úterý 4. října 2016

Potřebujeme být nešťastní?


Ježiši to je strašný tohlecto. Nebo tobě se to líbí? Zní za mými zády pražské mhd když jedeme okolo novostavby kancelářské budovy. „no nelíbí, je to strašný úplně, vůbec se to sem nehodí, úplně jako pěst na oko.“ „já nevím že to vůbec povolujou takovýhle stavby“. Otáčím se na paní a mile se usmívám, snažím se jí naznačit, že může žít úplně bez problémů šťastně i při existenci této budovy že kdyby na ní nehledala to ošklivé že by se dokázala i těšit z toho, že sedí v mhd a veze se bez jakékoli námahy z bodu a do bodu b. Nepochopila to :D Zpět se neusmála, ale konverzace pokračovala „no já nevím co budeme dýchat za chvíli“ , to je úvaha se kterou jsem mohla souhlasit, ačkoli, to je taky tak komplexní problém, že vinit za to tu budovu nebylo úplně fér. „No já mám mladý na venkově, tak jezdím tam za nima“ „no jen jezděte když máte tu možnost. Já jsem tady spokojená, mě tady nic nechybí, mám tady zahrádku, akorát musím do práce protože stát se o nás stará tak dobře, že musim chodit do práce“. „no ale práce je fajn, já sem ráda že jí mám“. „jo jo, někdy je fajn a někdy není, ale já sem taky ráda že jí mam, tak nashle“.
Když paní vystoupila bylo mi to trošku líto. Vážně neexistuje nějaká možnost jak si zachovat pozitivní pohled na svět a radost ze života? Opravdu by se těm paním nezlepšila nálada kdyby se objali a pokecali o tom co jim skvělého roste na zahrádce namísto toho aby si stěžovali na to co stejně nezmění a nebo v případě práce ani měnit nechtějí? Podle mě se lidé strašně málo usmívají, kdyby se víc usmívali, byli by šťastnější. Někdy to nejde, ale to je období, kdybychom měli být hlavně sami se sebou, ne si ještě přidávat negativní myšlenky sdílením negativního pohledu na chudáka administrativní budovu nějakého hrdého developera...


Štěstí je...

...když to co si myslíme, co říkáme a co děláme je v harmonii. 
(Mahathma Gándhí)

Žádné komentáře:

Okomentovat