úterý 13. prosince 2016

Nikdo jiný nemůže za zlo, které máme v sobě

Po dnech, kdy mi přejde ta negativní a smutná nálada přijdou dny, kdy je mi tak strašně nádherně. Nevím jestli to tak má být, ale je zajímavé jak se v takových dnech bojím číst své příspěvky ze dnů úzkosti, strachu a obav. Ne že bych záměrně psala depresivní články, ale sem si jistá, že v jejich obecné sturktuře se to promítá. 
Dneska po dlouhý době ale zase vyšlo v mé dušičce slnuníčko.
Už od rána mi bylo nádherně. Hned jak jsem vstala, tak sem si zacvičila, potom zazpívala, u toho sem se natočila na mobil, abych se přesvědčila o tom, že ta šťastná holka sem vážně já. V práci jsem udělala vše co jsem si představovala, výborně jsem se naobědvala, po obědě jsem si pustila krátkou meditaci. O pauzách občas postla něco na fb a cestou domu z práce už mi úsměv zase nešel sundat z obličeje a to i přesto, že telefonát a esemesky od mého bráchy zase jednou nebyly a nejsou zrovna nejpozitivnější. Je nádherné cítit to krásné teplo uvnitř mě, bože, děkuji strašně moc si toho vážím. Kdyby mi to, co mi dneska brácha píše přišlo ještě předevčírem, asi bych už o sebevraždě jenom neuvažovala. Jsou prostě dny kdy se nás dotkne i to, že nás rozpáče úplně cokoli a potom jsou dny, kdy i kdyby nám kdokoli jakkoli ublížil, urazil nás a nebo ponížil dokázali bychom se tomu upřímně zasmát. Takový den mám dnes zase konečně já :)
Nesnažím se bráchovi totiž, narozdíl od jiných dní ani rozumnět. Vím co prožil a vím jak moc jsme to měli oba těžký, prožívat to s ním nadálku a omlouvat tím jeho hrubé chování ke mě by nám nepomohlo ani jednomu, ale přesto bych to ještě možná i včera udělala a předevčírem bych zase pro změnu měla strašnou potřebu vykřičet na něj úplně všechno zlo světa. Dnes se jen snažím o to aby se situace co nejdříve zklidnila a on pochopil, že ten do koho kope je zase jen a pouze on sám, tak jak jsem to konečně pochopila já. 
Díky dnešku jsem ale přišla ještě na jednu věc a tou je, že společnost ačkoli by mohla, ještě pořád není dost senzitivní. Když máme chřipku je to dostatečná omluva proto abychom se necítili dobře. Zkusme ale v práci šéfovi říci "jsem smutná" a proto, mě rozhodí každý nově příchozí e-mail. Rozhodně se nedočkáte věty "ježiš, tak to je nepříjemné, tak si běž domů odpočinout". V nejlepším případě se dočkáte krátkého chladného dotazu, nejen ze strany šéfa "a z čeho" a pokud váš důvod nebude dostatečně závažný, pravděpodobně se vám nedostane žádné reakce, v lepším případě můžete očekávat nějakou super radu ze života v tom horším rovnou návrh na výpověď.
Málokdo však pochopí, že přehlížení duševní nepohody vede k úplnému totálnímu vyčerpání, k vyhoření, k nechuti nejen do príce ale i do života a že je to úplně nádherná líheň pro nenávist. Ve stavu, kdy si zoufale přejeme být pochopeni se nám dostává nepotřebných rad, občas i nadávek a stížností na naši "furt špatnou náladu". To co ale zoufale chybí je lék, který v lékárně neprodávají. Úsměv, čas, obejmutí, pohlazení, pouhá přítomnost, naslouchání a setrvání v našem smutku společně s tím druhým. S někým, kdo může v pouhých pár minutách pomoci našemu smutku znovu klidně usnout a dát prostor radosti. 
Jenže to se často nestane a my se ve svém smutku ztratíme a začneme vinit všechny kolem nás. Začneme kopat, bodat a neskonale ubližovat. Najednou i uprostřed blahobytu, kdy máme co jíst, pitná voda teče ze zdi, teplo je v každé jedné místnosti, cítíme, že nikam nepatříme, že je všude chlad a prázdnota a že sme sami. V takových chvílích za naše pocity může práce, partner, děti, kamarádi, společnost, školství, politici a když už nevíme co dalšího a úplně se ztratíme, napadne nás, že za to může globální oteplování. 
V takových chvílích toužíme na někoho hodit ten obrovský smutek, který pořád narůstá a často jsou nám nablízku jen Ti, které máme nejraději.
A tak z našich pocitů, které už nedokážeme pochopit, ovládnout, ani udržet obviníme je. Ublížíme jim, něco jim vyčteme, něco už si najdeme, jestli se nestalo dneska nic co by se dalo, tak určitě je něco v minulosti. A čím bližší nám jsou, čím déle jsou v našich životech, tím lépe máme nabito, tím více můžeme ublížit.
Jenže oni nás milují a často nerozumí tomu, co se s námi děje. Nerozumí tomu, že jsme prostě jenom tak bez příčiny smutní a jediné co potřebujeme je pohladit, pochopit, obejmout, že potřebujeme někoho, kdo se s námi na chvíli posadí k našemu smutku a vypije tam s námi čaj a bude s námi náš smutek sledovat. Nechápou, že naše zrůdné chování je pouze podvědomé volání o pozornost o pomoc...
Oni to neznají, protože sami často smutek přechodili. A tak vzniká skoro nekonečný řetezec poničených osobností, kterým se smutek vrací častěji a častěji a radost slábne a slábne. Ale nemusí to tak být, stačí, když jakémukoli smutnému člověku pomůžeme tím, že s ním na chvíli budeme. Když ve chvílích, kdy u nás kraluje radost, nebudeme přehlížet lidi u nichž je právě na návštěvě smutek, právě naopak, dáme jim pár svých minut a obejmeme společně s nimi jejich smutek. On se tak rychleji vypláče a usne a spící smutek je jako malé neškodné miminko. Když mu nedáme potravu, neporoste. A abyste ještě věděli, co má smutek nejraději a po čem nejvíce přibírá a nejrychleji roste, tak jsou to přesně ty myšlenky, které v době smutku chodí nejčastěji: "tohle se mi nikdy nemůže podařit, na to nemám. Tohle jsem určitě pokazil. Tohle bych neměl dělat. Tohle dělám špatně. On je šlatný. Nemá mě rád. Neváží si mě. Určitě mě opustí. Oni jsou špatní. Nikdo mě to dělat nenechá. Oni se nechovají tak, jak by měli. Oni můžou za to, že nemám energii. Oni..." Smutek miluje, když na tohle myslíme, ale neměli bychom mu to vyčítat, protože výčitky taky miluje. Jediné co bychom měli udělat, je nechat tyhle všechny myšlenky chodit a odcházet zcela vědomě, tak, aby se žádná nedostala nadosah smutku a on je nemohl pojídat.
Je to jednoduché, prostě si vezměte dovolenou v práci, odjeďte někam kde budete sami, pokud ve vašem okolí není nikdo, kdo by s vámi chtěl váš smutek držet za ruku a tam pozorujte své myšlenky. Ony chodí daleko od smutku a když žádné z nich nebudete přikládat nějaký velký význam, tak daleko od smutku zůstanou. Ten se tak brzy vypláče a usne. Na jeho místo zase přijde radost a i pro Vás zase vyjde slunce. A až se malý smutek příště probudí a zavzlyká, bude vědět, že jste tady pro něho a třeba už tou dobou bude vedle vás někdo, kdo se na něj usměje společně s vámi. 

Žádné komentáře:

Okomentovat