pondělí 29. srpna 2016

Jseš naivní idealistka, měla by ses trošku krotit.


Je to opravdu tak špatné myslet si, že lidé ani zvířata na týhle planetě prostě NEMUSÍ trpět? Že slovo MUSÍ(š,me) NEMUSÍ vůbec existovat? Je opravdu tak idealistické myslet si, že tři dny práce týdně na snu někoho jiného bohatě stačí a že zbylé čtyři dny by měly být věnovány něčemu co nás skutečně baví, co milujeme, pro co jsme nadšeni, co je naší vášní a nebo tomu, abychom něco takového našli? 


Je opravdu tak hloupé myslet si, že šéf který nekřičí je špatný šéf? Je opravdu tak blonďaté a trapné myslet si, že i do práce může člověk chodit rád? Je opravdu tak strašně moc divné myslet si, že existuje možnost mít firmu, do které budou chodit lidé jenom když budou chtít (protože budou chtít), kde nebudou ani termíny, ani zpětná kontrola, protože všechno prostě bude? Je opravdu tak utopistická představa, že se trochu zpomalíme, podíváme sami do svého srdce a zjistíme, že není kam chvátat? Je opravdu tak těžké vidět a cítít, že svět bude prosperovat a fungovat tak jak má právě a jen tehdy, kdy budeme prosperovat a fungovat správně my sami?
Je opravdu tolik naivní myslet si, že je daleko efektivnější upozorňovat lidi na to co udělali správně, než na to co se jim nepodařilo? Je opravdu tak důležité mít všechno dokonale promyšlené a naplánované, než se vůbec do toho pustíme? Je opravdu tak blbé prostě jenom někde, jakkoliv začít? Je opravdu tak naivní myslet si, že ocenit snahu druhých je mnohem důležitější, než jim vynadat za to že třeba něco pokazili, nebo nestihli? Je opravdu tak hloupě, naivně idealistické myslet si, že bát se říkat pravdu, kdekoliv, včetně práce prostě není třeba? 


pátek 26. srpna 2016

Pocit nadřazenosti

Podnětem pro experiment The Third Wave který proběhl v roce 1967 v Kalifornii byl údajně dotaz studenta: „Jak je možné že obyčejní Němci prostě akceptovali aktivity nacistického režimu?“, tento dotaz tehdejší učitel historie Ron Jones shledal velmi komplexním, a nedokázal na něj jednoduše odpovědět. Zorganizoval tedy týdenní experiment...
V průběhu experimentu se Ron choval autoritativně a velmi rychle studenty spojil v jednu HRDOU skupinu.
Vyvrcholením tohoto experimentu bylo shromáždění obrovského počtu studentů v aule kam přišli, aby si poslechli proslov prezidenta Národního hnutí, jehož se dle Ronova tvrzení stali součástí JEN díky svému členství v The Third Wave.
V této aule jim namísto proslovu Ron pustil dokument z doby nacistického Německa a velmi důrazně demonstroval, jak moc se podobají tehdejším Němcům už jen tím, že se pro pohodlí, jistotu a falešný pocit nadřazenosti rozhodli vzdát své vlastní svobody, názorů a kritického myšlení. Zdůraznil jim že oni stejně tak jako tehdejší Němci akceptovali vůli skupiny zmanipulované na základě lži, kterou si ani nedokázali osobně ověřit.
Obrázky: https://kssreads.wordpress.com/2012/11/16/the-third-wave-school-experiment/ http://bushcraft.cz/ze-zivota/pribehy-o-preziti/misto-prazdninovych-dobrodruzstvi-deti-cekal-tabor-hruzy/ http://veganstvo.org/velkochov-prasata/

úterý 23. srpna 2016

Co to meleš vs. Jak to myslíš?

Akorát před chvílí jsem odepsala svému bráchovi na strašně ošklivou smsku která byla z mého pohledu plná závisti a nepochopení. S Péťou máme jít bydlet společně do bytu, který stojí 23 000. Na jednu stranu jsem velký sobec, protože chci 10 000 na kauci od svého táty a tento přístup už se mi docela dost příčí, ale na druhou stranu za týden mi končí smlouva a musím se odstěhovat z bytu na Žižkově. Dívala jsem se po garsonkách a všude bych těch 8 000 na kterých jsme se domluvili s Péťou, protože jeho výplata je o něco vyšší dávala stejně. Rozhodla jsem se tedy ještě poprosit tátu o poslední finanční pomoc. Vím že to z mé strany není fér, ale také si myslím, že díky tomu že mi tady v Praze bude dobře mu to budu moct o to dřív vrátit.

Bohužel tátovi 23 000 za nájem přijde strašně moc, v Sušici se s takovým nájmem nesetkáte a tak si postěžoval mému bráchovi. Ale nezapoměl si (jak už je u našeho táty zvykem ještě 2 000 přidat...) Brácha bojuje o každou korunu a tak není divu, že jeho to také překvapilo. Napsal mi toto:
Ahoj Sister 🙂 jak se daří? Slyšel jsem že dobře, konečně jsem potkal tátu a povídal že se budeš stěhovat do bytu kterej stojí 25000 měsíčně 🙂 moc gratuluju, nedokážu si představit jak moc ses nadrela abys dosáhla společně s Petou takových výdělku... 🙂 jste hustý! No já, sice dřu taky, kazdej den buď 10 nebo 14 hodin ale vzhledem k tomu že jsem zanedbal vzdělání, tak dobře se nemám a tak bych tě chtěl poprosit, když se teď budeš mít tak dobře, jesli by sis nenašla trea o dva tisíce levnější být a neposlala jsi je Vikymu aby měl konečně poradny jídlo a oblečení, pak ještě alento nemusíš to je jen takovej nápad, víš oba jsme proti masovymu chovu dobytka a já ty zmrdy strašně nerad podporuju, ale stejně když chci nakrmit svyho psa musím od nich koupit maso a tak můžou přivést na svět další těle a dal už to znáš... No a pak je tu taky táta, vím moc lásky nám nedal, (moje pozn. ona se nedá dát a tatínku, upřímně občas se budím lítostí nad tím, že až nyní po 25 poprvé začínám vidět jak moc si nás celý život miloval a jak tvrdě za námi stál. Vím že po tom všem co jsi v životě zažil a 90 % z toho byla zřejmě pouze kritika, neexistovala možnost, vidět jiný způsob komunikace než upozorňování na chyby. My jsme Ti za to často řekli tak ošklivá slova až mě z toho mrazí. MILUJU TĚ a vím že stejně tak je to z TVÉ STRANY K NÁM) ale hodně nás podporoval finančně a teď by sám potřeboval pomoc s penězi konkrétně mu chybí jeden měsíční nájem za ten byt aby znovu dobře viděl... Nemohli byjste se tam nastěhovat až za měsíc prosím? Rád bych mu pomohl sám, ale já prostě mám do zářijový výplaty na účtě litr a... No prostě mu nemůžu pomoct tak jak bych chtěl, říkal jsem si že i ty mu máš být za co vděčná stejně jako já... Rozumíš mi že jo?? No a pak poslední věc... Taková ale pro mne vážně důležitá!!! Já jen, víš, myslím že třídit odpad je hrozně dulesity pro naši planetu, naše potomky a všechny živočichy co tu s námi žijí abychom se za pár desetiletí neutopili v odpadcich a doma tridim, no jenomže my v hotelu vyprodukujeme hrozně odpadků mnohem víc než všechny domácnosti celý naší rodiny, ale ředitel nám nechce koupit kontejner na plasty že rej na to už letos nemá... 😞 to už říká druhej rok 😞 a my už jsme za ten rok a půl vyhodili do kontejnerů konciciho na skládce vyhodili dobrou půl tunu možná tunu platu... 😞 víš ty slupky od brambor a kureci skelety, ty shnijou a skládku nebude třeba rozšiřovat, ale ty plasty, no víš co bude když je tam Budem házet ještě několik let že jo?! Tak jsem si rikal, je to jen nápad, jesli hys ještě nevydržela o měsíc dyl než se tam nastwhujete a nekoupili jste nám ho, možná by prage takovejhle charitativní dárek komecne otevřel oči takovymu gigantovi jako je pan Klenor, kterej má firem po světě víc a vsadím boty že ani tam netridi... 😕 ale má miliardy korun, třeba by si ty ostatní kontejnery koupil už sam a ty bys tak tím že měsíc prezijes v o něco levnějším bytě strašně moc pomohla planetě... 🙂 já vím možná si říkáš, že jsem socka, když takhle somruju, ale já myslím že tyhle věci jsou vážně strašně důležitý a váš by to zas tolik nestalo, tak jsem to aspoň musel zkusit 😉 s láskou a nepochopenim tvůj brácha 🙂

Znovu jsem to dočetla jen do poloviny strašně moc to bolí, číst od své vlastní rodiny ještě před tím než mi vůbec přijde první výplata takovéto věci. Namísto gratulace a zprávy ve které by stálo "gratuluju sestřičko, moc ti to přeju, snad mě brzy pozveš na grilovačku..." číst tohle :'(

To jak dlouhá cesta sem byla a kolik dřiny, stresu a hnusu to stálo není relevantní, každý jde nějakou cestou a na každé cestě je nějaký stres, hnus a špína. Jen prostě některé cesty někam vedou a z jiných je potřeba se vrátit o kus zpět, nebo třeba až na začátek, jenomže to nezjistíme když se na konci té první zastavíme a řekneme si tahle cesta byla na hovno a všechny ostatní sou taky a tak tady zůstanu stát a budu čumět do tý velký špinavý zdi, protože těma hovnama zpátky už nejdu. Já sem se vrátila několikrát a určitě se ještě vrátím a jsem za to vděčná, protože mě to poád posouvá dál.

Vím že není fér ještě ve 25 letech žádat svého tátu o peníze, ale vzhledem k tomu, že mi celý život zakazoval při škole pracovat, nemám teď jinou možnost. Jasně že můžu ještě do 30 let bydlet v garsonce s 5ti dalšíma spolubydlícíma za 4 000 měsíčně a kalit 3x tejdně do rána, ale ušetřím jen 4000 a jednu kauci o kterou ho žádám a tak si myslím, že kdyby se mě brácha zeptal, snadno by to pochopil. Jenomže on se nezeptal, rovnou mě odsoudil, rovnou mě zkritizoval, rovnou mě poplival.

Napsala jsem mu, proč si na to všechno o čem píše nejde vydělat sám, že tady v Praze kuchaři berou i 40 -50 000 a to je jen Praha v jiných zemích by bral klidně i dvojnásobek. - Nenapsala jsem mu JAK TO MYSLÍŠ...

Jako další smsku jsem mu napsala toto: Za tu dobu co ziju sama sem pochopila jednu vec. Je mnohem prinosnejsi zeptatat se druheho jak na to misto kde je dosel a peclive jeho slovum naslouchat. Protoze rady, navody, myslenky a nedejboze kritika kterou slycham vzdy kdyz se objevim v susici, bez teto znalosti nepomaha pouze ublizuje.

Odpověď:
Jezisikriste Sister co to placas? 😀 hele já sem zrovna v lese na úpatí svatiku, voní tu pokacena borovice, kapsu mám plnou švestek a bříšku mne hřeje jablíčko který sem cestou vyskubnul že sluneční sauny... 😀 nechme tyhle fylozoficky debaty na jindy 🙂 hezkej den ti preju ahoj 🙂

Co to plácáš sister... To ostatní je super, jsem moc ráda že se má fajn a že i přesto kolik má problémů si užívá krásného dne, ale věta co to plácáš, ta bolí...

Myslím že jí neříká jen můj bráška, slýchám jí i od Péti a dalších lidí kolem sebe a nejen kolem sebe, ale i když jedu třeba mhd, když se někdo nechce bavit o něčem co jinému přijde důležité slyším tuhle větu skoro pokaždé sice v různých modifikacích, ale vždy bolí, podle mě, úplně stejně. Jen někteří lidé jí slýchají až tolik často, že už si to ani neuvědomují a berou jí jako zcela jinou větu "prosím tě přestaň mluvit" a nebo "začni na mě křičet". Myslím že nespočetněkrát v životě jsem to řekla i já a dneska teprve mi došlo jak to nahradit :-)

Tahle věta je u mnohých z nás zažitá. Používáme jí nejen když se nechceme o něčem bavit, ale hlavně i ve chvílích kdy nerozumíme vůbec tomu co ten druhý chce říct a nebo když ten druhý řekne absolutní hloupost, což mi víme, protože už máme víc zkušeností, ale jsme mu je líní nějak opaterně předat.

K tomu aby lidé byli o kousek blíž štěstí je přitom potřeba tak málo... Namísto věty "co to meleš" věta "jak to myslíš" nebo "tomu nerozumím" nebo "nemyslím si že máš pravdu" nebo "teď nemám čas to řešit, připoměň mi to prosím až budeme v klidu rád(a) si to poslechnu..." Zda se to těžké především pokud se jedná o situaci, kterou máme tendenci brát osobně, při které se nám u srdíčka vytvoří takovéto nezvladatelné napětí a mi máme potřebu ublížit zpět, ale stačí troška vůle, pozornosti, zájmu a trpělivosti k tomu abychom se mohli všichni milovat namísto nenávisti a to za ten okamžik sebezapření se TAAAAK stojí... Stejně ve chvíli kdy nám někdo něco říká existuje v našem životě jen a pouze tenhle člověk, jen a pouze tohle sdělení a to že v myšlenkách bloudíme na jiném místě, nebo si vytváříme předsudky a jiné příběhy znamená pouze to, že okrádáme sami sebe o svůj vlastní život...

Můj brácha mi závidí byt do kterého půjdu s Péťou bydlet, namísto toho aby si stáhl kuchařku a učil se luxusní třeba vegansá jídla aby nemusel podporovat ten průmysl o kterém mluví, aby si mohl otevřít jakoukoli restauraci a mít stejný byt, či o mnoho luxusnější barák, strávil ten čas na fb, aby si postěžoval, aby mi ublížil. Myslím že ani nechce slyšet můj příběh, myslím, že pro něho bylo důležité jen abych já věděla jak on se cítí. Což je super, teď se cítíme na hovno dva, ale od té zdi na konci té cesty na které právě stojí ho to nikam neposunulo... Ale... Já jsem se také nezeptala na onu osudovou otázku BRÁŠKO JAK TO MYSLÍŠ? Nedala jsem mu šanci aby mi to vysvětlil, taky jsem ho začala hned vinit z toho, že mi nepřeje a ubližuje. Myslím že se mám ještě hodně co učit :-)

PTAS.
Za tu dobu co ziju sama sem pochopila jednu vec. Je mnohem prinosnejsi zeptatat se druheho jak na to misto kde je dosel a peclive jeho slovum naslouchat. Protoze rady, navody, myslenky a nedejboze kritika kterou slycham vzdy kdyz se objevim v susici, bez teto znalosti nepomaha pouze ublizuje


středa 17. srpna 2016

PŘÍTOMNOST

Pokud nejste schopni užít si tento přítomný okamžik potom můžete přestat pracovat na tvoření jakékoli další "budoucnosti", protože bez ohledu na to na jakém místě budete žít a bez ohledu na lidi kolem vás a okolnosti ve kterých se ocitnete, nedovedete být šťastní. Vždy bude něco za čím budete chtít jít a něco co nebudete mít. Nějaký soused bude vždycky mít hezčí auto a některý z kolegů vždycky hezčí, chytřejší, milejší i schopnější manželku, přítel kamarádky vždycky bude pozornější a kabelka holky co ráno potkáte na ulici bude vždycky modernější. Barák některých sousedů bude vždycky větší, zahrada některého z vašich společných známých vždycky hezčí a život někde jinde s někým jiným, někdy jindy tím pádem vždycky lepší. Blbý je, že toho lepšího nikdy nedosáhnete i kdybyste dřeli od rána do rána na čemkoli jen chcete. Pravé kouzlo života je v tom dokázat ocenit právě každý moment. V každém dni ať je sebehorší hledat záblesk něčeho hezkého, v každém člověku se kterým se setkáte ať je sebenepříjemnější hledat propojení, vnímat každý jeden krok či ujetý kilometr a především své blízké nepřestávat oceňovat za to jací jsou a přestat jim i sobě vyprávět o tom co jim "chybí".
Život ať už za deset let bude jakýkoli teď a tady je přesně takovýhle. A pokud se vám chce brečet brečte, pokud se chcete milovat milujte se, pokud chcete křičet na svého šéfa, rodiče a nebo se vysrat na školu užijte si předtím hledání toho kam půjdete, až tak učiníte, pokud se chcete vykašlat na svýho partnera, tak předtím než si to užijete s někým jiným sedněte si a užijte si chvilku sami ze sebou doporučuji MINIMÁLNÍ lhůtu tři týdny... :-D To jak oceňujeme lidi dnes, to jak si jich vážíme a to kolik energie a skutečné psychické a mentální přítomnosti do fyzické přítomnosti s nimi investujeme určuje to, nakolik tady  oni budou zítra pro nás. Život se neděje mimo nás, život se děje v nás. To jak umíme žít dnes určuje to, jak budeme žít zítra.

Obrázek: https://cz.pinterest.com/shashu1079/words-worth-repeating/

úterý 16. srpna 2016

veganství klady a zápory které vnímám

Klady
  1. Moje srdce poskočí radostí vždy, když zjistím, že v tom co se chystám koupit nebo sníst je velké množství tuků
  2. Můžu pořád jíst ale nechci, protože mám menší záchvaty žravosti
  3. Konečně se můžu dívat na videa kde kopou do zvířat, bijou a podřezávají je, protože vím, že přesně tohle svým chováním zrovna teď a tady měním
  4. Zjistila jsem že za meterialismem, drahými hadry, krásnými auty a obdivem lidí na kterých mi nikdy nezáleželo jsou další stavy vědomí, tužeb, přání a potřeb a co víc, právě tahle cesta přinesla to tolik očekávané štěstí, které mi všichni říkali že někde je
  5. Krátce na to, co si mě pár lidí odebralo z přátel na facebooku začali další chodit do vegetariánských restaurací
  6. Zhubla sem i přesto že sedím 8 hodin denně na zadku v kanclu. Miluju se a poznala sem úžasný lidi, stejně tak jako pitomce a veganský extremisty a tím pádem sem zjistila, že ani s těma muslimama to neni tak horký = otevřela jsem oči a spatřila úplně jiný svět. Zmizel strach a zůstala jen motivace naplno žít a u toho nechat žít.
Zápory
  1. Pár lidí z mé nejbližší rodiny (ti jejichž primární zdroj informací je TV) si ještě stále myslí že jsem členem nějaké sekty, nebo přinejmenším že mi "v té Praze hráblo", že budu nemocná  a nebudu mít dostatek vápníku a bílkovin
  2. Než to co se za veganstvím skrývá došlo mým nejbližším a milovaným moc mě zraňovalo slyšet věty jako "Ještě minulý týden si byla normální" nebo "prosím tě buď tak hodná a nemluv o tom, jez si co chceš ale necpi mi to" "prosím tě neříkej tomu mrtvola, si úplně vypatlaná nebo co?" "z tebe se stal úplnej magor" - ve chvíli kdy tohle slyšíte v období kdy je vaše vnímání krutosti světa nejintenzivnější je nejvyšší čas vyběhnout do ulic mezi veganský kámoše, který si najdete na facebooku. Jen ti Vám dají sílu tohle období trpělivě projít a nestát se extremisty.
  3. Smějí se mi když tvrdím, že si myslím, že ryba cítí bolest a utrpení a já jim nemůžu vzít hlavu a podržet jí pod vodou protože je miluju
  4. Moji blízcí (neveganští) přátelé velmi pečlivě kontrolují zda náhodou nevkládám do úst něco co je proti DEFINICÍM veganství a jelikož je léto a já sem dřív byla závislá na opékání špekáčků a pohodičky u klobásky dala jsem si toto léto tři - skončila jsem jako pokrytec v očích mnoha veganských i neveganských přátel :-)
  5. I přesto že vím, že na světě trpí miliardy zvířat a že se na jejich utrpění dál už nepodílím nemůžu svým přátelům a známým říct "držte kurva hubu vy dementní zabedněnci, není důvod smát se mě a označovat mě za extrémistku, jedinej kdo je extrémní ste vy když za tohle svinstvo ste ochotní platit" protože by to vedlo jen k odsouzení mě a utvrzení jich v jejich názoru, který pramení z neznalosti. BOLÍ TO ale vždycky jenom občas a STOJÍ TO ZA TO. .-)
Plyne z toho pro mě ale jediné. Pokud se rozhodnete stát veganem, nesanžte se to dělat přes zákazy, dívejte se na videa z velkochovů, dívejte se do očí zvířatům, myslete sami na sebe a na to že se milujete a nechcete svému tělu ubližovat. Nezakazujte si však vůbec nic. Není hřích dostat neodolatelnou chuť na maso, které dříve bylo na Vašem stole 3 denně. Vegany jsme se bohužel nenarodili a to že se k tomu budeme nutit a sami sebe obviňovat když náhodou sníme kousek něčeho co pochází z živočišné produkce povede jen a pouze k frustraci. Milujte a naslouchejte sami sobě.

Mě když přišla ta neskutečná chuť na klobásu, tak jsem věděla, že když si jí nedám, budu na ní mít chuť zítra znovu a když ne zítra, tak za týden a že ta chuť se bude pořád a pořád vracet a nakonec bude celý můj život smrštěný do touhy po klobáse a vnitřního boje a potom to vygraduje, já si jí dám a řeknu si - všichni měli pravdu být vegetarián a nebo co hůř vegan je nenormální, příliš náročné, nechutná mi to a vlastně je to úplně k ničemu, nic to nezmění, seru na to. Když sem si potom klobásu dala a zakázala si všechny negativní myšlenky, uspokojila jsem tím všechny primitivní touhy, které pramenily ze závislosti a návyku a teď se už jen těším, že další léto už tahle chuť nepřijde a já už nebudu muset přispívat svými penězi na tenhle business

Obrázky: https://pixabay.com/en/food-roast-pig-sausage-longanizas-334845/
http://www.bashphotos.com/inspiration/vegan-food/
 

pondělí 1. srpna 2016

můj Nový svět

Už jsem tady někdy psala o Novém světě a přiznám se že teď ani přesně nevím co, asi že je to svět plný míru, tolerance, pochopení, lásky, štěstí a tak dál :-) Dneska jsem pochopila, že ten svět vůbec není Nový. On tady vždycky byl. Čekal až si ho všimnu a já sem si vesele žila v tom svém nazývejme ho jak chceme, třeba Starém, ošklivém, nijakém, nebezpečném nevím... Každopádně veselá sem byla jenom na kalbách a při kontaktu s okolním světem. A to bez ohledu že jsem se narodila v roce 1990 uprostřed Evropy... Žila sem tak nějak jako bych ani nežila. Můj život definovali přátelé, známý, rodina, facebook, škola, můj "přítel"... značky určovaly kdo sem a televize, a reklamy určovaly to co chci a to co mě udělá šťastnou... V té době sem nikdy ani na vteřinu netušila že bych nežila, naopak byla sem přesvědčená že žiju mega brutálně hustě... :D Každopádně až nedávno jsem si uvědomila že jsem vždycky toužila mít okolo sebe partu přátel a podvědomě si myslela že sem ji nikdy neměla, paradaxně sem po ní nejvíc toužila, když se nás u Jordánu scházelo kolem dvaceti a v hospodě přes zimu denně minimálně čtyři, ale většinou osum nebo deset... Přesto jsem tehdy necítila, že bych měla "partu" a pořád toužila po něčem jiném. S tou partou jsme se totiž scházeli za pivem a hulením a vztahy tedy nebyl třeba stačilo pivo a špeky...

Nyní po nějakých deseti letech sem se konečně probudila. Už sem tenhle pocit měla mockrát, ale vždycky v lese a ten sem znala a tak nebyl pro mě tolik emotivní. Ale dneska poprvé v životě jsem něco podobného zažila v Praze.
Ano v Praze. Po šesti letech co tady trávím pět dní v týdnu jsem poprvé cítila, že je to tady NÁDHERNÉ a že jsem tady ŠŤASTNÁ. Myslím že tomu hodně pomohla letní škola  v Meissenu, kde mi asi pět lidí zhruba deset minut nezávisle na sobě opěvovalo Prahu a jejich největším přáním bylo aby v ní mohli bydlet... Jedna kolegyně ze Španělska dokonce řekla "musíš už být unavená z toho jak ti to každý říká viď?" Myslím že to bylo takovým velmi intenzivním podnětem pro můj mozek aby si řekl, na tom kurva asi něco být musí když o tom melou s úplně stejnýma jiskrama v očích, jako sem zcela jistě měla  já po svém návratu ze Srílanky.

No a dneska když sem si dala s Markétkou Myšinskou (další neskutečně dokonalá bytost, ale zcela odlišná od té o které jsem už jednou psala) vynikající večeři na Václaváku v Modrém zubu a dvě sklenky výborného vína, rozhodla jsem se nejít rovnou domů, ale zamířit si to rovnou s vlnou těch "zkurvených turistů" podívat se, co že je vlastně na té Praze tak nádherného. Jsem si zcela jistá, že to nemohlo být jenom tím vínem, protože jsem se na Orloj po pár locích alkoholu jistě už někdy v minulosti podívat byla, každopádně pohled který se mi otevřel když jsem konečně přestala vnímat to nasrání, které do mě od malinka vštěpovali z toho, že je tam "moc turistů" a začala se na to místo dívatočima turistů. Bože...

To probuzení, který tam vidlačku ze Sušice čekalo, to byl fakt úlet... Sedla jsem si tam a Tracy vzala jí na klín. Seděla jsem tam deset minut a dívala se na budovy a lidi kolem mě. Než sem vypla mysl tak jsem chvíli přemýšlela o tom, proč jsme tak zebedněný, že si krásy okamžiků uvědomujeme až zpětně z fotek a o tom, proč já jsem byla zabedněná celá ta dlouhá léta a nenechala svou mysl dojít k tomu, že všechno je takové jaké si říkám že to je... Když sem si říkala, že tam je moc turistů, vždycky tam bylo moc turistů, když sem si říkala že - nechápu, co na tom ty "číňani"vidí, nechápala sem co na tom ty "číňani" vidí... Když sem si řekla, asi na tom něco krásného být musí, něco - a ne málo, krásného na tom bylo. Ty samé budovy jsem viděla po několikáté v životě a úplně poprvé byly nádherné. Najednou všechno bylo naprosto dokonalé.

Lidé kolem se nepřestávali fotit a já s Tracy bez vodítka a obojku jsem se už cestou tam stala středem zájmu a nejedno gopro a foťák na to šťastné bílé stvoření bez vodítka směrovalo svoji kamerku :-). Asi jsem taky musela vypadat zvláštně, sama s bílým roztomilým psíkem na klíně uprostřed všech těch skupinek turistů, ale připadala jsem si nejvíc nejšťastnější a nejméně sama z těch všech lidí které byly ve velkých partách. Bylo moc fajn vědět, že oni si to užívají jenom proto že tuší že jsou tam naposledy v životě a že jejich čas je omezený... Takto pravděpodobně procestují ještě nespočetně mnoho míst, než si konečně uvědomí, že si takhle úplně stejně šťastně mohou sednout pod jakýkoli strom či barák v jejich zemi a cítit úplně to stejné uspokojení, nadšení a štěstí :-) Samozřejmě ne pokaždé, jsou dny kdy člověka neteší nic, ale v takových dnes není jiné místo na světě než naše vlastní tělo, které by nám dokázalo pomoci. :-)

Cestou zpět jsem Tracy nechala vyskočit k ruské holčičce na takovou kašničku, nebo co to bylo, to zjistím :-) a k ní se snažil vyskočit malý Yorkšírek, bylo to překrásné jak tam tak stáli, malá rozcuchaná holčička dotýkající se Tracy a pod nimi natažený Yorkšírek stojící na dvou nožičkách a snažící se vyškrábat za nimi. Ten moment popisuji jen abych ho nezapoměla, protože sem to neměla jak vyfotit, vim že pro vás to tak zajímavý neni :D

No a v tramvaji potom jela paní a já sem nemohla sundat úsměv z xichtu a ona tím pádem pochopila, že se nemusí bát poprosit mě o pomazlení Tracy a tak si jí vezla celou cestu na klíně. 
Myslím že Nový svět tady vždycky byl a vždycky bude. Jde jen o to kolik lidí v něm společně bude v kterém období žít. Já jsem tady jenom krátce a tak se mi zdá, že dneska, když hodně lidí věří v ty "krize" nás tady zatím moc není, ale i to je pravděpodobně jenom zdání...Každopádně, pokud ještě i vy žijete ve strachu a to je jedno jestli z toho že přijdete o rodinu, práci, peníze, či holý život... Věřte, že není krásnější pocit než být teď, tady a sám sebou, ta rodina i práce i život... ty přijdou společně s tím :-) A pokud třeba vaše rodina už odešla, protože jste si život spletly s ústavem ve kterém není třeba vyvíjet žádné úsilí na budování lidských vztahů a nebo jste se zamilovali do takového partnera. Věnujte co nejvíce energie můžete tomu co zbylo a nad čím máte kontrolu. Je to mnohem lepší než ničit své tělo pravidelnou dávkou piva, ze kterého je vaše tělo více než evidentě nemocné:
a dokonce i nespočetně mockrát lepší než se každý den strachovat nad čimkoli čím se nás média, vlády, kolegové, sousedi, známý, přátelé, škola, či rodina snaží vyděsit... :-) 

Peace and love to all of you mates (;

Obrázky: https://www.facebook.com/IAMUniversity/photos/a.183019953831.152678.178839243831/10154383627388832/?type=3&theater
http://www.kyblsrandy.cz/poradny-chlapsky-pivni-bricho/