pátek 30. prosince 2016

Odmítání

Lidské vztahy jsou to nejkomplikovanější co nás v životě potkává. Když jdeme do přírody a vidíme ji, jak sama ve své dokonalosti, bez jediného slova umí být perfektní, ve chvíli kdy dokážeme pochopit jak málo potřebujeme přemýšlet a komplikovat věci, v té chvíli si uvědomíme že to jediné co potřebujeme je být stejně dokonalý. Přestat řešit, komplikovat, odsuzovat, odmítat, soudit, kritizovat, hodnotit, že potřebujeme jen a pouze přijmout to co je.
Příroda se neptá okolních stromů, zda jsou krásné, tráva se neptá okvětních lístků, zda by neměla něco udělat pro to, aby mohla vonět, sněhová vločka neřeší zda až dopadne na zem bude žít. Oni prostě jsou a tím jsou naprosto dostačující, jen tím, že jsou.
My lidé jsme si vymysleli, že máme jinou úlohu. Nám nestačí přijímat. My potřebujeme hodnotit, kritizovat, posuzovat, řešit. Nám prosté bytí přijde málo. A tak se tak snadno stane, že přestaneme umět věci přijímat. Že nám najednou přijde přirozenější věci odmítat. Že je najednou snazší odcházet než přicházet, že nám je najednou bližší myslet si, že naše okolí není naší součástí, že jsme jiní, lepší, že je potřeba začít jinak vonět, jinak chodit, jinak vypadat, jinak myslet a nebo ještě hůře, že je najednou potřeba, aby tohle začali dělat ostatní. Aby okolí pochopilo, že jsou špatní, aby tráva pochopila, že to, že je zelená a nevoní už se dávno nenosí, že aby zapadla, musí se změnit ve voňavé květiny. A tak začneme ODMÍTAT. Odmítáme nejprve rodinu, potom své přátele a nakonec i sami sebe. Odmítáme a odmítáme a trápíme se úplně zbytečně, protože to jediné co nám může pomoci je začít zase znovu přijímat. Ano opravdu tak málo stačí, vrátit se zpět k této naprosto jednoduché podstatě bytí. Vždy máme na výběr, ale přijmout to všechno kolem nás je o tolik snazší že vlastně vůbec nechápu jak se stalo, že jsme uvěřili tomu, že odmítnout vůbec někdy může znamenat lepší variantu. (teda nemluvím-li o pracovní době tu odmítám pořád stejně :D)

pondělí 19. prosince 2016

Vánoce

To, že neexistuje způsob jak být šťastný pouze díky kontrole vlastních myšlenek může tvrdit opravdu jen ten největší ignorant (jakým jsem ještě donedávna byla). Nechápu, jak sem si nemohla nevšimnout toho co mě teď tak silně bije do očí na každém rohu.
Jsou Vánoce. Svátky klidu a míru. V rádiu namísto dopravních komplikací hlásí naplněnost parkovišť u nákupních center; na děti je ze všech stran vyvíjen tlak, aby si přáli něco, co si celý rok nepřáli; zaměstnanci po práci lítají po obchoďácích a utrácí své těžce vydělané peníze za věci, které budou užitečné jen proto, aby zaplnily místo pod mrtvým stromkem a my sme si mohli dát na sociální sítě fotografii s tím jak byl vylhaný člověk štědrý, když nám tohle všechno dal. Do toho za zvuku vánočních koled tečou na každém rohu potoky krve ze zabitých kaprů.
Přesto všechno, že ani na jediné z výše popsaných věcí neshledávám nic mírumilovného a už vůbec ne klidného, všichni jsme hluboce přesvědčeni o klidu, míru a nádherném duchu Vánoc.

Dneska když jsem poslouchala jednu z koled, tak jsem si uvědomila, že to se mnou nic nedělá. Že ještě loni, bych měla ten krásný teplý pocit v břiše. Cítila bych ten úžasný klid a mír. Cítila bych to, co jsem SLYŠELA, že mám cítit, to co si celá rok PŘEDSTAVUJI, že budu zase o Vánocích cítit. A nelze popřít, že cítit to je nádherné...
Jenomže tohle můžeme cítit kdykoliv se nám zachce, kdykoli sami chceme. Jsou dny smutku kdy to jde těžko ale mimo ně, si lze navodit toho "ducha Vánoc" prakticky kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv. A i ve dnech smutku, když máme kolem sebe ty správné lidi, to podle mě může jít.
Nemusíme odpočívat jenom na dovolené a cítit se "blíž" jenom o Vánocích. Můžeme to kdykoliv. Jenom musíme přestat poslouchat lidi kolem nás a ta slova jichž je v době Vánoc plná televize, plná náměstí, plná rádia, a jsou jich plni i lidé, ale musíme to začít sobě samým opakovat i v jiné době. 
Sice na nás budou lidé chvíli koukat divně když jim v prostřed léta popřejeme šťastný a veselý den, ale není to jedno?

středa 14. prosince 2016

Dokonalá společnost

Společnost do které jsem měla to štěstí se narodit je už nyní dokonalou společností. Teď už je pouze potřeba naučit se přijmout to jako fakt. Chvíle, kdy si můžeme zvolit, zda budeme cestovat, podnikat, zda budeme studovat, nebo se necháme zaměstnat, chvíle kdy rozhodnutí o tom co budeme dělat dneska, zítra a nebo v příštím roce je jenom na nás, to je chvíle hodná oslav. Bohužel ani já sama si toho neumím dostatečně vážit. Neumím totiž pracovat s tím napětím, které je všude kolem mě. Soukromé firmy říkají, že jen jejich přístup je ten nejlepší a že soukromých firem není málo, politici zase hlásají, něco jiného a že politiků není úplně málo, rodina taky hlásá něco jinýho a přiklání se k těm či oněm, těch je naštěstí míň, známý taky hlásaj něco jinýho a nikdo není schopen se na ničem shodnout. Je to fenomén, který podle mě před příchodem informačních technologií nebyl až tak markantní (ale jistá si fakt nejsem :D)
Každý může mít svůj názor, získávat pro něj příznivce, zviditelnit se, vydělat si peníze doma od počítače a nebo taky klidně nemusí mít svůj názor a pomlouvat ze sousedkou souseda, protože je tak na to zvyklej, ale ta dokonalost je v tom, že prostě máme na výběr. 
Bohužel se toho výběru a té pestrosti často zbytečně vzdáme, protože nám jiné názory a přístupy k životu přijdou nesmyslné a zavíráme tak sami sebe do společnosti, která je malá, nízká nudná a často nás i ta začne štvát. Je to strašná škoda, protože klíč k dokonalému světu je stejně dokonale jednoduchý. Stačí pochopit nekonečnou individualitu každého jednoho jedince kolem nás. Pochopit, že ani jeden jediný jedinec, ať už je to náš partner, naše dítě, náš zaměstnanec a nebo kdokoli jiný tady není pro nás, není tady aby vyplňoval náš nedokonalý svět, ale je tady ze svého vlastního jedinečného a dokonalého důvodu. A ve chvíli kdy se tohle jednoduché pravidlo naučíme chápat, rozumět mu, respektovat ho a přijmeme jej, přestaneme vytvářet napětí. V té chvíli pochopíme v jak dokonalé společnosti opravdu žijeme. 

úterý 13. prosince 2016

Nikdo jiný nemůže za zlo, které máme v sobě

Po dnech, kdy mi přejde ta negativní a smutná nálada přijdou dny, kdy je mi tak strašně nádherně. Nevím jestli to tak má být, ale je zajímavé jak se v takových dnech bojím číst své příspěvky ze dnů úzkosti, strachu a obav. Ne že bych záměrně psala depresivní články, ale sem si jistá, že v jejich obecné sturktuře se to promítá. 
Dneska po dlouhý době ale zase vyšlo v mé dušičce slnuníčko.
Už od rána mi bylo nádherně. Hned jak jsem vstala, tak sem si zacvičila, potom zazpívala, u toho sem se natočila na mobil, abych se přesvědčila o tom, že ta šťastná holka sem vážně já. V práci jsem udělala vše co jsem si představovala, výborně jsem se naobědvala, po obědě jsem si pustila krátkou meditaci. O pauzách občas postla něco na fb a cestou domu z práce už mi úsměv zase nešel sundat z obličeje a to i přesto, že telefonát a esemesky od mého bráchy zase jednou nebyly a nejsou zrovna nejpozitivnější. Je nádherné cítit to krásné teplo uvnitř mě, bože, děkuji strašně moc si toho vážím. Kdyby mi to, co mi dneska brácha píše přišlo ještě předevčírem, asi bych už o sebevraždě jenom neuvažovala. Jsou prostě dny kdy se nás dotkne i to, že nás rozpáče úplně cokoli a potom jsou dny, kdy i kdyby nám kdokoli jakkoli ublížil, urazil nás a nebo ponížil dokázali bychom se tomu upřímně zasmát. Takový den mám dnes zase konečně já :)
Nesnažím se bráchovi totiž, narozdíl od jiných dní ani rozumnět. Vím co prožil a vím jak moc jsme to měli oba těžký, prožívat to s ním nadálku a omlouvat tím jeho hrubé chování ke mě by nám nepomohlo ani jednomu, ale přesto bych to ještě možná i včera udělala a předevčírem bych zase pro změnu měla strašnou potřebu vykřičet na něj úplně všechno zlo světa. Dnes se jen snažím o to aby se situace co nejdříve zklidnila a on pochopil, že ten do koho kope je zase jen a pouze on sám, tak jak jsem to konečně pochopila já. 
Díky dnešku jsem ale přišla ještě na jednu věc a tou je, že společnost ačkoli by mohla, ještě pořád není dost senzitivní. Když máme chřipku je to dostatečná omluva proto abychom se necítili dobře. Zkusme ale v práci šéfovi říci "jsem smutná" a proto, mě rozhodí každý nově příchozí e-mail. Rozhodně se nedočkáte věty "ježiš, tak to je nepříjemné, tak si běž domů odpočinout". V nejlepším případě se dočkáte krátkého chladného dotazu, nejen ze strany šéfa "a z čeho" a pokud váš důvod nebude dostatečně závažný, pravděpodobně se vám nedostane žádné reakce, v lepším případě můžete očekávat nějakou super radu ze života v tom horším rovnou návrh na výpověď.
Málokdo však pochopí, že přehlížení duševní nepohody vede k úplnému totálnímu vyčerpání, k vyhoření, k nechuti nejen do príce ale i do života a že je to úplně nádherná líheň pro nenávist. Ve stavu, kdy si zoufale přejeme být pochopeni se nám dostává nepotřebných rad, občas i nadávek a stížností na naši "furt špatnou náladu". To co ale zoufale chybí je lék, který v lékárně neprodávají. Úsměv, čas, obejmutí, pohlazení, pouhá přítomnost, naslouchání a setrvání v našem smutku společně s tím druhým. S někým, kdo může v pouhých pár minutách pomoci našemu smutku znovu klidně usnout a dát prostor radosti. 
Jenže to se často nestane a my se ve svém smutku ztratíme a začneme vinit všechny kolem nás. Začneme kopat, bodat a neskonale ubližovat. Najednou i uprostřed blahobytu, kdy máme co jíst, pitná voda teče ze zdi, teplo je v každé jedné místnosti, cítíme, že nikam nepatříme, že je všude chlad a prázdnota a že sme sami. V takových chvílích za naše pocity může práce, partner, děti, kamarádi, společnost, školství, politici a když už nevíme co dalšího a úplně se ztratíme, napadne nás, že za to může globální oteplování. 
V takových chvílích toužíme na někoho hodit ten obrovský smutek, který pořád narůstá a často jsou nám nablízku jen Ti, které máme nejraději.
A tak z našich pocitů, které už nedokážeme pochopit, ovládnout, ani udržet obviníme je. Ublížíme jim, něco jim vyčteme, něco už si najdeme, jestli se nestalo dneska nic co by se dalo, tak určitě je něco v minulosti. A čím bližší nám jsou, čím déle jsou v našich životech, tím lépe máme nabito, tím více můžeme ublížit.
Jenže oni nás milují a často nerozumí tomu, co se s námi děje. Nerozumí tomu, že jsme prostě jenom tak bez příčiny smutní a jediné co potřebujeme je pohladit, pochopit, obejmout, že potřebujeme někoho, kdo se s námi na chvíli posadí k našemu smutku a vypije tam s námi čaj a bude s námi náš smutek sledovat. Nechápou, že naše zrůdné chování je pouze podvědomé volání o pozornost o pomoc...
Oni to neznají, protože sami často smutek přechodili. A tak vzniká skoro nekonečný řetezec poničených osobností, kterým se smutek vrací častěji a častěji a radost slábne a slábne. Ale nemusí to tak být, stačí, když jakémukoli smutnému člověku pomůžeme tím, že s ním na chvíli budeme. Když ve chvílích, kdy u nás kraluje radost, nebudeme přehlížet lidi u nichž je právě na návštěvě smutek, právě naopak, dáme jim pár svých minut a obejmeme společně s nimi jejich smutek. On se tak rychleji vypláče a usne a spící smutek je jako malé neškodné miminko. Když mu nedáme potravu, neporoste. A abyste ještě věděli, co má smutek nejraději a po čem nejvíce přibírá a nejrychleji roste, tak jsou to přesně ty myšlenky, které v době smutku chodí nejčastěji: "tohle se mi nikdy nemůže podařit, na to nemám. Tohle jsem určitě pokazil. Tohle bych neměl dělat. Tohle dělám špatně. On je šlatný. Nemá mě rád. Neváží si mě. Určitě mě opustí. Oni jsou špatní. Nikdo mě to dělat nenechá. Oni se nechovají tak, jak by měli. Oni můžou za to, že nemám energii. Oni..." Smutek miluje, když na tohle myslíme, ale neměli bychom mu to vyčítat, protože výčitky taky miluje. Jediné co bychom měli udělat, je nechat tyhle všechny myšlenky chodit a odcházet zcela vědomě, tak, aby se žádná nedostala nadosah smutku a on je nemohl pojídat.
Je to jednoduché, prostě si vezměte dovolenou v práci, odjeďte někam kde budete sami, pokud ve vašem okolí není nikdo, kdo by s vámi chtěl váš smutek držet za ruku a tam pozorujte své myšlenky. Ony chodí daleko od smutku a když žádné z nich nebudete přikládat nějaký velký význam, tak daleko od smutku zůstanou. Ten se tak brzy vypláče a usne. Na jeho místo zase přijde radost a i pro Vás zase vyjde slunce. A až se malý smutek příště probudí a zavzlyká, bude vědět, že jste tady pro něho a třeba už tou dobou bude vedle vás někdo, kdo se na něj usměje společně s vámi. 

pondělí 12. prosince 2016

Na lásku je třeba mít čas

Poslední dobou tak nějak víc přemýšlím. Nevím čím to je, jestli tím, že je podzim, tím že jsem totálně změnila svůj život a nebo tím, že bych měla psát diplomku. Každopádně díky té příčině na kterou jsem ještě ani přesto že tolik přemýšlím nepřišla, jsem přišla na spoustu jiných zajímavých věcí :D. 

Tahle mě napadla tak nějak v souvislosti s tím mým novým životem, ale posledním motivem k tomu to sepsat byl včerejší dotaz maminky dvou synů, jednoho 16ti letého a druhého 20ti letého, co že by jim měla vařit, když jsou teď vegetariáni. Komentáře k tomu dotazu, které zněly "jste úžasná maminka" "víc takových rodičů jako jste vy" a dalších podobné, mě donutily zamyslet se nad svým dětstvím a nad svým nynějším životem. Začnu asi u toho co se děje teď. Můj kluk je na horách a moje ego si pořád dokola vesele opakuje "kdyby Tě měl rád, nejel by na hory každý měsíc sám, ale aspoň jednou by Tě pozval". Taky si rádo  říká: "jakto, že za Tebe tak málo platí, když ještě studuješ a vyděláváš pětinu toho co on?" A nejraději má: "tak jako proč Tě neodveze?". Ať už jsou Petrovy motivy jakékoli, jsem neskutečně ráda, že jsem se naučila rozpoznávat hlas ega, protože bez toho bych s ním už dávno nebyla. Ačkoli je situace ve vztahu, kdy nemáte na nic peníze a váš partner si užívá a v dohledné době užívat bude sám a bez vás hodně nekomfortní, je to známka toho, že vás partner nemá rád? Může být... ale v mé pozici a potom co o mě všechno ví, tipuji, že jeho motivem může být klidně i pravý opak. Jak to je skutečně se zcela určitě jednou dozvím, ale to teď vůbec není podstatné. Podstatná je druhá situace a tou je moje dětství. Když sme byli děti, maminka chodila do práce a z práce domu, kde po nás nejdříve uklidila nechutnej bordel, potom se postavila do kuchyně, tam strávila hodinu, s námi za zadkem, kdy sme na ní jak malý hitlerové křičeli, ať dělá že máme hlad, po tom co nám dala jídlo a my sme ani nepoděkovali umyla nádobí a když ho neuklidila, dostala vynadáno od táty. Tak to dělala celých sedmnáct let, dokud od nás neodešla. Já jsem zůstala u táty a ten, jelikož si uvědomil všechny své chyby, převzal máminu roli za ní. Malá Mikušová tak měla dostatek jidla, peněz a když se jí něco nelíbilo, vždycky se mohla na rodiče vyřvat a obvinit je ze všech svých chyb.
No a potom přišlo to kruté probuzení. Ta krutá realita, to peklo, jemuž se pro takové rozmazlené fracky jako sem já říká srážka s realitou dospělosti. V bytě se najednou koš sám nevynesl, samo se neuklidilo ani nenakoupilo a co víc, peníze na požádání už díky hranici která se ve mě naštěstí vytvořila také nejsou na požádání. A jaj a co teď rozmazlený fracku? No je to sakra těžký že? Samozřejmě že si můžeš najít dalšího frajera, jehož budeš přívěskem na klíče, jenže to už nechceš že? A co teda teď? Na tohle jste mě moji drazí milý rodičové tak nějak nepřipravili... Milovali jste mě a díky vám sem nikdy v životě nepostrádala teplo, nikdy jsem neměla hlad a nikdy jsem se nemusela opravdu bát o to, že nebudu mít kde spát. Jenomže je tohle všechno? Je tohle to, co člověk potřebuje ve 21.století? Protože jestli tím, že všechno do dvaceti a více let obstarají rodiče "z lásky" je láska, si nejsem až tak úplně jistá. A to hlavně díky tomu, že vím jak strašně moc miluju svýho psa. Tracy je moje všechno a přesto se k ní chovám jinak, než se k ní chová můj táta. Když přijde k tátovi a chce na gauč on ji vysadí, je to velmi jednoduché. Nemusí u toho ani spustit oči z televizní obrazovky. Když, ale přijde Tracy za mnou a chce to samé, já na ní nepřestávám mluvit a povzbuzovat ji aby vyskočila sama. Nevysazuji ji, ale snažím se ji podporovat, aby vyskočení na gauč nevzdala. Stejně tak, jak se uvidí až s odstupem času, doufám přemýšlí i Petr. Možná že ví, že by mě mohl na hory pozvat, že by za mě mohl všechno platit a že by mě mohl všude vozit, ale potom by náš vztah zřejmě neměl úplně dlouhého, ani spokojeného trvání. Kdežto naučím-li se, vážit si obyčejných brambor, protože utratím-li všechny peníze než mi přijde výplata a on bude na horách, teprve v takových chvílích si začnu vážit běžných zázraků každodenního života. Teprve tehdy ocením všechno co pro mě kdy mý rodiče udělali a teprve tehdy si začnu vážit každé jedné koruny. A o tom by měla být láska. O tom ukázat jak a kudy a potom nechat jít, jít, utíkat, skákat, běhat padat... Protože stejně jako Tracy díky tomu, že jí na gauč nevysazuji ví, že na něj dokáže vyskočit sama, vím teď už i já, že peníze není potřeba od nikoho dostávat, že na večeře není potřeba nechat se zvát a že auto si mohu koupit sama, že to chce jen vůli, trpělivost, práci a taky že to chce nepodlehnou strachu hned, když při prvním odrazu podklouznou nohy...

Mamince, která chce těm dvěma chlapům vařit bych doporučila koupit kuchařky a věnovat se jim. Není snadné najít cestu jak mluvit s téměř dospělými lidmi, ale ta cesta existuje, chce to jenom nepřestat to zkoušet, věřit jim a dát jim dostatečně najevo respekt, protože právě dospívající lidé potřebují vědět, že v ně a jejich názory, jejich blízcí věří... a k tomu je potřeba čas...
Další věcí je to, že zůstáváme často tolik dní a hodin v práci, že nám času zbývá velmi málo a té energie je jen tak tak, abychom to uvařili a nebo udělali sami, ale to je velká chyba toho, že si to necháme líbit. Že neprotestujeme proti tak šílené pracovní době, kdy nám na lásku a rozvoj toho nejdůležitějšího, rodiny,  zbývá jen pár minut po večerech a dva ušmudlané dny o víkendu, kdy je potřeba vyprat, vyžehlit, vytřít, umýt...

neděle 11. prosince 2016

Náš život

Spoustu lidí kolem mě se tak nějak ztrácí v záplavě informací. Jsme konfrontováni s nekonečným utrpením chovných zvířat, s cestami bohatých do snových destinací, s hladovými dětmi v chudých oblastech, s hrůzami spojenými s oteplováním planety a kácením pralesů. Už se ani v Evropě nemůžeme schovávat za sladkou nevědomost a z toho se trochu senzitivnímu člvověku až svírá žaludek. K tomu osmi hodinová pracovní doba, pět dní v týdnu a doma často nervózní partner, který pro nás nemá ani dvacet minut aby opravdu vyslechl, co nás trápí, nebo naopak těší. A když už má, často ještě při našem povídání přemýšlí nad tím co nám odpoví namísto toho, aby nám doopravdy naslouchal. Je tohle doopravdy život, který chceme žít? A když ne kdo to změní? Oni? Bohužel. Tohle není na vesmíru, ani bohu, ani politicích, učitelích, nebo našich rodičích. Tohle je na každém jednom z nás. Vesmír, Bůh, politici, učitelé, šéfové, rodiče, partneři... Říkejme tomu jak chceme, kdokoli a cokoli nám může ukázat na cestu, ale neexistuje nikdo, kdo po ní půjde za nás. Musíme se všechno naučit a o to, abychom žili životy jaké nás budou naplňovat se plně zasloužit. Boj za lidství a humánnost neskončil v 19. století, naopak to byla startovní čára a my ještě zdaleka nejsme v cíli. Naším úkolem je využít všech těch dokonalých možností, které jsou nám nyní nabízeny a vzít KONEČNĚ SVÉ vlastní životy do SVÝCH vlastních rukou. Protože dneska prostě nikde není nikdo, kdo nám řekne co máme dělat, ačkoliv by si to spousta lidí ještě strašně moc přála, protože jejich sebevědomí je velmi nízké a nevěří tomu, že oni sami jsou dokonalou a potřebnou součástí světa.
Nedokážeme se zastavit, nedokážeme tvořit pevné vazby a víc než milovat se toužíme posmívat druhým, pomlouvat je, ukazovat na jejich chyby či nenávidět. Děláme to, co vidíme u druhých, je to logické. Jenže za mě je čas tyhle vzorce změnit. Protože ukazovat na chyby druhých dokáže úplně každej mimoň, sám něco tvořit už ale zase až tak úplně každý nedokáže. Chyby jsou součástí nás. Spousta z nás je na světě kvůli chybě našich rodičů, spousta z nás samozřejmě plánovaně, ale počet neplánovaných "chyb" nebude možná úplně malý... přesto není naším posláním vyčítat rodičům, že se kvůli tomu o nás špatně starali... Naopak, díky jejich chybě máme nespočet příležitostí dělat správné věci. Z chyb mohou vznikat nápady a z nápadů lepší a lepší společnost lidí. Nikdo z "nich" z "těch nahoře" za nás nic neudělá. V politice jsou lidé, stejní jako my. Každý jeden z nás se může do politiky dostat, ale protože zatím je nám z té promenády nechutných osobností blbě nikdo se tam moc nehrne. Jenže dokud nebudeme motivovat děti k tomu aby se politiky stali, nezmění se to. Je jenom na každém z nás kdo bude tvořit návrhy zákonů  a kdo ty zákony bude schvalovat. Dneska už to není o tom, že všechno "někdo stejně rozhodne". Všechno rozhodujeme my, naší každodenní činností. Tím co každý jeden jediný den děláme.

pátek 9. prosince 2016

Z říše pohádek: "jak jedna žena změnila svět"

Za devatero řekami a devatero horami žila byla jedna velmi moudrá žena. Ta žena měla dvě malá dítka, svého milovaného manžela a pár milovaných zvířátek. Žila ve společnosti lidí, kteří denně koukali na reklamy na šunky, libové masíčko, vynikající sýry a byla tak svědkem strašlivého vraždění úžasných bytostí. Té ženě to bylo velice převelice líto, protože dávno věděla, že její děti, manžel i zvířátka mohou strašně nádherně žít bez  jakékoli nutnosti zabíjet ostatní, ale nevěděla jak by to řekla ostatním lidem, protože oni se zdáli spokojeni s deseti deky šunky od kosti každé ráno k snídani, zdáli se spokojeni hlavně proto, že vídali tolik reklam na maso a živočišné produkty, že masové vraždění prostě pokládali za "normální"... A s takovými lidmi se jen těžko mluvilo a ta žena, ačkoli nebyla úplně chudá, nebyla ani tak bohatá, aby dokázala zaplatit reklamu v televizi a psané texty a rozmluvy s lidmi se zdály docela neúčinné. Jednoho večera ale tu moudrou ženu něco napadlo. To co uměla velmi velmi dobře bylo vaření a pečení. Rozhodla se tedy, že napeče tolik moc dobrot, až z nich postaví celý příbytek pro pocestné, ve kterém bude vařit. A jak se rozhodla tak také učinila. Vůně z perníčků, které pekla se linula široko daleko po okolí a netrvalo dlouho a lidé se začínali ptát, copak že to žena peče. Ta se ale nedala a jediní kdo věděli, co má za lubem, byli její děti a její milovaný manžel, ale ti stejně dobře věděli, proč je důležité nikomu nic neprozradit.Pomáhali své mamince, jak nejvíce mohli a zanedlouho stála u nich na zahrádce přenádherná chaloupka, úplně celá z perníku.
Lidé nepřestávali přicházet a jelikož bylo před Vánoci, velmi rychle se rozkřiklo, že jedna úžasná žena má na zahradě krásný vánoční příbytek, ve kterém pocestné hostí výborným jídlem. Když přijela nejznámější regionální televize, žena se s úsměvem postavila před kameru a pověděla: "za tu dobu co sem za námi do perníkové chaloupky chodí lidé z daleka i nedaleka, jsem s pomocí své milované rodiny připravila pokrm pro stovky z nich. Z mé jediné Kamilky, slepičky a Kamila kohoutka je i přesto šťastná rodina,
kozička Amálka se skamarádila s telátkem Alfrédem a prasátko Julík zdá se posmutněl, jelikož on svého zvířecího kamaráda zatím nemá. Nikdo z nich však nepřišel vůbec o nic co patří jen a jen jim a to ne proto, že bych chodila věci, které produkují a které my využíváme s takovou samozřejmostí nakupovat do supermarketů, ale proto, že jsem nic, co by patřilo jim, nepotřebovala. Perníček ze kterého je chaloupka postavena je bez  mléka, másla a vajec a pokrmy, které připravuji jsou bez nich stejně tak. Kdyby to lidé věděli, nepřišli by. Ale tím, že jsem to nikomu neřekla, přišlo jim to co jsem dělala super. Přála bych si aby to stejně super přišlo všem i po tom co se tohle dozvědí, protože potom budou moci za mnou přicházet a učit se připravovat tyto úžasné pokrmy taky a budou tak moci své vydělané peníze investovat jinak, než přispíváním na vraždění a zneužívání úžasných bytostí, které patří do tohoto světa, ne pro nás, ale pro jejich vlastní zájmy..."
Netrvalo dlouho a ta moudrá žena si otevřela kuchařskou  školu. Ta škola se brzy stala nejvyhlášenější školou na světě a učit se vařit bez použití ingrediencí pocházejícich z nevinných zvířat se k ní začali chodit Ti nejvyhlášenější kuchaři. 
Žena tak brzy měla dost peněz i na reklamu v televizi a ještě než její děti měli své vlastní děti, tak celý svět přestal pojídat mrtvá zvířátka... <3

čtvrtek 8. prosince 2016

Osobnosti

Péťa odjel na hory a já jsem na nemocenské, takže jsem dnes měla až na dopoledne kdy sem byla na kontrole u doktorky celý den volný. KONEČNĚ. Po dlouhé době jsem zůstala sama se svýma myšlenkama a zjistila sem, že sem to strašně moc potřebovala. Už víc než rok jsem se v podstatě nezastavila a skoro rok je neustále někdo okolo mě. Je to nádherné mít vztah, ale pro holku, která byla zvyklá svýho prvního "partnera" vídat zezačátku jednou za čtrnáct dní a později dvakrát do týdne je to prostě náročný. HODNĚ. Myslím, že ani pro Petra to není lehké, skoro čtyři roky po rozvodu byl sám, ale přecijenom nějaké ty zkušenosti má a za  to jsem moc vděčná. Zkušenosti jsou ve vztahu totiž hodně potřeba. Pochopit proč partner určité věci říká, proč se nějak tváří, proč něco dělá a nebo naopak nedělá to stojí strašně moc úsilí a energie. Dokázat být s milovanou osobou, být  jí oporou a dávat jí veškerou možnou pozornost, to chce trénink a bohužel, nikdo o tom nikomu neříká, ve škole se to neučí a v televizi...
Dneska sem se omylem dívala na Top Star Magazín a fakt sem se musela smát (naštěstí ještě včera by se mi z toho spíš chtělo zvracet). Reportáž za reportáží o "osobnostech", které nedokáží mít vztah a reportér o tom hovoří jako by to bylo něco obdivuhodného, něco normálního, něco úžasného, něco úplně v pohodě. Hovoří o osobnostech, které se vdávají a žení a za svatbu dávají obrovský prachy, typka dostala prstýnek za půl mega ooo jaká sláva a to všechno po pár měsících vztahů. Často se z takovýchle vztahů narodí i děti a ta debilní televize o tom informuje, jako by šlo o koupi levnýho chleba. Nevím no, už je mi z toho zase zle... Jedinej člověk, kterej mi v celým tom bloku vztahově katastrofických případů přišel normální byla Alena Šeredová, která se otázkám o partnerovi velmi krásně vyhybala, ačkoli mi přišlo, že je ona ta jediná kdo si po dvanáctiletech partnerství svého manžela umí vážit. Píšu umí, protože ačkoli to v pořadech tohohle typu a bohužel ani v jiných zatím moc často nezaznívá, tak partnerství je především a více než cokoli jiného umění. Umění, které není zadarmo a vážit si partnera, sladit s ním krok to rozhodně není o prstýncích, vilách, autech ani luxusních večeřích... Jenže i já sama jsem těmhle sračkám ještě před dvěma lety věřila a nevím proč, ale mám nutkavý pocit, že mý rodiče taky...
Protože to, že mi táta nikdy neřekl, že mám sestru (nebo vlastně asi sestry) a mamka utekla při první možnosti když mi bylo čtrnáct, nasvědčuje tomu, že je nikdo moc nenaučil, že problémy se dají řešit a že na vztahu se musí pracovat každý jeden den.
Je mi moc smutno za všechny ty rodiny, za všechny ty děti, jejichž rodiče uvěřili, že prsten za půl mega, luxusní dovolená, kačena mladý holky a nebo svaly opálenýho týpka dokážou přinést slunce do lidského života. Věřím však, že se co nejdříve probudíme a v titulkách online si přečteme že sledovanost podobných pořadů je nulová, jelikož lidé zjistili, že mnohem přínosnější, než sledovat nevyrovnané "osobnosti" v televizi, je pro jejich životy mnohem přínosnější věnovat ten čas dívání se do očí svého partnera a nebo objímání svých dětí...

úterý 6. prosince 2016

Šuplíčkování

Čím více se dívám kolem sebe, tím více si všímám jak moc důležité je pro lidi mít na všechno škatulky, všechno umět zařadit, popsat, někam do nějakého šuplíčku zaškatulkovat. Nejíš maso, tak si vegetarián, bez ohledu na to že si především obyvatel země jako miliardy dalších druhů. Vstáváš ráno brzy? Potom seš ranní ptáče, bez ohledu na to co Tě k tomu vede. Vstáváš pozdě? Potom seš línej. A holky a kluci sou rozdílný druhy a zvířata sou tady proto aby se jedla. Všechno má svý pravidla a svůj řád a pokud do něj nezapadáš seš divnej. Jenže abys byl divnej, taky musíš splňovat nějaký kritéria a někdo tě do šuplíčku divných musí zavřít. Bohužel nikdo nás nenaučil, jak ty šuplíčky otevřít a jak z nich vyskočit, tak aby nás nenapadaly myšlenky, no možná jsem vážně línej a  vážně divnej a možná bych se měl do svýho šuplíčku vrátit, protože mají pravdu. 
Lidé mají jednu příšernou vlastnost, vlastnost, kterou žádný jiný druh na světě nemá. Lidé ačkoli tvoří pouhé jedno procento obyvatel na téhle planetě mají stále nějaké požadavky a očekávání. Každý jeden člověk (nebo alespoň velká většina lidí co znám) si myslí, že právě oni mají tu jednu jedinou pravdu a že právě ti druzí nedělají něco správně. Šuplíčky každého jednoho se tím více zpevňují čím více o tom mluví s ostatními, se kterými by se normálně bavit nedokázali, ale jakmile přijde téma hodnocení ostatních a šuplíčkování, potom mají nevyčerpatelnou studnici a nepřestávají se smát. Protože pořád je čemu se smát. Lidé vylézají z šuplíčků kam je ti kteří jedinci řadí a snaží se plnohodnotně žít své životy, které jsou tak pestré, tak různorodé, tak jiné. A protože když je něco jiné, není důvod snažit se to pochopit, je potřeba zařadit to do kategorie divné, ta je hodně obsáhlá a smát se tomu a co víc, je taky potřeba donutit nějak ostatní aby se smáli taky, protože smát se sami není zase až tak úplně zábavné. A tak škatulkujeme, šuplíčkujeme a ubližujeme tolik a tak často až nám nezbývá vůbec čas na to abychom někoho začali mít rádi, abychom někomu dokázali porozumět, protože porozumět byť jen jedné jediné osobě na světě je tak moc nesnadné a stojí tolik moc úsilí. Je potřeba naslouchat, ptát se vhodnými otázkami, neublížit, být opatrný, obejmout když je potřeba. A to není vůbec jednoduché, šupíčkování je mnohem snazší. Ten brečí, kvůli takový píčovině ten je divnej, ten má doma bordel, ten je línej, ten má drahý auto to je snob, ten má špinavý auto, to je zevlák. Ten nemá holku, ten musí bejt divnej. Ten nejí maso to je vegetarián, ten nejí ani sýry, to je extrémista. Ten má na sobě příšerný hadry, nemá vůbec žádnej vkus. Už málokdo se ale skutečně zajímá o důvody, které lidé mají pro to, že se chovají tak jak se chovají. Málokdo dokáže skutečně naslouchat, dívat se do očí a cítit emoce, které lidé kolem něj mají. Málokdo dokáže vystoupit z chlívečku své sebestředné nedotknutelnosti a nabídnout své chpající srdce okolí. Málokdo dokáže přestat soudit a hodnotit druhé, jelikož má strach, že potom bude vidět, jak málo ve skutečnosti má on sám, v jak ubohém šuplíčku se ve skutečnosti nechal zavřít aby byla aprávně ozvučena jeho hrdinná slova plná soudů ostatních.
Takový lidé se možná i bojí, že jejich šuplíčky jsou zrezivělé a že už nepůjdou otevřít. Oni znají lépe než kdo jiný, jak moc "trapné" je pokoušet se o něco nového a upadnout. Oni sami nejlépe vědí kolik lidí zavřeli do šupíčků trapák, nemehlo, dement, buzerant, totální hovado a podobně. A s každým jedním takovým člověkem opravdu jejich vlastní šuplíček zrezivěl. Ale ne ve skutečnosti, ve skutečnosti jsou volné a mohou dělat co chtějí. Ve chvíli kdy se přestanou bát šuplíčkářů a pochopí, že nikdo další nemá žádnou sílu a že  slova a výsměch jsou jen slova a výsměch, nic víc, že ta nemají moc nikoho nikam zavřít. V takové chvíli i ten nejegoističtější egosita může svůj šuplíček proměnit na tu nejnádhernější vilu plnou smíchu, radosti, lásky, světla a štěstí, ve které už nebude čas na to ukazovat prstem na druhé, protože veškerý čas zabere pochopení těch, kdo budou zdrojem smíchu, radosti, lásky, světla a štěstí. Naslouchejme, snažme se pochopit, že i ta nejbanálnější událost, může být pro někoho životním traumatem, snažme se respektovat, že i ty nejhorší hadry mohou být vyjádřením něčí osobnosti a individuality, snažme se pochopit svět jako obří atrakci, ve které každou jednu minutu můžeme objevovat něco nového a stávat se toho součástí. Není potřeba ukazovat na ostatní a přesvědčovat sami sebe o tom, že ti druzí jsou nějakou jinou součástí světa než my sami.

Křik

Když sem byla malá tatínek chtěl abych hrála závodně tenis. Můj trenér mi vysvětloval co mám dělat tak, že můj postoj definoval tak, že vypadám jako "když sedím na  záchodě", často mi říkal že jsem mrkev a podobně. Já jsem si pod tím neuměla nic představit a tak jsem často celý trénink proplakala. Tatínek na mě potom zase po turnajích křičel, protože ho možná trápily zbytečně utracené peníze, to zatím nevím. Každopádně hned jakmile jsem zjistila že můžu, na tenis jsem se vykašlala. Přišlo zhoršení i ve škole, protože energii, kterou jsem měla jsem najednou potřebovala vypustit jinde. Většinou bylo všechno v pohodě, blbý byly ale rodičáky, po nich vždycky následoval křik, nadávky, výčitky, hádky a dusno. No a tak sem začala už ve dvanácti letech  pít alkohol a kouřit trávu. Co si taky počít jinýho, když nebylo kam utýct. Učitelky mě nesnášely, nic mě nebavilo a rodiče nejen že nemluvili se mnou, oni nemluvili ani spolu. Stalo se ze mě dítě ulice. Ze školy sem chodila rovnou ven na brko a z venku rovnou spát. Naši měli dost starostí sami ze svým pokaženým vztahem a tak neměli asi ani sílu to řešit, přišlo jim že dělají dost jednou  v měsíci po rodičáku... Ze mě se stala úplně ztracená holka, na kterou když kdokoli zvýšil hlas, zvýšila ho třikrát tolik. Když dokázala utéct rodičům, nebude na ní křičet ani nikdo jinej. Jenže to bylo dost blbý, protože v ČR je normální že po sobě  lidi křičí. Jak by jinak vyjadřovali svoje emoce a nálady, kdyby nekřičeli že jo, přeci negativní emoce nebudou vyjadřovat stejným hlasem jako ty pozitivní, vždyť by je potom nikdo nebral vážně.
No a to je nemoc společnosti se kterou já asi neumím bojovat. Uděláte chybu - začnou na vás křičet. Něco si nezapamatujete - začnou na vás křičet. Něčeho se bojíte - začnou na vás křičet. Někam se vám nechce - začnou na vás křičet. Máte jiný názor - začnou na vás křičet. Jenže proč? Co si tím dokazujeme? Proč v sobě tuhle nechutnost pořád ještě držíme? Vždyť křik je tak strašně primitivní nástroj, prostřednictvím kterého se dá tak strašně málo dokázat. Vyděšení lidé se sice snadno stávají loutkami, protože jsou poničeni ze všech těch debilních vztahů a někteří dokonce přijímají křik za "normální", jenže takové loutky jsou potom jen věcmi bez energie, věcmi bez nápadu, věcmi propadajícími zoufalství bez špetky kreativity, sebevědomí a hlavně bez lásky. Takový lidé neumějí stavět, umějí jen bořit a bořit se do nekonečna nedá. 
Proč musejí nevinné bytosti, jakými jsou třeba děti, být svědky odreagvávání si nezvládnutých emocí a stávat se tak nemocnými, jakými jsou dnes miliony dospělých? Vím že dneska už to prostě není nutné. Jeden můj velmi dobrý známý Honzík Kopřiva mi jednou, když už sem se ho asi po páté ptala na tu  jednu a tu samou věc řekl "Věrko neomlouvej se, to není Tvoje vina. Víš já se řídím takovým jedním pravidlem, pokud něco nedokážu říct tak, aby to  pochopila moje babička, potom tomu sám nerozumím. Víš kdo to řekl? Albert Einstein a je to tak". Od té doby se tím snažím řídit taky. Občas je to velmi těžké, obzvlášť ,když je člověk pod tlakem v práci a musí po desáté vysvětlovat, něco co jemu je nad slunce jasné, ale jde to a co víc, je to to nejúžasnější co člověk může pro druhého udělat. Dát mu pocit, že jeho myšlenkový proces je normální, že je stejným člověkem jako každý další, že se nemusí stydět za to, že něco pokazil, nebo nepochopil...

Pochopitelná je i každá emoce, jen jí musíme věnovat dostatek času, abychom ji správně definovali, pojmenovali a následně popsali. A pokud nás emoce donutí k tomu abychom křičeli, potom nejen že ubližujeme sami sobě, ale ubližujeme tím i druhým. Ostatní lidé v našem okolí nejsou povinni nám rozumět. Pokud chceme, aby nám rozuměli je potřeba abychom byli trpěliví a vysvětlovali naše pocity, naše prožitky, naše emoce, měli bychom lidi ve svém okolí naučit, že má smysl naše slova poslouchat, protože my sami jim rozumíme. Pokud budeme pouze mluvit a mluvit, aniž bychom rozuměli tomu co říkáme, potom nikdo nemá šanci nás pochopit. Je to strašně jednoduché. Křičet není potřeba. Křik je semínko zla a zlo taky není potřeba ať si Jing a Jang říkají co chtějí :-) A pokud toužíte po tom na někoho křičet protože mu prostě ublížit chcete, zkuste se ujistit, že rozumíte tomu, co vlastně chcete. Stačí chvilička takových pět minut. Posaďte se a představte si sami sebe jak křičíte na toh druhého člověka, který vás tak strašně naštval, představte si to do těh největších detailů a potom si představte když je po všem, když už ste na něho všechno vykřičeli, když už ste mu dostatečně ublížili...

Jak se cítíte?

pátek 2. prosince 2016

Být vzorem

"Kdo je Tvým vzorem?" Otázka tak "normální" tak "běžná" až nad ní zůstává rozum stát. Mít vzor je přeci potřebné, někdo musí být naším vzorem abychom věděli čeho chceme v životě dosáhnout. Když sme malý měli by být naším vzorem rodiče, když sme v pubertě, je zase dobré uctívat nějakou tu hvězdu. Jenže... Jakto? Jakto, že když odkoukáme něčí chování a přesvědčíme sami sebe, že tohle je něco co bychom taky chtěli dokázat dokážeme sami sobě uvěřit, že když toho dosáhneme budeme šťastní?

Ve chvíli, kdy necháme kohokoli aby byl naším vzorem, dáváme tím všem ostatním možnostem v našich životech sbohem. Toužit něčeho dosáhnout, toužit po čemkoli to sice je moc fajn, ale takovou touhu by neměly definovat vzory, ta by měla vycházet z nás samotných, z našich vlastních a hlavně přímo prožitých zkušeností, ne z obrazovek našich zařízení.

Pokud je někdo naším vzorem a my se snažíme udělat všechno proto, abychom byli jako on, ztrácíme tím kus sebehodnoty. Dáváme tím sobě jasný signál, nejseš dost dobrý, protože on je lepší. To sice pokud budeme mít velké štěstí opravdu v některých případech může vést k "úspěchu" a penězům, ale dokáže to vést k opravdovému štěstí? Co když naplníme všechno co má náš vzor a nebo co když naopak nedosáhneme ani z poloviny toho, čeho dosáhl on? Co potom?

Mít vzory není zase až tak normální jak "normální" společnost tvrdí že to je... Stejně jako spousta dalších "normalit..."