Odpovědnost

být ignorantem bylo taaak strašně úžasně jednoduchý. Všechno mít u prdele, nic neřešit, všemu se smát, nic nebrat vážně... Energie ze mě neubývala. Nevím jestli to bylo proto, že sem dokázala spát do oběda třeba i 4x v týdnu a nebo proto, že sem měla všechno tak u zadku. Každopádně od té doby co sem se vrátila z Anglie se mi totálně změnil svět.

Vztah s Petrem, potřeba přestat ekonomicky vysávat svého tátu, demotivace chodit do školy, potřeba najít si práci, která bude dávat smysl. To všechno sou věci které už vůbec nejdou spojit s jednoduchostí ignorantsví. Úžasní lidé, kteří se okolo kybernetické bezpečnosti a IT pohybují mi dávají strašně moc síly jít dál a věřit, že to všechno má smysl. Další věcí ale je, že čím méně se chci vrátit k ignorantsví, tím více zjišťuji, že umění opravdu samostatně a nezávisle jednat sám za sebe je náročné a vyžaduje o to více umění, trpělivosti, odhodlání a schopnosti přijímat své nedokonalosti a chyby, přijímat odpovědnost za své činy.


Jako ignorant sem vždycky všechno na někoho hodila a měla sem klid a čistou hlavu. Teď už mi to nejde. Odpovědnost je pro mě na prvním místě a byť už to není taková prdel jako to byla ještě před rokem, teprve teď začínám cítít že konečně žiju. Je těžký smířit se s tím, že za to, že se chovám jako blbec, že občas mám nevhodné poznámky, úzkostné stavy, soudím lidi, dělám chyby, nebo jím mrtvoly, že za to nemůže můj táta, moje máma, moje babička, moje historie, genetika, ani tradice, ale jenom moje vlastní hlava. Je těžký se s tím smířit a ještě těžší si to pokaždý uvědomit. Ale je to super. Nevím proč, ale za každým krokem i tím neúspěšným najednou stojí vyrovnaný člověk, který i když zakopne pořád dokáže zvednout hlavu a oči a vidět slunce. V době mého ignorantsví sem sice vždycky stála pevně na nohách, ale slunce sem si vůbec nevšímala, slunce bylo samozřejmé, stejně jako jídlo, bydlení, postel, láska... Teď najednou vidím, že samozřejmé není vůbec nic. Je třeba obrovské množství energie než vyroste strom a lidi stojí hodně práce vyrobit postel. Nedokážu uvěřit tomu, že sem tohle nikdy fakt neviděla.


Slunce je pro velkou spoustu z nás samozřejmost, hmyz je pro nás otravná součást života kterou kdybychom mohli nejrači bychom úplně odstranili, silnice další samozřejmost, auto dopravní prostředek, za kterej sme dali spoustu peněz, kráva je jen jídlo a náš pes je jen věc, která musí poslouchat a dávat lásku když to my po něm chcem. 

Na světě je ještě mnoho a mnoho ignorantů ať už úplných nebo částečných. Já jsem se rozhodla přijmout svou odpovědnost bytí a neškodit. Chvíle kdy jsem ve Slunci začala vidět zázrak a  přestala se bát že "si zkazím oči" když se do něho podívá, ve hmyzu sem začala vnímat živého tvora s úplně stejnými právy na život jako mám já, namísto obtěžující havěti, za silnicí spoustu dřiny, potu a vykácených stromů, v autě umělecké dílo (díky Petrovi), které je možné dotáhnout k dokonalosti, kdy nebude potřebovat ničit naší planetu, v čokoládě smutné oči hladových dětí, v krávě sobě rovnou bytost a v psovi úplně to samé dostala sem od spoustu lidí (i svých dobrých známých) nálepku "magora", který se úplně zbláznil. Nevím proč ale i přesto cítím, že tohle je ta jediná skutečná pravda. Že neexistuje nadřazenost člověka nad ostatními živočichy na této Planetě a že ve chvíli kdy si to svět naplno uvědomí, ve chvíli kdy Starý svět začně ztrácet svojí sílu, kterou krmí nenávistí a falešnými pocity, že v takové chvíli dokážeme všichni obejmout kohokoli na ulici a že teprve v té chvíli bude existovat ráj. Já si zatím takový ráj snažím vybudovat sama ve své hlavě, ve svých činnostech, ve své percepci okolního světa a jde mi to celkem dobře, jen je smutné, že na své cestě sem zatím dost často úplně sama. Vysvětlování "proč nezabiju klíště", nebo "proč dávám svému psovi MOC lásky" mě trošku vysiluje, stejně tak jako poslouchání "nadávek" směřujících na mojí Tracy, protože v noci chodí a přeci by se nemusela hýbat, to jde přeci naučit, je to totiž "jen pes". Takové dny sou pro mě ještě pořád trošku náročné. Nepochopení a silná potřeba nezbavovat se odpovědnosti (nezavírat Tracy vedle do místnosti, jenom protože jí nejde odnaučit hýbat, olizovat se, mlaskat, smrdět a chodit...). Člověk potřebuje spát a když člověka bude budit dítě, tak to nevadí, protože je to přeci člověk. Když ale budí člověka pes, je to něco jiného "pes je přeci pes" pes nemá právo na lásku...

Přijímám všechny své emoce, všechny své pocity, přijímám smutek a díky němu přijímám konečně i štěstí a pocit dokonalého naplnění. Život ve štěstí není za zdí, ani v jiné zemi ani s někým jiným, život je teď a tady od této vteřiny se nedá utýct, tak abychom zůstali šťastní. Jediné co můžeme dělat je přijmout ji taková jaká je a podívat se na ní z toho nejlepšího možného úhlu, bez ohledu na to, že je zrovna tisíce po sobě jdoucích vteřin, které nás vyčerpávají, máme jen je a je potřeba pracovat s nimi, ne s těmi, které přijdou někdy za rok, za dva za tři nebo za padesát let, je potřeba chápat tyto okamžiky, ne ty minulé, nebo ty co ještě nenastaly... 

ODPOVĚDNOST pro mě teď už není jen všasné chození na schůzky a starání se o někoho, ke komu ani snad nic necítím, odpovědnost pro mě dnes znemená totální a absolutní Respekt, Toleranci, Trpělivst, Odpuštění, Pochopení a Lásku; ale také potřebu dostávat to od druhých zpět. Ve chvíli kdy nechci druhé bytosti odevzdat byť jedninou z těchto šesti věcí a ona jedinou z nich nevěnuje mě, vnímám to tak, že se zbavuji odpovědnosti za svoji přítomnost a ztrácím tak své vlastní vteřiny, které lze využít mnohem odpovědněji a tím pádem šťastněji, úžasněji, dokonaleji a naprosto naplněně. :-)

Zdroj obrázku:
http://www.hospic.cz/spolecenska-odpovednost-firem.html

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Co s tím?

Proč děti "zlobí"

Jsme jen loutky?