sobota 21. října 2017

Co s tím?

Když sem nejedla jenom maso ještě to šlo, nebylo tak hrozný jít do obchoďáku, protože pohled na zabalená mrtvá těla trval jen několik vteřin a většinou stačilo otočit hlavu na druhou stranu od pultu s "lahůdkami", ten smrad kořeněných a jinak uměle a chemicky zpracovaných mrtvých částí obyvatel naší planety to šlo taky nějak přežít, když to nebylo tak často. Jenže přechod na stravu, kdy může mít člověk otevřené oči naplno, jo tak to je teprve něco, to fakt stojí za to... 

Dřív to bylo v pohodě, bylo to tak strašně snadný, prostě sem přestala kupovat gumový bonbony kvůli želatině, chňapla sem vedle v regálu po snickersce, nebo banánu v čokoládě a bylo. No, jenže teď?  Teď to dost dobře nejde. 

Neříkám, že přestat jíst maso se mi povedlo ze dne na den, taky to byl proces a ta zrůdnost kterou "masnej průmysl" skrývá se mý mysli začala odkrývat také až s bezpečným odstupem, ale to mléko a další produkty ze zvířat, jak tohle udělat? 

Jak zůstat klidným, milujícím a vyrovnaným člověkem, když teď je to utrpení skutečně už úplně všude? Jak se můžu usmívat na své známé, na svou rodinu, když jsou to oni, kdo mi neustále opakují, že to jsem já kdo není normální? Kdo je přehnaný, nebo extrémní? Nebo snad ještě lépe - povrchní? Lidé dokola opakující věty "veganství nic nezmění, když je tady ještě nedodržování lidských práv kvůli technologickému průmyslu a oděvnictví, když chceš něco měnit, měla bys měnit všechno, ne jen část". 

Proč to říkají lidi, kteří nemění vůbec nic? Proč to, že já se zrovna teď nechystám mít fairphone a doposud jsem nenavštívila etikbutik je větší prohřešek než to, že to neudělali ti, kdo každý jeden den do sebe bezmyšlenkovitě ládují těla mrtvých živočichů, nebo produkty zneužívaných matek? 

Kvůli své práci jezdím často mimo Prahu. Za těch 20 dní, kdy jsem tak radikálně změnila svůj jídelníček jsem byla několikrát hlady, jelikož opravdu jsem z velké části líná a z další velké nezodpovědná. Neumím si tedy zatím jídlo připravovat ani plánovat dopředu. Bohužel je to vykoupené velmi draze. Jsem kvůli tomu nucená chodit do obchodů, které se nachází v místech, kam jezdím. V těchto obchodech musím pročítat etikety. Bohužel ve velké většině z nich se doopravdy nenachází byť jedno jediné  jídlo, které by neobsahovalo utrpení. 



Skoro ve všech malých lokálních obchodech, které jsem teď za těch 20 dní navštívila nebyla jedna jediná potravina, kromě ovoce a zeleniny, jež by neobsahovala vejce, nebo mléčné výrobky. Bože můj jak je tohle možné? Jakto, že jsme tak strašně trapně závislí na tomhle nechutně bolavým průmyslu? Proč každá jedna potravina kterou potkám, ať už v ústech svých kolegů, známých nebo obchodech obsahuje tohle svinstvo, když už to prokazatelně, vážně a skutečně je naprosto a totálně zbytečný? Proč je za extrémnější považováno jíst vynikající rostlinnou stravu, než jíst něco, co obsahuje násilí a zneužívání nevinných bytostí? Proč musí člověk ve 21. století obhajovat něco tak přirozeného jako je touha žít a nechat žít?
Nalezení odpovědi na otázku CO S TÍM beru jako svou povinnost, která je přirozeným pokračováním mého rozhodnutí, které odstartovalo zhlédnutí tohoto dokumentu.






středa 27. září 2017

Intuice


Jo jo slovo, které všichni známe všichni víme, že zcela určitě nějakou tu intuici máme, ale už nám někdy někdo řekl, že je to třeba úplná blbost? Dneska jsem se zeptala svý intuice kdo je. Neodpověděla mi...

Ne, nejsem magor, teda aspoň to nemam ještě nijak formálně orazítkovaný, mám normálně vejšku, práci a žiju tak nějak v mainstreemové společnosti celkem přijímána svým okolím. Přesto na mě moje "intuice" mluví. No a to co říká, to fakt lecky vůbec není hezký. Dnešní příklad hovoru mé "intuice" ke mě:
"No ale to mu nemůžeš věřit, on ti neříká pravdu, zaseknout se takhle v půlce věty, to není normální, něco Ti tají, určitě Ti něco tají. Věř mi já to s tebou myslím dobře. Přeci je to divné, že nakousne dívčí jméno a potom nedopoví větu, to je divné, nemůžeš to popřít, on není člověk kterému můžeš věřit, věř MĚ!!!"
No milá "intuice" šlo ti to dobře, ovšem až do okamžiku kdy jsi dostala přímou otázku. Otázku lepší než miliony pochybností a přistoupení na tvou hru. Řekla jsem Ti: "Dobře, ale kdo jsi?" A vtu chvíli nastalo ticho. Hrobové ticho. Vztek, nejistota, rozčilení, všechny pocity byly pryč, v srdci žádná bolest a odpověď, kterou mi měla intuice dát? Odpoveď nikde...  V hlavě se mi najednou zastavil proud všech těch možných nesmyslných myšlenek. Chvíli jsem se soustředila, jestli náhodou někde neucítím nějaký náznak odpovědi, ale ta skutečně odnikud nepřišla.

Že bys ty intuice byla vlastně jenom mé emoční tělo jak o tom píše Eckhart Tolle? Že bys vlastně vůbec nebyla ničím podstatným jen mými zkušenostmi, kteté věru v mém životě nebyly zrovna dvakrát příjemné? Že bys byla jen sbírkou všeho zla, které jsem v životě napáchala a promítalas mi mé vlastní hnusné činy z minulosti do přítomnosti?

Wow no možná fakt jo.



Jak jinak bych dokázala vymyslet tolik hnusných scénářů, kdybych je sama jednou neprožila? Jak jinak bych mohla být tak plná pochybností, kdybych neměla s pochybnými situacemi vlastní zkušenosti?

Začíná se mi víc než kdy jindy opravdu zdát, že to co člověk dává světu dostává zpět. Že naše jednání a chování TEĎ útváří způsob našeho přemýšlení v budoucnosti, (pozn. pro pokročilé čtenáře - až dokud se nenaučíme žít v přítomnosti).

Myslím, že dodnes jsem ve svém životě velmi špatně zacházela s pojmem intuice. Možná jsem totiž naprosto přeceňovala něco, co by šlo snad výstižněji nazvat pochybnostmi, každopádně jsem dneska přišla na to, že tyhle moje stavy, ať už je to kdokoli, kdo to na mě tam někde uvnitř mě mluví... Nejsou o nic horší stvůrou, než by byl můj partner, kdyby mi skutečně lhal, jak mi napovídala.
Kdyby to se mnou tahle moje milá intuice totiž myslela dobře, neokrádala by mě o přítomný okamžik vytvářením emocí, které mi nedovolí soustředit se na krásu života přesně a právě v tomhle nejdůležitějším okamžiku, vlastně v jediném okamžiku kdy žiji, V PŘÍTOMNOSTI.

 05.10. 2017 jsem se s Petrem rozešla. Zatím toho nelituji. Udělala jsem to dle postupu, který vlastně tak nějak předchází pozdějším výčitkám. Pokusila jsem se to co mě trápilo nejpve změnit, když to nešlo, tak jsem se to pokusila to přijmout, ale to mě taky nešlo i když jsem se snažila, ale moc jsem se trápila, mé srdce, to přijmout prostě nechtělo, no a tak jsem odešla. Myslím, že jsem udělala dobré rozhodnutí ať už má intuice byla správná či ne, náš vztah nebyl protkaný respektem, vzájemnou důvěrou, podporou, porozumněním, ani láskou. Jediná cesta dál byl rozchod... ×

čtvrtek 27. července 2017

To je strašný tahle doba!

Věta kterou slýcham snad každej tejden minimálně jednou. Nevim co bysme si přáli, jestli žít za války, nebo třeba v pravěku, kdy se naši předci museli každou chvíli strachovat, že je něco sežere. 

Tahle doba neni na hovno. Vztahy nejsou povrchní, je to naše myšlení, co nám tuhle dobu dělá tak děsivou. Ne nevyhyneme za sto let a ne nezabijou nás muslimové. Nevím co všichni chceme, ale vím jistě, že strach to není. 

Blbý je že čím víc strach nechceme, tím víc mu dáváme energie a on potom prostě je. Co takhle se na to vysrat a prostě jenom žít?


No a co když je partner na hovno? A rodina? Co potom? Je přeci snazší to hodit na někoho jinýho, že nám ten život nefunguje...

Já mám teď nový kolo, když na něm hodně jezdim (rozuměj sem s ním hodně), tak začne tu vrzat, tu skřípat, tu divně cvakat a tak. Je to kolo za dost peněz, takže mi to fakt neni u prdele. 

Navíc sem si ho vybrala a mám ho (i přesto že je to věc) fakt ráda, protože mi dost často zachraňuje řiť, když se na trailech hrnu do něčeho co neumim.
Když cvaká a vrže, nenadávám mu. Prostě a jednoduše zajedu do klidu a věnuju mu svojí pozornost dokud nezjistim kde přesně vrže a čím by to mohlo být. Když na to nemůžu přijít, někoho kdo jezdí dýl, se zeptám. Často je to jenom maličkost, kterou, protože to sama zatím neumím mi pomohou opravit známý, někdy je to větší problém a vyžaduje větší investici, jak finanční tak časovou. Ale nevadí mi to. Mám ho ráda, chci na něm zase o víkendu jezdit, takže tu péči a pozornost si prostě zaslouží.


Znám mnoho lidí, kterým sou věci u prdele. Blbý je, že často na nich pozoruju, že ke vztahům s lidmi přistupují podobně. Potom ale zase znám spoustu lidí, kteří o své věci pečují s tou největší vášní a trpělivostí a na vztahy s lidmi stejně rezignují. 

Co to skloubit? Co když začne něco vrzat, nebo skřípat ve vztahu, co si vzít svého partnera stranou od lidí, dívat se mu do očí, jež jsou branou k problému, držet jej za ruku a naslouchat mu odkud to skřípání přichází? Jo jasně, je snazší zajet za vysmátou milenkou, jít se vožrat s bandou kámošů, nebo zajet do bordelu, jenže to znamená, že za chvíli se nám vztah (stejně jako kolo, které zahodíme špinavé do garáže) rozbije. A svět, ta dnešní zkurvená doba, bude zase na hovno.

Přitom stačí tak málo...


Často se mi stává, že když se svěřím se svým problémem, lidé, kteří by mi měli být nejblíže, řeknou, že je to blbost a že to moc řeším, že se vlastně nic nestalo. No zkuste představit podobný postup třeba s autem, nebo s kolem, nebo s jakýmkoli nástrojem, který používáte a je drahý na to abyste ho mohli jen tak zahodit.

Zkuste takovému nástroji, když na vás začne blikat kontrolka, že něco není v pořádku říci že je to blbost a ať to neřeší, že se přece nic nestalo. Myslíte, že se tím spraví? No dost těžko. Lidé jsou ještě komplikovanější než stroje, tak proč si myslíme, že něco tak trapného může lidem pomoct?

Pokud problémům člověka nerozumíte, zkuste googlit, nebo s ním zajeďte do servisu (psycholog, kouč, terapeut...). Často ale, narozdíl od věcí s člověkem stačí jen být, dát mu svou pozornost, čas, úsměv, vyjádřit mu  podporu a pochopení a on se na rozdíl od věcí možná už za pár minut sám opraví...

O vztahy se prostě musí pečovat, fakt to neni tak, jak to říkaj v pohádkách, že si vyberete toho pana nebo paní úžasnou a budete šťastní až do smrti. Výběr partnera je hodně zodpovědná záležitost a i tak je to pouhý začátek cesty.

Žádné auto vám nebude jezdit navždy a žádný vztah neprojde přes záruční lhůtu, nebudete li se o něj starat a naslouchat tichému zadrhávání. A ve chvíli kdy začnou fungovat naše vztahy, v té chvíli si konečně opravdu uvědomíme, že není čeho se na tom našem překrásném světě, v téhle dokonalé době bát.

pondělí 19. června 2017

Jak přežít, když maj ženský krámy

Já jsem vlastně nikdy moc nechápala, jakej je rozdíl mezi holkou a klukem. Když sem byla malá stříhali mě takzvaně "na kluka". Ačkoli jsem byla tátovo oblíbený dítě, nebyla jsem jeho oblíbená holčička. Jedny klučičí kalhoty dvoje kraťasy a dvě trička mi stačily docela dlouho. Šatičky od dědy z Kanady visely  ve skříni pro vzácné příležitosti tak dlouho, až sem z nich vyrostla a nikdy víc už po žádných šatičkách netoužila. Krátce po prvním sexuálním zážitku sem začla jíst prášky.


Až teď ve 26 teprve poznávám jak moc náročný je bejt tou opravdovou ženou, která má každý jeden měsíc krámy a každý jeden měsíc je tolik citlivá, že jediné co potřebuje je ležet v posteli, poslouchat hezká slova a nechat se hladit a objímat. 

Tohle období kluci, to trvá maximálně jeden týden  v měsíci. Já sem dřív taky nechápala "ty krávy" co furt řvou, žárlí, nebo sou nasraný. Ale prosím, nemusíte tomu rozumět, stačí když dokážete spolknout slova typu "Ježiš už zase řveš?" a věty začínající takto: "Ty jseš..." pokud nebudou formulovány nějak podobně, aby si z toho mohla vaše princezna vyčíst závěr, že je krásná i přes svůj strašný stav a že jí moc milujete. 

V tomhle období vás vaše slečna možná ještě, aby toho nebylo málo obviní ze spousty věcí, které jste nikdy neudělali a možná právě proto na vás bude tak naštvaná, nebo kvůli něčemu jinému, ale ať už je to úplně cokoliv, věřte tomu, že to rozhodně není důvodem těch strašných slov, která vypouští z úst a možná ani ne jejích slz. 

Prosím odpoštějte nám to, nemyslíme to tak. Nechceme vás zraňovat, jsme jen smutné a totálně ztracené v návalu hormonů a  vůbec ale vůbec nechápeme sami sebe, takže už vůbec ne vás. Tohle ale nevíme a ano, každý jeden měsíc si myslíme, že svět je špatně a potřebuje vyměnit, ne že jen potřebujeme odpočívat.



Kluci prosím, ať už vám vaše slečna v tomhle stavu řekne cokoliv, věřte, že ona trpí dvojnásobkem té vyřčené věty. Pokud vás v těhle stavech o něco žádá víc než tři periody za sebou, možná je to opravdu něco, co je pro ni důležité, pokud je to pro vás přijatelné, zkuste to změnit. Neberte si ale v jejích stavech nic osobně a prosím za nás všechny, nehádejte se s námi, když je nám takhle. Zkuste si napsat do kalendáře kdy ty stavy chodí a v těhle dnech nám naše slova, pokud jsou ošklivá, prominout. Uvidíte, že až to přejde bude vedle vás stát zase krásná a milá princezna, jejíž úsměv, vděk i srdce bude patřit jen a jen vám. 

pondělí 15. května 2017

Proč děti "zlobí"

Pořád jim říkáme co mají dělat, uděláme všechno proto, aby neopakovaly ty samé chyby co my. Motivujeme, vysvětlujeme, napomínáme, křičíme, trestáme a přesto nic nezabírá. Jak je to sakra možný že to ty spratci nechápou? 
Že dělaj přesnej opak toho, co po nich chcem? Jak je možný že porušujou naše zákazy? Copak nechápou že to s nima myslíme dobře? 

Ne... Nechápou...Nejsou našim majetkem a tudíž nejsou povinni skákat jak pískáme. Není jejich povinnost nás poslouchat, ale je v našem vlastním zájmu, abychom jim dokázali zprostředkovat tolik zážitků a zkušeností, aby dokázaly co nejdříve sami sobě a okolnímu světu, plnému nebezpečných nástrah a dokonalých krás, alespoň trochu porozumět. Mělo by být naším hlavním cílem, naučit se demonstrovat věci tak, aby naše děti byly schopny chápat, co se jim snažíme sdělit. Mělo by být tím největším přáním každého rodiče a pedagogického pracovníka, aby uměl děti vést tak, aby dokázaly objevit svojí vlastní cestu, která je bude hluboce naplňovat a je úplně jedno jak moc bude odlišná od té, kterou jsme si vysnili my. Je také  naprosto vedlejší, jak málo tomu, co si vybraly a co si myslí budeme rozumět, vždy můžeme na Internetu najít pomoc a pokud si naše dítě zvolí, že bude elektrikář, protože ho zajímají kabely, nemáme právo říkat mu že je "moc malé". Jediné co bychom v takových chvílích měli udělat je, sednout za komp a najít kroužek "malý elektrikář", aby dítě dostalo příležitost pochopit to, co ho na JEHO cestě životem zaujalo a měli bychom to stihnout nejlépe ještě  předtím, než začne strkat šroubovák do zásuvky, až budou rodiče v práci. Pomůckou nám může být fakt, že dítě vnímá duší a duše nezná NE, duše rozeznává jenom obrázky a tudíš jen to, co si dítě umí bezprostředně představit. NEsahej na to nebo se spálíš si, tak umí dítě pochopit jenom tehdy, pokud se už se spáleninou ve svém okolí setkalo, jinak musí dospělec sáhnout po jiném přirovnání. Duše totiž prostě, ať je nám to milé nebo ne... chápe jenom v obrázkách...

Není třeba omezovat se na to, co zajímá nás a v čem jsme dobří, naopak čím novější zájem našich dětí bude pro nás, tím větší šanci máme dozvědět se něco zajímavého, zažít něco nového a třeba najít své nové já.

 

Ve věku, kdy se v nich probudí ego a jediná zkušenost, kterou jim zrpostředkujeme bude "Je to pravda, protože sem to řek" a na jejich otázku budeme odpovídat slovy "proto", pak v tom lepším případě odsoudíme sami sebe k tomu, že dříve či později ztratíme jejich úctu, v tom horším z nich uděláme cvičené opičky, které nebudou schopné žádného hlubšího zájmu a budou nekriticky přebírat informace, které ve svém okolí uslyší a to nejen ty naše, ale třeba i takové, že "matka je úplně blbá a fotr debil..."

Učme děti, používat jejich vlastní mysl a intuici a nenuťmě je nekriticky věřit té naší naší, i když je to složitější a znamená to, že se musíme denně učit novým věcem z dlouhodobého hlediska je to ta nejsnažší cesta :-)

středa 26. dubna 2017

Jak sehnat čas

"Líběj se mi holky, mega rád si s nima píšu, vyměňuju sexy fotky a nejrači ze všeho s nima flirtuju naživo, ještě se mi nestalo, že bych se zamiloval do jedný a nevzrušovalo mě honit si u jiných. Když mam holku tak s jinejma nespim, ale tohle mi prostě dělá dobře a fakt na tom nemám potřebu nic měnit. Pokud chceš, můžeš si číst, co jim píšu, co jim říkám, můžu ti vyprávět co cítím u toho když jim chválim jejich novej parfém, nebo vymakaný břicho z posilky, ale dělat to v dohledný době asi nepřestanu a když přestanu, protože tě budu mít plnou hlavu i koule, tak to s největší pravděpodobností bude jenom na chvíli, než mi to zase začne bavit. Sem typickej požitkář a měnit se nechci. Pokud si myslíš, že by ti to mohlo vadit, raději na druhý rande nepůjdeme, souhlas? Jestli si s tim v pohodě, počítej, že časem budu chtít trojku a jiný psychicky ještě náročnější experimenty, jestli si žárlivá, tak bysme měli jít domů, jestli ne, na oplátku, si můžeš samozřejmě vybrat do trojky koho chceš sama a volit si další cesty sebepoznání v sexuální oblasti. Já sem svý předsudky vzdal už dávno. Sex, užívání si a materialismus je pro mě zkrátka na prvním místě."

Šli byste na druhý rande? Ne? Nevadí, existujou i jiní kluci, kteří by všechno popsané považovali za naprostou povrchnost, nechutnost a ztrátu času. Pravděpodobně hledáte jinýho partnera. Dvě minuty upřímného utrpení a šoku na prvnim rande vám ušetřilo pár let trápení a vašim případným společným dětem celoživotní traumata  z vašich věčných hádek a nedůvěry ve vztahu.

Až tak mocná je upřímnost, jenže se bohužel nějakou nešťastnou náhodou stalo, že nám přijde urážející, trapná, divná až nechutná... 

Rozdíly neexistují jen mezi různými národy a společenstvími, existují u každého z nás a naším cílem by mělo být do vztahů s lidmi vstupovat na základě jasně stanovených priorit. 

Někomu se prostě líbí obdiv ostatních, je rád středem pozornosti, dělá mu to dobře. Jinému ne. Jo samozřejmě, že se to může změnit, ale vždycky jen a pouze díky vnitřním pohnutkám daného člověka, nikdy ne kvůli vám a to ani když se postavíte na hlavu, nebo budete každej měsíc tři hodiny plakat zavření na záchodě.

Pokud chceme celoživotní oddanost a sexuání věrnost, tak by to ten druhý měl chtít taky, pokud chce něco jiného, pravděpodobně si moc rozumnět nebudeme, ale proč na tohle zjištění čekat dvacet let a mezitim si nalhávat že se ten druhý určitě už brzy změní? Na co ztrácet čas, vytvářet si na takovém partenrovi závislost a obětovat to nejcennější co na světě existuje - sebe?

Existují prostě různé životní etapy a když náš vyvolený teď aktuálně prožívá období, které se našim hodnotám ani neblíží, je jen na nás jestli to chceme tolerovat, k tomu abychom se mohli rozhodnout, to však musíme vědět. Je proto na čase začít se učit pro nás Čechy, velmi neobvyklou věc: upřímnost...

"Mám tři nejlepší kamarády, se  kterými jsem vyrostl a kdybych musel položil bych za ně život. Ostatní lidé v mém životě, kromě mé rodiny, jsou jen známí a mění se to dost těžko. Povrchní vztahy jsou pro mě ztrátou času. Sexuální narážky a flirtování v mém životě nemá místo, buď s někým chci vytvořit důvěrný vztah, ze kterého může vzejít vztah sexuální a nebo nechci, nic mezi tím pro mě neexistuje. Pokud jseš dívka, která hledá pobavení, miluje divoké večírky plné alkoholu, osahávání a nechutných narážek typu: "máš fakt sexy zadek", bude lepší když na druhé rande nepůjdeme"

Život je tak jednoduchý právě díky daru komunikace. Nechápu proč každý jeden z nás více nepracuje na odstranění lži, přetvářky, neupřímnosti a zastavení vytvářerní zbytečných domněnek...

neděle 5. března 2017

Neříkat všechno není lež?

Současná psychologie definuje asi devět druhů lži od polopravdy, přes zamlčování až po lež dětem, nebo lichotku. Přesto si hodně lidé myslí, že lež je jenom vědomé říkání jiného příběhu, než který se skutečně stal.  Lží je ale i vědomé neříkání určitých věcí. Lidé jsou obdařeni řečí.  Komunikace je jedním z nejsilnějších nástrojů, který mohou lidé používat k tomu, aby se dostali do fáze naprostého pochopení a porozumnění, přesto je to právě neschopnost správně komunikovat, která nás lidi vede k tomu, že se nenávidíme a že si nedůvěřujeme. 
Nebudu tady psát o té nejprimitivnější formě lidí co podvádí své manželky, spí s vdanými ženami, nebo lžou svým rodičům i přátelům, ale definuji další formu poznání, kterou jsem na své cestě životem učinila. 
Včera jsem se bavila s velmi otevřeným a docela spirituálně pokročilým člověkem. Zmínil se o důležitosti a významnosti pravdy. Tenhle samý člověk, však ihned v zápětí definoval neříkání všeho jako něco jiného než lhaní. Bohužel nevím, jestli tahle forma pochopení je o poznání výše a tedy nad mé prozatímní chápání a nebo je to fáze, kterou já jsem přeskočila díky svým mega významným životním zkušenostem, na základě kterých nebylo třeba tuto fázi znovu prožívat. Každopádně pro mě je (nevím jestli zatím, nebo vůbec) neříkání všeho úplně stejnou lží jako říkání hoven, který mají skrýt hnusnou skutečnost a hned vysvětlím proč. 
Můj táta má kromě mě a bráchy ještě dvě dcery. Nikdo mi to neřekl až do mých osmnácti let, kdy jsem na to přišla omylem, když sem si půjčila tátovo telefon. V tý době už sem byla hoodně významnej ignorant, takže to se mnou ani nehlo. V zápětí jsem se dozvěděla, že celá má rodina, brácha, babička, sestřenice a další, to dávno vědí, mě to údajně nikdo neřekl, aby mi neublížili :D :D :D. Nadostala jsem právo rozhodnout se jestli si nechám ublížit, bylo rozhodnuto za mě. Neměla jsem žádné právo rozhodnout o svém vlastním chápání vzniklé komplexní situace, bylo mi odebráno právo být smutná, zklamaná, ublížená, bylo mi odebráno právo na emoce, vzniklé s touhto náročnou situací. Lidé, kteří mě měli rádi, rozhodli za mě, co je pro mě nejlepší. Lidé, kteří mě měli nejraději, byli těmi, kdo mě nejméně znali a kteří mi nejméně důvěřovali. Tahle lekce je extrémním pojetím toho, že neříkat všechno je lež, aspoň pro mě jo. Je to lež, která bere člověku právo na vlastí emoce. Je to lež v rámci které si cizí člověk hraje na boha: "Neřeknu mu to, abych mu neublížil" - člověk který se takto rozhoduje si myslí, že ví, že dané sdělení by druhé osobě ublížilo, Jenže... Co znamená ublížilo? Že by daná osoba byla smutná? Že by byla naštvaná? V případě puberťáka, že by se urazila? V případě partnera, že by odešel?
Tenhle přístup rodičovské super ochrany před ublížením ve  mě postavil zeď dávno předtím, než sem se tohle dozvěděla. Když mi zemřel děda, nebyla jsem asni na chvíli smutná. Ještě ani ve dvaceti jsem neuměla prožívat emoce a vyznávala jsem názor, že dokud mi všechno bude u zadku, budu šťastná. Tohle je to, co rodiče chtěli? Nikdy mi neublížit, abych mohla bejt přesvědčená o své vlastní neohroženosti a nadosmrti úplně bezcitná svině? Pokud jo, tak se jim to málem povedlo, ale znám je a vím, že to v životě měli oba dva těžké, takže díky tomu, že sem tu svojí zeď nakonec postupně zbourala vím, že to ani jeden z nich neudělali záměrně a dělali to s tím nejlepším vědomím a svědomím. To není omluva toho co udělali, to je pouze výraz pochopení.
Ten, kdo se rozhodne jakoukoli informaci zatajit, není podle mě dostatečně smířený se svým vlastním chápáním sebe sama. Bojí se reakce druhých, protože jim dal schopnost, aby svým názorem na něho ublížili jemu samému. Takový člověk se stále něčeho bojí. Ať už je to odmítnutí, nebo vztek, či úplný odchod  osoby, kterou se rozhoduje nesdílením "chránit".
Tohle je sobectví a ne ochrana. To je ubližování a hlavně více než druhým, je to ubližování sám sobě, proto se na svou rodinu nezlobím, peklo, které si sami přichystali, tím, že se rozhodli nesdelit nepříjemnou pravdu, není nic hezkého... Pokusím-li se nesdělit informaci o které si myslím že by mohla druhému ublížit, musím pořád dokola myslet na to, jestli se to ten druhý nedozví. Ubližuji tedy nepřímo druhému, ale úplně totálně přímo masochisticky ubližuji sobě, odsuzuji se k životu v úzkosti a obavách. Udržování druhých v nedostatku informací s cílem udržení jejich pozitivního obrazu o nás je prostě blbost.
Jenže co když je to třeba maličkost? Co když je to třeba tak, že se nám někdo líbí tolik, že na něho nemůžeme přestat myslet? Zaslouží si náš partner, abychom to věděli? Vždyť mu to ublíží, když mu to řekneme. NO... a nebo vznikne komunikačně náročná situace. Partner na nás začne třeba řvát (pokud máme tento typ vztahu) a obviní nás z nevěry, sobectví, z toho, že už pro něho nejsme dostatečně atraktivní a ze spoooousty dalších nepříjemných věcí. Jenže, když se nebudeme s těmahle obviněníma ztotožňovat a vše pečlivě vysvětlíme a partnera ujistíme, že to tak vůbec není a že ho milujeme celým svým srdcem a proto mu říkáme pravdu o svém vnímání reality, potom to ten partner za delší či kratší čas bude schopen zpracovat, samozřejmě, že bude chvíli smutný, ale třeba potom začne chodit běhat, nebo do posilovny a nebo díky tomu, že sme se nebáli postavit sebe i jeho před náročnější situaci, získá o level vyšší sebevědomí  a třeba pozve ten objekt našeho sexuálního zájmu na společné víno... 
Svět je úžasné místo k bytí, není potřeba si život zde komplikovat podléháním strachu.

pondělí 27. února 2017

Klid

"Chci mít klid." Kolikrát v životě už jsme tuhle větu slyšeli a kolikrát jsme jí sami řekli? Co to ale znamená? "Chci mít klid!" Říkáme partnerovi, nebo svým dětem, po tom co přijdeme z práce, kde jsme se celý den stresovali, kde na nás křičel šéf a kde jsme zuby nehty bojovali za svojí pravdu a za své schopnosti.  "Chci mít aspoň na chvilku klid!" říkáme poté co přijdeme z místa, které nenávidíme, ale kam zítra zase půjdeme. A vy co vás máme milovat a dávat vám svůj čas a pozornost, vy to zařiďte a běda jak ne! Běda jak nebudu mít klid! Náš malý syn nám jde dát svojí oblíbenou hračku a my už to nevydržíme a zakřičíme na něj "říkal jsem ti, že chci mít klid!" Syn je zmatený, nesl přeci tatínkovi svojí nejoblíbenější  hračku a chtěl si s ním hrát, protože tak je mu nejlépe, tak má nejlepší klid. Jenže tatínek chce mít jinej klid. Tatínek chce být úplně sám v místnosti, kde nebude ani maminka, ani oni, jeho děti. Tam by syn teda rozhodně klid mít nemohl, ale táta ho tam má. Nebo si jenom myslí, že ho tam má? Vždyť stačí jediné neuvážené slovo jeho partnerky, jediné neuvážené gesto, jediné hlasité zavřískání jeho milovaných dětí a vypění jak zakarbloavný šampus. Kde je teda ten klid? Dá se klid vůbec někde sehnat? Jezdíme na dovolenou, abychom mohli mít klid, kupujeme si drahé věci, abychom mohli mít klid, dáváme výpovědi v práci a rozcházíme se s partnery, abychom konečně měli svůj klid. Jenže blbý je, že ho stejně pořád nemáme. Jak je to možný? Ať děláme co děláme, klid nám nikdy dlouho nevydrží, vždycky se někde ztratí, vždycky nám ho někdo vezme a když už se vykašleme na všechny lidi v našem okolí, protože sou to všechno svině a když sme s nimi nemůžeme mít klid, tak stejně musíme do mhd, nebo za volant a tam teprve je to o nervy!!
Nakonec se můžeme rozhodnout, že se vydáme svůj klid hledat do jiné země, protože tam přeci musí být klid, když tam lidé žijí v tak chudých podmínkách a jsou šťastní.
Jezdíme ze země do země a když jich navštívíme dostatek zjistíme, že všude sou stejný kokoti a nikde není klid, konstatujeme pak, že život je všude stejně na hovno a vrátíme se zpátky do tý práce co nás předtím tak srala. Možná začneme litovat, že nám děti tolik odrostly a zpytovat svědomí, že jsme od nich utekli hledat něco, co stejně neexistuje. A přitom stačí tak málo... Stačí se zbavit všech těch nesmyslných domněnek, že klid je něco co je někde mimo nás, že abychom měli klid, musíme mít to a nebo bejt tam, změnit šéfa, nebo partnera...
Klid získáme jedině tak, že svůj život odpojíme od všech slov. Tak například, přijdeme z práce, kde na nás bezdůvodně řval šéf. náš partner je smutný a chce naši pozornost, my ho odbydeme a on nás začne obviňovat z toho, že vůbec nejsme doma. Můžeme se naštvat, nebo můžeme zůstat klidní, je to jenom na nás, stejně tak jako když se k nám šéf nechová hezky, můžeme se rozčílit, zhroutit a nebo mu poděkovat za jeho zpětnou vazbu a zůstat úplně klidní.
Slova partnera, ani lidí kolem nás nejsou námi. Je jedno co si lidé kolem nás myslí, co dělají a jak se chovají, na nás to nemůže mít žádný vliv, dokud tomu sami nedáme nějakou váhu. To že jsme ztahaní jako koťata a nemáme energii hrát si s našimi dětmi neznamená, že děti jsou otravné a ndopřejí nám klid, neznamená to, že bychom je měli lépe vychovávat a tedy nějak měnit, znamená to pouze jediné, přijít zpátky do příomného okamžiku, zjistit co za pocity v sobě skutečně máme a v klidu jim to vysvětlit.
Klid lze nalézt uprostřed rozbouřeného moře, uprostřed města plného smogu, nebo v kanceláři přeplněné lidmi, stejně dobře jako na tom nejkrásnějším korálovém ostrově. Klid není ani náhodou něco co je ovlivněno někým, nebo něčím. Klid je v nás a dokud to nepochopíme, budeme pořád ve stresu a pořád něšťastní, protože i když získáme všechno po čem jsme toužili, včetně partnera podle našich představ, postačí, když bude chtít odjet na dovolenou se svými kamarády, když poškrábe naší milovanou sedačku, auto a nebo když prohraje sparta a náš klid bude zase pryč...




čtvrtek 23. února 2017

Jsme jen loutky?

Nevím jak je to dlouho, byla sem v tý době těžkej ignorant. Každopádně nebude to dýl jak deset let, co se můj brácha rozhodl, že ho život u rodičů nebaví a že se odstěhuje na nádraží. Nevím přesně ani jak dlouho tam "bydlel", ale pamatuju si moc dobře na moment, kdy mi mamka s taťkou, tehdy už rozvedený, zavolali ať přijdu za nima na paroviště a tam mi oznámili, že je brácha v bezvědomí na anesteziologickém a resuscitačním oddělení v Klatovech a že tam za ním jedou. Bez váhání jsem jela s nimi. 
V nemocnici nám řekli, že bráchu zbili náckové a že je na tom hodně špatně. Po nějaké době bráchu přivezli domu a ten nemohl sám skoro ani chodit. Doktoři nám tehdy řekli, že utrpěl velmi vážné poranění hlavy a že jestli bude dál kouřit marihuanu a pít alkohol, může to mít trvalé následky v podobě epileptických záchvatů. Trvalo to jen pár let, než brácha dostal svůj první vážný záchvat.
No a teď...Čí je tohle celý vina? 
Můžou za to, že brácha byl na nádraží rodiče a jejich rozvod? Může za to, že má brácha epilepsii dealer drog, nebo výrobce alkoholu, nebo za to může systém a nebo dokonce doktoři, který to věděli a stejně s tím nic neudělali? Nebo si za to může brácha sám? 
Vím, že odpovědí na tuhle otázku je tolik, kolik čtenářů, ale já mám vlastní odpověď. Svobodní nejsme, dokud nedokážeme plně přijmout odpovědnost za svoje chování. Dokud jsme schopní za svoje pocity, emoce, za svojí životní situaci a to, že se máme na hovno obvinit kohokoli dalšího, do té doby nejsme schopni učinit jediné svobodné rozhodnutí a to bez ohledu na to, co hlásá legislativa. 
Pojďme teda vést děti k tomu, aby konečně dokázaly být naprosto sebevědomé a svobodné.
Pojďme místo tří hodin zeměpisu a dalších tří hodin dějepisu, učit děti podívat se do sebe, do svého nitra, do svého srdce, pojďme je vést k tomu, jak nejrychleji nalézt sami sebe tak, aby zeměpis pro ně nebyla slepá mapa, ale obraz zemí o kterých budou mít jasnou představu, která z nich je láká a která nikoli, protože budou moc dobře vědět co cítí a proč. Generaci dětí, pro které názor učitele bude prostor pro diskusi a ne autoritativní pravda.
Je úplně jedno, jestli se Mistr Jan Hus narodil v červenci, nebo v prosinci, důležitý je, že takových mistrů sedí každý den od osmi hodin od rána v každé třídě dvacet a je jenom na nás, jestli z nich vychováme další loutky, který si systém hrdě vyvěsí na stěny v podobě obrazů, a nebo jestli z nich vychováme samostatný lidi, jejichž svoboda bude přímoúměrná vědomí následků, které s ní souvisí. Je na nás, abychom dokázali vést děti k jejich srdci. Aby děti, které se v budoucnu odstěhují na nádraží, tam nešli proto, aby něco dokázali svému okolí, ale proto, že budou ruch nádraží milovat se vším co k pobytu na něm patří, tedy i se všemi riziky. Vychovejme v další generaci dětí, ty kdo  už nikdy v životě  nebude mít potřebu nikomu nic dokazovat. 
A jak na to? No tak prvně to chce naši plnou pozornost. Uff a to je kurva výzva. Udržet pozornost na ty hovna co voni řešej, jakože ta dala pusu tomu a ten tomu, bože jak nedůležitý problémy, proti tomu, že my musíme platit hypotéku a uhasit ten průser v práci, aby nás nevyrazili. Jenže... Ve chvíli kdy nejsme v práci, ve chvíli, kdy je po našem boku naše dítě neexistuje nic, než naše dítě a my, neexistuje budoucnost pod mostem, ani minulost neposlanýho mailu, existuje jen a jen tenhle nejdůležitější okamžik, okamžik, kdybychom se měli dítěti dívat do očí a vědět, že ten jediný nejdůležitější problém na světě je ta "blbost" co právě říká. Neměli bychom radit, poučovat, ani vnucovat svůj pohled na svět, měli bychom naslouchat, protože čím déle budeme naslouchat, tím snáze uvidíme, že dítě řešení už dávno zná. A pokud nás požádá, abychom mu poradili, potom teprve můžeme zvážit, jaký dojem na nás celá tahle situace dělá. 
A pokud vás dítě rozčílí, protože vám bere moc času? Zkuste si ještě než zvýšíte hlas představit jak před vámi teď leží mrtvé...
Bude to, co se právě chystáte na dítě z plna hrdla vykřičet pro vás ještě pořád důležité?
A pokud ste příliš vystresovaní, než abyste si tohle dokázali představit, sedněte si v klidu a v tichosti někam, kde se obvykle cítíte hezky a podívejte se do své hlavy, co je to, co vás tak moc stresuje? Jestli jsou to pouze slova lidí, kolem vás, nebo samotného dítěte, nebo partnera, tak máte vyhráno, žádné slovo vám nemůže ublížit, nepřiložíte-li mu nějakou váhu. To, že si o nás někdo myslí, že sme úplně neschopní, nemůže nic na naših schonostech změnit, pokud si myslíme, že může mít pravdu, potom hurá, vyhráli sme loterii, můžeme jeho slova, ať už jakkoli necitlivá, využít ve svůj vlastní prospěch a zlepšit se.
Pokud přijdete na to, že vás stresuje, že zítra asi nebudete mít co jíst, zapněte notebook, nebo jděte do knihovny (tam je většinou internet zdarma) a začněte se učit třeba cizí jazyk, nebo učit pěstovat brambory, záleží na vás čemu dáte přednost a taky na tom, jestli žijete na vesnici, nebo v centru Prahy bez balkónu. Na zítřku to sice nic nezmění, ale za pár let budete mít jídla, že nebudete stíhat jíst :-) <3
Nikdo, ale fakt nikdo s vašimi emocemi a energií nemůže manipulovat, naučíte-li se stejnému sebevědomí o jakém mluvím ve vztahu k dětem. Starší lidé se učí pomaleji, ale jde to, věřte si, milujte sami sebe a začnou se dít zázraky. :-)

úterý 21. února 2017

Co má společného sex a veganství?

Obě tato podstatná jména, jsou-li vyslovena nahlas před většinovou společností, téměř vždy vzbuzují rozpaky, překvapení, pohoršení, stud, výsměch, či jinou reakci, která je spíše negativní než pozitivní. Společným jmenovatelem pro sex i veganství je tedy společenské tabu, které vytváří obrovský prostor pro předsudky, což je orná půda pro průsery.
Veganství. Co vše se skrývá v tomto kouzelném pojmu? Těžko říct, nějaké definice existují, ale ty nejsou ani zdaleka schopny obsáhnout obrovské snahy všech, kdo se snaží o změnu smýšlení většinové společnosti ve vztahu k problematice živočišné produkce. Ačkoliv je to fakt divný, tak málokdo ví, co se skrývá za těmi miliony úhledně zabalených balíčků v regálech obchodních domů. Kdybychom měli shlédnout video jak se tam ty balíčky dostaly, pokaždé, než si jeden z nich odneseme domů, asi by se jejich dovoz do supermarketů rapidně snížil. Přesto je poukazování na fakt týhle nechutný reality považován za extrém.
No nic, ale pojďmě k tý příjemnější věci :-)
Sex. No jasně. Nikdo to neděláme, všichni jsme panny a panicové, co nikdy neviděli pohlavní orgány jiného člověka. Ne? Nejsme? No a proč je tak divný se o tom otevřeně bavit? Proč je pro nás trapné bavit se o tom kolikrát týdně s partnerem spíme a proč nejsme schopni definovat své sexuální potřeby ať už jsou jakékoli? Nechápu, že při přijímání nového zaměstnance do práce studujeme podrobné životopisy a následně vedeme komplexní přijímací pohovory a při výberu partnera se nezeptáme jestli má rád sex, jak často a co ho vzrušuje. Vůbec už nerozumím tomu, že se často nezeptáme ani sami sebe, že ještě i ve 21. století bereme sexualitu za něco nenormálního a sami sebe a své pohlavní orgány nepřijímáme jako nádhernou a dokonalou součást nás.
Na základě srovnání těhle dvou nesrovnatelných věcí se mi prostě nepřestává zdát, že pravdu rádi schováváme. Než abychom přijali tu krutost co je za tou porcí vynikajícího jídla, raději vypneme video, než abychom se naučili jak milovat svýho partnera, prostřednictvím neustálého učení se a komunikace, najdeme si milence...
Rádi žijeme ve svých mnohdy totálně zcestných domněnkách a je nám to příjemnější, než poznat pravdu a vyvinout úsilí k tomu, abychom jí dokázali přizpůsobit skutečnost. Proč by se jinak lidé vyhýbali pravdě o tom co stojí za každým jedním balíčkem obsahujícím maso, nebo totálně pestrému a komplexnímu sexuálnímu životu, kterému ale předchází hluboké poznání a pochopení partnera. 
Zdánlivě se to zdá jednodušší, neřešit. Prostě myslet na něco jinýho, zapnout televizi, vožrat se, vykřičet se na někoho z okolí, dát si kus pořádnýho bifteku, zmlátit děti, nebo psa...V magazínu Firstclass jsem četla hezký poznatek a to, že život nám dává vše co chceme, ale nic pro co si nejdeme. To je tak nádherná pravda... Pochopit ji je zpočátku velice těžké, už jen začít rozpoznávat jaký všechny možný sračky máme ve svý hlavě je pořádná fuška, natož potom pokusit se pochopit a hlavně přijmout ty partnerovo, či partnerčiny (obzvlášť pokud ste deset let v manželství a zjistíte, že jste oba dva v sexuální oblasti submisivní a proto spolu už osum let nespíte a nebo že partnerku vůbec nevzrušujete, ale zapomněla vám to před pěti lety říct :D) a ufff ty hovna, který jsou za živočišnou produkcí, ty sou ještě o moc horší. Jenže později... Později je to jako když sledujete surfaře... Než se surfař naučí surfovat, musí věnovat hodiny a hodiny tomu, aby poznal a pochopil oceán, musí překonat neskutečné úsilí, jen proto, aby se mu dokázal přizpůsobit, musí ho přijmout, přestat s ním bojovat, ale ne proto, že to chce oceán, ale protože on sám po tom touží a že ty nekonečné minuty pod vodou, kdy nemá ani tušení jestli se ještě někdy znovu nadechne za to fakt stojí. Až se naučíme přiznat svojí sexualitu a vidět skutečnost se všemi jejími souvislostmi, ucítíme to samé co cítí surfař, když chytne svojí první vlnu a ten pocit už budeme chtít mít navždy. Naučíme se potom zdokonalovat, najdeme si čas trénovat. Možná taky přestaneme žrát mrtvoly a nebo si aspoň začneme připouštět že je žereme a tím pádem jich budem žrát o něco míň. Se svým partnerem taky začneme zase prostřednictvím různých odborných knih, pracovišť, akcí či kempů hledat společnou řeč v oblasti, která je pro partnerský život tak důležitá a zjistíme, že neexistuje nic krásnějšího než přijmout sám sebe a svůj živote úplně se vším co v něm je. <3

pátek 3. února 2017

Život nemáme ve svých rukách, ale ve své hlavě...

Představme si život jako vysoký zámek s velkou věží, překrásnou zahradou a obrovským výhledem.  
Představme si, že když se narodíme, narodíme se v podzemním patře v tom nejmenším pokojíčku, ve kterém je jen slaboučké světýlko a tak ani pořádně nevidíme co vše je kolem nás, nevidíme ty mučící nástroje, ani ty plesnivé stěny. Každý den pětkrát přijde paní a dá nám jídlo. Když se naučíme chodit odvážíme se otevřít dveře a podívat se kam ta paní odchází, když ale vidíme tu tmu, která se rozhléhá po celé chodbě lekneme se a dveře za sebou pořádně zabouchneme. Když chceme můžeme začít být vděční za své malinkaté světýlko, teplé jídlo a tu paní.




Jak ale jde čas přecijen se odhodláme a vykročíme ven z těch dveří. Když si naše oči po nějakém čase na tmu přivyknou objevíme schody. Odvážíme se po nich pokračovat, jenže zhruba dvacátý schod je strašně kluzký a my na něm uklouzneme a skutálíme se dolu z těch schodů, které jsou velice prudké a velmi se pomlátíme. Zalezeme tedy znovu do našeho pokojíčku a tady životy některých z nás také skončí. Potom se ještě lépe naučíme být šťastní s tím co máme, naučíme se to oceňovat a radovat se z toho, naučíme se i dalším činnostem a zemřeme spokojení. Jsou ale i další typy lidí. Lidé, kteří stokrát na tom dvacátém schodě uklouznou, lidé kterým ta paní co nosí jídlo strašně moc vynadá a řekne jim, že jsou hloupí, nenormální, slabí. Lidé které ta paní nutí už nikdy nezkoušet ten dvacátý schod zdolat, lidé kteří to ani přesto nevzdají a naučí se jak ten schod překonat. Tito lidé se po nějakém čase dostanou do mezipatra, které je úžasně veliké. 

Některým z nich to stačí a zemřou šťastní v tomto mezipatře.


Jiní ale věří, že když existuje tento prostor, musí existovat ještě jiný a tak hledají a najdou východ na zahradu. Zahrada je plná ovoce, zeleniny, ptáků, květin... Zahrada je ráj. Ta paní co nosí jídlo se naštve a opustí tyhle lidi, protože jí neposlechli a nezůstali v mezipatře, kde jim nakonec pobyt dovolila. Tito lidé nevědí že ovoce se dá jíst a tak strašlivě strádají hlady uprostřed všeho toho jídla. Nikdy v životě nejedli čerstvé ovoce, ani neviděli neupravenou zeleninu, neumí si představit, že by se něco takového dalo jíst a tak někteří zemřou hlady a vyčerpáním uprostřed všeho toho jídla.


Někteří lidé ale i tuto překážku prokouknou a nejen, že se naučí ovoce a zeleninu jíst, oni se naučí ji i pěstovat a zpracovávat. Některým to přijde úžasné a chtějí to někomu ukázat, běží tedy do sklepa, kde objeví další místnosti se slaboučkým světlem, místnosti kde jsou další lidé. Někteří lidé vycítí příležitost a začnou se o tyto lidi starat stejným způsobem jako ta paní, těší je že jsou užiteční. Někteří se snaží přesvědčit tyto lidi, aby se zbavili svého strachu a vykročili do tmy, ošetřují rány po pádech z dvacátého schodu, někteří své úsilí hned vzdají, protože ty nadávky jim nestojí za to aby trávili život ve tmě, když objevili tu nádhernou zahradu. Ti kteří své úsilí ale nevzdají a pomohou byť jedinému člověku překonat dvacátý schod, aniž by si sobecky pomysleli "mě taky nikdo nepomoh" takový lidé (někteří) mají šanci získat věrného společníka. Společníka, kterého budou velmi potřebovat až se vydají na cestu ze zámku do hor. Společníka, který je bude jistit až se budou škrábat ještě výš, společníka, který bude ošetřovat jejich rány které po cestě vzniknou.
Takový je prostě život. Můžeme zůstat s tou paní co nás krmí v tom maličkém tmavém pokojíčku, ale můžeme také té paní poděkovat a pozvat ji na společnou cestu. Pokud nebude chtít můžeme se s ní s úctou rozloučit a navždy si uchovávat vděčnou vzpomínku na to co pro nás udělala a to i přesto, že nemáme ani tušení jestli kdy najdeme jiného společníka. Stejně tak jako to můžeme udělat s každým jedním partnerem, přítelem, ale i příbuzným v našem životě. Nebo můžeme také začít toužit po pomstě, po tom abychom tu paní našli a ublížili jí za to, že nám o tom všem neřekla, za to kolik času jsme "kvůli ní ztratili v tom pokojíčku...". Je to jen na nás co si vybereme...
Nezpomeňme ale, že celá ta cesta je život. Že život nezačíná v mezipatře, v zahradě, mimo stěny zámku, ani se společníkem... Život začíná oceněním toho světla, toho jídla, té paní....

středa 1. února 2017

Proč být trpělivý neznamená ztrácet čas

Tracy je takový můj trenažér na dítě. Je to super. Mám jí od malinka a tím že jsem jí vychovávala úplně sama je přesně podle mých představ, což je celkem logický, když nemam její chyby na koho svést tak je lepší když žádný nemá (rozuměj, když na ní žádný podvědomě nevyhledávám:D). No každopádně jak už někteří z předchozích článků asi víte chodím s ní bez vodítka a to téměř všude. Když si myslí, že je to vhodný, tak poslouchá na slovo. :D Její poslední tríček je  že se naučila sama skákat do vany, když jí řeknu, že má špinavý nožičky. Je to moje zlato. Dneska se jí ale vyskočit nechtělo, uklouzla a usmyslela si, že je to pro dnešek fakt nevhodný. Klouže jí to na dlaždičkách a i když jí dávám pod nohy podložku občas jí to takhle ujede. Její vztekání znamená, že začne nahlas štěkat. Normální člověk by jí asi vzal a do tý vany vysadil, já ale nejsem normální (na což sem hrdá, protože je to moje jediný celoživotní dílo:D) a přijde mi taky tak trošku škoda, že by tenhle tríček přestala dělat, takže většinou když odmítne vyskočit, protože se bojí, že jí to uklouzne, stojím s ní u tý vany do tý doby, dokud to nepřekoná a neodhodlá se vyskočit. Znamená to, že na ní musím mluvit a ona štěká, ozvučení psího štěkotu v koupleně je náramně úžasné, což Petra a možná i naše sousedy může klidně i přivádět k šílenství, já jsem si toho vědomá, přesto na ní nezvyšuju hlas, ale uklidňuju jí hlazením. Naše komunikace potom spočívá především v milionkrát zopakované větě "Tiko Tracy, neboj se, no hopíííí hop, máš čpinavý nožičty, musíš do vani":D.
Tahle demence neznamená ale jen mou nenormalitu znamená pozornost, říká nevzdávej se, zvládneš to já moc dobře vím že na to máš. Znamená obnovení důvěry v sebe sama a v radosti po tom, co tam zvládne znovu vyskočit. Znamená to, že se příště nevzdá a bude mi věřit když jí řeknu "hopíí hop", což se často vyplatí, obzvlášť když lezeme přes nějaký potoky, lávky apod. :-)

Jasně, stojí to čas a někomu se to může zdát směšné a zbytečné, pro mě je ale můj malej trenažér v podobě Tracy, pohled do jejích očí a důvěra, která se těmahle akcema, kdy je moje pozornost vždyky stoprocentně jenom její známkou toho, že stojí za to stokrát opakovat dokola, že jsou naši blízcí dobří, že na to mají, že to zvládnou a to bez ohledu na to kolikrát uklouznou, než se jim znovu podaří vyskočit a uvěřit tomu že to zvládnou kdykoli i bez naší podpory.
Takové jednání neznamená čas ztrácet, naopak ve chvíli, kdy se tento přístup použije ve výchově, čas se stonásobně v budoucnu zúročí. Neznamená to ani lhát, životy druhých jsou jejich cesty, naše životy nejsou od toho radit kudy jít, ale stát vedle cesty  a povbuzovat, stojí-li nám ti druzí za to.

Trpělivost je ale super i v jiných ohledech. Já jí nikdy moc neměla, tak je to pro mě super zjištění :-)

pátek 27. ledna 2017

Život je jako nábytek z IKEA

První pusa, první rande, první hádka s rodiči, první velké rozhodování kam dál jestli na gympl a nebo něco odbornějšího, taneční, první sex, první brigáda, první výplata, první auto, maturita, přijímačky na vejšku, první zkouška, pvní veřejná prezentace projektu, bakalářka, diplomka, státnice, první práce...
Nechápu, že sem ještě  nikde nanarazila na manuál jakej má IKEA, vždyť je to tak stejný... První pusa a všechno to okolo, první rande a všechno to okolo, první střední a to všechno kolem... Achjo. Nakreslete už někdo manuál na tohle, ať všecky ty bulímie, anorexie, závislosti, otrava alkoholem, zbytečný smrťáky za volantem, ať to všechno můžem prolistovat předem a prohlídnout si co chcem stavět. 
Vždyť když se člověk dívá na život pozpátku je to úplně přesně stejný jak stavět nábytek z IKEA. První kroky sou tak těžký, všechno to tolik trvá, zdá se to nemožný, jenže  jakmile na to přijdeme, nebo nějakej dílek spojíme k jinýmu ke kterýmu nepatří a musíme se vrátit, rázem je to tak jednoduchý. Je to tak jednoduchý protože už víme jak na to, už sme na to  přišli. Sme sice naštvaní a smutní, že sme to nezvládli napoprvý, ale i přesto dokážeme mnohem rychleji pospojovat to, nad čím sme předtím dumali věky.
Já vim, že z návodu sice nejsme nikdy moc moudrý, dokud si to nezkusíme postavit sami, jenže co kdyby byl na výběr týpek co jeho noha, nebo spíš něco co připomíná nohu, leží dva metry od něj, vyhublá frajerka na kapačkách a nebo týpek s typkou s úsměvem vod ucha k uchu, podle mě by o dost víc lidí zkusilo stavět podle třetího návodu...
Začít, zkusit, vědět kudy, dokázat se vrátit, být trpělivá, vydržet... To je podle mě něco, co mě v životě chybělo. Když už sem se rozhodla, že něco zkusím a dokonce sem se do toho pustila, hned po prvním neúspěchu mě to přestalo bavit. Zapomněla jsem kudy sem šla a tak teda ani nemělo cenu se vracet, hledat novou cestu se zdálo být snazší, začínat od znova, zase se ztrácet, to všechno ale bere zbytečně tolik času.
Přitom by stačil jednoduchej návod. Přesně takovej jakej má IKEA.
První rande - budeš nervózní, on taky. Nekřič, mluv v klidu. Když ho naštveš všem řekne že seš tlustá kráva. To ale nevadí, je to pitomec řekni to všem dřív než ti zkazí pověst a pak ten čas co bys věnovala jemu věnuj budování takových přátelství, jaká žádné pomluvy nepokazí. 
Poprvý se pohádáš s rodiči. Neutíkej z domu. Sedni si ve svém pokoji a jen pozoruj své myšlenky, potom se jim omluv a řekni jim co tě naštvalo, ale nekřič, buď úplně v klidu.
Taneční. Ať uděláš cokoliv a utratíš kolik chceš stejně na těch šatech nebude po tom večeru už záležet. 
První auto. Jede rychle, hodně rychle. Můžeš ho pořádně protáhnout na fakt přehledných úsecích, ve městě ale rači ne. 
První zkouška. Budeš nervóznější než na prvnim rande, ale když jí neuděláš napoprvý uděláš jí napodruhý, nenech si vzít klid, nestresuj se nestojí to za to. První vážný vztah, první společné bydlení. Achjooo, vážně ten návod ještě nikdo nevymyslel? :-)

pondělí 23. ledna 2017

Nenávist, vztek a žárlivost

Brácha mi někdy před půl rokem, možná dýl řekl, že lidé potřebují nenávidět. Nechápala jsem proč by lidi měli něco tak strašně otravnýho, co ničí jejich vlastní životy potřebovat, ale pro některé lidi je to ta jediná emoce, kterou dokáží poznat, pochopit, pro někoho je to jediné pojítko se světem, jediná známka toho, že jsou živí. Nenávist je pro lidi se zamčeným srdcem to jediné co je dělá žijícími bytostmi a proto ji  potřebují. Oni neznají jiné emoce dokonce i vztek a žárlivost spojují s nenávistí, nedokáží rozeznat, že existuje nekonečné množství dalších pestrobarevně úžasně dokonalých emocí. Nenávidí, protože je to to jediné co umějí. Jenže tak to nemusí být. Naučit se přestat nenávidět je celkem jednoduché. Stačí se dívat. Dívat se přímo do středu naší nenávisti. Najít jí, uvědomit si, že není v nikom ani ničem kolem nás, ale že je jen a pouze v nás samých, v našich hlavách, tělech, srdcích a později jak každý pochopí v našich duších... Ve chvíli kdy nenávist najdeme je důležité nepřestat ji sledovat. Ať už to trvá jak dlouho chce. Ona postupně zmizí, protože si sami uvědomíme jak moc nám ze života bere a to jediné co dává je smutné nic. Ve chvíli kdy odstřihneme nenávist ještě nemáme vyhráno. Teprve teď se nám otevírá brána k dalším emocím. Právě teď nastává čas na cit. S citem přijde ale i vztek a žárlivost a to je další příležitost posunout se dál. 
Od mala je nám vtloukáno do hlavy, že žárlivost je špatná a tak když žárlíme, neradi to přiznáváme, raději, než abychom se zeptali "kdo ti píše" vztekáme se kvůli kravinám a tak se velmi snadno stává, že sami sobě uvěříme, že vůbec nežárlíme a staneme se vzteklým zlým člověkem, který sice přemohl nenávist, ale její  místo naplno zaplnil malý vzteklý červ ve kterýho se klidně velmi snadno promněníme celý, pokud nedokážeme definovat věci, které nám vadí. 
Definice toho co nám vadí, není zbytečným otravováním našeho okolí, je to návodem, pomocí, cestou kterou  máme jít abychom se mohli posunout do další fáze vědění. To že nám něco vadí, to že to dokážeme pojmenovat, to je ta jediná cesta, jak se s tím vypořádat, ta jediná cesta jak na tom pracovat, jak to změnit, je-li to  možné. Ale pozor na to, abychom se nenaučili moc rychle utíkat. Ve chvíli, kdy si umíme uvědomovat, že nám něco vadí, měl by být únik od toho až tím nejkrajnějším řešením. Nejprve bychom si měli být co nejvíce jisti, že to, že nám to vadí je skutečné, že to není  jen nějaká naše představa. Pokud máme v tomhle jasno, měli bychom se pokusit najít alespoň tři řešení jak tuhle vadu odstranit, tahle řešení poctivě zralizovat a až tehdy, budeme-li si skutčně jisti, že nám to vadit nepřestane a že to nelze nijak obejít, je čas na úvahy o hledání jiné cesty. 
Já jsem nyní ve již ve třetí fázi. Zbavila jsem se nenávisti i vzteku, je to úžasný pocit, ale zdá se, že je předemnou stále ještě velmi těžká zkouška, je jí žárlivost a ačkoli tuhle holku zlobivou umim uchopit a často už i pojmenovat, ona mě pořád dokáže ovládat, budu s ní mít ještě asi nějakou práci, ale pokaždé když se znovu  objeví, vidím to jako příležitost k tréninku a už jenom to  jí oslabuje :-)
Nebojme se otevřít svá srdce,
evoluce nás přivedla až sem, nyní je tohle náš další úkol.

úterý 10. ledna 2017

Žijeme?

Občas se mi ještě stane, že si prohlížím fotografie a říkám si ty jo, tehdy jsem byla tak šťastná, proč nejsem nyní? Ta myšlenka mě docela překvapila právě dneska, protože už je to téměř rok a půl od doby, kdy jsem se začala krůček po krůčku učit žít v přítomnosti. Tahle překvapivá myšlenka mě donutila zamyslet se nad tím jak je možné, že i přes tu náročnou práci na bytí v přítomnosti mám pocit, že v minulosti bylo něco lepší než je nyní.
Přišla jsem na to, že v mém případě je to čistě z toho důvodu, že ta vzpomínka na fotografii je oproštěná od všech dalších myšlenek, které ať si to chci sebevíc či méně připustit stále ovládají mé bytí.
Fotografie je jeden moment, čistá přítomnost, bez vnějších vlivů, bez všeho co naši mysl nutí odcházet od toho přítomného okamžiku. Hotová fotografie už nepřemýšlí jestli je trapné, že je vyfocená, hotová fotografie zachycuje tu jednu jedinou vteřinu bez všeho a všech, zachycuje čistý okamžik bytí, zachycuje tu dokonalost, jíž se lze pomocí meditace a práce na žití v přítomném okamžiku přiblížit, ne-li ji úplně začít žít.
Kdyby mě asi někdo vyfotil dneska, jak si prohlížím fotografii a já sem se na to podívala za deset let řeknu si "jeee, jak jsem tehdy byla šťastná". A taky určitě, jak sem byla krásná a hubená a jak sem milovala to či ono a budu závidět sobě samé to, co dneska mám, ale přes hromadu těch nepodstatných myšlenek nedokážu vidět.
Z mé dnešní myšlenky vychází jediné a to, že i když jsem si myslela, že umím žít v přítomnosti, není tomu tak ani zdaleka. 
Mé podvědomí mi stále dokola našeptává. Až uděláš tu školu, až se vyspíš, až odjedeš na dovolenou, až se s Péťou naučíte pořádně komunikovat, až bude tvá rodina přístupnější, až bude lepší počasí, až bude čas... Když sem byla na střední tak to zase bylo "až skončí škola", na vejšce potom "až bude pátek"... Mezitím plynou miliony šťastných fotografií jako zrychlený film, aniž bych si jich pod návalem toho všeho až stačila všimnout...
Naučit se žít v přítomnosti navzdory všem rušivým elementům okolního světa je fuška. Vždycky bude něco co nám bude říkat "až.... tak to bude jiný, protože bez až to stojí za prd...". Jenže žádný až není.
Tenhle jediný okamžik je okamžik, kdy můžeme my sami vzít pomyslný fotoaparát a vytvořit fotografii. To je to jediné na čem skutečně záleží, jen se musíme doopravdy nadrtit jak toho docílit. Jen se musíme donutit usmát tak, jako by nás fakt někdo zrovna fotil. Já věřím tomu, že tahle práce, navzdory své náročnosti je o moc méně náročná než prohlížení fotografií a myšlenka "kdyby...".
Zkouška zda žijeme v přítomnosti je dle mého názoru jednoduchá. Vemte si do ruky fotografie z minulého měsíce (jestli žádný nemáte nějaký pořiďte a do kalendáře si dejte odkaz na tenhle článek, tak abyste si ho prošli za měsíc (; )) projděte si je a pozorujte co to s vámi dělá. Jaké vzpomínky se vám honí hlavou při jejich prohlížení? Jsou to vzpomínky na dané situace, na příběh, který se děl okolo zachycení snímku a nebo jste překvapeni co vše jste to ten minulý měsíc dělali?
Ať už to teď právě máme tak nebo tak, měli bychom si pamatovat, že to s kým jsme nyní, to co právě teď děláme, to jak právě teď přemýšlíme, to jediné je to co máme bez ohledu na to kolik dalších fotografií, zážitků, peněz, aut, psů či dalších věcí a situací budeme mít. Pokud tohle snadné cvičení zopakujete tři měsíce po sobě a žádná fotografie se neobejde bez negativních vzpomínek, zkuste přemýšlet zda není potřeba něco opravdu NYNÍ (ne AŽ) změnit.
Změna nutně nemusí znamenat opuštění dané situace, může znamenat hledání řešení a cest, protože nejlepší cesta ven je prostě někdy skrz...
Pokud na nás tedy partner vrčí že ho fotíme, zkusme mu vysvětlit proč je to pro nás důležité a stejně to dělejme i kdekoli jinde, prostě mluvme...
Žádný okamžik není všední a žádná vteřina není navždy. Myslíme si, že máme věčnost, ale nemáme... Oceňujme vše kolem nás, usmívejme se, milujme druhé, NECHME SE MILOVAT, MILUJME SAMI SEBE, buďme TADY a I když budeme nejvíc nešťastní zkusme si připomenout, že fotka nepřemýšlí, neřeší, že prostě je, oproštěná od všech rušivých vlivů, které by ji dokázaly odvést od dokonalosti okamžiku. Fotka je dokonalým rádcem žití v přítomnosti, foťme i bez foťáků, protože jen tak pochopíme, že i smutek je krásný.