úterý 15. listopadu 2016

Tři stádia pravdy a přijetí sebe sama

Dokument Earthlings - pozemšťané vítejte na planetě zemi začíná titulky, které shrnují tři stádia pravdy. Jako první stádium uvádí výsměch, jako druhé odpor a jako třetí přijetí. Tyto tři fáze jsou přímo aplikovatelné na období, které právě teď zažívám.

Celý život jsem se schovávala a takříkajíc "nic neřešila" nezajímalo mě kdo jsou moji rodiče, jak se dali dohromady, jak se narodil brácha... Naši mi to neříkali a já sem to vzala jako fakt. Vysmívala jsem se všem a všemu jen proto abych se nemusela podívat do svého prázdného srdce.

Druhá fáze přišla někdy koncem základky a trvala tak do druháku na mé druhé střední. Odmítala jsem všechno a všechny. Žádný názor nebyl dost dobrý a žádný člověk nebyl hoden mé pozornosti, důvěry, či náklonnosti.

Fáze přijetí je pro mě ale zatím, nejbolestivější a nejnáročnější. Je to tím, že jsem začala konečně používat své srdce a tak vím, že až si zvykne až maličko potrénuje, ta bolest se začne ztrácet, stejně tak jako přestanou bolet nohy, když začneme pravidelně běhat...

Fáze přijetí přišla pomalu. Plíživě... Ani jsem nevěděla že přišla, dokud jsem dnes v metru při dalším z mých pravidelných pocitů naprosté ztracenosti, nepochopení a samoty neviděla ve své představě mou maminku jak utírá v obýváku prach a pláče a jak já jí říkám "ty už zase řveš?" a směji se jí do očí - 1. fáze. Krátce na to jsem se ve své vzpomínce viděla jak mamku nenávidím za to, že je tak slabá a "pořád řve" - 2. fáze - fáze kdy jsem už začínala rozmnět tomu, že nepláče, abych se jí vysmála... 

Škoda že do třetí fáze se dostávám až ve 25 letech, škoda že až život mě musel naučit, že pláč není nic, za co bychom se měli druhým smát, ani nic za co bychom  se měli stydět... Škoda že ve škole se namísto výuky vlastních emocí učí jména, data a nepodstatné názvy bitev dávno ukončených... Kdyby se děti namísto říkanky "ema mele maso, báječně se má" učili ijnou říkanku, třeba "třemi stádii projít musíš než chuť pravdy doopravdy zkušíš" možná by se potom nevysmívali svým spolužákům, kteří jsou jiní. Možná, kdyby místo povelu "na můj povel nazdar" na tělocviku dostali možnost minutu se objímat, tak by do sebe tolik nekopali a neučili by se bojovat, možná by jako větší výzvu začali brát to, že se začnou vzájemně chápat, respektovat, rozmět si a že se naučí milovat...

Jsme naprosto odpojení, úplně sami a ačkoli nás žije spousty a spousty vedle sebe, ve chvíli, kdy nemáme základ zdravých sociálních vazeb ve svých rodinách a mezi svými blízkými ztrácíme se pořád a znovu...

Když jsem dneska v metru plakala dívalo se na mě mnoho lidí. Ani jeden z nich však nepřišel a neobjal mne. I sám můj přítel to udělal až potom co jsem mu mnohokrát po sobě zopakovala jak moc bych potřebovala obejmout a že je to to jediné, co potřebuji...

Přijala jsem samu sebe, ze svým smutkem, se svou minulostí se svými chybami i se svou dokonalostí. Přijala jsem toho malého tvorečka, který ve mně bydlí a občas strašně kope nožičkami, protože se snaží utéct, ale neví před čím, přijala jsem tu svini, co měla chlapy jenom na mrdání, přijala jsem tu ztracenou holku, která si adoptovala o téměř dvě generace staršího chlapa jen proto, aby na chvíli měla opravdového tátu, který jí nevynadá, ale pohladí, přijala jsem tu ambiciózní kariéristku i tu slečnu toužící po harmonické rodině...Díky jejich přijetí nad nimi začínám konečně pomalu získávat kontrolu...


Kdybych jako malá věděla, že můj výsměch nepatří maminky slzám a kdyby moje maminka věděla, že její slzy nejsou to čemu se směji, možná bychom se více objímaly... Možná by se moje maminka necítila vedle nás tolik sama, možná by od nás neodešla a možná bychom letošní Vánoce slavili všichni spolu i se synem mého brášky... Možná opravdu stačilo jen obejmout a nechat se pohladit...
Přijetí, pochopení, že za slzami je smutek a že za smutkem je příčina a že ať je ta příčina jakkoli směšná pro druhého člověka, pro toho, kdo kvůli ní roní slzy směšná není...

Propojme se, obejměme se, obětí nebolí. Bolí jen strach, který nám generují myšlenky, nebojme se ty myšlenky vypnout, zahodit, nebojme se, že se ponížíme, zesměšníme, že si nás nebude někdo vážit, vypněme ten pocit jež nám napovídá "musíš být hrdý", protože jedině tehdy dokážeme z druhé fáze přejít k té třetí. Jen tak se staneme dost odvážnými a silnými na to abychom naplnili svá srdce a podívali se pravdě do očí... a potom... vždycky když uvidíme někoho smutného, obejměme ho...

Nejsme sami, nikdo z nás není sám, všichni jsme jedno. Jen musíme přejít z těch dvou fází do té třetí, což není snadné, ale je to nádherné... O moc krásnější a hlubší než výsměch a odmítání. <3

Žádné komentáře:

Okomentovat