úterý 6. prosince 2016

Křik

Když sem byla malá tatínek chtěl abych hrála závodně tenis. Můj trenér mi vysvětloval co mám dělat tak, že můj postoj definoval tak, že vypadám jako "když sedím na  záchodě", často mi říkal že jsem mrkev a podobně. Já jsem si pod tím neuměla nic představit a tak jsem často celý trénink proplakala. Tatínek na mě potom zase po turnajích křičel, protože ho možná trápily zbytečně utracené peníze, to zatím nevím. Každopádně hned jakmile jsem zjistila že můžu, na tenis jsem se vykašlala. Přišlo zhoršení i ve škole, protože energii, kterou jsem měla jsem najednou potřebovala vypustit jinde. Většinou bylo všechno v pohodě, blbý byly ale rodičáky, po nich vždycky následoval křik, nadávky, výčitky, hádky a dusno. No a tak sem začala už ve dvanácti letech  pít alkohol a kouřit trávu. Co si taky počít jinýho, když nebylo kam utýct. Učitelky mě nesnášely, nic mě nebavilo a rodiče nejen že nemluvili se mnou, oni nemluvili ani spolu. Stalo se ze mě dítě ulice. Ze školy sem chodila rovnou ven na brko a z venku rovnou spát. Naši měli dost starostí sami ze svým pokaženým vztahem a tak neměli asi ani sílu to řešit, přišlo jim že dělají dost jednou  v měsíci po rodičáku... Ze mě se stala úplně ztracená holka, na kterou když kdokoli zvýšil hlas, zvýšila ho třikrát tolik. Když dokázala utéct rodičům, nebude na ní křičet ani nikdo jinej. Jenže to bylo dost blbý, protože v ČR je normální že po sobě  lidi křičí. Jak by jinak vyjadřovali svoje emoce a nálady, kdyby nekřičeli že jo, přeci negativní emoce nebudou vyjadřovat stejným hlasem jako ty pozitivní, vždyť by je potom nikdo nebral vážně.
No a to je nemoc společnosti se kterou já asi neumím bojovat. Uděláte chybu - začnou na vás křičet. Něco si nezapamatujete - začnou na vás křičet. Něčeho se bojíte - začnou na vás křičet. Někam se vám nechce - začnou na vás křičet. Máte jiný názor - začnou na vás křičet. Jenže proč? Co si tím dokazujeme? Proč v sobě tuhle nechutnost pořád ještě držíme? Vždyť křik je tak strašně primitivní nástroj, prostřednictvím kterého se dá tak strašně málo dokázat. Vyděšení lidé se sice snadno stávají loutkami, protože jsou poničeni ze všech těch debilních vztahů a někteří dokonce přijímají křik za "normální", jenže takové loutky jsou potom jen věcmi bez energie, věcmi bez nápadu, věcmi propadajícími zoufalství bez špetky kreativity, sebevědomí a hlavně bez lásky. Takový lidé neumějí stavět, umějí jen bořit a bořit se do nekonečna nedá. 
Proč musejí nevinné bytosti, jakými jsou třeba děti, být svědky odreagvávání si nezvládnutých emocí a stávat se tak nemocnými, jakými jsou dnes miliony dospělých? Vím že dneska už to prostě není nutné. Jeden můj velmi dobrý známý Honzík Kopřiva mi jednou, když už sem se ho asi po páté ptala na tu  jednu a tu samou věc řekl "Věrko neomlouvej se, to není Tvoje vina. Víš já se řídím takovým jedním pravidlem, pokud něco nedokážu říct tak, aby to  pochopila moje babička, potom tomu sám nerozumím. Víš kdo to řekl? Albert Einstein a je to tak". Od té doby se tím snažím řídit taky. Občas je to velmi těžké, obzvlášť ,když je člověk pod tlakem v práci a musí po desáté vysvětlovat, něco co jemu je nad slunce jasné, ale jde to a co víc, je to to nejúžasnější co člověk může pro druhého udělat. Dát mu pocit, že jeho myšlenkový proces je normální, že je stejným člověkem jako každý další, že se nemusí stydět za to, že něco pokazil, nebo nepochopil...

Pochopitelná je i každá emoce, jen jí musíme věnovat dostatek času, abychom ji správně definovali, pojmenovali a následně popsali. A pokud nás emoce donutí k tomu abychom křičeli, potom nejen že ubližujeme sami sobě, ale ubližujeme tím i druhým. Ostatní lidé v našem okolí nejsou povinni nám rozumět. Pokud chceme, aby nám rozuměli je potřeba abychom byli trpěliví a vysvětlovali naše pocity, naše prožitky, naše emoce, měli bychom lidi ve svém okolí naučit, že má smysl naše slova poslouchat, protože my sami jim rozumíme. Pokud budeme pouze mluvit a mluvit, aniž bychom rozuměli tomu co říkáme, potom nikdo nemá šanci nás pochopit. Je to strašně jednoduché. Křičet není potřeba. Křik je semínko zla a zlo taky není potřeba ať si Jing a Jang říkají co chtějí :-) A pokud toužíte po tom na někoho křičet protože mu prostě ublížit chcete, zkuste se ujistit, že rozumíte tomu, co vlastně chcete. Stačí chvilička takových pět minut. Posaďte se a představte si sami sebe jak křičíte na toh druhého člověka, který vás tak strašně naštval, představte si to do těh největších detailů a potom si představte když je po všem, když už ste na něho všechno vykřičeli, když už ste mu dostatečně ublížili...

Jak se cítíte?

Žádné komentáře:

Okomentovat