pondělí 31. října 2016

Plánování


Sice to není dlouho, co jsem se i díky Péťovi probrala z nezodpovědnosti a "užívání si života", ale už teď umím říct, proč jsem se jako malá tolik moc a tak často ztrácela. Můj tatínek je chlap, který se narodil v roce 1955 tedy pouhých deset let poté co skončila ta Hitlerovo nechutnost. Já sem se narodila v roce 1990, takže skoro před dvacetišesti lety a pořád je tady ještě cítit ta nechutná pachuť minulýho režimu, kdy všichni dělali všechno svinstvo, ale nikomu to neříkali. Vůbec nikdo nikomu nic neříkal a už vůbec nevěřil. Táta si prošel tahle období obě, jeho rodina byla věřící, komanči věřící nesnášeli. Bože neumím si ani představit jakým peklem si ten člověk prošel. Bohužel sme se mu do toho s bráchou narodili my... Naše dětství bylo stejně nejisté jako byly tátínkovi nálady. On za to nemohl, za tu dobu snad svět ani nemohl vidět pozitivně. Bohužel, ale nás jako nepopsaných malých bohů se to dotklo. My jsme jeho nálady a křik nikdy nepochopili. Můj tatínek a má maminka se před nám nikdy v životě neobjali. Jednou jedinkrát jsem je spolu viděla v posteli a to mi potom u snídaně řekli, že "se mi něco zdálo". Lež jak věž, pro malého boha zase další absolutně neuchopitelná situace. A tak se z malého dětského boha pomalu stal zničený člověk, co začal pít, hulit a kouřit už ve dvanácti letech. Naučila jsem se, že užívat si život znamená žít ze dne na den a nic neřešit. Trvalo mi docela dlouho pochopit, že to tak vůbec neni, že to neznamená užívat si život, ale přežívat.
Nyní vím co je zodpovědnost a plánování a kdybych to měla přirovnat, přirovnám to k výletní lodi a chatrnému člunu. Osoby, které jedou na člunu se mají líp tehdy, když svítí slunko, nejsou vlny a je krásně, protože nemusí do vody slézat složitě po schodech, či čekat až loď zakotví na vhodném místě. Když však začne pršet, foukat vítra a přijdou vlny dost často se jejich loď i převrátí, zatímco lidé na výletní lodi si mohou zalézt do postele, či lodní restaurace.

Bohužel, takhle podle mě vypadá dnešní společnost. Lidé, kteří jsou na člunech nenávidí ty lidi na výletních lodích, protože vždycky když kolem nich projedou dělají vlny. Lidé na člunech se nenechávají inspirovat, ani nevymýšlejí zda by nebyla nějaká možnost dostat se na výletní loď, pijí a nadávají... Když se potom v přístavu potkají lidi z výletní lodi a lidi ze člunu hádají se co je lepší. Křičí na sebe, aniž by museli. Lidé ze člunu jsou dost naštvaní, je to pochopitelné, často jim bývá zima a mají hlad a tak ukončit hádky je na lidech z výletní lodi. Jenže těm je to často jedno, proč by vysvětlovali těm hadrákům ze člunu jak je na lodi dobře, stejně by to nepochopili. Jenže... Právě na lidech z lodi záleží, jestli se na ni dostanou i lidé ze člunu. Protože lidé ze člunu si moc dobře neumějí představit, jaké je to na lodi, na lodi je příliš mnoho míst, kde se bavit, jak si užívat života, kam jít a lidé ze člunu tohle nechápou... Lidem z lodí naopak stačí pouhý pohled z okna když je bouře, aby pochopili. Prázdých lodí je v přístavech ještě mraky a i kdyby došli, lidé ze člunu je mohou postavit, když se namísto zlobení na lidi z lodí začnou usmívat, plánovat, zodpovědně stavět a třeba i požádají lidi z lodí o radu...

Já sama mám celou rodinu ve člunu. Ještě moc nevím jak je dostat na loď, protože oni to strašně moc odmítají. Zcela upřímně je pro mě reálnější představa, že "změním svět", než že dostanu členy své rodiny ze člunu na loď, bolí mě to, ale neztrácím naději. Nehádám se s nimi, už se na ně nevztekám, ani nenaštvávám. Prostě čekám, objímám, říkám jim jak je mám ráda, usmívám se a přeji si aby mi alespoň jednou jedinkrát v životě uvěřili, aby zjistili, že věřit druhým není slabost, aby se mi alepoň jednou nevysmáli, že "tak brzy řeším..." a nebo že "moc řeším...". Doplavat na loď není snadné, vůbec najít loď do které bychom mohli nastoupit je strašně těžké. Při cestě na loď je často třeba na chvíli se vzdát, ale také je potřeba nepřestat to zkoušet. A ani potom na lodi to není snadné, lidé na lodi umějí tančit, hrát tenis, golf, zpívat, hrát šachy... je to úplně jiný život a patřit na loď zabere další úsilí. Třaba pochopit, že když se udělá hezky, nesmí lidé z lodi skákat hned do vody, protože je to velmi nebezpečné, kvůli motoru, výšce a tak... je potřeba se naučit že věřit lidem a tomu, co nám poví není až tak špatné, ale že ověřovat si věci lze vlastní činností... je ale potřeba řešit a plánovat, bez toho ani člun moc daleko nedojede...

středa 26. října 2016

Kdo řídí svět?

Po zadání slov "kdo řídí" do vyhledávače Google se jako třetí výsledek zobrazí  "kdo řídí svět". Zajímalo by mě jak častý je to dotaz. Přitom odpověď je tak jednoduchá... Řídím ho já a každý další jeden z vás. Svět který je; prostě je, neumí být řízen. A přesto že si jeho řízení pořád dokola někdo představuje, usilovně se o to snaží a nebo si třeba i myslí, že ho řídí, výsedek je vždy stejný, zničených osobností, trpící příroda, hlad a brzké řízení tak maximálně autem do blázince.

Odpověď na otázku "kdo řídí svět" je v naší hlavě, ne na Googlu. Však si jen uvědomme jak těžké je zorganizovat chod naší domácnosti a to se na tom podílí bez ustání od rána do večera mnohdy celá rodina...

Takže... odpověď na otázku kdo řídí svět bychom měli. Nyní vyvstává otázka "kdo řídí nás"?

Odpověď by ideálně měla být stejná jako na otázku číslo jedna, jenomže bohužel my sami si často neuvědomujeme že nikdo neřídí svět, jak bychom si potom mohli uvědomit, že nikdo neřídí nás?

NAPLÁNUJTE SI SAMI SVŮJ ŽIVOT, PROTOŽE POKUD TO NEUDĚLÁTE VY ZARUČENĚ TO ZA VÁS UDĚLÁ NĚKDO JINÝ

A teď jak na to. Zapomeňte na to že existuje nějaké zpravodajství, zapomeňte na to že existují média, celebrity, značky a další sračky zapomeňte na to že existuje jakákoli informace, která by se do vás dostávala aniž byste se sami vědomě rozhodli že o ni stojíte. Co zbývá? - VÁŠ SVĚT...

Dostat se do něj však není vůbec jednoduché; na cestě je spousta nástrah a i lidé, kteří mají svůj plán docela promyšlený se občas v těch nástrahách ztrácí. Nástrahám je ale tím jednodušší se vyhnout čím více si je dokážeme uvědomit. Mezi ty největší nástrahy patří konzum. Konzum situací, věcí, jídel ale dneska hlavně a především INFORMACÍ. Informace se staly brutálním byznysem, který hýbe světem, ale informace netvoří nikdo jiný než my sami (teď myslím ty mediální). Lidé, kteří chtějí peníze tvoří informace a chtějí mít co nejvíc svých vlastních konzumentů (čtenářů).

 To že čtete tohle znamená že ste mým konzumentem a mně dělá radost mít vlastní konzumenty, takže budu produkovat další články abych měla ještě další konzumenty. Počet mých konzumentů ale roste velmi velmi pomalu, protože mé informace není jednoduché konzumovat. Jednoduché je konzumovat lži, informace vytržené z kontextu, líbivé smyšlené příběhy, katastrofické události, ale jenom krátce, ne zas moc detailně. Jednoduché je tvořit obsah, který konzumenty vyděsí a když je něco vyděsí, zapomenou na to, že se dokáží řídit sami a začnou hledat pomoc někde v okolí a když jim ještě bude majitel média umět nabídnout nějaké řešení bude v pohoě. Dobrý je taky házet špínu na určité skupiny lidí, to vždycky zabírá. Ale představte si, že někdo kdo předává tyhle informace je živ jen a pouze z počtu takových jednoduše vyděsitelných a zmanipulovatelných konzumentů. Myslíte, že takový člověk chce, aby jeho konzumenti přestali konzumovat jeho informace a začali konzumovat jiné a nebo nedej bože přestali konzumovat úplně a začali sami vědět, že SOU?

A zcela upřímně pokud ste se nechali řídit svou rodinou, známými a blízkými platí to úplně stejně, ste jejich konzumenti a jim dělá radost že je konzumujete...

pondělí 24. října 2016

Nechceš aby kvůli "Tvému zvířeti" umírala jiná zvířata? - JSEŠ TYRAN A PATŘÍŠ DO VĚZENÍ!!!

Ať je mi to milé, nebo ne, patřím mezi ty, kdo si v době hledání sebe sama pořídili čtyřnohého kamaráda aby takříkajíc "nebyli tak sami".... Moje čtyřnohá kámoška se jmenuje Tracy a už sem toho tady o ní docela dost napsala :-) Miluju jí nadevšechno nasvětě avšak kdybych se měla rozhodnout znovu, už bych si pro ni podruhé nejela. Mám hodně práce a ačkoli si jí sebou můžu brát do kanclu, často vidím, že z toho není úplně nadšená. Nemám moc času se jí teď věnovat, takže je ohromné štěstí, že jsem ten čas měla když byla maličká, v období kdy byla nejučenlivější a spoustu sme se toho společně naučily. Nyní už sem však přišla na to, že i přesto že je tak "chytrá" a umí "všechno co chci" a i přesto že sem se jí tolik věnovala, její  právo na život je úplně stejné jako  právo slepic vedle tátova pozemku... Příčí se mi dávat jí jíst těla mrtvých zvířat a tahle realita není úplně nejveselejší, obzvlášť ne v kruhu mých dosavadních známých a se znalostmi, které o stravě a biologii vůbec mám... 

Můj přítel (zdraví čtenáře:-)) mi včera ukázal tento článek v Blesku. Já jsem to ani nečetla, ale ráno když sem si dělala snídani jsem si na to vzpomněla a měla jsem k tomu pár poznámek. 

"Chápeš, v jak paradoxním světě žijeme? Lidé jsou označovaní za to, že týrají jedna zvířata, protože se nechtějí podílet na masovém vraždění druhých..." Péťa neodpovídá... Většinou když neodpovídá, tak nesouhlasí a tak se ještě po pár komentářích ptám "nebo máš miláčku jiný názor?". "Já si myslím, že pes je masožravec, a měl by dostávat maso, ale je to Tvůj pes, takže si dělej co chceš..." Aha... No zajímavé, takže on si celou tu dobu myslí, že v Blesku mají pravdu!!! Já to snad nevydržim, jak spolu můžeme bejt, když se ani na takhle základní věci neshodnem... Ale co, důležizý je že respektuje moje rozhodnutí, třeba změní názor, až bude mít relevantnější informace, který HA ani JÁ SAMA NEMAM!! a protože sem objevila chybu u sebe, nemůže to moje ego ustát a tak chce tuhle konverzaci vést dál. "Zlato a podle čeho jako soudíš, že to maso Tracy potřebuje?" "Prostě je to pes, psi odjakživa jí maso, je to normální" Ježiši... Zase ta samá písnička... Je to normální, vždycky se to dělalo, ojakživa to je... Tohle už přeci nemůže myslet vážně, vždyť už i jemu tyhle argumenty přijdou hloupé... "zlato proč si myslíš, že se to nedá dneska nijak nahradit?" Naše konverzace začíná přiostřovat a když se dozvídám, že to že budu krmit Tracy masem nebude znamenat, že se budu podílet na vraždění zvířat, protože psi jí odpad živočišné výroby nachvíli mi dochází argumenty a začínám zase zvyšovat hlas. Když však slyším další argument a tím je, že psi potřebují kosti, bez ohledu na znalost složení kostí, zase se uklidňuji a začínám vnímat, že Peter má pravdu v tom, že ani jeden z nás nemá dostatek znalostí k tomu, abychom to mohli soudit a jeden druhého kvůli tomu napadat či urážet...


Můj hněv a pocit ublížení ale stejně vyprchal až dlouho po příchodu do práce a to hlavně a především proto, že sem si sama nebyla jistá, jestli dělám dobře, jestli Tracy opravdu to maso nepotřebuje, protože o lidech už to mám zjištěný, ale o jejím životě sem rozhodla naprosto sobecky na základě nulových znalostí. Koupila sem vegetariánské granule kde sice na etiketě píšou, že dokáží nahradit masovou stravu, ale v blesku zase psali :D že to je jenom krátkodobý, že by to neměli páníčci dělat dlouho a protože to sou zatím jediný informace který mám, jdu koupit Pedig*ee konzervu za 12.90 Kč dolu k pani do sámošky a vykydnu jí celou Tracy do mističky, smrdí to jak blázen, ale Tracy JUPÍÍÍ MÁ STRAŠNOU RADOST... 
Z obalu se dozvídám že její "netyranská" radost obsahuje: maso a vedlejší produkty živočišného původu 30 % ,včetně 4 % hovězího
a 4 % králičího,
obiloviny, výrobky rostlinného původu 0.5 % cukrovarských řízků sušených, minerální látky, oleje a tuky (0,45 % slunečnicového oleje, víc není známo...), bílkovinné extrakty rostlinného původu. Uvedeny jsou ještě analytické složky, kde jsou látky jako je Anhydrid jodičnanu vápenatého, Síran měďnatý pentahydrát, a potom ještě další penta a tetrahydráty různých síranů, což vůbec nevim co je takže Googlim a dozvídám se, že by to Tracy asi zabít nemělo a tak to pokládám za vyřešené. Bohužel ale i přes moje velké nedostatky v matematice (ne že bych to chtěla svádět na neschopnost učitelů na ZŠ, ale minimálně jim na tom připisuju podíl, takže kdyby něco Pedig*ee suď se i s mojí matikářkou paní Vlčkovou a Vondráčkovou!") se nemůžu dopočítat procent do té stovky. Něco tu tak trošku chybí... :D :D No nic prdim na to, protože ta kapsa beztak tak nechutně páchne, že jí to nemůžu dávat ani kdyby obsahovala sebezázračnější složení, což ale neobsahuje, takže sice mam ještě jednu, kterou jí ještě dam (snad se moc neposere), ale dalších peněz do rozpočtu už se odemě Pedig*ee nedočká... Vím že mi milovníci mazlíčků budou argumentovat krmivy jako je Aca*a, a za mé rozhodnutí jít koupit tu kapsu mě pěkně vyhejtujou, ale Aca*u jsem i já v době své vrcholící ignorantské éry milovala a nadšeně kupovala. Tracy často nad miskou granulí mé nadšení nesdílela (ÚPLNĚ stejně jako nesdílí dneska) ale stěžejní prostě je, že v Aca*ě je pro mě prostě už těch mrtvol - dle názoru milovníků domácích mazlíčků "šťastných mrtvol" prostě moc...

No jo, jenže co teď? Co Tracy dávat aby měla všechno? Abych jí "netýrala". No přece Google :-) Jeden článek, napůl přečtený (už se mi fakt nechce koukat do kompu dneska zas jedu 12 hodin v kuse...) Pro dnešek se smiřuji s tím, že má Tracy krátkodobou dietu, což splňuje i kritéria Blesku a pokud v průběhu jednoho měsíce najdu dostatek stěžejních a opravdu věděcky podložených argumentů k tomu, že by se masová (rozuměj strava z těl násilně zabitých zvířat) nedala nahradit u psů stejně jako u lidí, potom jí s láskou 24.11. 2016 uvařím plný hrnec mrtvol všeho druhu.

 

Zatím, budeme spolu chodit bez vodítka, hrát si každou volnou chvíli, běhat po lesích, nekrmit se "za odměnu pamlsky" protože když si hrajeme, hrajeme si proto že nás to baví, ne proto, že dostáváme pamlsky. Budeme trénovat nové blbosti a chodit do práce, kde celý den ten můj pakouš malej prospí, ale v mé přítomnosti. Budeme spolu mluvit, protože si prostě rozumíme.
A samozřejmě taky budeme poslouchat rady páničků , kteří své miláčky ve dvou měsících připnuli na vodítko a pustí je až umřou. Páníčky, kteří jsou přesvědčení že pes dokáže poslouchat jenom za odměnu a nebo za trest, páníčky, kteří si myslí, že jediná radost psa je jídlo... Jo do té doby budeme za debily, ale vlastně ne jenom do té doby, ještě i dlouho potom... :D

No nic, všem kdo se potýkáte se stejnými předsudky přeji jediné - neztraťte naději, to že na vás lidé útočí není proto, že by byli zlí, je to jen proto, že jsou tak dlouhodobě učení, protože jsou ztracení a často taky proto, že nemají argumenty a jak píše Osho  ve skutečnosti se na vás nezlobí, ale bojí se vás. Bojí se, že něco neznají, že udělali chybu... a dělat chyby to se přeci nesmí, za chyby sou pětky a za pětky zarachy... Jejich zlost je v podstaě strach naruby, kdyby se nerozčílili okamžitě byste poznali, že udělali chybu a z toho majístrach a nechtějí abyste jejich strach viděli a tak se rozčilují aby vás zastrašili, když se bojíte oni už se nebojí, nemusí mít strach z toho, kdo má strach... A ať už kdokoli říká cokoli  a kdekoli píšou cokoli, DO NIČEHO SE NENUŤTE, pokud cítíte, že musíte svému psovi dávat těla mrtvých zvířat, potom to dělejte, protože jedině tehdy když budete sami sebou ucítíte, že všichni sme jedno a že jedno je všechno a že láska, pochopení, respekt, tolerance, trpělivost, pochopení, přátelství a nekonečná obětí je to jedno co je úplně všechno...

PEACE TO ALL VEGAN TYRANS ;)

pátek 21. října 2016

Jak se máš?

Ahoj jak se vůbec máš? Zní otázka klučiny vedle mě v autobuse, který se ptá své zhruba desetileté spolužačky. Ona odpovídá „špatně“. On je slušně vychovaný chlapec a ptá se proč, ve chvíli kdy mu to ona vše poví on odpovídá velmi výmluvně… „hm“…

Ale co takhle když se nás někdo zeptá jak se máme a my řekneme dobře? Neměla by právě po tomto zaznít otázka proč? Není důležitější vědět proč se ostatní mají dobře, co jim jde z čeho mají radost, nebo v čem právě cítí že jsou úspěšní? Není otázka proč právě za touto odpovědí o moc důležitější?

Pro lepší dokreslení si vymyslím čtyři scénáře:

1) Ahoj jak se máš? - Špatně. - Proč? - Musela sem ráno vstávat, pak sem šla do práce tam sedim jak blbec celej den, šéf měl zas tu svojí náladu, takže sem poslouchala jeho blbý kecy celej den, jebe mě za píčoviny a sám je úplně blbej. Navíc mě včera nasral manžel, protože přišel pozdě z práce, musim venčit toho čokla co si děcka vydupaly a prostě je toho fakt na mě moc. - hm…

2) Ahoj jak se máš? - Dobře – hm…

3) Ahoj jak se máš? - špatně – jaj, tak to mě mrzí, můžu ti nějak pomoci? - jo prosím , obejmi mě.

4) Ahoj jak ses máš? - dobře – proč? Protože jsem si ráno dala skvělou snídani a potom sem v práci šéfovi pomohla odreagovat se od jeho chmur. Sice mě to trošku zdrželo od práce, ale to nevadí, protože stejně tak jako tak na mě chtěl křičet kvůli tomu, že sem neměla hotového něco důležitého, co mě samozřejmě v kontextu mé práce příde naprosto nepodstatné, ale jeho chápu, takže sem to potom udělala a měl radost. A hlavně mám strašnou radost, protože se manželovi v práci daří a má tam skvělej kolektiv, včera s lidma z práce seděl do jedenácti u drinku a kecali, což mě trošku překvapilo, protže to byla nějaká spontánní akce, ale když přišel domu a všechno mi vyprávěl, působil tak nadšeně, že tu dobrou náladu přenesl i na mě. Děti sou skvělý, sou hrozně vtipný, chtějí psa a tak jim kupuju citlivý kytky a už půl roku čekam až nějaká přežije, abych jim ho mohla koupit, ale zatím všechny uschly…

Který z uvedených scénářů bychom měli učit naše děti? Mají myslet na to špatné a od boku vědět proč je všechno na hovno a nebo je dobré ukazovat jim, a učit je pamatovat si to dobré...

středa 12. října 2016

Inteligence

Právě mi kamarádka napsala na messengeru zprávu "Verus a vis, ze lidi co davaji furt naky citaty na fb verejne, tak ze to svedci o mensi inteligenci".Toto sdělení mě nijak nepřekvapilo, ale přecijen trošku zneklidnilo. Odepsala jsem jí sice, že nepochybuju o tom že jsem "málo inteligentní" , protože ... zcela upřímně vůbec netuším co to znamená :D :D Jako schopnost rozlišovat, chápat či poznávat to vím co je, teda wikipedie mi to teď řekla :D ale nechápu jak a kdo určuje co je málo a co moc. Už jenom sama wiki to rozlišuje na spoustu oblastí nejen na to IQ co si furt někdo měří - je ale fakt že já to rači nedělam :D :D :D :D Ale za to mám takový názor (možná fakt málo inteligentní, ale sem docela ráda za to, že ho mám :D) - není spíše málo inteligentní věřit takovému blábolu a soudit na základě toho člověka ať už jeho inteligenci nebo cokoli dalšího a není už vůbec dost strašné a smutné srovnávat vlastní individualitu se stovkami, tisíci či miliony dalších lidí? Za mě je to smutné i ve vztahu k jednomu člověku, protože to vede k pocitu vlastní nedokonalosti a to je za mě to nejhorší co můžeme sami sobě udělat - namluvit si, že sme nedokonalý, protože jsme jiní, než někdo druhý...



Stejně mi to ale nedalo a trochu sem se nad tím zamyslela... Co znamená "víš že ... svědčí...?" Asi to má z nějaký "studie"... No a tak Googlim a ... světe div se ... Google říká:



našla jsem dva odkazy na články v nichž autor není uveden a odkaz na studii ... no posuďte sami...

Nejlepší je ale hned úvodní odstavec druhého odkazu - Vědci z Univesity of Waterloo v kanadském Ontariu teď zjistili, že lidé, kteří na tato tvrzení reagují pozitivně, dopadli hůře v kognitivních testech, věří na konspirační teorie a tíhnou k alternativní medicíně.

Takže tvrzení o tom, že člověk může být zdraví i bez chemických hoven je evidentně "málo inteligentní".

No upřímně... Když vím jak moc mi kolikrát jedinej KVALITNÍ článek a dokonce mnohdy i jedinej citát, například "the only way to achieve impossible is to believe it is possible", dokáže nakopnout, pomoci otevřít oči, uklidnit se, usmát se, nebo se prostě jenom vrátit k sobě samé, nedivím se, že takovéto studie musejí vznikat. Že dokonalý a "hodně inteligentní" odborníci musejí pořádat předražený kongresy a vést "výzkumy" aby společnost zůstala "normální"  a hlavně "hodně inteligentní". 

Není potřeba nad věcmi přemýšlet, všechno už přeci vymyslel někdo jiný, teď už stačí to jenom dobře a správně papouškovat. HLAVNÍ JE NEZAČÍT POCHYBOVAT!!!

středa 5. října 2016

Z říše pohádek

Žilo bylo jedno malé prasátko, ono teda spíše jen bylo než aby žilo. Vlastně ve skutečnosti tohle jedno konkrétní prasátko ani nebylo, vymýšlím si ho, protože lidé jsou na vymyšlené příběhy zvyklí, jsou za ně rádi, čtou je raději než ty opravdové...
Tohle vymyšlené prasátko bylo zavřené ve strašně těsném prostoru a aby nezmrzlo muselo se tlačit se svými brášky pod nějakou lampou ze které sálalo alespoň trochu tepla. Stejně tak jako miliony a miliony těch opravdových prasátek, žilo tohle jedno ve strašném smradu a jeho maminka se s ním vůbec nebavila jen pořád tupě zírala někam do prázdna. Co bylo ale ještě horší, prasátko se nemohlo s maminkou ani pomazlit, protože maminka byla vměstnaná do taak maličkatého prostoru, že se nemohla ani pohnout, vlastně se nemohla na svá děťátka ani pořádně podívat. Prasátko tušilo, že to ale není jediný důvod, proč je maminka tak bezcitná a proč s nimi skoro nikdy nemluví... Jednoho dne přišel člověk, který chytal malé růžové brášky, řezal jim do zadečku a vyndaval jim kouličky. Bráškové strašně usedavě plakali a tak se prasátko rozhodlo k radikálnímu kroku... TĚĎ a nebo NIKDY... vzalo nohy na ramena a než se kdokoli stačil vzpamatovat bylo fuč. Teda... Fuč zas až tak úplně ne, bylo na cestě plný aut a než se nadělo, jedno zastavilo a nějaký pán začal šišlat a povídat - jůů ty seš ale roztomilé prasátko, kde ses tady vzalo? Prasátko jen spokojeně chrochtlo v jeho teplých rukou, cítilo, že je v bezpečí protože ačkoli nevědělo co to znamená vegan, tak nápis s kytičkama a přírodou na jeho tričku prasátko velice hodně uklidňoval a když potom začal hovořit už ne šišlavým, ale klidným hlasem a představil se jménem Mír prasátko se přestalo obávat docela. 
Když dorazili k domu, Mír se rozhovořil: "Víš prasátko s lidma je to těžký, chtějí ovládnout svět, protože neumí ovládnout sami sebe. Nekokáží to, protože sou stále dokola učeni, že lhaní je fajn. Učí se lhát už od samého dětství, kdy vám mrtvým prasátkům říkají třeba vepřová kýta nebo dětská šunka. Učí se, že za to špatné co se v životě děje můžou vymyšlené postavy, kterým říkají bohové. Často při tom jak pojídají těla mrtvých zvířátek hrajou hry jako je Černý petr, kdy svým kamarádům nemohou prozradit že mají špatnou kartu a jsou učení že je radostné dávat špatnou kartu svému kamarádovi. No jo no, prasátko co naděláš s lidmi je to těžké." Prasátko moc nerozumělo tomu co ten pán Mír říkal ale bylo tolik unavené že stejně hned co dopovídal zamžouralo svýma maličkatýma očkama a uslo. Zdálo se mu, že tenhle hodný Mír vtrhl do té ošklivé budovy a svýma teplýma rukama objal maminku... Bože jak krásný to byl sen... Ani se nenadálo a byl nový den. Mír přišel a přinesl brambory a hrášek a u toho jak prasátko jedlo počal mu vyprávět další příběh: "Víš prasátko, lidé za to nemohou že tvou maminku a brášky snědí oni jsou tak naučení, lidé nejsou ještě tak dokonalí aby dokázali sami za sebe myslet, ale jednou moje milé prasátko, jednou i s naší pomocí se budou o něco méně bát uvažovat o pravdě. Budou chtít mít vlastní zkušenost a nenechají se ovládnout primitivním tvořením závislosti na utrpení druhých a nenechají se obalamutit vírou v něco co nikdy nespatřili ani necítili. Vím prasátko že by si chtělo slyšet, že zachráním i tvou maminku a tvé brášky a sestřičky, ale to nejde. Potrestali by mě podle práva na kterém se dohodli a nebo které nechali dohodnout jiné svým nezájmem a hlavně, Tebe by mi vzali a udělali by si z tebe něco ke svému jídlu. Prasátko moje já vím, že je to moc špatné vědět, že Tvoji maminku lidé snědí, ale víš co? Když budeš statečné a nebudeš moc dlouho naštvané na tuhle nespravedlnost můžeme společně pomoci aby maminek jako je ta tvá bylo čím dál tím méně. Vím že zatím nechápeš, ale ukážu ti hned zítra co mám na mysli. Zatím odpočívej.
Prasátko bylo moc zmatené ale stejně usnulo a zdálo se mu, že jeho maminku rozřezali lidé na kusy. Když se s hlasitým pláčem vzbudilo Mír už seděl vedle jeho pelíšku a klidným hlasem ho pozdravil: "Ahoj prasátko, budeš se jmenovat Naděje a dnes Tě čeká velký den. Půjdeme spolu do města. Tam jsou lidé kteří vodí na vodítku psy. Já ponesu v náručí tebe a budeme se jich společně ptát jaký je rozdíl mezi Tebou má malá Naděje a jejich milovanými pejsky. Budeme se jich ptát zda by pozvali své přátele na grilovačku svého čtynohého milovaného kamaráda. Oni se na nás Naděje budou rozkřikovat a budou nás urážet a nadávat nám. Někteří nás možná budou chtít i bít. Budou to dělat, protože nejsou zvyklí přemýšlet nad pravdou, protože ta někdy bolí, tak jako bolí Tebe když Ti povídám o tom, že Tvou maminku zabijí elektrickým proudem a že zemře v křečích a bolestech jen proto, aby lidé, kteří to vůbec nepotřebují mohli říkat, jako moc si pochutnali a nebo ještě lépe jako moc se přežrali a sami sobě nalhávat jak moc pro ně bylo tělo Tvé maminky zdravé... Bude je to bolet sice o něco méně, než bolí Tebe že s tím nedokážu nic udělat, ale stejně to nebudou chtít slyšet. Později jim ale dojde kolik zla svou naučenou nevědomostí a zbytečnou pohodlnou konformitou napáchali a to je moje maličká Naděje teď náš společný cíl. Nahrávat videa a pouštět je lidem, ukazovat jak moc jsou jejich reakce nesmyslné a jejich argumenty prázdné. Ukázat jim v obrázcích jak moc zbytečná byla smrt Tvé maminky a jak stejně zybtečný je život Tvůj v nesvobodě v rukách mých. Pokusíme se Naděje společne ukončit tuhle zbytečnou nevědomost a schovávání se před pravdou a společnými silami se pokusíme zajistit aby za nějakou dobu už žádné prasátko ani kůzlátko, kuřátko, velblouďátko, hříbátko, štěnátko, slůňátko, nebo telátko nemuselo být využíváno k sobeckým lidským účelům, dokonce ani takovým jako je tenhle můj... Naděje, já vím že to není to co bys sama chtěla, ale zkus to přijmout tak jak to je zkus se s tím smířit, zkus se soustředit na to co máme a ne na to co jsi ztratila. Zkus nepřemýšlet nad tím co bude nebo by mohlo být, zkus si užívat mou teplou náruč jako já si budu užívat tvé čistoty bytí...

A pokud byste se snad někdo ptal proč není ani v říši pohádek naděje na záchranu Nadějiny maminky, potom Vám odpovím, že je to kvůli tomu, že v říši oPRAVDových pohádek je i ta nejbolavější pravda stále  méně bolavá než ta sebemenší lež s tím nejčistčím úmyslem...

s Nadějí Mír... <3

úterý 4. října 2016

Potřebujeme být nešťastní?


Ježiši to je strašný tohlecto. Nebo tobě se to líbí? Zní za mými zády pražské mhd když jedeme okolo novostavby kancelářské budovy. „no nelíbí, je to strašný úplně, vůbec se to sem nehodí, úplně jako pěst na oko.“ „já nevím že to vůbec povolujou takovýhle stavby“. Otáčím se na paní a mile se usmívám, snažím se jí naznačit, že může žít úplně bez problémů šťastně i při existenci této budovy že kdyby na ní nehledala to ošklivé že by se dokázala i těšit z toho, že sedí v mhd a veze se bez jakékoli námahy z bodu a do bodu b. Nepochopila to :D Zpět se neusmála, ale konverzace pokračovala „no já nevím co budeme dýchat za chvíli“ , to je úvaha se kterou jsem mohla souhlasit, ačkoli, to je taky tak komplexní problém, že vinit za to tu budovu nebylo úplně fér. „No já mám mladý na venkově, tak jezdím tam za nima“ „no jen jezděte když máte tu možnost. Já jsem tady spokojená, mě tady nic nechybí, mám tady zahrádku, akorát musím do práce protože stát se o nás stará tak dobře, že musim chodit do práce“. „no ale práce je fajn, já sem ráda že jí mám“. „jo jo, někdy je fajn a někdy není, ale já sem taky ráda že jí mam, tak nashle“.
Když paní vystoupila bylo mi to trošku líto. Vážně neexistuje nějaká možnost jak si zachovat pozitivní pohled na svět a radost ze života? Opravdu by se těm paním nezlepšila nálada kdyby se objali a pokecali o tom co jim skvělého roste na zahrádce namísto toho aby si stěžovali na to co stejně nezmění a nebo v případě práce ani měnit nechtějí? Podle mě se lidé strašně málo usmívají, kdyby se víc usmívali, byli by šťastnější. Někdy to nejde, ale to je období, kdybychom měli být hlavně sami se sebou, ne si ještě přidávat negativní myšlenky sdílením negativního pohledu na chudáka administrativní budovu nějakého hrdého developera...


Štěstí je...

...když to co si myslíme, co říkáme a co děláme je v harmonii. 
(Mahathma Gándhí)