude lepší počasí, až bude čas... Když sem byla na střední tak to zase bylo "až skončí škola", na vejšce potom "až bude pátek"... Mezitím plynou miliony šťastných fotografií jako zrychlený film, aniž bych si jich pod návalem toho všeho až stačila všimnout...
Naučit se žít v přítomnosti navzdory všem rušivým elementům okolního světa je fuška. Vždycky bude něco co nám bude říkat "až.... tak to bude jiný, protože bez až to stojí za prd...". Jenže žádný až není.
Tenhle jediný okamžik je okamžik, kdy můžeme my sami vzít pomyslný fotoaparát a vytvořit fotografii. To je to jediné na čem skutečně záleží, jen se musíme doopravdy nadrtit jak toho docílit. Jen se musíme donutit usmát tak, jako by nás fakt někdo zrovna fotil. Já věřím tomu, že tahle práce, navzdory své náročnosti je o moc méně náročná než prohlížení fotografií a myšlenka "kdyby...".
Zkouška zda žijeme v přítomnosti je dle mého názoru jednoduchá. Vemte si do ruky fotografie z minulého měsíce (jestli žádný nemáte nějaký pořiďte a do kalendáře si dejte odkaz na tenhle článek, tak abyste si ho prošli za měsíc (; )) projděte si je a pozorujte co to s vámi dělá. Jaké vzpomínky se vám honí hlavou při jejich prohlížení? Jsou to vzpomínky na dané situace, na příběh, který se děl okolo zachycení snímku a nebo jste překvapeni co vše jste to ten minulý měsíc dělali?
Ať už to teď právě máme tak nebo tak, měli bychom si pamatovat, že to s kým jsme nyní, to co právě teď děláme, to jak právě teď přemýšlíme, to jediné je to co máme bez ohledu na to kolik dalších fotografií, zážitků, peněz, aut, psů či dalších věcí a situací budeme mít. Pokud tohle snadné cvičení zopakujete tři měsíce po sobě a žádná fotografie se neobejde bez negativních vzpomínek, zkuste přemýšlet zda není potřeba něco opravdu NYNÍ (ne AŽ) změnit.
Změna nutně nemusí znamenat opuštění dané situace, může znamenat hledání řešení a cest, protože nejlepší cesta ven je prostě někdy skrz...
Pokud na nás tedy partner vrčí že ho fotíme, zkusme mu vysvětlit proč je to pro nás důležité a stejně to dělejme i kdekoli jinde, prostě mluvme...
Žádný okamžik není všední a žádná vteřina není navždy. Myslíme si, že máme věčnost, ale nemáme... Oceňujme vše kolem nás, usmívejme se, milujme druhé, NECHME SE MILOVAT, MILUJME SAMI SEBE, buďme TADY a I když budeme nejvíc nešťastní zkusme si připomenout, že fotka nepřemýšlí, neřeší, že prostě je, oproštěná od všech rušivých vlivů, které by ji dokázaly odvést od dokonalosti okamžiku. Fotka je dokonalým rádcem žití v přítomnosti, foťme i bez foťáků, protože jen tak pochopíme, že i smutek je krásný.