pondělí 26. září 2016

Divná doba? Divní ONI? Divní MY? a nebo jen neznalost vlastního já, nesprávně nastavené procesy, nezkušenost a vztahová negramotnost?

Dřív sem byla často zvyklá ukazovat prstem, všechno bylo špatně a všichni dělali chyby. Jen já, samozřejmě NE! A když se někdo přecijen opovážil mě na nějakou tu "drobnou" chybičku (třeba že muj "kluk" je ženatej táta tří dětí) upozornit, dostal přinejmenším hooodně velkej výsměch. No jasně, že uprchlíci byli svině co mi chtěli vzít domov a práci a že politici do jednoho byli hajzlové co chtěli hrabat jenom pro sebe a že stát řídili ONI a že učitelky nic neuměly a že rodiče mi kazili život, lidi prostě a jasně BYLI SVINĚ a jako rozhodně se jim nedalo věřit!!! Pan doktor Plzák byl Bůh a "jeho" tři svatá přikázání ZATLOUKAT, ZATLOUKAT, ZATLOUKAT byla nezpochybnitelnou pravdou i když její autorství sám Plzák nikdy nepřiznal a několikrát popřel - to sem se dozvěděla až teď z Wikipedie :D 

No ale jak šel čas a jak hlavně přišla Anglie, Osho, rozchod s tím super "klukem" :D dospělost, pravda, láska, opravdová svoboda a ruku v ruce s ní zodpovědnost i volnost a já nevím co ještě dalšího mě sem dostalo, tak sem přišla na to že to ne ONI za to mohli, ale že JÁ sem nepochopila život. Ne však proto že bych byla hloupá, nebo neschopná nebo tak něco, ale jenom prostě proto, že k tomu poznání předtím nebyla příležitost. Okolo mě byli lidé, kteří byli naučení že za chybu přijde pětka, že za neznalost přijde výsměch, že za pravdu přijde kopec nadávek... Prostě a jasně sem se pohybovala ve společnosti lidí chycených do stejné pasti ve které sem byla uvězněná já. Únik do světa VŠ a potom do Anglie mě hodně naučil a vím, že se tohle může naučit ÚPLNĚ KAŽDEJ, že neexistuje jedinej ZLEJ ČLOVĚK existují jen lidé, kteří jsou v pasti a snaží se z těch pastí utýct. Někdo k drogám, jiný k sebevraždě, další je agresivní a někdo naopak začne být přehnaně hodný a ochotný, číst, makat na sobě nevím, je miliarda cest. Jedno však vím jistě z pasti nám nikdo nepomůže, musíme sami.

AVŠAK! Přecijen pokud patříme mezi ty šťastné, kteří z pasti vyskočili máme šanci pomoci ostatním a to tak, aby se další pasti už netvořily. Uvedu to na příkladu. Včera sem šla bruslit do Tróji, k přechodu na hlavní silnici přijížděla máma se dvěma klukama, jednomu bylo zhruba 13 a druhému tak 8. Stála jsem tam a čekala až přejede auto z druhého směru než přijeli oni, takže sem měla ideální pozorovací úhel a jdu citovat mámu (nikdo jiný celou dobu nemluvil) a ještě jednou zdůrazňuji klucicca 13 a 8 let: "Táááák brzdíme, brzdímeee, pomaluuu!!! Pomalu sesedneme a POZOR! jede AUTO!!! Taaak a teď pomalu přejdeme na druhou stranu" Silnici jsme přešli společně a já ještě než sem odbočila do obchodu slyšela: "A protože ste mě strašně naštvali..." No už se směju a zavírám za sebou dveře obchodu, i když ve skutečnosti je mi spíš do pláče... Copak kluci asi provedli? Copak jim dá jejich maminka asi za trest? A pak mi dochází ta nejstrašnější věc na celé té situaci. I kdyby to byl doživotní zákaz toho co mají nejraději nikdy to pro ně nebude horší než to, že jim jejich vlastní máma nevěří, že dokáží zabrzdit kolo a přejít silnici. Ona je možná miluje víc než sebe samu, ale nepochopila to nejdůležitější - že je zavírá do pasti. Do pasti jejich vlastního vědomí. Nutí je svým strachem, kterému říkáme "přirozený" věřit tomu, že oni sami potřebují někoho jiného aby jim říkal co mají dělat. Přitom ten strach je přirozený jenom tolik do jaké míry sme uvěřili, že je přirozený se tomu strachu nepostavit... 

Další příklad je z dneška. Šla jsem naproti mámě, která vezla kočárek a vedle ní a kočárku cupital malý chlapeček, zřejmě něco provedl, nestihla jsem si už všimnou co a ona začala strašně řvát opravdu nahlas křičet. Nepamatuju si jediný slovo co říkala, jen to že křičela a to sem dospělá a na ta její slova sem se soustředila. Když sem se potom podívala do tváře toho minýdka píchlo mi u srdce a chtělo se mi brečet. Přesto jsem se otočila a odešla - not my bussiness... Strašná škoda, ale zatím to jinak - lépe neumím, protože já od té matky co tam stála a působila trauma tomu malému bohovi nemám zatím tak daleko. Když sem byla nevyspalá a vystresovaná někdy před dvěma týdny tak Tracy nechtěla jít na eskalátory v metru. Já sem měla plný ruce, protože sem nesla "důležitý" dokumenty, který sem měla ráno odevzdat na ministerstvu. Byla asi půlnoc a já sem se vracela z práce. Jsem ještě ve zkušebce a v té době sem měla pár dní na to dokončit devátej semestr a bojovala sem vnitřně s tim jestli vůbec tu školu chci dodělávat. Prostě období chaosu, který se podepisoval na únavě a hladině stresu s čímž sem nijak nepracovala a dokonce sem se snažila si to nepřipouštět. Vygradovalo to v totální křik, kdy se na mě otočili snad i lidi na Vyšehradě. "Ty svině malá proč kurva nemůžeš normálně jít do píči???" Nafackovala bych si a poblila se ze sebe hned v tu chvíli kdy sem jí držela v náručí, jenže... To už bylo POZDĚ. Ona se nepřestávala klepat... Od té doby se před eskalátory zastavuje a nechce moc ani do metra... Je v pasti kvůli tomu, že sem neochotná a nepřístupná práci se svými vlastními emocemi. 

Další krásnej příklad nastavení procesů za které bychom měli všichni zabojovat je včerejší příhoda ze Stromovky, kde městská policistka rozdala asi padesát pokut. Zřejmě sou tam nový značky a lidé, ktří tam sou zvyklí parkovat si jich nevšimli. Represe namísto prevence. Přitom by stačilo pár cedulí - POZOR V TOMTO MÍSTĚ DOŠLO KE ZMĚNĚ PRAVIDEL ...

Další věc je náš zvyk smát se ostatním když něco neví, nepochopí, nebo když udělaj chybu. Tím ostatním také zavíráme do vězení. Čím naopak ubližujeme sobě je naše neochota učit se komunikovat. Komunikace stejně tak jako vztahy s partnery, šéfy, přáteli a kolegy to vše je uměním. Někdo to umí protože se to odmalička učil, protože nebyl v té pasti o které mluvím, ale jiný na to není zvyklí a rozhodně není ostuda, že se to začne učit i kdyby mu bylo sedmdesát... Myslím že je potřeba pochopit, že NIKDO jiný není stejný jako NĚKDO druhý, některé skupiny lidí si mohou být v něčem podobné - děti sou malé, ženy mají prsa, učitelky učí, policisti nosí uniformy, uprchlíci utíkají před nepříjemnými událostmi, vegani nejí živočišné produkty, věřící se modlí ale i přes tyto zdánlivě velmi podobné znaky není NIC co by dělalo dva lidi byť jen trochu stejné. Vždyť je to tak evidentní už jen kvůli jedinečnosti otisku prstu.

Všechno je jen a pouze v našich rukách je jenom na nás jestli půjdeme spolu a nebo proti. Nekřičme - vysvětlujme (je úplně jedno jestli desetkrát, pokud nám na druhých záleží bude nás to těšit i po stoprvé, a pokaždé znovu uvidíme tne malilinký krůček v před). Nebuďme přehnaně úzkostlivý naučme se pracovat se svým strachem. Než potrestáme za porušení pravidla buďme si jistí, že sme udělali všechno proto aby druzí pochopili jeho podstatu a že sme jim dali vyhovující alternativu k tomu na co byli zvyklí. A hlavně pochopme, že realita není krutá, že je jen taková jací jsme my, taková jak ji vnímáme, taková jakou ji pro sebe stvoříme.

Obrázek: http://magazin.mojechytredite.cz/rodicovstvi/matky-ktere-krici




čtvrtek 22. září 2016

Máš vyšší hodnotu?

Jsem taková typicky rozmazlená holka, co jí celej život rodiče všechno nosili až pod nos, holka, která studovala VŠ a velmi ráda uvěřila názoru svého tatínka, že to „stačí“. No a teď… Je téměř po škole a já pracuji na plný úvazek teprve druhý měsíc. Už teď cítím, že to čemu jsem z pohodlnosti tak ráda uvěřila – že studovat VŠ stačí nebyla zase až tak úplně pravda. Realita je trošku jinde. Ačkoli mám práci, která mě neuvěřitelně naplňuje a baví občas jsou chvíle, kdy se mi zdá, že toho je moc. Nemám prozatím moc peněz a pracuji občas i 16 hodin denně. Průměrně však těch 9-10 namísto osmi. Přesčasy u nás jsou placené, ale jako nováček, který se všechno učí a na všechno ptá si prostě nemůžu ani naznačit na to myslet, je to moje chyba že sem pomalá. 

No a tak se tak krásně stalo, že protože sem minulý týden skončila ve škole obrovské vypětí, víkend úplně celý prospala, v pondělí nastoupila ten samý, pro mě úplně nový a nikdy nepoznaný režim nanovo a včera sem šla spát v půl jedný přičemž sem měla hodinovou pauzu na oběd a tříhodinovou na večeři. 4 hodiny ze dne čas jíst plus sedm hodin na to se vyspat. Ta práce mě naplňuje a baví, ale chtěla sem prostě už, nebo spíš potřebovala slyšet – jseš dobrá. No a tak sem udělala takovou jednu hodně hloupou věc. Nevěděla sem, že je hloupá, dokud sem neslyšela reakci. Ráno, když sem sotva rozlepila oči a přišel ke mně znovu takový ten pocit tlaku, trošku stresu, prostě vědomí, že mě dneska čeká prezentace tématu o kterém toho v podstatě moc nevím, řekla jsem nahlas svou takovou náhlou myšlenku, založenou na svém nízkém sebevědomí a nejistoty z toho dne „achjo, pracuji dva měsíce a už mě to nebaví“. Ze strany mého kluka přišel smích. A tak sem pokračovala. „no coo, vždyť pracuju tolik hodin denně a mám za to pár korun. :(„ - ani na vteřinu jsem však netoužila po vyšším platu, toužila jsem o pouhém ocenění o dodání sebevědomí, které mi teď tolik scházelo. Namísto toho přišla věta „no a co máš vyšší hodnotu?“ Nejprve jsem použila techniky mysli – neber to osobně. Netýká se to tebe. Jenže v kontextu všech těch událostí už to prostě nešlo. V hlavě mi přistála myšlenka z minulého rozhovoru o práci, kdy mi řekl „já osobně bych tě nezaměstnal“ a už to ve mně všechno spadlo. Na mou námitku, že mě měří penězi a že mi řekl, že v podstatě nemám vyšší hodnotu, než tu která mi přišla tenhle měsíc poprvé na účet a která pokryje nájem a jídlo „jestli si tohle myslíš tak SEŠ DEMENT, SEŠ DEMENT, SEŠ DEMENT, SEŠ DEMENT“ ano… Stala jsem se tohle ráno dementem a už mi to neříkalo jen mé nízké sebevědomí a nejistota z mého večerního vystoupení, ale stál přede mnou můj kluk, od kterého jsem tou lživou větou že „mi to nebaví“ hledala podporu a jistotu, kterou jsem postrádala. Nedostalo se mi jí a tak sem se složila, rozbrečela a asi bych i skočila pod vlak zas, jenže už tak nějak sama ze sebou NAŠTĚSTÍ umím pracovat a tak sem tyhle myšlenky pustila ať si plujou někde jinde a zaměřila se na organizaci celého dne. Poprosila jsem Petra jestli by si vzal Tracy do práce a jestli pro mě tedy skutečně večer přijede. Sice sem chvíli měla tendenci se s ním rozejít, protože přeci když mi neumí být oporou… Ale to je asi tak stejnej nesmysl jako že sem dement. Prostě teď to nejde zrovna hladce, je to těžký, ale neznamená to že zítra to nebude jiný. 

Věta „a máš vyšší hodnotu?“ byla hodně nepříjemná. Připustit si, že na trhu práce jí prostě nemám, není vůbec jednoduché. Dělám úžasnou práci, dělám jí hodně, hodně mě naplňuje, je to něco co sem vždycky chtěla dělat, ale nároky na schopnosti jsou dneska daleko jinde, chce-li být člověk zaměstnaný a k tomu dobře ohodnocený musí toho hodně umět. To je prostě fakt, který si lze jen těžko připustit. Ještě nepříjemnější je to slyšet, když to někdo řekne nahlas a ve chvíli kdy to řekne člověk v jehož náruči hledáte oporu a pochopení ve chvíli kdy padáte na držku je to na psychiatra. Když se na mě po návratu s Tracy ještě pokoušel útočit, protože možná nevěděl jak jinak mi říct že ho to mrzí a nebo nemrzí, nebo já nevím co že cítí, řekla sem mu, že nejsem naštvaná, jenom úplně na dně a že „občas jediné co bych si přála slyšet je – seš dobrá. Nikdy si mi to ještě neřekl a sám moc dobře víš, jak je pro tebe samotného důležité to slyšet odemě a to bereš … litrů…“ On mi potom odpověděl, že sem ho nenechala domluvit, že mi chtěl říci, že poozice na které jsem jsou více placené a že abych šla jinam a tak dál jenže to sou manažerské věci a ty já bych si zařídila a kdybych jinam chtěla jít, určitě bych to neřešila ráno takovouhle trapnou větou v posteli. Navíc „nechala jsem tě domluvit, už si nic neříkal, kdybys tohle chtěl říct, tak bys to řekl“. No nic, musela jsem odejít a v Žabce (obchodě, kde jsem si kupovala snídani) jsem si zapoměla ntb. Uvědomila jsem si to až v metru a běžela jsem zpátky. Paní která tam pracuje a jejíž „hodnota“ je hádám tak 15000 korun se na mě usmála a ntb mi podala. V tu chvíli její hodnota nebyla v ceně mého notebooku, ale v její laskavosti, v jejím úsměvu, v jejím gestu, v její radosti, když mi ho podávala. Tržní hodnota je tržní hodnota, aby jí člověk zvýšil musí něco dělat, učit se, posouvat dál. Není to ale ta hodnota která je skutečně hodnotná…


Nešlapme po sobě jen proto, že si myslíme že víme lépe než někdo druhý jak řídit jeho vlastní život, jen proto že si myslíme že naše „skvělá“ rada ho může někam posunout. Často stačí podpořit, obejmout, pochválit, usmát se. Nikdy nevíme co ten druhý zrovna prožívá a co mu běží v hlavě často ani tehdy když je to náš nejbližší člověk se kterým sdílíme mnoho času. Často to totiž ani on sám neví, co vše na něm leží. Ale budeme-li mu oporou, ve chvíli kdy nebude moct, budeme-li po jeho boku a podpoříme-lijeho nápady, plány, sny, cíle, budeme-li tolerantní k jeho chybám, pádům, neúspěchům, vyčerpání i smutku, tak se najde. Není potřeba radit, poučovat a už vůbec není potřeba ponižovat, rozčilovat se či nadávat.

Každý jeden jediný z nás ví kde je jeho místo, kudy vede jeho cesta a my můžeme udělat jen to, že ho na jeho cestě zastavíme a přinutíme jej odbočit, či dále nepokračovat. Pak ani my sami po jeho boku nebudeme šťastní, protože on se pořád bude ptát – co má dělat. Ta cesta bude totiž neznámá, nebude jeho, bude – vaše a je jedno jestli ste to ‚‘mysleli dobře když ste ho na ní dovadli“ on se na ní bude ztrácet a to nás začne hodně srát. Druhým řešením je zkusit mu pomoci co nejdříve vidět do jeho vlastního srdce a urychlit tak návrat na cestu, která mu bude vlastní, protože bude jeho a i když té my rozumět nebudeme budeme o moc šťastnější, protože budeme často potkávat jeho úsměv.


My jako lidé nejsme schopni ačkoli si to rádi myslíme vědět, co je pro druhé „nejlepší“ nejde to. Často ani nevíme co je nejlepší pro nás. Proto nepřestaňme nikdy partnerovi dávat najevo že jeho hodnota je nekonečně důležitá. Že jeho bytí je jedinečné a že jeho cesta existuje a je jen a jen na něm jak rychle a daleko a jak zvesela po ní půjde. A bude li se s něčím trápit trapte se s ním, protože pokud budete na trápení dva tak to trápení rychleji přejde. Nepokoušejme se radit ani hledat řešení, prostě a jasně jen buďme a když už opravdu nebudeme chápat „proč to dělá, když si na to stěžuje“ obejměme ho a zeptejme se „ a nenapadá tě nějaká jiná cesta?“ neexistuje ještě nějaké jiné řešení? Jestli se rozpovídá, tak naslouchejem, protože budeme-li opravdu naslouchat tak on si k tomu řešení nakonec dojde úplně sám. A hlavně poví-li nějaký člověk o čemkoli o čem jindy hovoří s nadšením že ho to ‘‘už nebaví“ neexistuje asi jednodušší věta než „stalo se něco?“ následovaná opravdovým nasloucháním, zakončeným dlouhým obětím. Existují-li však nějaké zásadní chyby, které si myslíme, že je důležité tomu člověku říct. Zaručeně to nespraví věty jako „já bych tě nezaměstnal a nebo seš dement“ tyhle věci jsou taková kudla, která mě osobně bodla hodně intenzivně, jsou to věty, které zvoní v uších hlavně v situacích, kdy je člověku nejhůř a budí v něm ještě více negativní energie. Pravdu je potřebné říkat, ale mělo by se to dělat velmi opatrně a hodně to vysvětlovat a pokud se člověk naštvává a kope nožičkama tak je potřeba přestat vysvětlovat, protože to je zbytečné. Já jsem teď hodně moc v háji a pořád mi zní v uších že sem dement. Vím že sem byla, dlouhá léta a proto mi nevadí to teď dohnat, ale jsou lidé, kteří se snaží celí život a nikdo je za to adekvátně neocení – třeba jako ta paní v té Žabce, pochybuji že si její manžel váží práce kterou dělá a obdivuje ji za to jak je čestná, hodná a za to kolika lidem denně pomůže tím, že jim prodává věci. Takovému člověku když řeknete že je dement možná v něm zabijete jeho lidství… Možná mu to nebude potom už ani vadit, že mu to říkáte, stane se robůtkem, kterého budete moci ovládat a pokud je to to co chcete, potom i vy jste někde na cestě svým životem ztratili svou lidskost. Je to něco co si předáváme jako štafetový kolík, to ale neznamená, že my ten štafetový kolík nemůžeme spálit a namísto něj se zastavit a podat lidem ruku… 

Ach bože být dementem pro milovaného člověk tak bolí. :'(
                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                            

úterý 20. září 2016

moc Aneb, kdo řídí svět

Moc není něco s čím se člověk narodí, nebo něco co má. Moc není stát ani to "jedno procento nejbohatších" o kterém se všude mluví. Moc nejsou ONI, nemůže být moc ani není, jsme pouze my. My jsme Ti kdo tvoří iluzi, že moc je něco co nás ovládá. Odevzdáváme svůj život iluzi. Přitom ona moc by byla tolik neúčinná přestali-li bychom v ní věřit. Bohužel toho my ale zatím ve velké většině nejsme schopni. Jsme naprogramování věřit v moc, žijeme v horizontu své vlastní řeči, což znamená (děkuji panu Urbanovi - naučil mě to u zkoušky ze sociologie :-)), že si většina z nás umí představit pouze to, co umí vyslovit a tedy učíme-li se odmala, že ema mele maso, že pan prezident je hlava státu a že chod světa má na starosti pán kterému se říká bůh, potom v takovém domění žijeme a je nám to vlastní.

Moc bohů, moc šamanů, moc mudrců, moc velkých vládců a dobyvatel, moc bojovníků, moc diktátorů, moc našich režimů. Jenomže kdo jsou bohové a šamani a mudrcové a velcí vládci a dobyvatelé? Kdo? Jen a pouze lidé jimž lidé svými neprogramovanými myšlenkami vtiskli nějaké nadpřirozené vlastnosti, takové, které oni sami nemají a ani mít nemohou, právě proto že tyto vlastnosti patří jen mocným. Je to tak přeci "odjakživa" - jak krásné a manipulátorské slovo. A potom máme hodné mocné - bohy; a špatné mocné - diktátory. A kdo přijde dřív s nějakou líbivou dnes velmi jednoduše řečeno populistickou myšlenkou ten má moc. Protože my sami, naprogramováni tak, abychom věřili všemu jen ne sami sobě jsme zvyklí věřit tomu, že někdo tu moc má. A když jí nestihneme nechat rodičům, ani partnerovi, odevzdáme jí šéfovi v práci a nebo nějaké celebritě. Jooo celebrity, to je dnes oblíbená moc, možná nejoblíbenější. Youtoober je víc než děcka se kterými sedí v lavici, herec je víc než štáb se kterým spolupracuje, zpěvák je víc než bubeník prostě někdo je vždycky víc, protože to tak bylo odjakživa. 

A tak když si entomolog sedne na velblouda a šíří paniku (to sem někde četla, jenže sem zapoměla kde a tak nemůžu autora citovat :'( ) myslíme si že je mocný - sehnal přeci velblouda, to my neumíme... :D jenomže ono stačí chvíli googlit...

Moc prostě není, to my jí dáváme jiným tím, že nevěříme v sebe. 

<3 peace is life power does not exist

<3

pátek 16. září 2016

Uprchlíci sou svině!!!

Viníme banky z toho, že nám půjčují peníze, viníme reklamy z toho, že si kupujeme věci, televize zase může za to, že nemáme čas, politici jsou vini tím, že nemáme práci, náš partner je vinen taky, protože žárlíme, škola zase může za to, že nic neumíme a pokud patříme mezi ty šťastné můžeme obvinit i práci že nás nebaví.


Z toho jasně plyne, že za to že se máme na hovno můžou uprchlíci, sou to prostě svině!!!


https://www.google.cz/search?q=uprchl%C3%ADci+jsou+svin%C4%9B&client=ubuntu&hs=Wcw&channel=fs&source=lnms&tbm=isch&sa=X&ved=0ahUKEwj217uZjpTPAhVHSZoKHQYOA6AQ_AUICCgB&biw=2319&bih=1339&dpr=0.8#imgrc=KeaKkxa5WNrsFM%3A

středa 14. září 2016

Umění úspěchu

Být úspěšným v práci i ve společnosti není o tom, že se to stane. Je to proces srovnatelný s cestou k úspěchu v jakémkoli sportu. Ve chvíli, kdy člověk chce umět skákat přes překážky na koni, má dvě možnosti. Jít do komerční jízdárny, zaplatit nemalé množství peněz za rychlokurz při kterém sotva stihne zjistit jaký je rozdíl mezi hřívou a ocasem ale má jistotu, že ho za pár hodin pustí na jeho první překážku, na které si s velmi velkou pravděpodobností namele kokos a často s velkou pravděpodobností nakonec začne svému okolí vyprávět o tom jak mají v té které jízdárně strašné trenéry i koně a že by to tam měli zavřít. A nebo -  jít do jízdárny kde je chovatel, který pro koně žije srdcem a říci - chtěl bych poznat koně a někdy bych snad chtěl i umět pořádně jezdit.

Pak může  začít předávání zkušeností, znalostí a dovedností. Chovatel zpočátku ukáže jak koně vodit, jak ho čistit, jak jej osedlat i jak k němu přistupovat. Člověku, který se bude chtít učit potom postačí vnímat, důvěřovat, naslouchat, ale i poslouchat. To čtvrté slovo je náročné hlavně pro ego, a ve chvíli kdy se ego brání poslouchání příkazů nějakého vidláka a ještě k tomu dostane od koně nakopáno a od vidláka vynadáno že udělalo chybu, bude se chtít vzdát. To však ještě není ta nejkrizovější situace. Za nejkrizovější fázi procesu učení se úspěchu považuji fázi druhou, nazvěme ji orientovací. A když už máme nazvanou druhou říkejme té první třeba krizová. Po překlenutí krizové fáze, kdy si člověk myslí, že na to nemá, že si špatně vybral, že mu chybí talent a že jezdectví prostě "není pro něj" se většina z nás zorientuje. Začne nám všechno jít a začne být do jisté míry samostatní, nebo alespoň schopni plnit samostatně to, co nám dříve přišlo "nezvládnutelné". Začneme se mílovými kroky posouvat dopředu a najednou přestane být ten "moudrý vidlák" potřeba. Tahle fáze je podle mého názoru zabiják úspěchu. V této fázi podle mě nejvíce lidí končí, zastavují svůj růst a později se právě proto ztrácí. V této fázi totiž dochází ke zlomu - člověk který nevěděl nic, najednou vidí, že jeho učitel dělá chyby. Zprvu je moc rád, že na to může upozornit, ale když nedojde k adekvátní reakci ve formě "ano ano šéfe, máš pravdu", člověk má tendenci svého učitele odsoudit, pomluvit, všechno co najednou vidí mu vyčíst, vynadat mu a hlavně rychle utýct konečně se osvobodit od toho věčného "poučování". Protože v téhle fázi má člověk pocit, že už všechno umí, že není třeba se dál učit a hlavně že jeho cesta je ta nejlepší a že jeho způsoby jsou ty nejdokonalejší. V této fázi člověk na úspěch ještě zdaleka není připravený. Ještě nepochopil umění úspěchu. 

V této fázi je potřeba umlčet své ego, akceptovat, že školitel není dokonalý, stejně tak jako to, že my ještě zdaleka neumíme všechno a nejsme nejlepší a nalézt cestu jak na chybách společně pracovat, spřátelit se se svým školitelem a společně se vyhoupnout do sedla a užít si vzájemný úspěch. Protože ať chceme nebo ne dříve či později přijde pád, přijde situace se kterou sme se ještě nesetkali a bude potřeba si o tom s někým alespoň popovídat. Také ještě přijde  mnoho a mnoho nepříjemných situací a miliony chyb. Abychom však měli srdce volné pro lásku musíme mít někoho kdo nás podrží, kdo nám pomůže, komu věříme, kdo nás pochopí a kdo jiný to může být, než ten kdo nás tohle všechno naučil? Kdo jiný bude mít větší radost z toho že mu to na překážkách nandáme než ten jehož je to dílo, než ten kdo i do nás vložil kus svého srdce???

Pokud vám to připomíná i fázi dospívání, kdy dítě odosoudí své rodiče, zavrhne je i jejich metody výchovy a někdy odsoudí je samotné, potom se nepletete, protože i umění milovat své rodiče patří k umění úspěchu. 

Pokud dokážeme projít fází krizovou i fázi orieorientovací a ustát záplavy úspěchu a štěstí vystřídané chmury a pocity beznaděje, potom časem za námi možná přijde člověk a řekne - "chtěl bych se naučit jezdit"... 

Této fázi říkám fáze vítězná. Fáze úspěchu. Svoboda, rozhodovací kompetence, zdravé sebevědomí a vnitřní štěstí, které nás nepřestává naplňovat, jelikož jsme dosáhli něčeho čemuž jsme obětovali svou hrdost, něčeho co zabilo naše ego, dosáhli jsem úspěchu a nikomu jsme neublížili. Navíc ale máme někoho, kdo naše pocity ZNÁ, kdo VÍ co to pro nás ZNAMENÁ... 

Krizovou fázi je těžké překonat, kvůli pocitu že "to nejde" orientovací fázi je těžší překonat kvůli pocitu že "jsem nejlepší". Obě ale lze překonat a stojí to za to. V první fázi je potřeba pouze nepřestat, vytrvat, učit se a zvedat když spadneme a všechno nás bolí. V druhé fázi musíme ještě k tomu připustit, že v každém obrazu, který si děláme o jiných je kus nás samotných. Pokud se s tímhle naučíme pracovat naučíme se zároveň umění úspěchu. 

To samé se děje v jakékoli jiné práci. Nejprve je nutné respektovat šéfy a to i ve chvíli kdy už díky online kurzům víme víc než oni. Neumíme spousty dalších věcí, které oni ano. Když budeme společně s tím "neschopným šéfem" pracovat až do chvíle kdy opravdu nebude jediná možná věc kterou by nám mohl nabídnout, teprve ve chvíli kdy mu bez ohledu na vše "zlé" co nám kdy řekl a způsobil budeme schopni ze srdce podat ruku a poděkovat za vše co vás naučil nastane teprve ten správný čas říci - jsem připraven opustit fázi orientovací a vstoupit do fáze vítězné do fáze, kdy budeme doopravdy umět být úspěšnými. 

Já sama jsem fází orientovací prošla za svůj život mnohokrát a nikdy jsem jí nedokázala úspěšně překonat. Ve fázi orientovací člověk získá pocit že je nekonečně moudrý. Všichni dělají věci špatně a hlavně docenti a doktoři a odborníci, kteří se v praxi pohybují dlouhá léta, ti dělají práci nejhůř. A vy nemáte chuť se s nimi o ničem bavit, protože sou "úplně blbý" a neschopní, protože nevidí to, co je tak jasný...

Poprvé v životě jsem se s touto fází snad úspěšně poprala nyní. Kdy jsem překonala odpor z dodělávání školy a začínám si znovu vážit práce akademických pracovníků. Namísto toho co dělají špatně začínám znovu vidět kolik moc toho umějí a hloubka mého vnímání je značně rozsáhlejší. 

Uspět tedy neznamená něco se naučit, to je ta poslední fáze. Uspět znamená především získání lásky a pocitu souznění s tím, co se naučíme a s tím co získáváme. Úspěch znamená naslouchání, porozumění, pochopení, respektování, toleranci, uznání, schopnost překonat fázi "orientovací" a schopnost KOMUNIKACE. 

Rozhodně není chybou něco neumět, chybou  je nezkusit to co nás láká, vzdát se a nebo si chybu vůbec nepřipustit. 

Nikdy se nedá začít zprostředka, vždycky se musí začít od začátku. Já sem třeba jako malá nedala krizovou fázi na hodinách matematiky, jsem tak dodnes v tomhle oboru klidně řeknu ve srovnání s mými kolegy negramotná. Nevnímám to však jako ostudu, beru to jako fakt a ve chvíli kdy bude čas, poprosím o doučování klidně žáka páté třídy, protože nevidím jediný důvod, proč bych se nemohla matiku naučit ve 25 stejně jako nevidím důvod proč by se lidé v šedesáti nemohli začít učit podnikat v online marketingu... :-)

neděle 4. září 2016

Z deníčku pokrytce 1

Ve chvíli kdy se z egoisty pomalu ale jistě stává altruista, tak to občas dost bolí. Mě jako mega egoistce bylo u prdele úplně všechno, a úplně všichni, myslela sem si že mě všichni milujou i když to tak vůbec nebylo. Snažila sem se dělat co nejmíň a vytěžit z toho co nejvíc. Jedním slovem pohodička...? Jako altruistka mám zájem o všechny a o všechno hodně lidí mě má skutečně rádo a já si jich skutečně vážím, zároveň ale vím, že to ještě není všechno na čem opravdu záleží, alespoň ne v tuhle chvíli, ve chvíli kdy mám všechny ty informace, kdy vím jak snadné je přestat zabíjet jen pro vlastní chuť a tradici... Dávno jsem si myslela, že co se týká mého nejbližšího okolí všichni už si zvykli, že se vydávám tímhle směrem, bohužel ale stačí chvíle pobytu na venkově a je všechno zase ve starých kolejích.

Jsem ale ráda že se to děje, že můžu tohle ještě cítit a že to dokážu popsat. Při dnešní konverzaci jsem cítila jak moc nepochopení na mě ve světě ještě čeká a jak moc síly budu potřebovat na to abych tím vším prošla. Veganství. To tabu, jež se nesmí vyslovit. Netvrdím že jsem veganka, protože kdybych to tvrdila ukamenujou mě rovnou a to jak vegani, tak nevegani, protože veganství přeci znamená NESMÍŠ nic co je živočišného původu. Pro mnohé vegany to znamená že, jakmile se toho jenom dotkneš zemřeš strašlivou smrtí a stihne Tě boží trest. Bez ohledu na to, že rozhodnutí nejíst živočišné produkty je jen Tvá vlastní vůle a to, jak rychle se dostaneš do fáze kdy pro Tebe bude přirozené nepotřebovat absolutně nic co pochází ze zneužívaného zvířete je jen a pouze Tvé rozhodnutí, zmínkou slova VEGANSTVÍ říkáš všem - suďte mě, dávám vám právo radit mi a poučovat, protože jsem nesvéprávná členka sekty, kterou zmanipulovali a která potřebuje pomoci.
Za mě je ale slovo VEGANSTVÍ pouhou pomůckou, která velmi důležité informace, hodnoty a principy dokáže předat ve velmi efektivní podobě. Jediným slovem dokáži říct - miluji, respektuji, soucítím i odpouštím. Neříkám JSEM VEGAN říkám jsem člověk, který pochopil, že nemusí zabíjet ani zneužívat osotatní tvory aby přežil, proto souhlasím s ideou, kterou lze definovat jako veganství. Bohužel většinová společnost si myslí, že když tohle slovo používám, stávám se někým jiným, někým zapovězeným, někým kdo MUSÍ dodržovat pravidla, která někdo jiný nadiktoval...

No a když už si někdy myslím, že pochopili, přijdou ta DOMÁCÍ prasátka a kuřátka mající šťastný život, zvířátka, která se narodila ABYCHOM JE SNĚDLI, JINAK BY NEŽILA... Někdy mi to je jedno, někdy mi to nerozhodí, někdy si umim nic nepředstavovat, jenže pak sou dny kdy mam všeho tolik, že si připadám, že musím skočit pod vlak (práce, bydlení, škola...) a přijde někdo takhle moudrý a vypráví, jak to kuřátko v klidu venku zobalo, jak své chovatele mělo moc rádo, jak jim VĚŘILO do poslední chvíle, než jim ZAKROTUTILI KRKEM... a Ty vidíš to kuře, to MÍRUMILOVNĚ ZASTŘELENÝ prase, tu krávu ty miliony všech těch zvířat a každé slovo Tě tak moc bolí. Ale víš že se nesmíš začít hádat, protože to nikam nevede a tak sedíš a posloucháš a snažíš se usmívat a modlíš se ať už to konečně skončí a když naznačíš, že bys ráda tohle téma přeskočila přijde jedna z těch skvělých třešniček - jasně, takže já to toleruju, že SEŠ VEGAN, ale když se o tom chci s tebou bavit já, tak to ne to je špatně. Hlavně nezlob se prosím Tě na mě ale jak Tě můžu brát vážně když jednou to jíš a pak se o tom zas nechceš ani bavit. Rozumíš co tím chci říct že jo? A Ty tý poslední větě rozumíš a víš že tu vysvětlit můžeš a tak začneš - já vím, že sem si před měsícem dala klobásu, protože sem celej život naučená jíst maso, mám v sobě hluboce vypěstovanej návyk, když je léto tak mám strašně silnou asociaci a snažím se to překonat, k tomu sem si jí ale prostě potřebovala ještě párkrát dát a bylo to dobře, protože teď už když sem si naposledy koupila párek v rohlíku, chtělo se mi z toho zvracet a v hlavě mi běžely všechny ty obrázky... Jenomže vidíš jak Tě ten druhej neposlouchá, jak se směje.

BUM BUM BUM. Všechno špatně. Domácí kuřátka která přišla za člověkem  s důvěrou - bolest číslo jedna (napadá Tě mnoho argumentů, jedním z nich je "a psovi bys taky takhle zakroutil krkem kdyby k tobě přišel s důvěrou o které mluvíš?" ale potom to rači ani neřekneš, protože ty reakce už tak dobře znáš. Zmíníš něco o volbě o možnostech, které 21. století nabízí, ale vidíš že Ti nerozumí - bolest číslo 2. a to že sis dala tu klobásu znamená že si stejnej vrah jako všichni ostatní - bolest číslo 3. a to všechno během ani ne půl hodinový konverzaci. Zvedneš se omluvíš se že se potřebuješ vyčůrat a sesypeš se na hajzlu, protože už prostě nevíš jak dál... Normálně bys zavolala kámošce, ale nemáš žádnou, která by to pochopila a těch pár veganů co znáš by zas s velkou pravděpodobností nepochopilo Tvojí chuť na párek a hlavně tvůj kluk by už vůbec nepochopil proč si jdeš v deset večer povídat s kámošem ze sekty. A tak se zvedneš utíráš slzy, zvedáš hlavu, jdeš zpátky ke stolu a smíříš se s tím, že dnešní večer přežiješ, ne prožiješ. Neříkáš nic, protože víš že nemáš nárok na to si stěžovat protože seš VEGAN a vlastně nejseš VEGAN a právě proto nemáš právo na pochopení a musíš snést všechny nadávky a blbý kecy a smát se, protože když už jednou máš soucit se zvířatama a vidíš v každém kousku šunky ten strašný příběh zasložíš si ještě pořádně naložit další dávku argumentů o tom proč jseš špatný člověk a o tom, že všem nutíš Ty svý názory a o tom že se málo směješ a o tom, že se z tebe stane fanatik. A když už chceš abysme tolerovali, že nejíš maso, budeš s náma sdílet naše rozhořčení nad tím, že ho nejíš, protože my trpíme když musíme přemýšlet o tom, proč ho nejíš.

Občas přemejšlíš že se zastřelíš, ale pak se usměješ a sám sobě řekneš, že to všechno zvládneš, že k tomu nikoho nepotřebuješ a že tohle všechno je jenom jeden den z mnoha ve tvém životě a že být altruistou je mnohem více než být ignorantským egoistou a kdybys to náhodou fakt nedala, tak že se egoistou můžeš vždycky znova stát a zase ti bude všechno u prdele a všechno bude prdel... Ale zatím to nechceš, protože, vědomí, že kvůli Tobě nezemře zítra žádný živý tvor a že už se dál nepodílíš na tom nechutnym tradičnim svinstvu, to Tě drží nad vodou a dává spoustu sil nevzdávat to sám ze sebou :-)