pátek 2. prosince 2016

Být vzorem

"Kdo je Tvým vzorem?" Otázka tak "normální" tak "běžná" až nad ní zůstává rozum stát. Mít vzor je přeci potřebné, někdo musí být naším vzorem abychom věděli čeho chceme v životě dosáhnout. Když sme malý měli by být naším vzorem rodiče, když sme v pubertě, je zase dobré uctívat nějakou tu hvězdu. Jenže... Jakto? Jakto, že když odkoukáme něčí chování a přesvědčíme sami sebe, že tohle je něco co bychom taky chtěli dokázat dokážeme sami sobě uvěřit, že když toho dosáhneme budeme šťastní?

Ve chvíli, kdy necháme kohokoli aby byl naším vzorem, dáváme tím všem ostatním možnostem v našich životech sbohem. Toužit něčeho dosáhnout, toužit po čemkoli to sice je moc fajn, ale takovou touhu by neměly definovat vzory, ta by měla vycházet z nás samotných, z našich vlastních a hlavně přímo prožitých zkušeností, ne z obrazovek našich zařízení.

Pokud je někdo naším vzorem a my se snažíme udělat všechno proto, abychom byli jako on, ztrácíme tím kus sebehodnoty. Dáváme tím sobě jasný signál, nejseš dost dobrý, protože on je lepší. To sice pokud budeme mít velké štěstí opravdu v některých případech může vést k "úspěchu" a penězům, ale dokáže to vést k opravdovému štěstí? Co když naplníme všechno co má náš vzor a nebo co když naopak nedosáhneme ani z poloviny toho, čeho dosáhl on? Co potom?

Mít vzory není zase až tak normální jak "normální" společnost tvrdí že to je... Stejně jako spousta dalších "normalit..."

Žádné komentáře:

Okomentovat