pondělí 1. srpna 2016

můj Nový svět

Už jsem tady někdy psala o Novém světě a přiznám se že teď ani přesně nevím co, asi že je to svět plný míru, tolerance, pochopení, lásky, štěstí a tak dál :-) Dneska jsem pochopila, že ten svět vůbec není Nový. On tady vždycky byl. Čekal až si ho všimnu a já sem si vesele žila v tom svém nazývejme ho jak chceme, třeba Starém, ošklivém, nijakém, nebezpečném nevím... Každopádně veselá sem byla jenom na kalbách a při kontaktu s okolním světem. A to bez ohledu že jsem se narodila v roce 1990 uprostřed Evropy... Žila sem tak nějak jako bych ani nežila. Můj život definovali přátelé, známý, rodina, facebook, škola, můj "přítel"... značky určovaly kdo sem a televize, a reklamy určovaly to co chci a to co mě udělá šťastnou... V té době sem nikdy ani na vteřinu netušila že bych nežila, naopak byla sem přesvědčená že žiju mega brutálně hustě... :D Každopádně až nedávno jsem si uvědomila že jsem vždycky toužila mít okolo sebe partu přátel a podvědomě si myslela že sem ji nikdy neměla, paradaxně sem po ní nejvíc toužila, když se nás u Jordánu scházelo kolem dvaceti a v hospodě přes zimu denně minimálně čtyři, ale většinou osum nebo deset... Přesto jsem tehdy necítila, že bych měla "partu" a pořád toužila po něčem jiném. S tou partou jsme se totiž scházeli za pivem a hulením a vztahy tedy nebyl třeba stačilo pivo a špeky...

Nyní po nějakých deseti letech sem se konečně probudila. Už sem tenhle pocit měla mockrát, ale vždycky v lese a ten sem znala a tak nebyl pro mě tolik emotivní. Ale dneska poprvé v životě jsem něco podobného zažila v Praze.
Ano v Praze. Po šesti letech co tady trávím pět dní v týdnu jsem poprvé cítila, že je to tady NÁDHERNÉ a že jsem tady ŠŤASTNÁ. Myslím že tomu hodně pomohla letní škola  v Meissenu, kde mi asi pět lidí zhruba deset minut nezávisle na sobě opěvovalo Prahu a jejich největším přáním bylo aby v ní mohli bydlet... Jedna kolegyně ze Španělska dokonce řekla "musíš už být unavená z toho jak ti to každý říká viď?" Myslím že to bylo takovým velmi intenzivním podnětem pro můj mozek aby si řekl, na tom kurva asi něco být musí když o tom melou s úplně stejnýma jiskrama v očích, jako sem zcela jistě měla  já po svém návratu ze Srílanky.

No a dneska když sem si dala s Markétkou Myšinskou (další neskutečně dokonalá bytost, ale zcela odlišná od té o které jsem už jednou psala) vynikající večeři na Václaváku v Modrém zubu a dvě sklenky výborného vína, rozhodla jsem se nejít rovnou domů, ale zamířit si to rovnou s vlnou těch "zkurvených turistů" podívat se, co že je vlastně na té Praze tak nádherného. Jsem si zcela jistá, že to nemohlo být jenom tím vínem, protože jsem se na Orloj po pár locích alkoholu jistě už někdy v minulosti podívat byla, každopádně pohled který se mi otevřel když jsem konečně přestala vnímat to nasrání, které do mě od malinka vštěpovali z toho, že je tam "moc turistů" a začala se na to místo dívatočima turistů. Bože...

To probuzení, který tam vidlačku ze Sušice čekalo, to byl fakt úlet... Sedla jsem si tam a Tracy vzala jí na klín. Seděla jsem tam deset minut a dívala se na budovy a lidi kolem mě. Než sem vypla mysl tak jsem chvíli přemýšlela o tom, proč jsme tak zebedněný, že si krásy okamžiků uvědomujeme až zpětně z fotek a o tom, proč já jsem byla zabedněná celá ta dlouhá léta a nenechala svou mysl dojít k tomu, že všechno je takové jaké si říkám že to je... Když sem si říkala, že tam je moc turistů, vždycky tam bylo moc turistů, když sem si říkala že - nechápu, co na tom ty "číňani"vidí, nechápala sem co na tom ty "číňani" vidí... Když sem si řekla, asi na tom něco krásného být musí, něco - a ne málo, krásného na tom bylo. Ty samé budovy jsem viděla po několikáté v životě a úplně poprvé byly nádherné. Najednou všechno bylo naprosto dokonalé.

Lidé kolem se nepřestávali fotit a já s Tracy bez vodítka a obojku jsem se už cestou tam stala středem zájmu a nejedno gopro a foťák na to šťastné bílé stvoření bez vodítka směrovalo svoji kamerku :-). Asi jsem taky musela vypadat zvláštně, sama s bílým roztomilým psíkem na klíně uprostřed všech těch skupinek turistů, ale připadala jsem si nejvíc nejšťastnější a nejméně sama z těch všech lidí které byly ve velkých partách. Bylo moc fajn vědět, že oni si to užívají jenom proto že tuší že jsou tam naposledy v životě a že jejich čas je omezený... Takto pravděpodobně procestují ještě nespočetně mnoho míst, než si konečně uvědomí, že si takhle úplně stejně šťastně mohou sednout pod jakýkoli strom či barák v jejich zemi a cítit úplně to stejné uspokojení, nadšení a štěstí :-) Samozřejmě ne pokaždé, jsou dny kdy člověka neteší nic, ale v takových dnes není jiné místo na světě než naše vlastní tělo, které by nám dokázalo pomoci. :-)

Cestou zpět jsem Tracy nechala vyskočit k ruské holčičce na takovou kašničku, nebo co to bylo, to zjistím :-) a k ní se snažil vyskočit malý Yorkšírek, bylo to překrásné jak tam tak stáli, malá rozcuchaná holčička dotýkající se Tracy a pod nimi natažený Yorkšírek stojící na dvou nožičkách a snažící se vyškrábat za nimi. Ten moment popisuji jen abych ho nezapoměla, protože sem to neměla jak vyfotit, vim že pro vás to tak zajímavý neni :D

No a v tramvaji potom jela paní a já sem nemohla sundat úsměv z xichtu a ona tím pádem pochopila, že se nemusí bát poprosit mě o pomazlení Tracy a tak si jí vezla celou cestu na klíně. 
Myslím že Nový svět tady vždycky byl a vždycky bude. Jde jen o to kolik lidí v něm společně bude v kterém období žít. Já jsem tady jenom krátce a tak se mi zdá, že dneska, když hodně lidí věří v ty "krize" nás tady zatím moc není, ale i to je pravděpodobně jenom zdání...Každopádně, pokud ještě i vy žijete ve strachu a to je jedno jestli z toho že přijdete o rodinu, práci, peníze, či holý život... Věřte, že není krásnější pocit než být teď, tady a sám sebou, ta rodina i práce i život... ty přijdou společně s tím :-) A pokud třeba vaše rodina už odešla, protože jste si život spletly s ústavem ve kterém není třeba vyvíjet žádné úsilí na budování lidských vztahů a nebo jste se zamilovali do takového partnera. Věnujte co nejvíce energie můžete tomu co zbylo a nad čím máte kontrolu. Je to mnohem lepší než ničit své tělo pravidelnou dávkou piva, ze kterého je vaše tělo více než evidentě nemocné:
a dokonce i nespočetně mockrát lepší než se každý den strachovat nad čimkoli čím se nás média, vlády, kolegové, sousedi, známý, přátelé, škola, či rodina snaží vyděsit... :-) 

Peace and love to all of you mates (;

Obrázky: https://www.facebook.com/IAMUniversity/photos/a.183019953831.152678.178839243831/10154383627388832/?type=3&theater
http://www.kyblsrandy.cz/poradny-chlapsky-pivni-bricho/

Žádné komentáře:

Okomentovat