úterý 21. června 2016

Skutečně umíme žít v přítomnosti?

Jak snadná otázka, pomyslí si každý, jenomže ve chvíli kdy naše odpověď bez jediného zamyšlení zní "jasně" potom s největší pravděpodobností patříme do kategorie lidí, kteří to neumí. Přítomnost znamená každá jedna vteřina dělání všeho s naprosto uceleným vědomím a plným soustředěním. S naprosto dokonale uspořádanou myslí. Při čtení otázky znamená hlubokou koncentraci, zájem a vědomí o pocitech, které v nás daná otázka vyvolává. Být přítomný v okamžiku neznamená někde být a "užívat si to" znamená to být v dokonale uspořádané mysli, která je propojená s celým naším tělem. Být tady a teď přesně v tuhle chvíli znamená nečíst tento článek, protože při jeho čtení většina z nás zapomíná, že má nohy, ruce, že dýchá a vstupuje pouze do jedné z mnoha částí našeho bytí. Do naší neuspořádané mysli.

Naše mysl navíc neumí být ani pořádně přítomná. Naše mysl je pouze to, co jí řekne okolí, nebo naše minulá zkušenost. Naše mysl je často náš pán, který nás zcela ovládá. Jen se zamysleme nad tím kolikrát v životě jsme prostřednictvím mysli uvěřili, že jsme stejní, nebo podobní jako někdo druhý. Kolikrát v životě jsme si nechali namluvit, že na něco nemáme, že je lepší něco vzdát, že nejsme dost dobří a nebo naopak zbytečně uchlácholit velkými řečmi, že ta prestižní škola, práce, pozice či koníček, je stvořený právě a přesně pro nás. Tohle všechno se děje, hlavně proto že spěcháme se svými soudy, protože necháváme mysl aby rozhodovala za nás svou povrchní a ukvapenou analýzou, protože často ani nemáme možnost zastavit se v přítomném okamžiku a najít každý jeden pocit který každá jedna buňka v těle cítí. Aniž bychom si uvědomili, že není nikdo na světě, kdo by mohl definovat nás samé, necháváme se přirovnávat k bílým, černým, mužům, ženám a učíme se sžít s různými stereotypy. Jako například ten, že 30letá žena by měla mít rodinu, bez ohledu na to, jaké vnitřní pocity má ona sama, nechá se totálně rozhodit okolím, které její mysli vnutí myšlenku, že s ní není něco v pořádku. Černý chlapec si myslí, že nikdy nedosáhne tolik, co jeho bílý spolužák, protože "to tak prostě je". Jak ubohá a nepřítomná je občas naše mysl, kterou pod tíhou všeho co se snaží zpracovat, často ani nenapadne, že když neexistuje člověk se stejným otiskem prstu, není možné aby existoval člověk s totožným myšlením, cítěním, prožíváním, či životem. Komplexnost bytí je obrovská, možná nekonečná. Za celý svůj život nedokážeme poznat sami sebe, jak by se nám to tedy mohlo podařit u celé skupiny lidí, či jen u jediného člověka? Jak? Všichni jsme nekonečně jedineční. Neexistuje žádný historický, kulturní, rasový, genderový ani druhový vývoj, který by definoval jak se teď a tady zachováme.

https://pixabay.com/cs/tunisko-vlajka-otisk-prstu-zem%C4%9B-654165/
Samozřejmě, pokud necháme naplno projevit naší primitivní složku, naše primitivní genetické naprogramování a uvěříme okolí, že sme stejní jako někdo druhý, pokud podlehneme jednoduchosti soudů, které nám přehlcená mysl ukvapeně generuje, pak můžeme svou agresi omluvat tím, že sme černí, svou promiskuitu tím, že sme lovci, svou aroganci tím, že sme bílý a i svou neschopnost zaparkovat můžeme omluvit tím, že sme žena. Jenže... Znamená to, že jsme uvěřili někomu, kdo takovéhle stanovisko zaujal, znamená to, že jsme nějaké další bytosti dali možnost rozhodnout prostřednictvím naší mysli, kdo jsme  a jak se chováme, znamená to, že jsme nekriticky přijali nálepku něčeho, co nejsme ani z jednoho procenta. Ono je to jednoduché a rychlé. Myslet prostřednictvím povrchní analýzy a vynechat tu hlubší. Jenomže tím ztrácíme své právo žít v přítomnosti. Vzdáváme se přítomného okamžiku. V momentě kdy na někoho křičíme, nám naše mysl říká, to je v pohodě to mam po tátovi, namísto toho, aby jsme se prostřednictvím našich vnitřních pocitů dostali ke skutečnému problému, k tomu co v nás nutnost křičet vyvolalo, často voláme naší mysl aby honem vymyslela odpověď proč k danému chování došlo a my mohli jít naším životem dál. Není divu že potom stejně škatulkujeme uprchlíky, černochy, gaye, lesby, muslimy, araby, cikány, učitele, policajty, prodavačky, blondýny, dědky, babky, fotbalisty a podobně. Samozřejmě že to děláme, protože věčné pravidlo mysli je "podle sebe soudím tebe" a protože neumíme žít v přítomnosti, tím prostým kouzelným okamžikem každého jednoho dne, každé jedné hodiny, každé jedné minuty a vteřiny, protože jsme se naučili věčně utíkat, tak se neumíme nadechnout a vydechnout a cítit tu čistotu a lehkost bytí, ten zázrak všeho co děláme, protože neumíme mluvit o tom jak kouzelné je mít dvě nohy a jít si zaběhat, proto se snižujeme k povrchním hrám mysli a jsme schopní tvrdit, že ti uprchlíci jsou všichni stejní. Přitom by bylo o tolik lepší jít obejmout své blízké, kteří jsou teď a tady, než se rozčilovat na někoho, koho jsme nikdy v životě neviděli a s největší pravděpodobností nebudeme ani natolik šťastní, abychom jej uviděli a dostali možnost zjistit, jak moc jsme se okradli o přítomný okamžik v době kdy jsme řešili, člověka, jež je ve skutečnosti někým totálně jiným.


 Rizikem ale je, že i uprchlíci mají mysl a čím se mysli dá více prostoru tím, že utíká od přítomného okamžiku (a čím jsou horší podmínky k žití, tím častěji je mysl pánem všeho) tím více krmíme její složku "my" a každý jeden jedinec je potom ohrožen nálepkou, kterou mu jeho okolí připne. Mysl totiž ráda věří tomu co slyší, my se jí ale naštěstí můžeme naučit vypnout a třeba sedět vedle květiny a nemyslet, jen prostě být přítomný a nebo taky můžeme hladit své dítě, svého psa a nemyslet, jen si nekonečně užívat ten dotek, jako by byl úplně první a taky úplně poslední a co je nejkrásnější, můžeme to takhle dělat celý svůj život pokaždé s tím samým pocitem naplnění. Musíme ale nejprve dokázat umlčet naší nastartovanou, natěšenou a vystresovanou mysl a to chce trénink. A čím dříve začneme trénovat, tím dříve zjistíme, jak moc nám mysl celý život ubližovala. Ona totiž umí být skvělý sluha, ale velmi špatný pán, stejně tak jako peníze, po kterých sama často prahne. Mysl není přítomnost, mysl je jen a pouze minulost a budoucnost a ve chvíli kdy se rozhodneme žít v mysli, ztrácíme, přítomný okamžik. Mysl by nám měla sloužit jako úžasný nástroj, ale rozhodně by neměla definovat to, kdo jsme. Nadechněme se a vydechněme a pomalu zjišťujme, kolikrát denně si musíme říct "teď zrovna žiju, teď zrovna jdu, teď zrovna píšu, teď zrovna miluju" ono není snadné žít v přítomnosti. Když děláme něco co nás nebaví, mysl je jediným naším kamarádem,  protože vždycky velmi rychle umí přispěchat s odpovědí PROČ to či ono děláme. Jenomže to je program, který má nastavený, to je program na jehož vzniku jsme se my sami často podíleli tak zoufale málo, že nás celá ta nepřítomnost spolkla a my jsme ztratili cestu k sobě. Když přestaneme poslouchat mysl, která nám super rychle nachází super výmluvy, proč zrovna nejsme přítomní vedle našeho dítěte, které se s námi chce mazlit, které si s námi chce hrát "máme hodně práce přeci", tak stejně super rychle zjistíme jak mega povrchní a nepřítomný život žijeme. Život máme jen teď a tady, není v minulosti a není ani v budoucnosti. Pokud zrovna jsme v práci, hleďme si jí co nejvíc užít, pokud jsme zrovna doma, zapomeňme na práci, pokud jsme zrovna se psem, zapomeňme na manželku. Je to prosté existuje pouze naše jedna přítomnost bytí. Neexistuje žádné MY ani AŽ, existuje pouze TEĎ a TADY a pokud chcete zrovna teď jet na dovolenou jeďte, protože není nebezpečnější věcí na světě než ztráta přítomného okamžiku.

Ztrátu peněz vždy lze nahradit, ztrátu sebe ne. Pozor ale na půjčky, jejichž čerpání z vás dělá otroka nejen vaší mysli ale i mnoha lidí okolo vás (šéfů, úředníků, dětí...) A pokud prostě nemůžete svou mysl zastavit, pokud prostě ten kolotoč problémů a stresů nemůžete ze své hlavy dostat. Vyspěte se a potom si jdětě sednout na louku a soustřeďte se na to jak se nadechujete a vydechujete, protože možná právě tam zjistíte, že dovolená by byla jen útěkem, že na ní ve skutečnosti vůbec jet nepotřebujete, že ten motiv, není vnitřní, ale že to je zase jen a pouze další povrchní hra mysli. Že vás mnohem víc uspokojí vyřešit všechny ty nepříjemné věci, konfrontovat se se strachem, k terý prostou přítomností dokážete uvnitře sebe najít a říct mu "ahoj můj malý strachu, jsem tady s tebou, pojď obejmu tě, spolu to zvládnem". Zezačátku bude chodit hodně myšlenek a tak si je klidně pište. Uvidíte že čím déle to budete praktikovat tím, méně jich bude chodit. Jen prostý nádech a výdech. A pokud vám to nepřijde moc morbidní (což vážně neni) zdvihněte ruku a oceňte její pohyblivost, zahýbejte palcem u nohy a oceňte jeho schopnost hýbat se, lidé ochrnutí by nám mohli vyprávět jaké "MY máme štěstí"... zamyslete se také nad svými bolavými zády a pohlaďte je v myšlenkách, jako protože ony jsou ti nejlepší maséři na světě; pokud vás bolí hlava, zavřete oči a věnujte každý jeden nádech a každý jeden výdech bolesti, kterou máte. Ve chvíli, kdy najdeme sami sebe, svůj vlastní okamžik a svou výjimečnost bytí už se nám nikdy nestane, že řekneme, že někdo (kdokoli) je stejný jako někdo druhý. Už nikdy neuvěříme tomu, že to co nás definuje je naše tradice, místo narození, genetika, nebo historie, už navždy si budeme vědomi komplexnosti našeho bytí v přítomnosti, které se každou vteřinu tak brutálně mění, že není možné být zítra stejný, jako dnes a už vůbec není možné být stejný jako někdo další. Je možné být podobný a sdílet základní hodnoty totožné s jedním a s druhým ne, ale to nevychází z mysli, to je všechno definované naší jedinečností. Pokud vás tedy v nejbližší době někdo naštve, nebo vás něco nebude bavit, odejděte, nenechte jednat vaší mysl, ta není přítomná a často má tolik pocitů že jim sama nerozumí a tak se snaží uniknout zkratkovitým řešením (křikem, či agresí, spojenou s odsouzením).
https://pixabay.com/cs/mozek-mysl-v%C5%A1%C3%ADmavost-v%C4%9Bdom-vzh%C5%AFru-998993/
Přítomný okamžik  je o moc hlubší pocit, který nelze vidět hned. Takovým krásným příkladem je zážitek který mám z metra. Stála jsem naproti páru, sympatický chlápek , držel za překrásný zadeček neskutečně nádhernou slečnu. Já jsem stála naproti němu a on na mě nepřestával zírat. Byl v tu chvíli přítomný? Na první pohled by se mohlo zdát že ano, užíval si pohled na jinou holku, ale ve skutečnosti jen do své mysli zapisoval obrázek, jež je pro jeho život v přítomnosti naprosto nedůležitý. Naše mysl často utíká za něčím čemu se říká "co by, kdyby". Problém ale je, že tím nás okrádá o to čemu se říká "teď a tady" ten týpek tam jel, držel si svojí holku a namísto úžasného a nekonečného pocitu její jedinečné přítomnosti myslel na to, jak by vohnul ještě jednu... Znám ten pocit, je super, ve chvíli kdy sme na něj zvyklí a nic jiného neznáme, ale ve chvíli kdy objevíme krásu komplexnosti, namísto jednoduchosti povrchnosti, už navždy se staneme pánem své přítomnosti a věřte tomu nebo ne, neznám krásnější pocit....
Zanechte na chvíli práce, na deset minut si sedněte a soustřeďte se pouze na nádech a výdech vzduchu, který do našeho těla bez přestání proudí, dejme velkou váhu osvěžení, které nám každý jeden nádech přináší a oceňme přítomnost tady a teď oceňme to, co MÁME, protože toho je obrovská spousta. Uvidíte, že potom vás i nezábavné začne bavit, protože najednou začnete nacházet cesty, jak to udělat zábavnější. Nemysleme si ale že mysl je nepřítel, ona je přítel, jen ve chvíli kdy způsobuje někomu dalšímu bolest a nebo nás odvádí od života a nebo nám nedává dostatečný prostor užít si přítomnou vteřinu, je potřeba ji umět vypnout a to vyžaduje hodiny a hodiny tréninku :-)

Pro více info knížka  Peace of mind :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat