úterý 29. listopadu 2016

Svoboda projevu

Kritika - hodnocení něčí aktivity, někým kdo na ní nemá ani procentuelní zásluhu. Z toho se mi fakt dělá zle. Ale může za to ta kritika sama a nebo moje vlastní nedostatky, které si buď nechci připustit a nebo je nemám sílu v ten daný okamžik změnit? Ať je to jak chce, lidé v mém okolí vědí, že s kritikou pracovat neumím, můj motor jede na chválu na pozitivní zpětnou vazbu a tak pokud někdo kdo mě opravdu zná, chce abych znala jeho názor, nejde na to přes kritiku typu "tohle děláš špatně", raději řekne "nemyslím si že je to úplně dobře, protože...", pro mnoho lidí je to to samé v mých uších to však zapíná úplně jiné procesy. První věta mé srdce vždycky píchne, zabolí a ono se potom od názoru toho člověka trošku distancuje a trvá mu zase pěknou chvíli než zjistí, že to co říká dává smysl. Kdežto v tom druhém případě, kdy mé uši slyší slovo dobře, srdce poposkočí radostí a společně napneme uši aby nám neušlo nic z toho co může být dobré...

Miluju lidi s odlišným názorem se kterými se dá hodiny diskutovat o problému, probrat ho do detailů a z jichž informací se dá čerpat nový úhel pohledu, na druhou stranu je mi však do pláče vždy, když někdo o jiném říká zlé věci na základě útržkovitých, či vůbec žádných informací, jenom proto, že to co daný člověk dělá nekoresponduje s názorem kritizujícího. 

Dneska jsem na profilu své kamarádky našla tento článek, který mě přiměl zamyslet se nad tím, jak lidem říci, že nenávist a urážení jedněch lidí druhými nevede k ničemu hezkému. Ale nic mě nenapadlo, protože pokud někdo žije nenávistí a je to to jediné co zná potom neexistuje cesta jak mu zakázat aby nenávidět přestal. Takovému člověku lze opatrně ukázat cestu ven z tunelu do kterého se dostal, ale jít musí chtít sám, protože vyneseme li jej ven násilím a nebo přikážeme li mu to pohrůžkou trestu, bude na konci tunelu nenávidět sluneční paprsky, které uvidí.
Ve chvíli kdy jedny necháváme volně projevovat jejich názory, jelikož zrovna máme takovou a nebo makovou politiku a druhým bez ostychu mažeme blogy a komentáře, protože jejich názory jsou "nenávistné", "rasistické" a jinak "protidemokratické". Potom tím říkáme jediné - některé vybrané názory jsou zakázané. A dávat zákazy lidem, kteří jsou naštvaní (nikdo jiný by podle mého názoru neměl potřebu nenávistné názory veřejně prezentovat), vede k tomu, že se naštvou ještě víc. Já osobně se snažím přestat konzumovat živočišné produkty, jsem velmi hluboce přesvědčená že je to krok, který je správný v úplně všech ohledech, ale pokud půjdu a zakážu někomu, aby tyhle produkty konzumoval taky, tak se mi vysměje. Pokud ale budu mít napříč politickým spektrem dost příznivců pro takový zákaz, už se mi smát bude moct jak bude chtít "stejně mu to zakážu" a pokud to nebude dodržovat hned, budu mít po ruce prostředky jak svoje přesvědčení vynutit. S ohledem na to že konzumace živočišných produktů poškozuje nevinné tvory bylo by to i obhajitelné, ale bylo by to dlouhodobě udržitelné? Opravdu je potřeba správné věci vynucovat silou? Není snazší lidem předložit argumenty a nechat je ať se sami rozhodnou? Když chce někdo chodit poslouchat kecy debila co se neváhá posadit v ČR na velblouda a vykřikovat něco o hrdosti a národě proč bychom mu to měli zakazovat a kritizovat ho za to? Pokud někdo cíleně chce mít ve svém životě strach není to jeho rozhodnutí, které bychom měli respektovat? A stejně tak pokud někdo chce komentovat fotografie a komentáře ostatních a ukazovat tak svou vlastní nespokojenost se sebou samým není to jeho rozhodnutí? Pokud necháme třetí osoby aby za nás rozhodovaly co je dobré a co ne, tak sice nebudeme muset nic dělat, nic si číst a ničemu se věnovat, ale odevzdáme svůj život do rukou psychopatologické osobnosti, co má potřebu to dělat za nás a to podle mě nevede k ničemu dobrému...

Napříč EU jsou snahy o blokování nenávistného obsahu, spolu s takovým blokováním se ale také zbavujeme svobody projevu a svoboda projevu je právě to, co posouvá společnost každým dnem dál. Mě se vůbec nelíbí, když mě někdo kritizuje, když mi můj šéf něco vytkne, když se mi někdo vysměje, nelíbilo se mi ani jako malé když mi můj taťka (protože si myslel že to je ta nejlepší cesta) pořád ukazoval prstem to co dělám špatně. Ale jenom protože se mi nic z toho nelíbí neznamená že to někomu mohu zakazovat. To co je pro jednoho nefunkční, pro druhého může být nedocenitelnou pomocí na cestě životem.

Neměli bychom se tedy raději naučit pracovat sami ze sebou, ze svými myšlenkami? Neměli bychom se raději nad komentáři cizích osob, které jsou fakt hnusné pousmát a buď se snažit vysvětlit náš postoj a nebo z dané diskuse odejít? Vždyť hlavně o tom je demokracie. Ne o tom mít mezi sebou mediátora, který rozhodne co je správné a co ne. Každý máme svojí vlastní cestu a cesta žádného z nás není stejná, stejně tak jako není jediný otisk prstu identický s někým druhým na planetě. Kdy už konečně uvěříme tomu, že nejsme stvořeni abychom byli stejní jako někdo druhý, ale že jsme stvořeni k tomu, abychom byli přesně natolik individuální jako e náš koneček každého jednoho prstu? Kdy už konečně uvěříme tomu, že nemusíme věřit tomu co o nás a o některých jiných říkají druzí? 


Bude to až ve chvíli, kdy si uvědomíme že jsme zpět v minulém režimu a za pouhá slova nám hrozí trest? Protože pokud ano potom se připravte na to, že některé "menšiny" budou chtít zakázat i postování fotografií s jídlem, jelikož steak ze zavražděné krávy zobrazuje násilí tak explicitně jako málokterý rasistický žvást... 


Žádné komentáře:

Okomentovat