středa 30. listopadu 2016

Z říše pohádek: O maltézských psíčkách

Žila byla jednou jedna psí rodinka, ta rodinka se rozhodla že bude vydělávat na tom, že bude chovat psy. Rozhodla se tak ptoto, že psy měla tuze ráda. A jak už to tak u některých lidí bývá, když něco mají rádi, chtějí to ovládat, vlastnit, manipulovat, mít pod kontrolou, využít pro svůj vlastní prospěch, protože když už to mají rádi, přeci z toho taky musí něco mít že jo.

No a v takové jedné rodince přišlo na svět nádherné úplně prťavounké štěňátko. Narodilo se společně s několika sourozenci, ale ti byli příliš slabí na to aby přežili. Členy lidské rodiny to bolelo, měli totiž ta štěňátka rádi všecky, jenomže v lidském světě není na smutek moc času, takže ani jejich bolest netrvala dlouho. Když bylo jedinému štěňátku, které přežilo přesně osm týdnů přijela si pro něho autem úplně jiná rodina. Zaplatili pět tisíc korun a odváželi si štěňátko pryč.
Štěňátko i jeho maminka byli moc smutní, nevěděli co si mají počít úplně sami a štěňátko navíc v prostředí kde nepoznávalo vůbec nic, kde ani jedna vůně nebyla vůní, která by mu cokoli připomínala. Štěňátko i jeho maminka moc a moc plakali a když v noci, nebo spíš nad ránem úplným vysílením usnuli zdál se jim sen...

Sešli se společně na zahrádce a dohodli si plán. Maminka řekla štěńátku, hned jak ráno půjdeš někam kde to bude možné utíkej na to šedivé po čem jezdí auta. Já sice nevím kde jseš, ale půjdu po tom a věřím, že se někde společně setkáme.

Štěňátko udělalo jak maminka ve snu říkala a hned jak ucítilo chladnou půdu pod nohama dalo se do útěku, auta poznalo už na dálku, dělala hluk a smrděla takže vědělo kterým směrem utíkat. Utíkalo jak nejrychleji dovedlo a nic nedbalo té dospělé zlé ženy která křičela nějaké nesmyly jako "počkej až tě chytnu já ti ukážu, ty dostaneš a podobně". Štěňátku se podařilo doběhnout až na tu šedivou širokou cestu a auta začala nesnesitelně houkat a pískat a skřípat a vydávat další hrozivé zvuky. Štěňátko se opatrně přikrčilo k zemi a čekalo až ty nesnesitelné zvuky skončí. Jenomže hned jak se tak stalo přiskočila ta velká zlá ženská a mačkala štěňátko div ho neudusila. Křičela při tom na něho moc hrozivě a štěňátko vědělo, že je zle.

Ihned na druhou procházku dostalo kolem krku provaz, který nepříjemně škrtil, pokaždé když se pokusilo popoběhnout. Štěňátko se ten provaz snažilo ze všech sil ze sebe dostat, vykroutit se z něj, překousat ho, přetrhnout, ale marně. Bylo ztracené.

Nevědělo co si počít a tak pomalu rezignovalo a začalo dělat co nejméně pohybů tak, aby ho ten provaz alespoň tolik neškstil. Dny plynuly a plynuly a štěňátko znalo jen krátkou procházku kolem panelových staveb a těch pár místností doma, nic víc. Žádnou radost nemělo, mezi psy na provazech  si moc kamarádů neudělalo, protože vždycky když se zeptalo, jestli jim ten provaz nevadí odpověděli, že je to hloupá otázka, proč by jim to mělo vadit, jsou přeci psi, jsou k tomu stvoření. Naopak, snažili se štěňátku namluvit, že má na svůj provaz být hrdé. Ale štěňátko to slyšet něchtělo, raději s těmi hloupými psy přestalo mluvit. Jednoho dne ale zahlédlo nedaleko takového strašně špinavého bílého, tedy od špíny spíš šedivého psa, který vypadal že provaz nemá a že je na jejich sídlišti úplně sám. Něco mu říkalo že tohohle psa musí oslovit, že ho musí očichat, že si s ním musí promluvit a tak začalo skákat, štěkat, škrábat, kousat, skučet, kňučet, drápat, vískat, jen aby na sebe upoutalo pozornost. A... Zabralo to, ten psík bez provazu se k nim rozběhl. Jen co se dostal trochu blíže štěňátko poznalo svou maminku a radostí se počůralo. Jen co k nim maminka doběhla už už ta zlá velká paní, panička štěňátka začala dupat a prskat a křičet "táhni odtud ty špinavý čokle, tady nemáš co dělat ty zablešená zrůdo, můj malej ňufík se s takovým zablešencem rozhodně kamarádit nebude!!!" Ale oni mezitím stihli pochopit úplně vše. Maminka počká do doby, než štěňátko vymyslí plán jak utéct z provazu.

Štěňátko v noci samým rozčilením nespalo, přemýšlelo a přemýšlelo jak se toho debilního provazu zbavit, nic ho nenapadalo až do doby, než narazilo na notebook, který ležel na zemi. Štěňátko vědělo že ta tlustoprdka, co ho chce vlastnit umí na tom notebooku najít třeba jaký je dobrý jídlo, když štěňátko odmítá jíst a tak ho napadlo, že by tam třeba mohlo najít i jak se zbavit toho provazu. Opatrně tedy naťukalo písmena "j a k r o z b í t v o d í t k o" a hned si podle toho našlo návod na youtube jak na to. Bylo vyhráno. Štěňátko vyšroubovalo šroubek a už jen netrpělivě čekalo na ráno. Když ta tlustoprdka nechutná  co měla ještě mastnou hubu  od mrtvoly, kterou právě posnídala vzala do ruky vodítko, rozpadlo se na několik částí. Bože jak ta nadávala. Ale nebylo nic na plat, musela zpátky do práce na svojí tradiční osmi hodinovou šichtu, a tak se rozhodla že vezme psíka bez vodítka. Jen co vyrazili vzalo štěňátko nohy na ramen, pelášilo co mu jeho maličké nožky stačily. Maminka, která čekala opodál se k němu přidala a to jim dodalo ještě mnohem více energie. Utíkaly a utíkaly dokud jim nedošel dech.

Když se konečně zastavily a dosytosti umazlily. Stanovily si plán. Půjdou do lesů co nejhlouběji do lesů, spíš do hor, někam kde je těch debilních dvounožců co nejmíň, někam, kde jim nebude hrozit, že je někdo připne na provaz aby je mohl mít rád. Věděli že to nebude jednoduché, že je čeká spousta a spousta trápení a práce než přijdou na to jak nemít hlad, jak se nesoužit zimou, jak se ubránit před hladovými predátory, ale veděly, že tohle všechno a to si byly vědomé i toho, že se mohou jednou klidně dívat i na to jak jednoho nebo druhého predátor žere, ale obě dv moc dobře věděly že i to je milionkrát lepší než strávit zbytek svého života na provaze těch pojídačů vařených a průmyslově zpracovávaných mrtvol. Rozhodli se že na vzdory všem hrozbám a rizikům a obavám a strachům chtějí mít své životy jen a jen ve svých rukách. Ale to nebylo vše. Měly společně vyšší cíl. Společně se pokusí založit úplně novou rodinu divokých maltézských psíků. Najdou si partnera, nechají se oplodnit a své děti přivedou na svět v lese. Budou je sice milovat, ale nebudou je ovládat. Když jejich děti budou chtít porušit jejich tradici rodiny maltézských psíků a křížit se s liškami, ony dvě se s radostí budou na to dívat a pokud z jejich krve maltézských psíků nezbyde jediná jedna kapka, potom to nebude žádná škoda, alespoň bude jasné, že éra provazů je dočista pryč. :-)


úterý 29. listopadu 2016

Svoboda projevu

Kritika - hodnocení něčí aktivity, někým kdo na ní nemá ani procentuelní zásluhu. Z toho se mi fakt dělá zle. Ale může za to ta kritika sama a nebo moje vlastní nedostatky, které si buď nechci připustit a nebo je nemám sílu v ten daný okamžik změnit? Ať je to jak chce, lidé v mém okolí vědí, že s kritikou pracovat neumím, můj motor jede na chválu na pozitivní zpětnou vazbu a tak pokud někdo kdo mě opravdu zná, chce abych znala jeho názor, nejde na to přes kritiku typu "tohle děláš špatně", raději řekne "nemyslím si že je to úplně dobře, protože...", pro mnoho lidí je to to samé v mých uších to však zapíná úplně jiné procesy. První věta mé srdce vždycky píchne, zabolí a ono se potom od názoru toho člověka trošku distancuje a trvá mu zase pěknou chvíli než zjistí, že to co říká dává smysl. Kdežto v tom druhém případě, kdy mé uši slyší slovo dobře, srdce poposkočí radostí a společně napneme uši aby nám neušlo nic z toho co může být dobré...

Miluju lidi s odlišným názorem se kterými se dá hodiny diskutovat o problému, probrat ho do detailů a z jichž informací se dá čerpat nový úhel pohledu, na druhou stranu je mi však do pláče vždy, když někdo o jiném říká zlé věci na základě útržkovitých, či vůbec žádných informací, jenom proto, že to co daný člověk dělá nekoresponduje s názorem kritizujícího. 

Dneska jsem na profilu své kamarádky našla tento článek, který mě přiměl zamyslet se nad tím, jak lidem říci, že nenávist a urážení jedněch lidí druhými nevede k ničemu hezkému. Ale nic mě nenapadlo, protože pokud někdo žije nenávistí a je to to jediné co zná potom neexistuje cesta jak mu zakázat aby nenávidět přestal. Takovému člověku lze opatrně ukázat cestu ven z tunelu do kterého se dostal, ale jít musí chtít sám, protože vyneseme li jej ven násilím a nebo přikážeme li mu to pohrůžkou trestu, bude na konci tunelu nenávidět sluneční paprsky, které uvidí.
Ve chvíli kdy jedny necháváme volně projevovat jejich názory, jelikož zrovna máme takovou a nebo makovou politiku a druhým bez ostychu mažeme blogy a komentáře, protože jejich názory jsou "nenávistné", "rasistické" a jinak "protidemokratické". Potom tím říkáme jediné - některé vybrané názory jsou zakázané. A dávat zákazy lidem, kteří jsou naštvaní (nikdo jiný by podle mého názoru neměl potřebu nenávistné názory veřejně prezentovat), vede k tomu, že se naštvou ještě víc. Já osobně se snažím přestat konzumovat živočišné produkty, jsem velmi hluboce přesvědčená že je to krok, který je správný v úplně všech ohledech, ale pokud půjdu a zakážu někomu, aby tyhle produkty konzumoval taky, tak se mi vysměje. Pokud ale budu mít napříč politickým spektrem dost příznivců pro takový zákaz, už se mi smát bude moct jak bude chtít "stejně mu to zakážu" a pokud to nebude dodržovat hned, budu mít po ruce prostředky jak svoje přesvědčení vynutit. S ohledem na to že konzumace živočišných produktů poškozuje nevinné tvory bylo by to i obhajitelné, ale bylo by to dlouhodobě udržitelné? Opravdu je potřeba správné věci vynucovat silou? Není snazší lidem předložit argumenty a nechat je ať se sami rozhodnou? Když chce někdo chodit poslouchat kecy debila co se neváhá posadit v ČR na velblouda a vykřikovat něco o hrdosti a národě proč bychom mu to měli zakazovat a kritizovat ho za to? Pokud někdo cíleně chce mít ve svém životě strach není to jeho rozhodnutí, které bychom měli respektovat? A stejně tak pokud někdo chce komentovat fotografie a komentáře ostatních a ukazovat tak svou vlastní nespokojenost se sebou samým není to jeho rozhodnutí? Pokud necháme třetí osoby aby za nás rozhodovaly co je dobré a co ne, tak sice nebudeme muset nic dělat, nic si číst a ničemu se věnovat, ale odevzdáme svůj život do rukou psychopatologické osobnosti, co má potřebu to dělat za nás a to podle mě nevede k ničemu dobrému...

Napříč EU jsou snahy o blokování nenávistného obsahu, spolu s takovým blokováním se ale také zbavujeme svobody projevu a svoboda projevu je právě to, co posouvá společnost každým dnem dál. Mě se vůbec nelíbí, když mě někdo kritizuje, když mi můj šéf něco vytkne, když se mi někdo vysměje, nelíbilo se mi ani jako malé když mi můj taťka (protože si myslel že to je ta nejlepší cesta) pořád ukazoval prstem to co dělám špatně. Ale jenom protože se mi nic z toho nelíbí neznamená že to někomu mohu zakazovat. To co je pro jednoho nefunkční, pro druhého může být nedocenitelnou pomocí na cestě životem.

Neměli bychom se tedy raději naučit pracovat sami ze sebou, ze svými myšlenkami? Neměli bychom se raději nad komentáři cizích osob, které jsou fakt hnusné pousmát a buď se snažit vysvětlit náš postoj a nebo z dané diskuse odejít? Vždyť hlavně o tom je demokracie. Ne o tom mít mezi sebou mediátora, který rozhodne co je správné a co ne. Každý máme svojí vlastní cestu a cesta žádného z nás není stejná, stejně tak jako není jediný otisk prstu identický s někým druhým na planetě. Kdy už konečně uvěříme tomu, že nejsme stvořeni abychom byli stejní jako někdo druhý, ale že jsme stvořeni k tomu, abychom byli přesně natolik individuální jako e náš koneček každého jednoho prstu? Kdy už konečně uvěříme tomu, že nemusíme věřit tomu co o nás a o některých jiných říkají druzí? 


Bude to až ve chvíli, kdy si uvědomíme že jsme zpět v minulém režimu a za pouhá slova nám hrozí trest? Protože pokud ano potom se připravte na to, že některé "menšiny" budou chtít zakázat i postování fotografií s jídlem, jelikož steak ze zavražděné krávy zobrazuje násilí tak explicitně jako málokterý rasistický žvást... 


úterý 15. listopadu 2016

Tři stádia pravdy a přijetí sebe sama

Dokument Earthlings - pozemšťané vítejte na planetě zemi začíná titulky, které shrnují tři stádia pravdy. Jako první stádium uvádí výsměch, jako druhé odpor a jako třetí přijetí. Tyto tři fáze jsou přímo aplikovatelné na období, které právě teď zažívám.

Celý život jsem se schovávala a takříkajíc "nic neřešila" nezajímalo mě kdo jsou moji rodiče, jak se dali dohromady, jak se narodil brácha... Naši mi to neříkali a já sem to vzala jako fakt. Vysmívala jsem se všem a všemu jen proto abych se nemusela podívat do svého prázdného srdce.

Druhá fáze přišla někdy koncem základky a trvala tak do druháku na mé druhé střední. Odmítala jsem všechno a všechny. Žádný názor nebyl dost dobrý a žádný člověk nebyl hoden mé pozornosti, důvěry, či náklonnosti.

Fáze přijetí je pro mě ale zatím, nejbolestivější a nejnáročnější. Je to tím, že jsem začala konečně používat své srdce a tak vím, že až si zvykne až maličko potrénuje, ta bolest se začne ztrácet, stejně tak jako přestanou bolet nohy, když začneme pravidelně běhat...

Fáze přijetí přišla pomalu. Plíživě... Ani jsem nevěděla že přišla, dokud jsem dnes v metru při dalším z mých pravidelných pocitů naprosté ztracenosti, nepochopení a samoty neviděla ve své představě mou maminku jak utírá v obýváku prach a pláče a jak já jí říkám "ty už zase řveš?" a směji se jí do očí - 1. fáze. Krátce na to jsem se ve své vzpomínce viděla jak mamku nenávidím za to, že je tak slabá a "pořád řve" - 2. fáze - fáze kdy jsem už začínala rozmnět tomu, že nepláče, abych se jí vysmála... 

Škoda že do třetí fáze se dostávám až ve 25 letech, škoda že až život mě musel naučit, že pláč není nic, za co bychom se měli druhým smát, ani nic za co bychom  se měli stydět... Škoda že ve škole se namísto výuky vlastních emocí učí jména, data a nepodstatné názvy bitev dávno ukončených... Kdyby se děti namísto říkanky "ema mele maso, báječně se má" učili ijnou říkanku, třeba "třemi stádii projít musíš než chuť pravdy doopravdy zkušíš" možná by se potom nevysmívali svým spolužákům, kteří jsou jiní. Možná, kdyby místo povelu "na můj povel nazdar" na tělocviku dostali možnost minutu se objímat, tak by do sebe tolik nekopali a neučili by se bojovat, možná by jako větší výzvu začali brát to, že se začnou vzájemně chápat, respektovat, rozmět si a že se naučí milovat...

Jsme naprosto odpojení, úplně sami a ačkoli nás žije spousty a spousty vedle sebe, ve chvíli, kdy nemáme základ zdravých sociálních vazeb ve svých rodinách a mezi svými blízkými ztrácíme se pořád a znovu...

Když jsem dneska v metru plakala dívalo se na mě mnoho lidí. Ani jeden z nich však nepřišel a neobjal mne. I sám můj přítel to udělal až potom co jsem mu mnohokrát po sobě zopakovala jak moc bych potřebovala obejmout a že je to to jediné, co potřebuji...

Přijala jsem samu sebe, ze svým smutkem, se svou minulostí se svými chybami i se svou dokonalostí. Přijala jsem toho malého tvorečka, který ve mně bydlí a občas strašně kope nožičkami, protože se snaží utéct, ale neví před čím, přijala jsem tu svini, co měla chlapy jenom na mrdání, přijala jsem tu ztracenou holku, která si adoptovala o téměř dvě generace staršího chlapa jen proto, aby na chvíli měla opravdového tátu, který jí nevynadá, ale pohladí, přijala jsem tu ambiciózní kariéristku i tu slečnu toužící po harmonické rodině...Díky jejich přijetí nad nimi začínám konečně pomalu získávat kontrolu...


Kdybych jako malá věděla, že můj výsměch nepatří maminky slzám a kdyby moje maminka věděla, že její slzy nejsou to čemu se směji, možná bychom se více objímaly... Možná by se moje maminka necítila vedle nás tolik sama, možná by od nás neodešla a možná bychom letošní Vánoce slavili všichni spolu i se synem mého brášky... Možná opravdu stačilo jen obejmout a nechat se pohladit...
Přijetí, pochopení, že za slzami je smutek a že za smutkem je příčina a že ať je ta příčina jakkoli směšná pro druhého člověka, pro toho, kdo kvůli ní roní slzy směšná není...

Propojme se, obejměme se, obětí nebolí. Bolí jen strach, který nám generují myšlenky, nebojme se ty myšlenky vypnout, zahodit, nebojme se, že se ponížíme, zesměšníme, že si nás nebude někdo vážit, vypněme ten pocit jež nám napovídá "musíš být hrdý", protože jedině tehdy dokážeme z druhé fáze přejít k té třetí. Jen tak se staneme dost odvážnými a silnými na to abychom naplnili svá srdce a podívali se pravdě do očí... a potom... vždycky když uvidíme někoho smutného, obejměme ho...

Nejsme sami, nikdo z nás není sám, všichni jsme jedno. Jen musíme přejít z těch dvou fází do té třetí, což není snadné, ale je to nádherné... O moc krásnější a hlubší než výsměch a odmítání. <3

sobota 12. listopadu 2016

Novodobé otroctví

Ještě dodělávám páťák na magisterském studiu a teď je to dvanáct dní po zkušební době, kterou jsem měla v práci a je to skoro měsíc a půl co jsme se s Petrem nastěhovali do společného bytu. Začínám se čím dál tím méně probouzet vyděšená ze spaní, ale  pocit, že práce pět dní v týdnu je moc mi prostě zatím neopouští. Svojí práci miluju, neskutečně mě baví a jsem víc než spokojená, ale když sem tam od rána do večera a navíc je listopad a tak už je v pět večer tma, prostě a jasně ty dva dny o víkendu jsou na jiný než ten pracovní život podle mě málo, zatím je všechno nové a užasné a strašně mě to naplňuje, ale představa, že takhle to je po zbytek života je pro mě nereálná a strašná a mám pocit, že by se klidně mohlo stát, že mi přestane dávat smysl, ne proto že by smysl neměla, ale proto, že ztratím sebe samu...

Myslím si že spánek je jednou z nejdůležitějších věcí v životě, vyspat se ale už často lidé neumí, protože když přes týden pracují, chtějí si o víkendu užít toho co přes týden kvůli práci nestihli a proto musejí večer taky sahat po mobilech a nařizovat budíka hned na sobotu. Nevyspalý člověk potom dělá chyby a navíc se hůře soustředí... a tohle není to, jak by to dneska už mohlo být. S ohledem na velkou nezaměstnanost a znuděnost lidí prací už po třetím dni si myslím, že čtyř denní pracovní doba je věcí, která by se měla co nejdříve uzákonit i když ideální by byla samozřejmě tří, protože jedině tak by se dosáhlo na ideální a férovou dobu. – Máš svůj byznys? Tak se klidně udři k smrti, ale máš-li zaměstnance máš právo jim vzít jen tři dny z jejich týdne, pokud ti nepodepíšou smlouvu, že pro tebe chtějí dělat jinak, protože seš schopnej jim zajistit, že je to bude bavit, naplňovat, bude to pro ně mít smysl a budou to dobrovolně chtít. Jinak to podle mě prostě sklouzábá k tomu, že lidé přestávají chtít dělat práci pro druhé, ale pracují jen proto, aby dostali výplatu... 

Stejně čtyřicetihodinová pracovní doba vede jenom k prokrastinaci. Kdyby lidi byli odpočatí a do práce se těšili, věřím tomu, že by práce udělali za tři dny úplně stejně jako za pět…

Navíc je tady potom rodina a  to nejcennější a nejdůležitější co máme – děti. Děti jsou závislé na naší pozitivní náladě. Když pracujeme od nevidím do nevidím a nemáme čas se vyspat, když nás v práci dostatečně neoceňují, když nemáme možnost dělat to co nás baví i mimo práci vede to k frustraci a frustrovaný, nevyspalý  a nervózní člověk potom křičí hlavně na ty koho má vedle sebe nejčastěji. Jenomže děti to neznají, nemají tu zkušenost, ještě nepracují a tak jim náš křik ubližuje. Dneska už není potřeba makat pro jednoho zaměstnavatele a dřepět v práci i když není co dělat. Je tolik moc práce a tolik věcí je potřeba dělat, ale ve chvíli, kdy tu práci lidé berou jako nutné zlo, tak nemůže být dělaná dobře... 

Podle mé zkušenosti je spousta lidí, kteří chodí do práce pouze pro to aby si to tam takzvaně "odseděli". To je dle mého názoru jedna z nejhorších věcí, která se může člověku stát.

Doma mít rodinu, pro kterou je náš čas vším a namísto toho abychom se jí věnovali sedíme v práci a svou energii plýtváme na kecání o nesmyslech a nebo čumění do zdi. Bože tohle je fakt přežitek. Buď máš co dělat, tak makáš
a nebo nemáš a není důvod proč bys dřepěl v kanclu a na tajňáka si čet pod stolem noviny... Pracovní doba pět dní dlouhá ale k tomuhle strašně svádí. Je to takové novodobé otroctví. – Nechceš tady sedět? No tak sem nechoď na řetěze přeci nejsi. Jenomže to je omyl my sme. Sme přivázaní naší obrovskou závislostí. Já osobně si neumím vypěstovat ani bramboru a tak bych nejspíš umřela hlady kdybych nemohla jít do obchodu si jí koupit. Potřebujeme peníze abychom měli co jíst, ale zbytečně dlouhá pracovní doba už v Evropě prostě v mnoha oborech produkuje nadbytek. Plýtvá energií i zdroji a jediné co nás drží na tomhle řetězu je to, že to podporujeme a považujeme za normální, což vede k tomu, že se ztrácíme v chaosu vlastních myšlenek. Neustále jsme pod tíhou toho co nám kdo řekne. V práci se na nás hrnou úkoly a kritika k tomu co jsme udělali špatně, mnoho lidí nemá klid ani když přijdou domu, jelikož partner je primární zdroj nedorozumění a děti pořád taky "něco chtějí". Myslím že potom je strašně snadné sklouznou k labilitě, pocitu méněcennosti a absolutní ztrátě sebevědomí. Ve chvíli, kdy nemáme čas na to abychom si denně alespoň nechvíli sedli a byli sami se svými myšlenkami, ve chvíli kdy není jediný den za sedm dní v týdnu kdy si můžeme dovolit dělat jen to co nás baví v takových chvílích začínáme ztrácet sami sebe a nejhorší je na tom to, že společně s námi a tím jak se přetaneme kontrolovat trpí naši nejbližší, často nejvíc právě děti... Právě to by měl být hlavní úkol informační společnosti, vyprodukovat tolik času, aby byli spokojení zaměstanavatelé, stejně tak jako my a naše rodiny a děti na které budeme mít spoustu času a tak pro nás nebude problém dovzdělávat se v oborech, které jsou pro děti samozřejmé a pro nás španělskou vesnicí. Naším úkolem by mělo být najít pro budoucí generace cestu jak najít čas na to držet krok s našimi nejmenšími a zbavit se závislosti v podobě "strašné práce..." 

pondělí 7. listopadu 2016

Válka mýma očima

Když jsem byla malá četla jsem nějaký milostný příběh, který byl z válečného období. Nevím jistě, jestli to byl Petr a Lucie a nebo něco jiného, každopádně jsem se potom začla vyptávat na válku. Ptala jsem se mamky a ta mi odkázala na babičku, ptala jsem se babičky, ale moc mi toho neřekla. Narodila jsem se do rodiny člena KSČM a maminky podnikatelky. V téhle rodině se moc nemluvilo...

Vytvořila jsem si v sobě tedy sama - jak už to děti tak dělávají, takový příběh. Můj obrázek byl jasný. "Muselo to být strašné, vědět že se někde bombarduje, že umírají lidé." Nechápala jsem jak někdo mohl takové období přežít. Strašně jsem babičku a všechny kdo "za války" žili litovala a byla jsem strašně moc ráda, že jsem se narodila v době kdy už žádná válka není a my se tak nemusíme bát a dívat na tyhle hrůzy. Jenomže ouha... Tato "radost" mě držela pouze do mého probuzení. Je mi 25 let a svět kolem sebe tak jak ho vnímám teď jsem začala vnímat teprve nedávno, částečně řekla bych, je to obranný mechanismus na nestabilní zázemí v rodině a částečně má vlastní lenost, ale řekla bych že ještě do třeťáku na bakaláři sem si myslela, že svět je tady pro mě a že se ze mě posere, že zvířata jsou tady pro mě, že stromy sou tady pro mně, že chlapi sou tady pro mě, že moje rodina je tady pro mě, že moji kamarádi sou tady pro mě. Všechno do posledního detailu se točilo kolem mě. Čím dražší hadry jsem měla, tím víc sem byla NĚKDO, bez ohledu na tupost tohohle podlehnutí vymejvačů mozků jimž se dnes říká - zaměstnanci marketingu. O to o kolik víc jsem těmhle sračkám věřila bylo větší překvapení ve chvíli, kdy sem zjistila, že to sou všecko nechutný kecy. Že ty hadry co maj na sobě našitou tu malou vlaječku a nebo to velmi zvláštní logo sou všechny vyráběné úplně stejně zneužívanýma lidma, jako ty hadry co nám bez zbytečně drahých keců prodávají za pár korun na tržnicích.
Žít ve válečném konfliktu, kde denně zemřou desítky lidí z našeho okolí, ve válečném konfliktu, kde umírají naši známí a třeba i rodina, to je nepředstavitelné utrpení a teror pro každého z nás. Každý si ale i přesto umí alespoň trochu představit, jak moc musejí trpět děti v zemích, kde jim nad hlavami bomby schazovat ještě nepřestali. Přesto tady naši přední političtí představitelé dokáží vypustit z huby slova jaká si v souvislosti s lidmi dokáže zdravý člověk dát jen těžko dohromady. Někteří mý známý sami říkají a dokonce na fb veřejně sdílejí názor, že čím víc dětí se utopí, tím lépe...
Jenže bohužel ještě ani tady není konec. Za lidi bojuje mnoho lidí a řekla bych že se mezilidské konflikty pomalu stávají hlavním tématem a brzy se dočkáme úplného mírového stavu. Nevidím do toho a nechci to znevažovat, je mi všech těch obětí dementních tlustých dobytků, kterým primitivní pudy zatemnily mozek strašně líto, ale úplně stejně tak je mi líto i zvířat. Zvířat, která ANO stavím na roveň NÁM lidem. Dle mého názoru jsme na této planetě všichni společně, to že člověk je "na vrcholu pyramidy" vymyslelo nějaký hovado s vymytým mozkem, nebo spíš jeho ego a ostatní lidé tomu rádi vzali za vděk, aby jejich svědomí mohlo zůstat čisté. 
Bohužel pro probuzeného člověka, tato situace není úplně ideální. Téměř neexistuje ulice, ve které by neležela na pultě mrtvola. Existuje velmi velmi málo obchodů, ve kterých nenajdete zneužitého tvora. Když jdete do marketu, téměř nikdy se nevyhnete pohledu na regál mrtvolami přímo napěchovaný. Lidé nakupují těla mrtvých živočichů s naprostou samozřejmostí. Těší se až se doma zakousnou do těla mrtvého zvířete, které od narození nepředstavitelným zůsobem trpělo jen proto, aby oni jej mohli zhltnout a pak jít na dvě hodiny do fitka a nadávat, že se neměli tak přežrat a nebo zasednout ke kompu a prostřednictvím digitálních postaviček střílet do dalších digitálních postaviček. Ale to ještě není všechno, je to horší. Názor, že tohle není normální, že to je špatné, že to není potřeba, že to není nutné, že je to hloupé, nesmyslné, trapné, přežité, tak tenhle názor všichni považují za extrémní a není možné jej s lidmi sdílet. Jejich argumentem je povětšinou fakt, že oni respektují, že já to nejím a tak ať já respektuji, že oni to jedí. No, já jim rozumím, ale občas to strašně bolí. Zrovna dneska, když jsem byla v obchodě s rybami, protože si tam můj kolega šel koupit něco k večeři, nemohla jsem uvěřit tomu pohledu který se mi naskytl.

Tisíce mrtvol, tisíce zabitých ryb a mořských živočichů, které se nikdy ani nespotřebují, většina těch mrtvých tělíček se zkazí a vyhodí. Tolik zmařených životů, tolik mrtvol... A úplně zbytečně. Jak je možné, že jsme ochotní tohle ještě pořád nevidět? Jak je možné, že sme ochotní těm marketingovým hovnům pořád tolik věřit? Jak je možné že ještě tolik málo lidí chce vidět pravdu? 


Ano jsem asi oproti těmhle ignorantům extrémistka, když tyhle hrůzy, které denně vidím dokáži přirovnat k válce, ale pro mě to válka je. Válka pro oběti, které nemají facebook, instagram ani twitter, válka pro oběti, jež milují svůj život stejně jako my milujeme ten svůj, válka pro oběti, jež nemluví, válka pro oběti, které jsou závislé na tom, že si konečně všimneme toho, jak moc zbytečně krutí a ignorantští jsme, jak moc jsme si nechali zabednit své smysly svou touhou po těch holkách, dovolených, domech a fárech z plakátů...

Myslím, že kdybych měla na výběr a mohla bych se narodit v jiném období, chtěla bych aby to tak bylo, ale na výběr nemám a tak žiji a užívám si toho co JE  a je toho hodně. Hodně moc lidí se začíná probouzet a strašně úžasná zpráva je, že jsem u zrodu něčeho obrovského. Internet a Veganství úplně nenásilně pomalu a jistě vymýtí éru ignoranství a konečně zbyde svět na lásku, zbyde na to na co byl stvořen. A kdyby mi kdokoli chtěl oponovat tím, že zlo musí existovat, budu mu oponovat zpět tím, že já jsem si to taky myslela a že už si to nemyslím a že ten kdo si tohle myslí si to myslí na základě informací někoho dalšího a že nikdo nemá právo na to myslet si něco a mít proto větší pravdu, že to napíše na plakát a nebo dá do televize a nebo o tom napíše knihu a nebo blogpost :-). Zlo na světě není potřeba. A dokázat to může jenom klidný úsměv, veganská kuchařka a dlouhé obětí někoho koho máte zrovna vedle sebe. <3

Obrázky: pixabay a http://a2larm.cz/2015/10/sustainable-fashion-kolika-rukama-proslo-vase-obleceni/ a http://tn.nova.cz/clanek/jatka-valecny-zlocin-zni-proti-asadovi-z-osn-masakruje-halab.html

středa 2. listopadu 2016

Z egoistky altruistkou

Poslední dobou mi hodně lidí říká, že jsem naivní a že bych neměla lidem tolik věřit. Je strašně pozitivní vědět, že tohle období už mám za sebou. Pohádka, kterou jsem si do svého počítače uložila 14.9.2013 v 0:23 je toho živým důkazem. :-)

Jak se baba jaga do své chaloupky dostala

Žila jednou jedna stará, velmi stará babička, která toho v životě už hodně moc zažila. Tahle babička byla úplně sama, děti jí odešli do světa před dlouhou dobou a ani jedno z nich se už nevrátilo, dědeček, se kterým je měla, odešel do nebíčka. Občas se babičce moc stýskalo a v těchhle chvílích seděla venku na lavičce a dívala se, komu by mohla pomoci. Tu přišla paní, co chtěla podržet košíček s malými kuřátky, tu pán, který chtěl podržet malého kozlíka, tu přišel soused a chtěl pohlídat pejska a babička všem vždy ráda vyhověla. Brzy se to však rozkřiklo a babička už neměla moc volných chvil aby si jenom tak sedla venku na zápraží, protože co chvilku se u ní zastavil někdo, kdo chtěl s něčím pomoci. Jednou to byla paní, která chtěla vzít napást husičky, podruhé dojička, která nestíhala podojit své kravičky, potom pasáček, kterému se nechtělo samotnému sedět na louce a pást husičky i šenkýřka, které se nechtěla mýt okna. Babička si začala uvědomovat že tohle není co chtěla, že takhle si to nepředstavovala, že sice moc ráda všem těm lidem pomůže, ale pokud na to bude mít dostatek sil a ty jí velice rychle ubývaly. Navíc její domeček začal vypadat čím dál tím zanedbaněji a tak se rozhodla, že bude lidem pomáhat už jen občas, když bude odpočatá a nebude mít co na práci. Pořídila se vlastní kravičku a svoje kuřátka. Ale lidé už se naučili, že babička dělá jejich práci a nepřestávali chodit prosit, byli milí, ale když zjistili, že si babička pořídila vlastní slepičky a kravičku o které se musí starat a že jí to zabírá čas, který dříve věnovala jim začali být na babičku oškliví. Zpočátku si jen mezi sebou povídali o tom jak ta hnusná babka zlenivěla, ale později jim to bylo málo a domluvili se, že babičce nedají za trest nic ze svých zásob. Hajnému řekli, aby babičce neprodal dříví na zimu, šenkýřka babičce nechtěla brát vajíčka, co jí slepičky snesli, paní které dříve chovala kuřátka jí odmítla prodat kohoutka a na studnu kam chodila pro vodu pověsili nápis – líným babkám braní vody zakázáno. Babička si nejprve nechtěla připustit, že lidé, kterým tolik pomohla by mohli být takhle zlí a tak je omlouvala a stále uctivě zdravila. Když však našla všechny své slepičky mrtvé a kravičku jak těžko dýchá uvědomila si, že mezi těmito lidmi již nemá své místo. Byla moc zklamaná a smutná a když potom i její milovaná kravička vydechla naposledy, rozhodla se, že odejde...

V době kdy mi vlastnosti dokumentu ukazují datum uložení téhle pozitivní pohádky jsem byla ve třeťáku na VŠ, každopádně myslím, že to může být jen nějaká změna, když sem si to četla, klidně sem to mohla napsat ještě dřív, ale i kdyby ne, myslim že ještě ani ve třeťáku jsem fakt nemněla tendenci ani chuť nikomu reálně pomáhat. Celej živtot sem teda sice vymejšlela jak "zachránit svět" ale jedinej na kom mi ještě i před třemi lety opravdu záleželo bylo moje vlastní ego a tak sem psala o tom jak sou lidi zlý a jaký sou svině... :D :D :D