neděle 24. července 2016

Bojíte se v noci sami v lese? A co takhle pohádka - O červené karkulce, trochu jinak?

Za devatero popelnicemi a pěti vlakovými nádražími žila byla jedna malinká holčička, která se jmenovala Karkulka. Karkulky maminka kouřila krabičku cigaret denně a vypila láhev vodky za ten samý čas. Na holčičku nikdy neměla čas a když se holčička moc ptala na otázky maminka jí jednoduše jednu vlepila a nebo ji vynadala do malé krávy. Karkulka se ale nikdy nevzdávala chtěla totiž zjistit jedno velké tajemství. Chtěla přijít na to, kdo je její tatínek. Hodně dětí které zatím poznala, své tatínky alespoň znalo a jedna holčička dokonce říkala, že bydlí s maminkou a tatínkem v tom samém domečku! 
No a tak se naše Karkulka nepřestávala ptát. Oj jak naše Karkulka byla moudrá. Vždy uměla počkat až maminka má lepší náladu. Už to uměla poznat. Vždycky když na stole ležela plná krabička cigaret a z láhve trošku ubylo, ale ne zase moc, tehdy se maminka dokázala usmívat. Tehdy Karkulku občas i pohladila a nebo jí řekla "ty jseš moje krásná holčička, co já by sem si bez tebe počala". No a tak jednoho dne, když Karkulka takhle maminku viděla zeptala se "maminko, já by sem strašně ráda navštívila svého tatínka. Jsem už velká a umím už jezdit úplně sama pražskou mhd a tak by sem to myslím úplně sama zvládla". Maminka se na Karkulku podívala a řekla "no Karkulko moje červená, víš co mě je to u prdele, jestli chceš toho kokota poznat tak pro mě za mě. Dělej si co chceš, ale pak mi doma neřvi, že sem tě nevarovala". Karkulce poskočilo srdíčko. "Jo, KONEČNĚ. Konečně pozná svého tatínka." "Jaký asi bude?" Začala si představovat Karkulka. Bude veliký a statný a až jí uvidí vezme ji do svých silných statných paží a přitiskne ji k sobě a ona se schoulí v bezpečí jeho náručí a už navždy zůstane s ním. A třeba i mamince dojde že je tatínek moc hodný a že jim je s ním dobře a TŘEBA, třeba bude jako ta jedna holčička z jejich třídy, kterou občas vídá v městě, jak jde a vedle ní na pravo je tatínek a nalevo maminka a ona mezi nimi. A třeba, třeba jí taky už brzy budou držet za ruku a houpat.
Na druhý den ráno si tedy Karkulka obula botičky, vzala ty nejkrásnější šatičky, na hlavičku čepičku a pelášila na metro. Cestou zahlídla takové pány sedět na lavičce a jak měla radost tak jim utíkala říct: "dobrý den, já jsem Karkulka a já jdu za svým tatínkem. Už brzy ho poznám. Moc se na něho těším. Určitě je krásný a voňavý a až ho poznám, tak to domluvím a všechny Vás pozvu a budete se moct u něho umýt a být taky voňavý" a ti smradlavý pánové na té lavičce, které všichni obcházeli obloukem se na holčičku podívali se soucitem v očích. odvětili "Ale Karkulko, my něpotřebujeme být voňavý. My žijeme úplně jiný život než tvůj tatínek, nám stačí když máme pár korun a nikdo do nás nekope. Tak už utíkej a až půjdeš zpátky, klidně se tady za námi zastav, my tady budeme a rádi tě zase uvidíme." A Karkulka odvětila, ANO přijdu i s tatínkem a pelášila dál.
Vystoupila na zastávce ve čtvrti, která jí připadala úplně jako ta z televize. Nemohla uvěřit svým očím, všechno kolem bylo tak čisté a krásné. Obrovké domy a bazény a zelená tráva a žádné odpadky. Bylo to tak hezké a útulné.
Když došla k té velké bráně s malinkým zvonečkem na chvíli zatajila dech. "tak konečně, konečně pozná svého tatínka". Zazvonila...
...

... Nic se ale nestalo.... Nikdo nepřišel otevřít...


Holčička se ale nebyla zvyklá vzdávat. Maminky přístup jí to naučil. Věděla, že když něco opravdu chce a to něco zahrnuje některého z dospělých je potřeba to zkoušet v některých situacích i nekonečně mnohokrát a nekonečně mnoha způsoby. Napadlo ji tedy přelézt plot. Jak si usmyslela, tak také udělala a najednou se ocitla u obrovského okna, jímž bylo vidět dovnitř krásné místnosti, ve které uviděla na posteli svého tatínka, jak objímá nějakou nahatou krásnou ženu a zasouvá do ní svůj penis. Věděla že asi dělá sex a že ta žena bude asi jeho nová přítelkyně. Rozhodla se tedy počkat až to dodělají a potom zaklepala. 

Když ji ti dva uviděli, strašně se vyděsili. Uslyšela jak křičí. "do píči kdo to je, kterej kokot  to sem pustil, do hajzlu, co když to řekne mý ženě, do prdele co budeme dělat?" Když se přestali vztekat - to holčička taky znala. Otevřeli a zeptali se úplně milým hláskem. Ahoj holčičko. Kdepak ses tady vzala? Holčička byla moc ráda, že jí otevřeli a s krásným pocitem se rozhlédla po místnosti. Uviděla fotografie svého tatínka na kterých objímal další děti a ty děti stáli v prostředku a vedle nich nějaká žena, ale žena která byla určitě starší než tahlecta. Byla to určitě jiná paní. "No tak holčičko, slyšíš nás? Kdepak ses tady vzala? Kde máš maminku a tatínka?" Zaslechla holčička hlas svého tatínka. Srdíčko jí poskočilo radostí a s úžasem vyhrkla "ty jseš můj tatínek a skočila tomu krásnému voňavému pánovi kolem krku". Ten jí s odporem od sebe odstrčil a začal na ní zvyšovat hlas. "no tak to si snad děláš srandu? Kde ses tady vzala? Proč meleš takové nesmysly?" Karkulka, nepřestávala bojovat a spustila. "Já se jmenuji Karkulka Opuštěná a bydlím se svou maminkou sama v takové špinavé oblasti, moc to tam srmrdí a lidé se tam jen málo usmívají. Všude jsou odpadky a moje maminka moc pije alkohol a kouří hodně cigaret. Moc jsem maminku přemlouvala, chtěla jsem moc, vědět, kdo je můj tatínek a tak mi dala na Tebe adresu a řekla, že Ty jseš můj tatínek. Moje maminka se jmenuje Maruška Opuštěná.Tady se lidé sice také moc neusmívají, ale alespoň to tady tolik nesmrdí". Řekla Karkulka a zeširoka se usmála. :-)

"aha aha Karkulko, to je mi moc líto, že nemáš tatínka a že se ti nedobře žije. Já neznám ale žádnou Marušku Opuštěnou. Počkej, dám ti nějaké peníze a řeknu sekuriťákovi aby tě pustil ven. A mrkl na tu paní s níž před tím ležel v posteli."
Holčička pochopila, že tenhle tatínek nikdy nebude mít pro ní ani jediný cit, stejně jako maminka a tak to vzdala. Věděla sice, že by se mohla snažit, ale v hlavě se jí vybavil obrázek těch pánů z nádraží. Rozběhla se za nimi, skočila jim na klín a všechno jim vyprávěla. Oni jí objímali a hladili a říkali, že to bude brzy dobré. Stali se z nich brzy nejlepší přátelé. Když uplynul rok, dali poprvé Karkulce vyzkoušet jointa a Karkulka jim za to na oplátku druhý den donesla od maminky z baru láhev vodky, kterou jí ukradla. Jak šel čas karkulka vyzkoušela všechny možný drogy, protože bylo moc fajn jak jí každá jedna z nich dávala pocit, že je všechno jinak a super. Karkulka se taky začala prodávat mužům a chodit do barů. Jednou za ní přišel takový krásný mladík a řekl jí. Poslyš Karkluko, já tě tady často pozoruji a nelíbí se mi že tak mladá ničíš své tělo drogami a prodáváš se mužům. Já mám chatičku v lese u studánky. Nemám tam sice moc luxusu, ale nějaké jídlo přecijen vždycky vypěstuji a v zimě je u krbu příjemné teplo. Pojď se mnou, uvidíš, bude ti líp. Karkulce se hned vybavil příběh z dětství, jak jí ve školce vyprávěli "nikdy nesmíš věřit cizím lidem, to jí sice přišlo divný, protože všichni její kamarádi byli nejdřív taky cizí, ale vybavil se jí ještě jeden příběh o nějaké holčičce co šla v noci sama přes les a sněd jí vlk nebo co" a tak tomu mladíkovi řekla "hele jestli máš pětikilo, tak se tebou pudu i do toho tvýho lesa, jestli ne tak vodprejskni." Bylo jí jedno co říkal, protože věděla, že v lese by se bála. Poslední dávku své drogy si dala ve 27 letech. Poté na té samé lavičce kde před lety potkala ty pány; zemřela...
Karkulka nikdy neviděla les, nikdy nepoznala vůni kapek jež padají na zelený mech. Nikdy se nenapila ze studánky a nikdy přes změť myšlenek ve své hlavě neviděla nádheru bytí. Zemřela mezi tisíci lidmi, kteří denně chodili do svých stereotypních prací. Přesto je to ale konec šťastný, protože nikdy neporušila ten zapovězený zákaz a nikdy se nepokusila zjistit, že může žít šťastně úplně bez drog. Že jídlo roste ze země a že být šťastný neznamená mít bazén. Ptáte se proč je tohle štěstí? No přeci protože můžeme jít zítra zase v klidu do své práce a tvářit se že je všechno v pořádku a být si více než jistí, že chodit v noci v lese je moc nebezpečné.  :-)

středa 20. července 2016

Předsudky

Jsem právě na letní škole Internet Governance, kde jsou se mnou zástupci zemí z celého světa - Číny, Kyrgyzstánu, Nové Guinei, Brazílie, Bulharska, Argentiny, Albánie, Anglie, Španělska, Malawi, Německa, Gruzie, Bulharska, Azerbaijanu, Indie, Moldavy, Mexika, Rakouska,  Nizozemska, Ukrajiny, Francie a Nigérie. Je úžasné vidět všechny ty lidi pohromadě a vědět že planeta je jenom jedna a hranice jen v naší hlavě; bohužel často velmi silné a dále upevňované nepodloženými obavami, unáhlenými soudy a předsudky.

 Dneska ráno jsem si nechala notebook ve školící místnosti a celé odpoledne jsme byli jinde. Když jsem přišla zpět notebook tam nebyl. Samozřejmě jsem se šla jako první podívat do pokoje  a po Akademii, ale moje hlava mi neustále nepřestávala říkat „určitě sis ho nechala tam, někdo ti ho musel vzít“. Jenže už nějakou dobu žiju v přesvědčení, že je potřeba lidem věřit. Třeba v metru už dva měsíce jezdim s otevřenou kabelkou a jediný co se stalo bylo, že mi asi 8 lidí upozornilo na to, že jí mám otevřenou. Jenomže teď jsem tady stála skutečně "okradená" a poslouchala všechny ty myšlenky, které mi neustále mý starší známý, přátelé a kolegové dokola opakují: „nemůžeš všem věřit, všichni nejsou hodní, jseš moc naivní…“ Tyhle a další myšlenky jako: „no vidíš, teď si na to doplatila, přecijenom měli pravdu, jak můžeš bejt tak pitomá a věřit lidem a ještě k tomu za TAKOVÝCH zemí..." A potom ta nejhorší: „to byl určitě ten týpek z Nigérie, přeci on se ptal, jestli si byla na facebooku a řeklas mu že máš notebook nahoře, no ale jak to teď všem říct? Přeci nemůžu nikomu říct, že si myslím že to byl on. Ty jo vždyť je z vlády… No asi  nemaj moc peněz a nebo je nasranej, že sou tady holky a chtěl se mi pomstít a teď si užívá, že se trápím…“ Další myšlenky říkaly „seš normální? Jak si tohle můžeš myslet? Hej hlavně nepřestávej věřit lidem!“
No… A potom si mě všimlo pár lidí, já jim řekla že hledám ntb a jejich reakce byly úžasný. Namísto toho aby mi nadávali, že sem si nechala notebook v otevřené místnosti kam mají všichni přístup (jak sem na to od malička zvyklá a jak sem byla dloouho "vychovávaná") mi všichni řekli, že ho tam měli celý den taky… Další že se zcela jistě nemohl ztratit… No a když mě uklidnili a já si sedla a zastavila všechny ty nechutný myšlenky, uviděla jsem samu sebe jak jdu na záchod a pokládám ntb na okno…
Je mi fakt špatně z toho kolik hnusu a předsudků v sobě ještě stále mám, ačkoli sem si myslela, že sem dávno za tím… 
Ti lidé jsou tak neskutečně úžasní, otevření, přátelští, snaživý s obrovským srdcem. Jediný rozdíl mezi lidmi na celém světě je podle mě ten, který stavíme v naší hlavě na základě zkušeností jiných lidí, které dost často ani neznáme. A na příbězích jejich zdroje nejsou ani při té největší snaze dohledatelné. Jsme neustále dokola strašení ať už doma "nemluv s cizími lidmi" ve škole "válečné konflikty" v televizi, na "netu"... No prostě všude a když nám potom třeba dá "cikán" zaslouženě přes držku jenom sami sebe utvrdíme v tom že svět je zlej přesně tak, jak to známe z obrázků. Zbourat tyhle hranice je prvním krokem ke štěstí.
Promiň Olusegune pokusím se aby se to už neopakovalo :-)


úterý 12. července 2016

Nesoudím. Učím se pochopit.

Občas ti, jež by nám měli být nejblíž jsou nejdál, občas ti jež nám často kryjí záda jsou ti, kteří nám to bez okolků sečtou podtrhnou a nechají si vrátit i s úroky. 

Není však jiné řešení než trpělivost, tolerance, pochopení, láska a odpuštění, protože i v případě mého vlastního táty já nemám ani to nejmenší tušení kolik tun hoven musel v životě přebrodit... Od roku 1955 a životě na slovenské mini vesnici je do roku 2016 v sušici sakra mega dlouhá cesta...

Tak snad mi o ní někdy budeš vyprávět táto...

Miluju Tě i přes to všechno Tě vážně miluju a chtěla bych Ti pomoct, jenže bych musela obětovat svůj život pro ten tvůj a to nikdy není dobré. A tak doufám, že i přesto najdeš svojí cestu ke štěstí... Já Ti DĚKUJU za to všechno cos pro mě v životě udělal a nikdy si Tě nepřestanu vážit i když dokážeš hodně ranit... 

E-mail od mého tatínka...
Ahoj Věroslavko Jsem rád, že si si našla chvilko a zašla si si zajezdit na kobylce, taktéž mě potěšilo, že si zašla do tenisového klubu a hraješ tenis. I holkám z Janova si udělala krásnou dovolenou, taky si se přihlášena do miss. Víš je mi hodně smutno včera jsem vezl med na Modravu a hodně mích známých se ptalo jestli jsi už dodělala školu. No a já jim řekl pravdu, že si se před pul rokem zamilovala a oni mi řekli to je jako její maminka taky se zamilovala a vykašlala se na vás a na všechno. Bohužel mají pravdu. Jediné co od tebe slyším PÉTAN MÁ myslím, že pétá toho má určitě hodně, hlavně v kalhotách ale co mu chybí je charakter. Možná se mu povede ti udělat dítě a ty budeš u plotny brečet do posrané pleny a naříkat jak PÉTA chodí tu na kolo tu na lyže a všude má takovou husu jak jsi dnes ty. Až půjdeš na to školení, pokud ti to PÉTA laskavě dovolí, MYSLÍM TO ŠKOLENÍ přived mi Tracika.  

Moje odpověď:  

Občas mi je líto kolik moc nenávisti v sobě máš... 

A taky ta tvoje "pravda" ta dokáže hodně ublížit... Na nic sem se nevykašlala a kdybys dokázal kontrolovat svoje emoce a normálně komunikovat s lidma dokázal bys jim s hrdostí a s úsměvem vysvětlit co tvoje děti dokázaly, kam se dostaly a dokázal by ses radovat i z malých úspěchů jež dosáhly. Namísto toho Vikyho i Jardu stále dokola jen kritizuješ a snad ani nechci vědět co jim říkáš o mě. Vůbec nevíš co já dělám, když se ti to snažím říct mluvíš o fotbale a sázení... Ale věř tomu nebo ne vím čím sis v životě prošel miluju tě a do konce života ti budu neuvěřitelně vděčná za to kam sem se s tvou pomocí dostala. Máš na co být hrdý, věř tomu nebo ne. Tvoje dcera pracuje v mezinárodně uznávané firmě, chodí na stáž do další firmy s dobrým jménem, píše články, pomáhá lidem, posílají ji na drahé školení a ANO odložila si státnice o rok, protože PLÁNUJE a ví, že nic není zadarmo a že titulem to nezačíná, že je třeba něco umět aby bylo možné vůbec začít. 

Tvému synovi tleskali na svatbě za to jak SKVĚLE uvařil. Možná mu ještě dostatečně nezaplatili, ale on si nemůže diktovat podmínky, zatím ještě ne, tam se musí dostat sým uměním, vytrvalostí, trpělivostí, obětavostí a tím že mu lidé budou věřit dělá to DOBŘE je to také to jediné co by od tebe možná alespoň jednou v životě chtěl slyšet a cítit, že je to z celého srdce, že je to upřímné... 

Vím že jseš zvyklý hledat ve věcech a situacích to špatné, ale víš, to strašně bolí nejen tebe, ale i lidi ve tvém okolí... Ten e.mail který jsi mi napsal mi moc uzblížil, ale vím, že stejně tak bolavý jseš i ty protože jseš sám. Zkus třeba ale otevřít své srdce, přestat kritizovat, hodnotit, soudit. Zkus se každé ráno usmát, podívat se na sebe do zrcadla a říct - TEBE MÁM RÁD. MILUJU TĚ TAŤMÍRKU, ale moc mi ubližuješ protože ANO já jsem své srdce otevřela a víš co? I tak se dá dojít k úspěchu, štestí a uspokojení. Bohužel čím víc člověk své srdce světu otevře tím víc ho některá slova dokáží zranit. Nemám sílu se obhajovat a bránit, jediné co ti můžu říct je že bych ti moc přála abys byl zase šťastný... 

Tohle je video z konference IT16 na které jsem měla příspěvek https://www.youtube.com/watch?v=xV0axe05B0M. Chtěla jsem ti ho pustit když jsem byla doma a vyprávět ti o tom, ale "byl si unavený"... 

odpověď:

nemáš pravdu jsem moc rád, že jste to dotáhli tam kde jste a všem to říkám i jardu jsem pochválil i viky je hezký jsem na vás pyšný. I těm kdo mi to řekli jsem říkal kde pracuješ a co děláš. A moc vám držím palce aby jste to zvládali i nadále. to jsem měl jenom takovou slabou chvilku ale už je pryč PROMIN
A s Jardom se přímo chlubím všem říkám kde vaří a jak dobře vaří, a lidi tam posílám a ty co tam už byli říkají že se tam moc dobře vaří. A když jim řeknu že tam vaří můj syn Jarda téměř ani nevěří. A všem říkám jak vzorně pečuje o Vikyho a nezapomínám ani na maminku a říkám kolik básniček a všeho vás naučila a jak měla uklizeno a navařeno a že i teď pečuje o Vikyho.

moje odpověď:
 
MILUJU TĚ TATÍNKU MŮJ

Kdybych se urazila, rozbrečela, odsoudila ho, utekla, nebo začala cítit "nespravedlnost" a křivdu a napsala mu něco v podobném duchu, takovéhle odpovědi bych se nedočkala; vím to, protože jsem to dost dlouho takhle dělala a vždy to vedlo pouze ke ztrátě úžasných lidí...


zlo = zlo 
strach = strach
nenávist = nenávist
odsouzení = odsouzení

DOBRO = DOBRO
LÁSKA = LÁSKA
DŮVĚRA = DŮVĚRA
ÚSMĚV = ÚSMĚV

Ne vždy ten, jež nám ublížil nám ublížit opravdu chtěl, ale zároveň KAŽDÝ kdo měl v životě to štěstí dovolit si milovat a zjistil, jak moc křehká je otevřená duše, by měl pečlivě zvažovat všechna slova, jež pouští do tohoto světa. Snažit se pochopit hlouběji sdělení, jež nás ranilo a okolnosti jež tomu předcházely je možná trochu složitější než v afektu ublížit zpět, avšak je to jediná cesta k lásce, porozumění, harmonii a štěstí. 

Něvěřím na dobré a špatné lidi, vím že jsou jen dobří lidé zazdění  v obrovitánské zdi ega, jež se jim stalo ochranou v drsných podmínkách vězení kam je dostali titéž lidé. Ta zeď jim říká - tyhle nech za branami, tyhle rozhodně dovnitře nepouštěj a potom, když tam někoho občas pustí jsou tak nemotorní ve vyznání se ve svých emocích, že zraňují. 
Je to škoda, protože ve chvíli kdy zbouráme zeď riskujeme sice více bolístek, ale také více praxe. Možná také uděláme nějaké chyby, ale když se z nich ponaučíme zalije se náš život energií všech, kdo ucítí, že my žádnou zeď nemáme, že všichni kdo jsou v našem životě stojí přímo v našem srdci. To vzbuzuje důvěru. Vpustíte-li někoho do svého srdce on to pozná. Pokud je však zeď jeho ega přespříliš velká může vás ranit, protože si vaši odvahu špatně interpretuje (v tom je ego mistr:-)) například si bude myslet, že vás má "na háku", že ste z něho "hotový" a nebo že si k vám může dovolit co chce protože vy mu vždycky odpustíte... ale také nemusí, když se budeme chovat opatrně a vědomě volit své chování vůči takovému člověku, můžeme mu pomoci, pomaličku "zničit" zeď jeho a vytvořit tak řetězovou reakci a nemusíme ho vídat každý den, stačí se jen na něj nezlobit za jeho nemotorné chování a děkovat za každý projev pozitivity, lásky či za každý jeho úsměv darovat svůj :-) Naši rodiče prošli velmi komplikovanou dobou, nedivme se jim, že jsou ve svém vyjadřování nemotorní. Jsou zranění a často sami. Obejměme je i když je to těžké, jsem si zcela jistá že by pro nás položili své životy, není třeba je vynechat ze svého života, ani nenávidět.

Kdo ví, třeba i já se jdnou dočkám toho, že se můj táta podívá bráchovi mé mámy do očí a řekne mu "nechápu, proč sme se tak "nesnášeli"... :-)

RespektTrpělivostToleranceUpřímnostPochopeníOdpuštěníDůvěra
Láska

pondělí 11. července 2016

Spánek a psychika

Jeden mlůj dobrý známý mi nedávno řekl: "no zkoušel sem co moje tělo vydrží a tak sem spal 4 hodiny denně, vydržel sem to měsíc a šlo to, jenomže už sem byl potom na všechny tak nepříjemnej, že sem sám sebe přestával mít rád, teď dávám těch šest občas osum a to mi stačí".
Já osobně teda potřebuju zatím ještě o dost víc. Netvrdím, že to tak bude napořád, ale teď cítím, že když se nevyspím, vážně na tom nejsem dobře jak výkonnostně, tak psychicky, ale ani fyzicky. Navíc tak trošku experimentuju ze sebepoznáváním a vidím na sobě, že když sem nevyspalá dělám věci jak zombie. Dělám úkony jež si nepamatuju, říkám věci které bych jinak neřekla, dotknou se mě věty a situace jimž bych se odpočatá smála, činím závěry jež bych jinak nedělala, soudím lidi, beru si věci osobněji. To samé způsobuje možná i nedostatek sexu a nadměrné hulení, každopádně o tom jindy, to je úplně jiný téma :D Proč o tom teda píšu...

Až teď o půlnoci jsme se vrátily s Tracy na byt. Odstěhovaly jsme se od Péti do "svého", ale o tom asi taky jindy :D Každopádně je pondělí a Tracy od čtvrtka pořádně nespala. Přes dlouhé volno CMH sem byla u táty v Sušici. Ve čtvrtek jsem jela ráno v pět do Prahy, odnesla jsem věci ještě k Petrovi na byt, pak do práce, odpo přejezd z Jiřáku do Michle další den odjezd na Dobříš, tam sou dva Markétiny psi, v sobotu odjezd na Orlík v neděli večer příjezd do úplně nového prostředí, ráno do práce... No pro malého psíka nic moc situace, pořád si zvykat na nové prostředí už je samo o sobě obrovským stresem, do toho ještě nevyspání a ačkoli je to pes, počátky neurózy jsou na světe. Nejsem doktor ani veterinář a možná by mě leckterý odborník vyvedl z omylu, ale přijde mi, že se to na Traciině psychice dost podepisuje. Včera měla průjem, odmítá jíst a když jsem jí teď dala granule mega soustředěně je zahrabávala. Když jsem byla v kuchyni slyšela jsem bouchnutí mističky a šla jsem se podívat co dělá. Když jsem na ní zezadu sáhla začala strašně vrčet a potom se na mě i otočila a začala cenit zuby. Znám jí moc dobře a vím, že tohle normální není. Občas vrčí, když se jí něco nelíbí, ale takovýhle strach z ní ještě nikdy v životě nešel. Normálně jsem musela sama sebe přesvědčit abych jí vzala do náručí, protože jsem na chvíli dostala strach, že mi kousne. Po chvilce objímání a hlazení na ní bylo vidět jak se dostává do pohody a v dalších pár okamžicích usnula.
Takhle se podle mě chová i nevyspalej člověk. Stres a nevyspání, nejhorší kombinace, která může existovat. Neumím si představit, že by tohle muselo zažívat dítě a přesto vím, že je jich mnoho a mnoho, pro které by tohle byl ještě pohádkový život. Přesně tohle jsou situace, které mi potvrzují, že prostě zlý lidé neexistují. Jsou jen zlé situace, kterým se často musíme přizpůsobit... Proto pokud procházíte zrovna krizovým obdobím či jinak náročnou životní situací nastudujte metody jak usnout je jich spousta a při troše praxe to podle mě může dost usnadnit bytí na téhle nekonečně krásné planetě. Tracy už asi méně "trápení"se mnou mít nebude, ale zase díky tomu možná někomu pomůžeme a navíc já se na tomhle učím, že každý detail může znamenat obrovský zásah do jiného života, který my máme ve svých rukou a myslím, že je jedno, jestli to je psí, dětský, nebo jakýkoli jiný...

Obrázek: http://www.aktin.cz/clanek/1714-10-triku-jak-zlepsit-vas-spanek

čtvrtek 7. července 2016

Co byste změnili, kdyby vám zítra diagnostikovali rakovinu?

Ne nedělám si srandu a velmi překvapivě není to ani tak depresivní jako by se na první pohled mohlo zdát. Otázka, kterou se každý člověk zdráhá vyslovit sám před sebou a přitom se denně sám sebe zeptá na tolik moc nesmyslů. Vyhýbáme se kontaktu s nepříjemnými věcmi v naší mysli a potom když nás potkají v životě nedokážeme se s nimi vyrovnat. Já jsem se před nějakou dobou smrti bát přestala a byl to jeden z nejpozitivnějších kroků v mém životě. Ve chvíli, kdy si dokážeme položit ty nejnepříjemnější otázky, ve chvíli kdy dokážeme sami před sebou tiše sedět a ve své vlastní mysli si přehrávat ty nejbizarnější scénáře, jež nás čas od času stejně budí večer ze snů, teprve až tehdy zjistíme, že není důvod se tomu vyhýbat. 

Tyhle takzvaná "tabu", která jsou pro nás nepříjemná jsou jako imaginární pokoj v našem novém domě. Jsou jako pokoj, ze kterého je cítit nepříjemný zápach, ale my nemáme odvahu do něj vejít. Ve chvíli kdy se odhodláme a vezmeme za kliku, tak tam třeba najdeme tělo uhynulé kočky, strašný smrad, spousty haraburdí a všemožné nepříjemnosti. Ale... 
...najednou vidíme, že se vlastně vůbec nic neděje a že strach, který jsme měli z toho, že ty dveře otevřeme byl mnohonásobně větší, než skutečnost, kterou máme před očima. Najednou se nám skýtá několik možností. Odstěhovat se do lepšího, zavolat někoho na úklid a nebo investovat svojí energii, což je vždycky beztak nejlepší odměnou. No a potom tradáá... DO toho pokoje můžeme klidně něco dát, nějak jej hezky upravit, využít jej na něco užitečného... 

Se strachem z vážných nemocí ať už našich vlastních či našich blízkých je to totéž. Ve chvíli kdy se budeme myšlence na to vyhýbat jako čert kříži, potom nikdy nezjistíme proč máme občas takové ty nepříjemné pocity. Ve chvíli kdy se nebudeme bát položit si i tu nejstrašidelnější otázku a zamyslet se nad tím co by se stalo, kdyby k tomu došlo, zjistíme naopak, že máme strašnou spoustu energie a odhodlání k tomu dělat "běžné, normální, všední" či jak to nazvat věci a navíc...

...ve chvíli kdy se opravdu dokážeme zamyslet nad otázkou co bych změnil/a, kdybych měla zanedlouho zemřít? Možná právě tehdy přijdeme na to co vlastně v životě chceme. To se samozřejmě mění. To že dneska chceme změnit svět neznamená, že to budeme chtít i zítra, ale když to dneska víme, tak můžeme hledat cesty jak toho dosáhnout a když si k tomu ještě přidáme přesvědčivou představu, že tady za pár měsíců, týdnů, nebo dní třeba vůbec nemusíme být efekt bude absolutně opačný, než počáteční zděšení z toho že "tím si to přeci můžeme přivolat", protože přijde jasná a totálně čistá odpověď na naší otázku - jednej!!! Jdi a hledej cestu, přestaň si představovat co by kdyby, jdi a udělej to hned, přesně tak, jak to cítíš. Ve chvíli, kdy tohle dokážeme zjistíme, že život je opravdu strašně moc krátký na to abychom zraňovali druhé kvůli tomu, že jsme se zrovna špatně vyspali, že je málo času na hádky, nepříjemnosti, závist a na to abychom si vzájemně nepomáhali. Ve chvíli, kdy se nebudeme bát konfrontovat, se svými přirozeně nejhlubšími podvědomě stejně velmi pevně zakotvenými otázkami, v té chvíli začneme teprve svobodně jednat. 

Najednou nebudeme potřebovat vypadat jako ta holka z obrázku, ani mít zbytečně přehnaný svaly a hlavně v takový chvíli to fakt přestaneme potřebovat od lidí ve svém okolí. V  tý chvíli budeme chtít obejmout někoho, kdo nám otevřel své srdce, nebo někoho komu jsme my otevřeli to své. Ve chvíli, kdy se přestaneme schovávat za zástěrky materialismu a nahlédneme do té na první pohled strašně strašidelné představy a dokážeme si vykreslit příběh, kdy nám má zítra zemřít syn, dcera, matka, otec, přítel, nebo manželka v té chvíli teprve dokážeme naplno ocenit teplo jejich přítomnosti a tlukot jejich srdcí, teprve tehdy se dokážeme naplno napojit na tu jednu jedinou a jedinečnou chvíli, na ten jediný okamžik a zjistíme kolik toho o svých nejmilovanějších vůbec nevíme, teprve tehdy nám dojde kolik krásy, jež jsme si nikdy přes věčné hledání chyb nestačili všimnout, se v našich nejbližších skrývá, teprve tehdy nám dojde, že je úplně jednou jestli měli boty od Lacoste, nebo kabelku od LV.

Teprve tehdy kdy si představíme, že jsme bez práce si dovedeme vážit energie, kterou z ní dostáváme. Teprve tehdy kdy si představíme, že jsme bez domova, dovedeme skutečně ocenit teplo naší postele. Je to strašně smutné, jak moc jsme se přítomné chvíli odcizili a nepíše se mi to dobře, protože vím, že pro mnoho lidí, není tento "wake up call" potřeba, protože je pro ně přirozené vážit si všeho co v životě mají, včetně svých nohou, rukou, očí, vlasů a každého doušku vody, na druhou stranu je zatím ale mnohem více lidí, kteří mají tu nejkrásnější a nejdokonalejší rodinu a přesto nejsou šťastní. Přesto se otočí na ulici za "každou sukní".
Tito lidé nedokáží vidět krásu toho co mají, nedokáží vidět skutečnou hloubku očí svého partnera, protože nedokáží svá srdce naplno otevřít a raději se schovávají za svá ega, prostřednictvím nichž se vyhýbají skutečnému já a nechávají okolí definovat je samé. Takový lidé se nedokáží podívat za hranice svého ega, do svého srdce a nedokáží to kvůli strachu jež se v té čistotě na první pohled zrcadlí.

Život je příliš krátký na to abychom do postele dostali všechno co vypadá jako na obálce časopisu a abychom se dostali všude kde byli naši známý a ještě dál. To na čem skutečně záleží je mnohem hlubší a je to ukryto až za tím nejtabuizovanějším strachem, to co skutečně je strůjcem štěstí není na druhém konci planety, ale uvnitř nás. Vše co mi sami podvědomě cítíme a nedokážeme ovládat je věcí, jež jedná za nás. Jen takový hloupý příklad. Ve chvíli kdy se bojíme psů a někdo nás přesvědčí, abychom si jednoho zrovna pohladili, tak aniž bychom si svůj strach pořádně uvědomili, pes po nás "vyjede". Ve chvíli kdy za tím samým psem půjde člověk beze strachu, pes bude jako beránek. Strach je věc jež se dá ovládat, s níž se dá pracovat. Je obrovskou energií, s níž dokážeme-li se konfrontovat dokážeme potom úplně všechno. 

Já kdybych měla za týden zemřít napsala bych o všem co jsem zažila knihu, ale protože počítám s tím že to bude za dýl, musím si rozložit síly a finanční prostředky a píšu tak jenom blog a usilovně makám na tom abych dostala práci, ve které vidím jasný smysl, která pomůže lidem a která naplní mé srdce, ale i žaludek a Trasiinu mističku :-) Kdyby měl za týden zemřít můj otec držím ho teď za ruku, počítám ale s tím, že se to nestane a tak jsem ho jen pevně objala za tu dobu co jsem s ním byla a mnohokrát mu řekla, že jej mám moc ráda. Kdyby měl zemřít můj přítel, chovala bych se úplně stejně, protože jen za dnešek i když jsme se neviděli jsem mu mnohokrát napsala jak moc mi chybí a jak moc ho miluji. Vím už naštěstí, že za strachem z otázek jsou jen otázky samy a za otázkami jsou odpovědi. Někdy odpovědi nejsou snadné a tak trvá, než za člověkem přijdou a musíme si třeba dlouho představovat konkrétní situaci, ale potom přijdou a to je ten moment kdy člověk opravdu ví, kudy zrovna dneska půjde. 

Tak schválně... Co byste změnili, kdyby vám zítra diagnostikovali rakovinu? :-)

Obrázky:
http://www.fastereft-stopstres.cz/Strach_fobie.html#.V37Gw7iLSCo
http://zoom.iprima.cz/clanky/je-rakovina-civilizacni-choroba-tak-proc-ji-mel-pes-pred-11-000-lety
http://jedno.duchost.cz/project/strach-porozumeni/