Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z prosinec, 2016

Odmítání

Obrázek
Lidské vztahy jsou to nejkomplikovanější co nás v životě potkává. Když jdeme do přírody a vidíme ji, jak sama ve své dokonalosti, bez jediného slova umí být perfektní, ve chvíli kdy dokážeme pochopit jak málo potřebujeme přemýšlet a komplikovat věci, v té chvíli si uvědomíme že to jediné co potřebujeme je být stejně dokonalý. Přestat řešit, komplikovat, odsuzovat, odmítat, soudit, kritizovat, hodnotit, že potřebujeme jen a pouze přijmout to co je.
Příroda se neptá okolních stromů, zda jsou krásné, tráva se neptá okvětních lístků, zda by neměla něco udělat pro to, aby mohla vonět, sněhová vločka neřeší zda až dopadne na zem bude žít. Oni prostě jsou a tím jsou naprosto dostačující, jen tím, že jsou.
My lidé jsme si vymysleli, že máme jinou úlohu. Nám nestačí přijímat. My potřebujeme hodnotit, kritizovat, posuzovat, řešit. Nám prosté bytí přijde málo. A tak se tak snadno stane, že přestaneme umět věci přijímat. Že nám najednou přijde přirozenější věci odmítat. Že je najednou snazší…

Vánoce

Obrázek
To, že neexistuje způsob jak být šťastný pouze díky kontrole vlastních myšlenek může tvrdit opravdu jen ten největší ignorant (jakým jsem ještě donedávna byla). Nechápu, jak sem si nemohla nevšimnout toho co mě teď tak silně bije do očí na každém rohu. Jsou Vánoce. Svátky klidu a míru. V rádiu namísto dopravních komplikací hlásí naplněnost parkovišť u nákupních center; na děti je ze všech stran vyvíjen tlak, aby si přáli něco, co si celý rok nepřáli; zaměstnanci po práci lítají po obchoďácích a utrácí své těžce vydělané peníze za věci, které budou užitečné jen proto, aby zaplnily místo pod mrtvým stromkem a my sme si mohli dát na sociální sítě fotografii s tím jak byl vylhaný člověk štědrý, když nám tohle všechno dal. Do toho za zvuku vánočních koled tečou na každém rohu potoky krve ze zabitých kaprů. Přesto všechno, že ani na jediné z výše popsaných věcí neshledávám nic mírumilovného a už vůbec ne klidného, všichni jsme hluboce přesvědčeni o klidu, míru a nádherném duchu Vánoc.
Dne…

Dokonalá společnost

Obrázek
Společnost do které jsem měla to štěstí se narodit je už nyní dokonalou společností. Teď už je pouze potřeba naučit se přijmout to jako fakt. Chvíle, kdy si můžeme zvolit, zda budeme cestovat, podnikat, zda budeme studovat, nebo se necháme zaměstnat, chvíle kdy rozhodnutí o tom co budeme dělat dneska, zítra a nebo v příštím roce je jenom na nás, to je chvíle hodná oslav. Bohužel ani já sama si toho neumím dostatečně vážit. Neumím totiž pracovat s tím napětím, které je všude kolem mě. Soukromé firmy říkají, že jen jejich přístup je ten nejlepší a že soukromých firem není málo, politici zase hlásají, něco jiného a že politiků není úplně málo, rodina taky hlásá něco jinýho a přiklání se k těm či oněm, těch je naštěstí míň, známý taky hlásaj něco jinýho a nikdo není schopen se na ničem shodnout. Je to fenomén, který podle mě před příchodem informačních technologií nebyl až tak markantní (ale jistá si fakt nejsem :D)
Každý může mít svůj názor, získávat pro něj příznivce, zviditelnit se, v…

Nikdo jiný nemůže za zlo, které máme v sobě

Obrázek
Po dnech, kdy mi přejde ta negativní a smutná nálada přijdou dny, kdy je mi tak strašně nádherně. Nevím jestli to tak má být, ale je zajímavé jak se v takových dnech bojím číst své příspěvky ze dnů úzkosti, strachu a obav. Ne že bych záměrně psala depresivní články, ale sem si jistá, že v jejich obecné sturktuře se to promítá.  Dneska po dlouhý době ale zase vyšlo v mé dušičce slnuníčko. Už od rána mi bylo nádherně. Hned jak jsem vstala, tak sem si zacvičila, potom zazpívala, u toho sem se natočila na mobil, abych se přesvědčila o tom, že ta šťastná holka sem vážně já. V práci jsem udělala vše co jsem si představovala, výborně jsem se naobědvala, po obědě jsem si pustila krátkou meditaci. O pauzách občas postla něco na fb a cestou domu z práce už mi úsměv zase nešel sundat z obličeje a to i přesto, že telefonát a esemesky od mého bráchy zase jednou nebyly a nejsou zrovna nejpozitivnější. Je nádherné cítit to krásné teplo uvnitř mě, bože, děkuji strašně moc si toho vážím. Kdyby mi to,…

Na lásku je třeba mít čas

Obrázek
Poslední dobou tak nějak víc přemýšlím. Nevím čím to je, jestli tím, že je podzim, tím že jsem totálně změnila svůj život a nebo tím, že bych měla psát diplomku. Každopádně díky té příčině na kterou jsem ještě ani přesto že tolik přemýšlím nepřišla, jsem přišla na spoustu jiných zajímavých věcí :D. 
Tahle mě napadla tak nějak v souvislosti s tím mým novým životem, ale posledním motivem k tomu to sepsat byl včerejší dotaz maminky dvou synů, jednoho 16ti letého a druhého 20ti letého, co že by jim měla vařit, když jsou teď vegetariáni. Komentáře k tomu dotazu, které zněly "jste úžasná maminka" "víc takových rodičů jako jste vy" a dalších podobné, mě donutily zamyslet se nad svým dětstvím a nad svým nynějším životem. Začnu asi u toho co se děje teď. Můj kluk je na horách a moje ego si pořád dokola vesele opakuje "kdyby Tě měl rád, nejel by na hory každý měsíc sám, ale aspoň jednou by Tě pozval". Taky si rádo  říká: "jakto, že za Tebe tak málo platí, kdy…

Náš život

Spoustu lidí kolem mě se tak nějak ztrácí v záplavě informací. Jsme konfrontováni s nekonečným utrpením chovných zvířat, s cestami bohatých do snových destinací, s hladovými dětmi v chudých oblastech, s hrůzami spojenými s oteplováním planety a kácením pralesů. Už se ani v Evropě nemůžeme schovávat za sladkou nevědomost a z toho se trochu senzitivnímu člvověku až svírá žaludek. K tomu osmi hodinová pracovní doba, pět dní v týdnu a doma často nervózní partner, který pro nás nemá ani dvacet minut aby opravdu vyslechl, co nás trápí, nebo naopak těší. A když už má, často ještě při našem povídání přemýšlí nad tím co nám odpoví namísto toho, aby nám doopravdy naslouchal. Je tohle doopravdy život, který chceme žít? A když ne kdo to změní? Oni? Bohužel. Tohle není na vesmíru, ani bohu, ani politicích, učitelích, nebo našich rodičích. Tohle je na každém jednom z nás. Vesmír, Bůh, politici, učitelé, šéfové, rodiče, partneři... Říkejme tomu jak chceme, kdokoli a cokoli nám může ukázat na cestu,…

Z říše pohádek: "jak jedna žena změnila svět"

Obrázek
Za devatero řekami a devatero horami žila byla jedna velmi moudrá žena. Ta žena měla dvě malá dítka, svého milovaného manžela a pár milovaných zvířátek. Žila ve společnosti lidí, kteří denně koukali na reklamy na šunky, libové masíčko, vynikající sýry a byla tak svědkem strašlivého vraždění úžasných bytostí. Té ženě to bylo velice převelice líto, protože dávno věděla, že její děti, manžel i zvířátka mohou strašně nádherně žít bez  jakékoli nutnosti zabíjet ostatní, ale nevěděla jak by to řekla ostatním lidem, protože oni se zdáli spokojeni s deseti deky šunky od kosti každé ráno k snídani, zdáli se spokojeni hlavně proto, že vídali tolik reklam na maso a živočišné produkty, že masové vraždění prostě pokládali za "normální"... A s takovými lidmi se jen těžko mluvilo a ta žena, ačkoli nebyla úplně chudá, nebyla ani tak bohatá, aby dokázala zaplatit reklamu v televizi a psané texty a rozmluvy s lidmi se zdály docela neúčinné. Jednoho večera ale tu moudrou ženu něco napadlo. To…

Osobnosti

Obrázek
Péťa odjel na hory a já jsem na nemocenské, takže jsem dnes měla až na dopoledne kdy sem byla na kontrole u doktorky celý den volný. KONEČNĚ. Po dlouhé době jsem zůstala sama se svýma myšlenkama a zjistila sem, že sem to strašně moc potřebovala. Už víc než rok jsem se v podstatě nezastavila a skoro rok je neustále někdo okolo mě. Je to nádherné mít vztah, ale pro holku, která byla zvyklá svýho prvního "partnera" vídat zezačátku jednou za čtrnáct dní a později dvakrát do týdne je to prostě náročný. HODNĚ. Myslím, že ani pro Petra to není lehké, skoro čtyři roky po rozvodu byl sám, ale přecijenom nějaké ty zkušenosti má a za  to jsem moc vděčná. Zkušenosti jsou ve vztahu totiž hodně potřeba. Pochopit proč partner určité věci říká, proč se nějak tváří, proč něco dělá a nebo naopak nedělá to stojí strašně moc úsilí a energie. Dokázat být s milovanou osobou, být  jí oporou a dávat jí veškerou možnou pozornost, to chce trénink a bohužel, nikdo o tom nikomu neříká, ve škole se to …

Šuplíčkování

Obrázek
Čím více se dívám kolem sebe, tím více si všímám jak moc důležité je pro lidi mít na všechno škatulky, všechno umět zařadit, popsat, někam do nějakého šuplíčku zaškatulkovat. Nejíš maso, tak si vegetarián, bez ohledu na to že si především obyvatel země jako miliardy dalších druhů. Vstáváš ráno brzy? Potom seš ranní ptáče, bez ohledu na to co Tě k tomu vede. Vstáváš pozdě? Potom seš línej. A holky a kluci sou rozdílný druhy a zvířata sou tady proto aby se jedla. Všechno má svý pravidla a svůj řád a pokud do něj nezapadáš seš divnej. Jenže abys byl divnej, taky musíš splňovat nějaký kritéria a někdo tě do šuplíčku divných musí zavřít. Bohužel nikdo nás nenaučil, jak ty šuplíčky otevřít a jak z nich vyskočit, tak aby nás nenapadaly myšlenky, no možná jsem vážně línej a  vážně divnej a možná bych se měl do svýho šuplíčku vrátit, protože mají pravdu.  Lidé mají jednu příšernou vlastnost, vlastnost, kterou žádný jiný druh na světě nemá. Lidé ačkoli tvoří pouhé jedno procento obyvatel na té…

Křik

Obrázek
Když sem byla malá tatínek chtěl abych hrála závodně tenis. Můj trenér mi vysvětloval co mám dělat tak, že můj postoj definoval tak, že vypadám jako "když sedím na  záchodě", často mi říkal že jsem mrkev a podobně. Já jsem si pod tím neuměla nic představit a tak jsem často celý trénink proplakala. Tatínek na mě potom zase po turnajích křičel, protože ho možná trápily zbytečně utracené peníze, to zatím nevím. Každopádně hned jakmile jsem zjistila že můžu, na tenis jsem se vykašlala. Přišlo zhoršení i ve škole, protože energii, kterou jsem měla jsem najednou potřebovala vypustit jinde. Většinou bylo všechno v pohodě, blbý byly ale rodičáky, po nich vždycky následoval křik, nadávky, výčitky, hádky a dusno. No a tak sem začala už ve dvanácti letech  pít alkohol a kouřit trávu. Co si taky počít jinýho, když nebylo kam utýct. Učitelky mě nesnášely, nic mě nebavilo a rodiče nejen že nemluvili se mnou, oni nemluvili ani spolu. Stalo se ze mě dítě ulice. Ze školy sem chodila rovnou …

Být vzorem

Obrázek
"Kdo je Tvým vzorem?" Otázka tak "normální" tak "běžná" až nad ní zůstává rozum stát. Mít vzor je přeci potřebné, někdo musí být naším vzorem abychom věděli čeho chceme v životě dosáhnout. Když sme malý měli by být naším vzorem rodiče, když sme v pubertě, je zase dobré uctívat nějakou tu hvězdu. Jenže... Jakto? Jakto, že když odkoukáme něčí chování a přesvědčíme sami sebe, že tohle je něco co bychom taky chtěli dokázat dokážeme sami sobě uvěřit, že když toho dosáhneme budeme šťastní?

Ve chvíli, kdy necháme kohokoli aby byl naším vzorem, dáváme tím všem ostatním možnostem v našich životech sbohem. Toužit něčeho dosáhnout, toužit po čemkoli to sice je moc fajn, ale takovou touhu by neměly definovat vzory, ta by měla vycházet z nás samotných, z našich vlastních a hlavně přímo prožitých zkušeností, ne z obrazovek našich zařízení.

Pokud je někdo naším vzorem a my se snažíme udělat všechno proto, abychom byli jako on, ztrácíme tím kus sebehodnoty. Dáváme tím so…