pondělí 26. září 2016

Divná doba? Divní ONI? Divní MY? a nebo jen neznalost vlastního já, nesprávně nastavené procesy, nezkušenost a vztahová negramotnost?

Dřív sem byla často zvyklá ukazovat prstem, všechno bylo špatně a všichni dělali chyby. Jen já, samozřejmě NE! A když se někdo přecijen opovážil mě na nějakou tu "drobnou" chybičku (třeba že muj "kluk" je ženatej táta tří dětí) upozornit, dostal přinejmenším hooodně velkej výsměch. No jasně, že uprchlíci byli svině co mi chtěli vzít domov a práci a že politici do jednoho byli hajzlové co chtěli hrabat jenom pro sebe a že stát řídili ONI a že učitelky nic neuměly a že rodiče mi kazili život, lidi prostě a jasně BYLI SVINĚ a jako rozhodně se jim nedalo věřit!!! Pan doktor Plzák byl Bůh a "jeho" tři svatá přikázání ZATLOUKAT, ZATLOUKAT, ZATLOUKAT byla nezpochybnitelnou pravdou i když její autorství sám Plzák nikdy nepřiznal a několikrát popřel - to sem se dozvěděla až teď z Wikipedie :D 

No ale jak šel čas a jak hlavně přišla Anglie, Osho, rozchod s tím super "klukem" :D dospělost, pravda, láska, opravdová svoboda a ruku v ruce s ní zodpovědnost i volnost a já nevím co ještě dalšího mě sem dostalo, tak sem přišla na to že to ne ONI za to mohli, ale že JÁ sem nepochopila život. Ne však proto že bych byla hloupá, nebo neschopná nebo tak něco, ale jenom prostě proto, že k tomu poznání předtím nebyla příležitost. Okolo mě byli lidé, kteří byli naučení že za chybu přijde pětka, že za neznalost přijde výsměch, že za pravdu přijde kopec nadávek... Prostě a jasně sem se pohybovala ve společnosti lidí chycených do stejné pasti ve které sem byla uvězněná já. Únik do světa VŠ a potom do Anglie mě hodně naučil a vím, že se tohle může naučit ÚPLNĚ KAŽDEJ, že neexistuje jedinej ZLEJ ČLOVĚK existují jen lidé, kteří jsou v pasti a snaží se z těch pastí utýct. Někdo k drogám, jiný k sebevraždě, další je agresivní a někdo naopak začne být přehnaně hodný a ochotný, číst, makat na sobě nevím, je miliarda cest. Jedno však vím jistě z pasti nám nikdo nepomůže, musíme sami.

AVŠAK! Přecijen pokud patříme mezi ty šťastné, kteří z pasti vyskočili máme šanci pomoci ostatním a to tak, aby se další pasti už netvořily. Uvedu to na příkladu. Včera sem šla bruslit do Tróji, k přechodu na hlavní silnici přijížděla máma se dvěma klukama, jednomu bylo zhruba 13 a druhému tak 8. Stála jsem tam a čekala až přejede auto z druhého směru než přijeli oni, takže sem měla ideální pozorovací úhel a jdu citovat mámu (nikdo jiný celou dobu nemluvil) a ještě jednou zdůrazňuji klucicca 13 a 8 let: "Táááák brzdíme, brzdímeee, pomaluuu!!! Pomalu sesedneme a POZOR! jede AUTO!!! Taaak a teď pomalu přejdeme na druhou stranu" Silnici jsme přešli společně a já ještě než sem odbočila do obchodu slyšela: "A protože ste mě strašně naštvali..." No už se směju a zavírám za sebou dveře obchodu, i když ve skutečnosti je mi spíš do pláče... Copak kluci asi provedli? Copak jim dá jejich maminka asi za trest? A pak mi dochází ta nejstrašnější věc na celé té situaci. I kdyby to byl doživotní zákaz toho co mají nejraději nikdy to pro ně nebude horší než to, že jim jejich vlastní máma nevěří, že dokáží zabrzdit kolo a přejít silnici. Ona je možná miluje víc než sebe samu, ale nepochopila to nejdůležitější - že je zavírá do pasti. Do pasti jejich vlastního vědomí. Nutí je svým strachem, kterému říkáme "přirozený" věřit tomu, že oni sami potřebují někoho jiného aby jim říkal co mají dělat. Přitom ten strach je přirozený jenom tolik do jaké míry sme uvěřili, že je přirozený se tomu strachu nepostavit... 

Další příklad je z dneška. Šla jsem naproti mámě, která vezla kočárek a vedle ní a kočárku cupital malý chlapeček, zřejmě něco provedl, nestihla jsem si už všimnou co a ona začala strašně řvát opravdu nahlas křičet. Nepamatuju si jediný slovo co říkala, jen to že křičela a to sem dospělá a na ta její slova sem se soustředila. Když sem se potom podívala do tváře toho minýdka píchlo mi u srdce a chtělo se mi brečet. Přesto jsem se otočila a odešla - not my bussiness... Strašná škoda, ale zatím to jinak - lépe neumím, protože já od té matky co tam stála a působila trauma tomu malému bohovi nemám zatím tak daleko. Když sem byla nevyspalá a vystresovaná někdy před dvěma týdny tak Tracy nechtěla jít na eskalátory v metru. Já sem měla plný ruce, protože sem nesla "důležitý" dokumenty, který sem měla ráno odevzdat na ministerstvu. Byla asi půlnoc a já sem se vracela z práce. Jsem ještě ve zkušebce a v té době sem měla pár dní na to dokončit devátej semestr a bojovala sem vnitřně s tim jestli vůbec tu školu chci dodělávat. Prostě období chaosu, který se podepisoval na únavě a hladině stresu s čímž sem nijak nepracovala a dokonce sem se snažila si to nepřipouštět. Vygradovalo to v totální křik, kdy se na mě otočili snad i lidi na Vyšehradě. "Ty svině malá proč kurva nemůžeš normálně jít do píči???" Nafackovala bych si a poblila se ze sebe hned v tu chvíli kdy sem jí držela v náručí, jenže... To už bylo POZDĚ. Ona se nepřestávala klepat... Od té doby se před eskalátory zastavuje a nechce moc ani do metra... Je v pasti kvůli tomu, že sem neochotná a nepřístupná práci se svými vlastními emocemi. 

Další krásnej příklad nastavení procesů za které bychom měli všichni zabojovat je včerejší příhoda ze Stromovky, kde městská policistka rozdala asi padesát pokut. Zřejmě sou tam nový značky a lidé, ktří tam sou zvyklí parkovat si jich nevšimli. Represe namísto prevence. Přitom by stačilo pár cedulí - POZOR V TOMTO MÍSTĚ DOŠLO KE ZMĚNĚ PRAVIDEL ...

Další věc je náš zvyk smát se ostatním když něco neví, nepochopí, nebo když udělaj chybu. Tím ostatním také zavíráme do vězení. Čím naopak ubližujeme sobě je naše neochota učit se komunikovat. Komunikace stejně tak jako vztahy s partnery, šéfy, přáteli a kolegy to vše je uměním. Někdo to umí protože se to odmalička učil, protože nebyl v té pasti o které mluvím, ale jiný na to není zvyklí a rozhodně není ostuda, že se to začne učit i kdyby mu bylo sedmdesát... Myslím že je potřeba pochopit, že NIKDO jiný není stejný jako NĚKDO druhý, některé skupiny lidí si mohou být v něčem podobné - děti sou malé, ženy mají prsa, učitelky učí, policisti nosí uniformy, uprchlíci utíkají před nepříjemnými událostmi, vegani nejí živočišné produkty, věřící se modlí ale i přes tyto zdánlivě velmi podobné znaky není NIC co by dělalo dva lidi byť jen trochu stejné. Vždyť je to tak evidentní už jen kvůli jedinečnosti otisku prstu.

Všechno je jen a pouze v našich rukách je jenom na nás jestli půjdeme spolu a nebo proti. Nekřičme - vysvětlujme (je úplně jedno jestli desetkrát, pokud nám na druhých záleží bude nás to těšit i po stoprvé, a pokaždé znovu uvidíme tne malilinký krůček v před). Nebuďme přehnaně úzkostlivý naučme se pracovat se svým strachem. Než potrestáme za porušení pravidla buďme si jistí, že sme udělali všechno proto aby druzí pochopili jeho podstatu a že sme jim dali vyhovující alternativu k tomu na co byli zvyklí. A hlavně pochopme, že realita není krutá, že je jen taková jací jsme my, taková jak ji vnímáme, taková jakou ji pro sebe stvoříme.

Obrázek: http://magazin.mojechytredite.cz/rodicovstvi/matky-ktere-krici




Žádné komentáře:

Okomentovat