pondělí 12. prosince 2016

Na lásku je třeba mít čas

Poslední dobou tak nějak víc přemýšlím. Nevím čím to je, jestli tím, že je podzim, tím že jsem totálně změnila svůj život a nebo tím, že bych měla psát diplomku. Každopádně díky té příčině na kterou jsem ještě ani přesto že tolik přemýšlím nepřišla, jsem přišla na spoustu jiných zajímavých věcí :D. 

Tahle mě napadla tak nějak v souvislosti s tím mým novým životem, ale posledním motivem k tomu to sepsat byl včerejší dotaz maminky dvou synů, jednoho 16ti letého a druhého 20ti letého, co že by jim měla vařit, když jsou teď vegetariáni. Komentáře k tomu dotazu, které zněly "jste úžasná maminka" "víc takových rodičů jako jste vy" a dalších podobné, mě donutily zamyslet se nad svým dětstvím a nad svým nynějším životem. Začnu asi u toho co se děje teď. Můj kluk je na horách a moje ego si pořád dokola vesele opakuje "kdyby Tě měl rád, nejel by na hory každý měsíc sám, ale aspoň jednou by Tě pozval". Taky si rádo  říká: "jakto, že za Tebe tak málo platí, když ještě studuješ a vyděláváš pětinu toho co on?" A nejraději má: "tak jako proč Tě neodveze?". Ať už jsou Petrovy motivy jakékoli, jsem neskutečně ráda, že jsem se naučila rozpoznávat hlas ega, protože bez toho bych s ním už dávno nebyla. Ačkoli je situace ve vztahu, kdy nemáte na nic peníze a váš partner si užívá a v dohledné době užívat bude sám a bez vás hodně nekomfortní, je to známka toho, že vás partner nemá rád? Může být... ale v mé pozici a potom co o mě všechno ví, tipuji, že jeho motivem může být klidně i pravý opak. Jak to je skutečně se zcela určitě jednou dozvím, ale to teď vůbec není podstatné. Podstatná je druhá situace a tou je moje dětství. Když sme byli děti, maminka chodila do práce a z práce domu, kde po nás nejdříve uklidila nechutnej bordel, potom se postavila do kuchyně, tam strávila hodinu, s námi za zadkem, kdy sme na ní jak malý hitlerové křičeli, ať dělá že máme hlad, po tom co nám dala jídlo a my sme ani nepoděkovali umyla nádobí a když ho neuklidila, dostala vynadáno od táty. Tak to dělala celých sedmnáct let, dokud od nás neodešla. Já jsem zůstala u táty a ten, jelikož si uvědomil všechny své chyby, převzal máminu roli za ní. Malá Mikušová tak měla dostatek jidla, peněz a když se jí něco nelíbilo, vždycky se mohla na rodiče vyřvat a obvinit je ze všech svých chyb.
No a potom přišlo to kruté probuzení. Ta krutá realita, to peklo, jemuž se pro takové rozmazlené fracky jako sem já říká srážka s realitou dospělosti. V bytě se najednou koš sám nevynesl, samo se neuklidilo ani nenakoupilo a co víc, peníze na požádání už díky hranici která se ve mě naštěstí vytvořila také nejsou na požádání. A jaj a co teď rozmazlený fracku? No je to sakra těžký že? Samozřejmě že si můžeš najít dalšího frajera, jehož budeš přívěskem na klíče, jenže to už nechceš že? A co teda teď? Na tohle jste mě moji drazí milý rodičové tak nějak nepřipravili... Milovali jste mě a díky vám sem nikdy v životě nepostrádala teplo, nikdy jsem neměla hlad a nikdy jsem se nemusela opravdu bát o to, že nebudu mít kde spát. Jenomže je tohle všechno? Je tohle to, co člověk potřebuje ve 21.století? Protože jestli tím, že všechno do dvaceti a více let obstarají rodiče "z lásky" je láska, si nejsem až tak úplně jistá. A to hlavně díky tomu, že vím jak strašně moc miluju svýho psa. Tracy je moje všechno a přesto se k ní chovám jinak, než se k ní chová můj táta. Když přijde k tátovi a chce na gauč on ji vysadí, je to velmi jednoduché. Nemusí u toho ani spustit oči z televizní obrazovky. Když, ale přijde Tracy za mnou a chce to samé, já na ní nepřestávám mluvit a povzbuzovat ji aby vyskočila sama. Nevysazuji ji, ale snažím se ji podporovat, aby vyskočení na gauč nevzdala. Stejně tak, jak se uvidí až s odstupem času, doufám přemýšlí i Petr. Možná že ví, že by mě mohl na hory pozvat, že by za mě mohl všechno platit a že by mě mohl všude vozit, ale potom by náš vztah zřejmě neměl úplně dlouhého, ani spokojeného trvání. Kdežto naučím-li se, vážit si obyčejných brambor, protože utratím-li všechny peníze než mi přijde výplata a on bude na horách, teprve v takových chvílích si začnu vážit běžných zázraků každodenního života. Teprve tehdy ocením všechno co pro mě kdy mý rodiče udělali a teprve tehdy si začnu vážit každé jedné koruny. A o tom by měla být láska. O tom ukázat jak a kudy a potom nechat jít, jít, utíkat, skákat, běhat padat... Protože stejně jako Tracy díky tomu, že jí na gauč nevysazuji ví, že na něj dokáže vyskočit sama, vím teď už i já, že peníze není potřeba od nikoho dostávat, že na večeře není potřeba nechat se zvát a že auto si mohu koupit sama, že to chce jen vůli, trpělivost, práci a taky že to chce nepodlehnou strachu hned, když při prvním odrazu podklouznou nohy...

Mamince, která chce těm dvěma chlapům vařit bych doporučila koupit kuchařky a věnovat se jim. Není snadné najít cestu jak mluvit s téměř dospělými lidmi, ale ta cesta existuje, chce to jenom nepřestat to zkoušet, věřit jim a dát jim dostatečně najevo respekt, protože právě dospívající lidé potřebují vědět, že v ně a jejich názory, jejich blízcí věří... a k tomu je potřeba čas...
Další věcí je to, že zůstáváme často tolik dní a hodin v práci, že nám času zbývá velmi málo a té energie je jen tak tak, abychom to uvařili a nebo udělali sami, ale to je velká chyba toho, že si to necháme líbit. Že neprotestujeme proti tak šílené pracovní době, kdy nám na lásku a rozvoj toho nejdůležitějšího, rodiny,  zbývá jen pár minut po večerech a dva ušmudlané dny o víkendu, kdy je potřeba vyprat, vyžehlit, vytřít, umýt...

Žádné komentáře:

Okomentovat