Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2017

Dětská cesta

Obrázek
Je normální že děti nechtějí ve všem poslouchat své rodiče a stejně tak je normální, že dospělý lidé neposlouchají další dospělé. Na tom není nic divného. Dviné ale je, že například takové Google mapy posloucháme na slovo pokaždé když se ocitneme na neznámém místě. Jak to, že Google mapy posloucháme a ostatní lidi ne? Podle mě je to proto, že lidé kolem nás se nám často snažili vnutit, že ta cesta, kterou nám ukazují je jediná a že neexistuje žádná jiná a my jsme se znovu a znovu utvrzovali v tom, že to jde i jinudy. Navíc ti krajně sobečtí lidé náš často s naprostou samozřejmostí poslali úplně na druhou stranu a nám trvalo potom strašně dlouho než sme si to uvědomili a ještě déle, než sme se vrátili zpátky.  Proto prosím pěkně všechny rodiče, pedagogické pracovníky, vychovatele a další lidi pracující s dětmi. Nediktujte jim kudy vede JEJICH cesta, ani Google mapy někdy neznají tu nejlepší. Pokud máte perfektní znalost a víte velmi dobře, že některá z cest, které znáte by mohla vést …

Vánoce

Obrázek
Otevírám oči. Pálí mě čelo, ale tak strašně moc, že skoro ani nevidím. Snažím se otočit, ale nejde to. Chci plavat dopředu, narážím, zkouším to znovu a znovu  narážím do těl ostatních kteří jsou tu se mnou. Musí nás tu být desítky. Není toho moc vidět. Pálí, tak strašně mě pálí hlava. Nevím kde jsem, nemohu se moc hýbat a přestávám pomalu dýchat. Nevím, opravdu nevím co se děje. Co se stalo, kde to jsem, snažím se orientovat. Nejde to. Nevzdávám se. Zaberu a máchnu silně ploutví. Ano, prorazila jsem ta těla ryb co jsou tu se mnou, jde to, chce to vynaložit velké úsilí ale jde to. Jsem na trochu jiném místě. Tady se dá víc dýchat. Au, zase ta hlava. Už aspoň trochu vidím. Kde? Kde to sakra jsem? Co se stalo? Zase zabírám plnou silou a podaří se mi dostat až nahoru k hladině. Wow. Tady se trochu lépe dýchá. Asi je to tím, jak sem někdo strká tu kovovou věc, která mě teď tak těsně minula. Uff. Sakra kde to jsem, co se to děje? Proč nemůžu plavat? Proč je nás tu tolik, tolik nás přeci ni…

Možná jsme na svět naštvaní jenom proto, že trávíme svůj čas s nesprávnými lidmi

Obrázek
Když mi bylo 12 začala jsem svůj nesouhlas s názory rodičů dávat najevo stylem svého oblékání, později záškoláctvím a ještě o chvíli později alkoholem a trochu  taky těmi drogami. Tak nějak jsem nepochopila, že je i jiná možnost. Že na světě je víc než 7 miliard lidí a že to, že nemám stejné názory na svět jako moji rodiče, nic neznamená a že mohu pracovat na tom, abych z domu co nejdříve odešla a zařídila si život svůj vlastní, ve kterém budu spokojená bez ohledu na to, co na to naši řeknou. Namísto toho, abych šla na brigádu, kterou mi táta zakazoval - on to myslel dobře, chtěl abych se učila, ale nevědomě tak zvyšoval mou závislost na něm - jsem chodila s kámošema kalit a hulila sem. Peníze od našich sem utrácela za alkohol a cigarety. Můj život se tak strašně zabrzdil.

Začalo mi připadat normální být na někom závislá a tak není divu, že jsem si našla muže, který mi poskytl byt i auto a já jsem od našich plynule zakotvila u tohoto muže. Po něm následoval další a ten mi mou osobnost…

Co s tím?

Obrázek
Když sem nejedla jenom maso ještě to šlo, nebylo tak hrozný jít do obchoďáku, protože pohled na zabalená mrtvá těla trval jen několik vteřin a většinou stačilo otočit hlavu na druhou stranu od pultu s "lahůdkami", ten smrad kořeněných a jinak uměle a chemicky zpracovaných mrtvých částí obyvatel naší planety to šlo taky nějak přežít, když to nebylo tak často. Jenže přechod na stravu, kdy může mít člověk otevřené oči naplno, jo tak to je teprve něco, to fakt stojí za to... 
Dřív to bylo v pohodě, bylo to tak strašně snadný, prostě sem přestala kupovat gumový bonbony kvůli želatině, chňapla sem vedle v regálu po snickersce, nebo banánu v čokoládě a bylo. No, jenže teď?  Teď to dost dobře nejde. 
Neříkám, že přestat jíst maso se mi povedlo ze dne na den, taky to byl proces a ta zrůdnost kterou "masnej průmysl" skrývá se mý mysli začala odkrývat také až s bezpečným odstupem, ale to mléko a další produkty ze zvířat, jak tohle udělat? 
Jak zůstat klidným, milujícím a vyr…

To je strašný tahle doba!

Obrázek
Věta kterou slýcham snad každej tejden minimálně jednou. Nevim co bysme si přáli, jestli žít za války, nebo třeba v pravěku, kdy se naši předci museli každou chvíli strachovat, že je něco sežere. 
Tahle doba neni na hovno. Vztahy nejsou povrchní, je to naše myšlení, co nám tuhle dobu dělá tak děsivou. Ne nevyhyneme za sto let a ne nezabijou nás muslimové. Nevím co všichni chceme, ale vím jistě, že strach to není. 
Blbý je že čím víc strach nechceme, tím víc mu dáváme energie a on potom prostě je. Co takhle se na to vysrat a prostě jenom žít?


No a co když je partner na hovno? A rodina? Co potom? Je přeci snazší to hodit na někoho jinýho, že nám ten život nefunguje...
Já mám teď nový kolo, když na něm hodně jezdim (rozuměj sem s ním hodně), tak začne tu vrzat, tu skřípat, tu divně cvakat a tak. Je to kolo za dost peněz, takže mi to fakt neni u prdele. 
Navíc sem si ho vybrala a mám ho (i přesto že je to věc) fakt ráda, protože mi dost často zachraňuje řiť, když se na trailech hrnu do n…

Jak přežít, když maj ženský krámy

Obrázek
Já jsem vlastně nikdy moc nechápala, jakej je rozdíl mezi holkou a klukem. Když sem byla malá stříhali mě takzvaně "na kluka". Ačkoli jsem byla tátovo oblíbený dítě, nebyla jsem jeho oblíbená holčička. Jedny klučičí kalhoty dvoje kraťasy a dvě trička mi stačily docela dlouho. Šatičky od dědy z Kanady visely  ve skříni pro vzácné příležitosti tak dlouho, až sem z nich vyrostla a nikdy víc už po žádných šatičkách netoužila. Krátce po prvním sexuálním zážitku sem začla jíst prášky.

Až teď ve 26 teprve poznávám jak moc náročný je bejt tou opravdovou ženou, která má každý jeden měsíc krámy a každý jeden měsíc je tolik citlivá, že jediné co potřebuje je ležet v posteli, poslouchat hezká slova a nechat se hladit a objímat. 
Tohle období kluci, to trvá maximálně jeden týden  v měsíci. Já sem dřív taky nechápala "ty krávy" co furt řvou, žárlí, nebo sou nasraný. Ale prosím, nemusíte tomu rozumět, stačí když dokážete spolknout slova typu "Ježiš už zase řveš?" a vět…

Proč děti "zlobí"

Obrázek
Pořád jim říkáme co mají dělat, uděláme všechno proto, aby neopakovaly ty samé chyby co my. Motivujeme, vysvětlujeme, napomínáme, křičíme, trestáme a přesto nic nezabírá. Jak je to sakra možný že to ty spratci nechápou?  Že dělaj přesnej opak toho, co po nich chcem? Jak je možný že porušujou naše zákazy? Copak nechápou že to s nima myslíme dobře? 
Ne... Nechápou...Nejsou našim majetkem a tudíž nejsou povinni skákat jak pískáme. Není jejich povinnost nás poslouchat, ale je v našem vlastním zájmu, abychom jim dokázali zprostředkovat tolik zážitků a zkušeností, aby dokázaly co nejdříve sami sobě a okolnímu světu, plnému nebezpečných nástrah a dokonalých krás, alespoň trochu porozumět. Mělo by být naším hlavním cílem, naučit se demonstrovat věci tak, aby naše děti byly schopny chápat, co se jim snažíme sdělit. Mělo by být tím největším přáním každého rodiče a pedagogického pracovníka, aby uměl děti vést tak, aby dokázaly objevit svojí vlastní cestu, která je bude hluboce naplňovat a je ú…

Jak sehnat čas

Obrázek
"Líběj se mi holky, mega rád si s nima píšu, vyměňuju sexy fotky a nejrači ze všeho s nima flirtuju naživo, ještě se mi nestalo, že bych se zamiloval do jedný a nevzrušovalo mě honit si u jiných. Když mam holku tak s jinejma nespim, ale tohle mi prostě dělá dobře a fakt na tom nemám potřebu nic měnit. Pokud chceš, můžeš si číst, co jim píšu, co jim říkám, můžu ti vyprávět co cítím u toho když jim chválim jejich novej parfém, nebo vymakaný břicho z posilky, ale dělat to v dohledný době asi nepřestanu a když přestanu, protože tě budu mít plnou hlavu i koule, tak to s největší pravděpodobností bude jenom na chvíli, než mi to zase začne bavit. Sem typickej požitkář a měnit se nechci. Pokud si myslíš, že by ti to mohlo vadit, raději na druhý rande nepůjdeme, souhlas? Jestli si s tim v pohodě, počítej, že časem budu chtít trojku a jiný psychicky ještě náročnější experimenty, jestli si žárlivá, tak bysme měli jít domů, jestli ne, na oplátku, si můžeš samozřejmě vybrat do trojky koho ch…

Neříkat všechno není lež?

Obrázek
Současná psychologie definuje asi devět druhů lži od polopravdy, přes zamlčování až po lež dětem, nebo lichotku. Přesto si hodně lidé myslí, že lež je jenom vědomé říkání jiného příběhu, než který se skutečně stal.  Lží je ale i vědomé neříkání určitých věcí. Lidé jsou obdařeni řečí.  Komunikace je jedním z nejsilnějších nástrojů, který mohou lidé používat k tomu, aby se dostali do fáze naprostého pochopení a porozumnění, přesto je to právě neschopnost správně komunikovat, která nás lidi vede k tomu, že se nenávidíme a že si nedůvěřujeme.  Nebudu tady psát o té nejprimitivnější formě lidí co podvádí své manželky, spí s vdanými ženami, nebo lžou svým rodičům i přátelům, ale definuji další formu poznání, kterou jsem na své cestě životem učinila.  Včera jsem se bavila s velmi otevřeným a docela spirituálně pokročilým člověkem. Zmínil se o důležitosti a významnosti pravdy. Tenhle samý člověk, však ihned v zápětí definoval neříkání všeho jako něco jiného než lhaní. Bohužel nevím, jestli t…

Klid

Obrázek
"Chci mít klid." Kolikrát v životě už jsme tuhle větu slyšeli a kolikrát jsme jí sami řekli? Co to ale znamená? "Chci mít klid!" Říkáme partnerovi, nebo svým dětem, po tom co přijdeme z práce, kde jsme se celý den stresovali, kde na nás křičel šéf a kde jsme zuby nehty bojovali za svojí pravdu a za své schopnosti.  "Chci mít aspoň na chvilku klid!" říkáme poté co přijdeme z místa, které nenávidíme, ale kam zítra zase půjdeme. A vy co vás máme milovat a dávat vám svůj čas a pozornost, vy to zařiďte a běda jak ne! Běda jak nebudu mít klid! Náš malý syn nám jde dát svojí oblíbenou hračku a my už to nevydržíme a zakřičíme na něj "říkal jsem ti, že chci mít klid!" Syn je zmatený, nesl přeci tatínkovi svojí nejoblíbenější  hračku a chtěl si s ním hrát, protože tak je mu nejlépe, tak má nejlepší klid. Jenže tatínek chce mít jinej klid. Tatínek chce být úplně sám v místnosti, kde nebude ani maminka, ani oni, jeho děti. Tam by syn teda rozhodně klid mít…

Jsme jen loutky?

Obrázek
Nevím jak je to dlouho, byla sem v tý době těžkej ignorant. Každopádně nebude to dýl jak deset let, co se můj brácha rozhodl, že ho život u rodičů nebaví a že se odstěhuje na nádraží. Nevím přesně ani jak dlouho tam "bydlel", ale pamatuju si moc dobře na moment, kdy mi mamka s taťkou, tehdy už rozvedený, zavolali ať přijdu za nima na paroviště a tam mi oznámili, že je brácha v bezvědomí na anesteziologickém a resuscitačním oddělení v Klatovech a že tam za ním jedou. Bez váhání jsem jela s nimi.  V nemocnici nám řekli, že bráchu zbili náckové a že je na tom hodně špatně. Po nějaké době bráchu přivezli domu a ten nemohl sám skoro ani chodit. Doktoři nám tehdy řekli, že utrpěl velmi vážné poranění hlavy a že jestli bude dál kouřit marihuanu a pít alkohol, může to mít trvalé následky v podobě epileptických záchvatů. Trvalo to jen pár let, než brácha dostal svůj první vážný záchvat. No a teď...Čí je tohle celý vina?  Můžou za to, že brácha byl na nádraží rodiče a jejich rozvod? …

Co má společného sex a veganství?

Obrázek
Obě tato podstatná jména, jsou-li vyslovena nahlas před většinovou společností, téměř vždy vzbuzují rozpaky, překvapení, pohoršení, stud, výsměch, či jinou reakci, která je spíše negativní než pozitivní. Společným jmenovatelem pro sex i veganství je tedy společenské tabu, které vytváří obrovský prostor pro předsudky, což je orná půda pro průsery. Veganství. Co vše se skrývá v tomto kouzelném pojmu? Těžko říct, nějaké definice existují, ale ty nejsou ani zdaleka schopny obsáhnout obrovské snahy všech, kdo se snaží o změnu smýšlení většinové společnosti ve vztahu k problematice živočišné produkce. Ačkoliv je to fakt divný, tak málokdo ví, co se skrývá za těmi miliony úhledně zabalených balíčků v regálech obchodních domů. Kdybychom měli shlédnout video jak se tam ty balíčky dostaly, pokaždé, než si jeden z nich odneseme domů, asi by se jejich dovoz do supermarketů rapidně snížil. Přesto je poukazování na fakt týhle nechutný reality považován za extrém. No nic, ale pojďmě k tý příjemnějš…

Život nemáme ve svých rukách, ale ve své hlavě...

Obrázek
Představme si život jako vysoký zámek s velkou věží, překrásnou zahradou a obrovským výhledem.   Představme si, že když se narodíme, narodíme se v podzemním patře v tom nejmenším pokojíčku, ve kterém je jen slaboučké světýlko a tak ani pořádně nevidíme co vše je kolem nás, nevidíme ty mučící nástroje, ani ty plesnivé stěny. Každý den pětkrát přijde paní a dá nám jídlo. Když se naučíme chodit odvážíme se otevřít dveře a podívat se kam ta paní odchází, když ale vidíme tu tmu, která se rozhléhá po celé chodbě lekneme se a dveře za sebou pořádně zabouchneme. Když chceme můžeme začít být vděční za své malinkaté světýlko, teplé jídlo a tu paní.



Jak ale jde čas přecijen se odhodláme a vykročíme ven z těch dveří. Když si naše oči po nějakém čase na tmu přivyknou objevíme schody. Odvážíme se po nich pokračovat, jenže zhruba dvacátý schod je strašně kluzký a my na něm uklouzneme a skutálíme se dolu z těch schodů, které jsou velice prudké a velmi se pomlátíme. Zalezeme tedy znovu do našeho pok…

Proč být trpělivý neznamená ztrácet čas

Obrázek
Tracy je takový můj trenažér na dítě. Je to super. Mám jí od malinka a tím že jsem jí vychovávala úplně sama je přesně podle mých představ, což je celkem logický, když nemam její chyby na koho svést tak je lepší když žádný nemá (rozuměj, když na ní žádný podvědomě nevyhledávám:D). No každopádně jak už někteří z předchozích článků asi víte chodím s ní bez vodítka a to téměř všude. Když si myslí, že je to vhodný, tak poslouchá na slovo. :D Její poslední tríček je  že se naučila sama skákat do vany, když jí řeknu, že má špinavý nožičky. Je to moje zlato. Dneska se jí ale vyskočit nechtělo, uklouzla a usmyslela si, že je to pro dnešek fakt nevhodný. Klouže jí to na dlaždičkách a i když jí dávám pod nohy podložku občas jí to takhle ujede. Její vztekání znamená, že začne nahlas štěkat. Normální člověk by jí asi vzal a do tý vany vysadil, já ale nejsem normální (na což sem hrdá, protože je to moje jediný celoživotní dílo:D) a přijde mi taky tak trošku škoda, že by tenhle tríček přestala děl…

Život je jako nábytek z IKEA

Obrázek
První pusa, první rande, první hádka s rodiči, první velké rozhodování kam dál jestli na gympl a nebo něco odbornějšího, taneční, první sex, první brigáda, první výplata, první auto, maturita, přijímačky na vejšku, první zkouška, pvní veřejná prezentace projektu, bakalářka, diplomka, státnice, první práce... Nechápu, že sem ještě  nikde nanarazila na manuál jakej má IKEA, vždyť je to tak stejný... První pusa a všechno to okolo, první rande a všechno to okolo, první střední a to všechno kolem... Achjo. Nakreslete už někdo manuál na tohle, ať všecky ty bulímie, anorexie, závislosti, otrava alkoholem, zbytečný smrťáky za volantem, ať to všechno můžem prolistovat předem a prohlídnout si co chcem stavět.  Vždyť když se člověk dívá na život pozpátku je to úplně přesně stejný jak stavět nábytek z IKEA. První kroky sou tak těžký, všechno to tolik trvá, zdá se to nemožný, jenže  jakmile na to přijdeme, nebo nějakej dílek spojíme k jinýmu ke kterýmu nepatří a musíme se vrátit, rázem je to tak j…

Nenávist, vztek a žárlivost

Obrázek
Brácha mi někdy před půl rokem, možná dýl řekl, že lidé potřebují nenávidět. Nechápala jsem proč by lidi měli něco tak strašně otravnýho, co ničí jejich vlastní životy potřebovat, ale pro některé lidi je to ta jediná emoce, kterou dokáží poznat, pochopit, pro někoho je to jediné pojítko se světem, jediná známka toho, že jsou živí. Nenávist je pro lidi se zamčeným srdcem to jediné co je dělá žijícími bytostmi a proto ji  potřebují. Oni neznají jiné emoce dokonce i vztek a žárlivost spojují s nenávistí, nedokáží rozeznat, že existuje nekonečné množství dalších pestrobarevně úžasně dokonalých emocí. Nenávidí, protože je to to jediné co umějí. Jenže tak to nemusí být. Naučit se přestat nenávidět je celkem jednoduché. Stačí se dívat. Dívat se přímo do středu naší nenávisti. Najít jí, uvědomit si, že není v nikom ani ničem kolem nás, ale že je jen a pouze v nás samých, v našich hlavách, tělech, srdcích a později jak každý pochopí v našich duších... Ve chvíli kdy nenávist najdeme je důležit…

Žijeme?

Obrázek
Občas se mi ještě stane, že si prohlížím fotografie a říkám si ty jo, tehdy jsem byla tak šťastná, proč nejsem nyní? Ta myšlenka mě docela překvapila právě dneska, protože už je to téměř rok a půl od doby, kdy jsem se začala krůček po krůčku učit žít v přítomnosti. Tahle překvapivá myšlenka mě donutila zamyslet se nad tím jak je možné, že i přes tu náročnou práci na bytí v přítomnosti mám pocit, že v minulosti bylo něco lepší než je nyní.
Přišla jsem na to, že v mém případě je to čistě z toho důvodu, že ta vzpomínka na fotografii je oproštěná od všech dalších myšlenek, které ať si to chci sebevíc či méně připustit stále ovládají mé bytí.
Fotografie je jeden moment, čistá přítomnost, bez vnějších vlivů, bez všeho co naši mysl nutí odcházet od toho přítomného okamžiku. Hotová fotografie už nepřemýšlí jestli je trapné, že je vyfocená, hotová fotografie zachycuje tu jednu jedinou vteřinu bez všeho a všech, zachycuje čistý okamžik bytí, zachycuje tu dokonalost, jíž se lze pomocí meditace…