čtvrtek 30. června 2016

Quotations


  1. To, že něčemu nerozumíte ještě neznamená, že je to nesprávné
  2. Není tolik důležité druhé varovat před tím aby se dopouštěli chyb, mnohem důležitější je neotáčet se zády, když přijde jejich následek. Děláním chyb člověk totiž roste, vyvíjí se a jde vpřed.
  3. Nezahanbuj a neobviňuj, informuj a vysvětluj (James Aspey)
  4. Ti kdo mají výsadu vědět, mají povinnost konat (A. Einstein)
  5. Ti jemž vaše přítomnost přijde všední si nezaslouží abyste jim věnovali svůj čas. Ani jedna jediná vteřina vašeho života není všední jistotou jež by někdo směl brát za zaručenou.
  6. Přemýšlej skrz srdce a přítomný pocit, ne skrz mysl ostatních lidí. (Think through your inside, not through other people minds)
  7. To že někdo dělá méně chyb než vy neznamená že je lepší, ale že už jich před vámi stihl udělat mnohem víc
  8. Není třeba se bát že někdo jiný bude lepší, úspěšnější, nebo bohatší. Je třeba pochopit že jen dohromady lze dosáhnout harmonie, štěstí a dokonalosti. 
  9. Pocit že všechny rostliny a živočichové jsou na tomto světě proto, aby sloužili člověku k jeho potěšení a konzumnímu způsobu života je největší iluzí, kterou se marketingovým agenturám daří úspěšně budovat a udržovat
  10. Naučte se žít sami, než se začnete učit žít s někým, naučte se žít s někým než si založíte rodinu. 
  11. Pokud nejste schopni užít si tento přítomný okamžik potom můžete přestat pracovat na tvoření jakékoli další "budoucnosti", protože bez ohledu na to na jakém místě budete žít a bez ohledu na lidi kolem vás a okolnosti ve kterých se ocitnete, nedovedete být šťastní. Vždy bude něco za čím budete chtít jít a něco co nebudete mít. Nějaký soused bude vždycky mít hezčí auto a některý z kolegů vždycky hezčí, chytřejší, milejší i schopnější manželku, přítel kamarádky vždycky bude pozornější a kabelka holky co ráno potkáte na ulici bude vždycky modernější. Barák některých sousedů bude vždycky větší a zahrada některého z vašich společných známých tím pádem vždycky hezčí...
  12. Není uměním vidět chyby. Není dokonce ani problém poznat, že něco nefunguje. Uměním je vidět věci, které jsou správně, všímat si jich, oceňovat a hlavně dokázat si nepřestat vážit toho všeho co funguje přesně tak jak má... (Tracy31,8.předVZ)
  13. We are one... There are no Muslims, no Christians, no subordinate races, no superordinate people...There are just sleeping and ignorant people ready to blame others for their boring and scary life no matter which part of the world, no matter what god they pray for.
  14. Bohy si lidé vymysleli aby měli na koho svádět když něco poserou.
  15. Soukromí si vymysleli zase ti jež podvádí své nejbližší, ti kdo neumí říkat pravdu a ti koho by urazilo videt svůj vlastní život nahranýna kameře.
  16. Není nutné věřit všemu co si o nás druzí myslí. Není naše starost, že si dělají starosti s tím, že nejsme normální :-)
  17. Nebuďme naštvaní na ostatní, že něčemu nerozumějí. Buďme šťastní, že my rozumíme, protože jedině tak, jim to budeme schopní vysvětlit tak, aby i oni pochopili.
  18. Nemám čas stydět se za svoje vlastní chyby, jsem příliš zaneprázdněná děláním dalších.
  19. Myslím že klíčem k úspěšnému životu je mít všechno tak trošku u prdele (celej rok sem se stresovala s prací i se vztahem a když sem se konečně rozhodla, že obě dvě ty věci co mě tolik stresovaly opustim, přišla obrovská úleva a najednou je po problémech. Vztah je najednou super a v práci se vztahy zlepšily diametrálně...). Důležitý je prostě asi jenom vědět, že nic na světě nepotřebujeme tolik, abychom kvůli tomu nebyli nejlepším přítelem sami sobě.

Think through your insight not other people minds

Holky mají být krásné, poddajné, chápavé, pečovatelské, tiché. Hlavně ať nejsou přehnaně chytré a nebo nedejbože aby si myslely, že jejich názor je správný. Vždycky je potřeba jim dokázat, kdo je pánem a kdo situaci šéfuje. - Názor, který jsem se dočetla.

No chlapovi musíš nechat pocit že všechno je jeho nápad, oni to potřebují, jsou takový - názor některých mých známých.

Díky asi bohu, nebo sobě, nebo nevim komu, ale dostala sem se přes docela dost trnitou a nechutnou cestu k lidem, kteří tenhle názor celý svůj život pokládají za pravěký a dávno překonaný. Těch lidí už je mega, jenom je prostě težký pro lidi z nižší střední společenský třídy se k nim dostat. To jak se to podařilo mě je hodně dlouhej a často dost děsivej příběh, ale podařilo se mi to a konečně už vidím, jak strašně jednoduché je říct těm dementům co si myslej že holka = kozy a chlap = penis a svaly,  navždy sbohem. Stojí to hodně času, dřiny, vytrvalosti, úsilí, ale není to tak strašné jak to zní, je to mnohem krásnější, dobrodružnější, zábavnější, šťastnější a uspokojivější cesta, než cesta, která vede do prdele někomu, kdo nám svou arogancí dává najevo, že mu tam musíme lízt.

Člověk, který je sám naprosto vyrovnaný, sebevědomý a spokojený, nám nikdy ani nenaznačí že jsme něco méně a to ani tehdy kdybychom se skálopevně snažili přesvědčit jej o tom, že je úplný hlupák, když si myslí, že 1+1 není 15. Takový člověk nás klidně nechá si to myslet, když uvidí, že to pro náš život není důležité a že budeme mnohem šťastnější, když si to budeme moci myslet. Na druhou stranu ale umí rozeznat, kdy je důležité abychom pochopili, že to tak není a tehdy si najde cestu, jak nám vysvětlit co je nutné a inspirovat nás k přemýšlení z jiného úhlu. Člověk, který v životě dokázal něco na co je opravdu hrdý, člověk, který našel smysl života ve svém vlastním bytí, člověk který ví co je jeho životem, nikdy okolí neurčuje a neříká jak se má chovat či co má dělat, takový člověk dokáže respektovat individualitu každého člověka ve svém životě a to více, jedná-li se o jemu blízké lidi, které má rád. Nesnaží se nikoho změnit, protože dávno ví, že může pouze předat své zkušenosti a tím inspirovat, ví, že změnit člověka je nemožné. Člověk se dá pošlapat, znervóznit, urazit, dá se mu snížit sebevědomí až na bod nula, dá se mu ublížit tolikrát a tolik, že uvěří všemu, co druhý řekne, protože ztratí své vlastní sebevědomí, svou vlastní schopnost rozhodovat se, svou svobodu, stane se zbabělcem, plnícím rozkazy dalšího zbabělce. Člověk který ví, tohle však nikdy nedopustí. Takový člověk si je vědom toho, kolik moc chyb musel v životě udělat, aby došel do situace, že s námi může mluvit z pozice ke které my vzhlížíme a nikdy se nevysměje nesmyslu, jíž se my kvůli své nevědomosti dopustíme. Když vidí, že máme zájem rád nám věci vysvětlí a nerozčílí se u toho, protože přesně ví, co chce říct a rozumí tomu, že pokládáme hloupé otázky. Věřme tomu, nebo ne, takoví lidé jsou všude kolem nás. Je potřeba být jen otevřený a přestat věřit tomu, že jsme něčím čím nás definovalo okolí, začít věřit sobě a vnímat slova, která do se do nás snaží okolí sypat. Dneska můžeme být bezdomovcem a za pár let miliardářem, je jen na nás jestli uvěříme našemu kamarádu bezdomovci, že to "nemá cenu" a nebo jestli se podíváme dovnitř sebe a najdeme tam tu obrovskou energii, která nám dokáže ukázat cestu k tomu, co bychom skutečně chtěli, k tomu abychom si definovali cíle, k tomu abychom ZAČALI, k tomu abychom dokázali chyby, kterých se na své cestě dopustíme, využít k tomu abychom se stali tím samým moudrým člověkem, který se nevysmívá, neuráží, nekritizuje, nepřikazuje, nemění, ale JE a INSPIRUJE.

Něvěřme druhým ať říkají cokoli, vyslechněme si jejich názory, ale nenechejme se jimi stáhnout ke dnu či přehnaně nezpychněme, chválí-li nás; nejprve si sedněme, zhluboka se nadechněme, podívejme se do svého srdce, do své hlavy, podívejme se na svůj pocit a položme si jednoduchou otázku "jsme šťastní?" je jedno že je šťastný náš partner, protože vypadáme jak z plakátu, je jedno že sou šťastní naši rodiče, protže sme zrovna udělali přijímačky na školu na kterou už chodil i náš dědeček, je jedno jestli je šťastné naše dítě, protože sme mu zrovna koupili jeho vysněnej iphone, podívejme se sami do svého srdce a odpovězme si na tuhle otázku a pokud odpověď bude začínat na N - ne, nevím, nemůžu se soustředit... Potom si položme další - "co můžu udělat proto, abych byl/a šťastná?" odpověď nepřijde hned, ale pokud si tuhle otázku položíme aspoň třikrát denně, pak přijde zaručeně v ten správný čas a až přijde, neptejme se manžela, ženy, přítele, přátel, předtím než začneme. ROZHODNĚME SE A JEDNEJME. Samozřejmě že se můžeme poradit, ale ještě než to uděláme položme si další otázku "je ten koho se zeptám člověk kterému věřím? Je to člověk, který mě vyslechne s čistou hlavou, čistým srdcem a jediné co mi na můj nápad řekne budou jeho zkušnosti, fakta a pravda? Nebo se chci poradit s někým kdo touží, po tom být středem pozornosti a mít vždycky pravdu? S někým kdo chce ovládat druhé, protože nedokáže být sám se sebou?"

Žijme tak jako bychom se narodili právě teď a právě tady a jakobychom měli zemřít hned v zápětí. Žijme a mysl používejme, naučme se jí ale vypínat (to umí hezky naučit osho v knize bdělé vědomí) nenechme se definovat ostatními, najděme přítomný okamžik, ve kterém odpověď na otázku jsme šťastná/ý bude jednoznačně znít "jasně že jo" mám přeci úplně všechno. Štěstí je vědomí, že všechno není moc, že všechno je přesně tolik kolik je potřeba. Štěstí je jednocuchost bytí a umění být v jedné vteřině pouze tam, kde zrovna jsme. Ve chvíli kdy získáme něco navíc, neznamená to, že předtím  jsme měli málo a ve chvíli kdy něco ztratíme, neznamená to, že mámé míň. Nikdo kdo je v našem životě si nezaslouží abychom mu dali právo, říkat nám, kdo jsme, co potřebujeme a co máme dělat. Lidé kteří stojí za to abychom si vyslechli jejich zkušenosti nám je nikdy neřeknou jací bychom měli být ani "já jsem ti to říkal" takový lidé budou na naší straně vždy, i když nám stokrát řeknou jednu a tu samou informaci, i když s námi nasdílí stejnou zkušenost a i když jí stokrát nevezmeme v úvahu. Lidé kteří opravdu vědí o čem je život, jsou si vědomi i toho, že některé věci prostě nejde vysvětlit ani tou nejlepší metodou, že někteří lidé prostě potřebují udělat chybu. BUĎME TAKOVÝMI LIDMI nemysleme si, že víme, jaký by měl někdo druhý být, protože často nevíme ani jací bychom měli být my sami. :-)

úterý 28. června 2016

Child abuse through overlove

Včera když jsem šla na metro, šla naproti mně rodinka s takovým tlustým chlapečkem, kterému mohlo být tak 12 let a maminka ho vedla za ruku. Asi před třemi měsíci jsem byla na jedné akci, kam maminka přivedla zhruba stejně starou dceru a oblékala jí kalhoty. Když sem pracovala v offparku, chodili tam rodiče, kteří diktovali svým dětem kam a jak mají dát nohu, ruku a kde a jak se mají chytnout.
Tito rodiče by pro své děti zemřeli, dýchali by za ně a nepochybuji o tom, že je neskonale milují. Zlo které jim však nevědomě působí je tak velké, že mě vždy bolí srdce, když nějakou takovou rodinu vidím (a málo jich není). Umělá závislost, kterou tito rodiče někdy i záměrně pěstují ve svých dětech aby je mohli ovládat je pro tyto děti jedem, který jim znemožňuje osamostatnit se, naučit se rozhodovat, učí je spoléhat se na někoho zvenčí místo na sebe a vkonečném důsledku jim bere to nejdůležitější - svobodu. Je samozřejmě složitější, časově i energeticky náročnější nechat dítě něco desetkrát pokazit, ale tento čas a tato investice se v budoucnu zněkolikanásobí zcela jistě. Nechat dítě spadnout a dívat se jak se zvedá, ve chvíli kdy jste nedaleko je tím největším darem co mu můžete dát. Bolí to, to je jasný, vůbec to není jednoduchý, ale vidět jak upadlo a nechat si později vyprávět proč, bez toho abyste ho soudili, či hůř bez toho abyste mu řekli "já sem ti to řikal/a", je pro něj stokrát větší lekce než týden školní docházky. Lidi padají a jednou spadnou vaše děti, když přitom nebudete a pokud nebudou vědět jak se bez vašich rad postavit na nohy, potom tam mohou zůstat ležet klidně i navždy. Vím že to zní od holky co nemá děti divně, ale od dcery, která tak byla vychovaná a její střet s realitou byl docela slušnou ledovou vodou do obličeje, už možná tak nemusí...
Neobouvejme svým dětem botičky, naučme je mít šikovné ručičky. Nedávejme svým dětem jíst sračky, naučme je vydělat si kačky. Neutírejme svým dětem zadeček, naše dítě není blbeček. Předávejme dětem zkušenosti, získají tak velkou míru samostatnosti. Nebojme se, že naše dítě je samostatné, pro život je to vemi podstatné. Naučme se svým dětem důvěřovat a jejich schopnosti jen velmi velmi nenápadně prověřovat.  Zjistíme-li že něco naše dítě nedělá dobře, namalujme mu to třeba modře. Zapomeňme na nadávky, jsou to v dětských životech jen zpomalující zastávky. Naučme se své děti motivovat, jejich dušičku to bude kultivovat. Chvalme je za každé koniny, zapomenou na to, že by měli dělat vylomeniny. Nerozumíme-li občas tomu jak se chovají, nenechme je ať se schovají, mluvme s nimi dlouze, důvod najdeme možná právě v jejich tiché pauze. Naučme se dětem věřit, raději než jejich výkonnost furt měřit. :-)

úterý 21. června 2016

Skutečně umíme žít v přítomnosti?

Jak snadná otázka, pomyslí si každý, jenomže ve chvíli kdy naše odpověď bez jediného zamyšlení zní "jasně" potom s největší pravděpodobností patříme do kategorie lidí, kteří to neumí. Přítomnost znamená každá jedna vteřina dělání všeho s naprosto uceleným vědomím a plným soustředěním. S naprosto dokonale uspořádanou myslí. Při čtení otázky znamená hlubokou koncentraci, zájem a vědomí o pocitech, které v nás daná otázka vyvolává. Být přítomný v okamžiku neznamená někde být a "užívat si to" znamená to být v dokonale uspořádané mysli, která je propojená s celým naším tělem. Být tady a teď přesně v tuhle chvíli znamená nečíst tento článek, protože při jeho čtení většina z nás zapomíná, že má nohy, ruce, že dýchá a vstupuje pouze do jedné z mnoha částí našeho bytí. Do naší neuspořádané mysli.

Naše mysl navíc neumí být ani pořádně přítomná. Naše mysl je pouze to, co jí řekne okolí, nebo naše minulá zkušenost. Naše mysl je často náš pán, který nás zcela ovládá. Jen se zamysleme nad tím kolikrát v životě jsme prostřednictvím mysli uvěřili, že jsme stejní, nebo podobní jako někdo druhý. Kolikrát v životě jsme si nechali namluvit, že na něco nemáme, že je lepší něco vzdát, že nejsme dost dobří a nebo naopak zbytečně uchlácholit velkými řečmi, že ta prestižní škola, práce, pozice či koníček, je stvořený právě a přesně pro nás. Tohle všechno se děje, hlavně proto že spěcháme se svými soudy, protože necháváme mysl aby rozhodovala za nás svou povrchní a ukvapenou analýzou, protože často ani nemáme možnost zastavit se v přítomném okamžiku a najít každý jeden pocit který každá jedna buňka v těle cítí. Aniž bychom si uvědomili, že není nikdo na světě, kdo by mohl definovat nás samé, necháváme se přirovnávat k bílým, černým, mužům, ženám a učíme se sžít s různými stereotypy. Jako například ten, že 30letá žena by měla mít rodinu, bez ohledu na to, jaké vnitřní pocity má ona sama, nechá se totálně rozhodit okolím, které její mysli vnutí myšlenku, že s ní není něco v pořádku. Černý chlapec si myslí, že nikdy nedosáhne tolik, co jeho bílý spolužák, protože "to tak prostě je". Jak ubohá a nepřítomná je občas naše mysl, kterou pod tíhou všeho co se snaží zpracovat, často ani nenapadne, že když neexistuje člověk se stejným otiskem prstu, není možné aby existoval člověk s totožným myšlením, cítěním, prožíváním, či životem. Komplexnost bytí je obrovská, možná nekonečná. Za celý svůj život nedokážeme poznat sami sebe, jak by se nám to tedy mohlo podařit u celé skupiny lidí, či jen u jediného člověka? Jak? Všichni jsme nekonečně jedineční. Neexistuje žádný historický, kulturní, rasový, genderový ani druhový vývoj, který by definoval jak se teď a tady zachováme.

https://pixabay.com/cs/tunisko-vlajka-otisk-prstu-zem%C4%9B-654165/
Samozřejmě, pokud necháme naplno projevit naší primitivní složku, naše primitivní genetické naprogramování a uvěříme okolí, že sme stejní jako někdo druhý, pokud podlehneme jednoduchosti soudů, které nám přehlcená mysl ukvapeně generuje, pak můžeme svou agresi omluvat tím, že sme černí, svou promiskuitu tím, že sme lovci, svou aroganci tím, že sme bílý a i svou neschopnost zaparkovat můžeme omluvit tím, že sme žena. Jenže... Znamená to, že jsme uvěřili někomu, kdo takovéhle stanovisko zaujal, znamená to, že jsme nějaké další bytosti dali možnost rozhodnout prostřednictvím naší mysli, kdo jsme  a jak se chováme, znamená to, že jsme nekriticky přijali nálepku něčeho, co nejsme ani z jednoho procenta. Ono je to jednoduché a rychlé. Myslet prostřednictvím povrchní analýzy a vynechat tu hlubší. Jenomže tím ztrácíme své právo žít v přítomnosti. Vzdáváme se přítomného okamžiku. V momentě kdy na někoho křičíme, nám naše mysl říká, to je v pohodě to mam po tátovi, namísto toho, aby jsme se prostřednictvím našich vnitřních pocitů dostali ke skutečnému problému, k tomu co v nás nutnost křičet vyvolalo, často voláme naší mysl aby honem vymyslela odpověď proč k danému chování došlo a my mohli jít naším životem dál. Není divu že potom stejně škatulkujeme uprchlíky, černochy, gaye, lesby, muslimy, araby, cikány, učitele, policajty, prodavačky, blondýny, dědky, babky, fotbalisty a podobně. Samozřejmě že to děláme, protože věčné pravidlo mysli je "podle sebe soudím tebe" a protože neumíme žít v přítomnosti, tím prostým kouzelným okamžikem každého jednoho dne, každé jedné hodiny, každé jedné minuty a vteřiny, protože jsme se naučili věčně utíkat, tak se neumíme nadechnout a vydechnout a cítit tu čistotu a lehkost bytí, ten zázrak všeho co děláme, protože neumíme mluvit o tom jak kouzelné je mít dvě nohy a jít si zaběhat, proto se snižujeme k povrchním hrám mysli a jsme schopní tvrdit, že ti uprchlíci jsou všichni stejní. Přitom by bylo o tolik lepší jít obejmout své blízké, kteří jsou teď a tady, než se rozčilovat na někoho, koho jsme nikdy v životě neviděli a s největší pravděpodobností nebudeme ani natolik šťastní, abychom jej uviděli a dostali možnost zjistit, jak moc jsme se okradli o přítomný okamžik v době kdy jsme řešili, člověka, jež je ve skutečnosti někým totálně jiným.


 Rizikem ale je, že i uprchlíci mají mysl a čím se mysli dá více prostoru tím, že utíká od přítomného okamžiku (a čím jsou horší podmínky k žití, tím častěji je mysl pánem všeho) tím více krmíme její složku "my" a každý jeden jedinec je potom ohrožen nálepkou, kterou mu jeho okolí připne. Mysl totiž ráda věří tomu co slyší, my se jí ale naštěstí můžeme naučit vypnout a třeba sedět vedle květiny a nemyslet, jen prostě být přítomný a nebo taky můžeme hladit své dítě, svého psa a nemyslet, jen si nekonečně užívat ten dotek, jako by byl úplně první a taky úplně poslední a co je nejkrásnější, můžeme to takhle dělat celý svůj život pokaždé s tím samým pocitem naplnění. Musíme ale nejprve dokázat umlčet naší nastartovanou, natěšenou a vystresovanou mysl a to chce trénink. A čím dříve začneme trénovat, tím dříve zjistíme, jak moc nám mysl celý život ubližovala. Ona totiž umí být skvělý sluha, ale velmi špatný pán, stejně tak jako peníze, po kterých sama často prahne. Mysl není přítomnost, mysl je jen a pouze minulost a budoucnost a ve chvíli kdy se rozhodneme žít v mysli, ztrácíme, přítomný okamžik. Mysl by nám měla sloužit jako úžasný nástroj, ale rozhodně by neměla definovat to, kdo jsme. Nadechněme se a vydechněme a pomalu zjišťujme, kolikrát denně si musíme říct "teď zrovna žiju, teď zrovna jdu, teď zrovna píšu, teď zrovna miluju" ono není snadné žít v přítomnosti. Když děláme něco co nás nebaví, mysl je jediným naším kamarádem,  protože vždycky velmi rychle umí přispěchat s odpovědí PROČ to či ono děláme. Jenomže to je program, který má nastavený, to je program na jehož vzniku jsme se my sami často podíleli tak zoufale málo, že nás celá ta nepřítomnost spolkla a my jsme ztratili cestu k sobě. Když přestaneme poslouchat mysl, která nám super rychle nachází super výmluvy, proč zrovna nejsme přítomní vedle našeho dítěte, které se s námi chce mazlit, které si s námi chce hrát "máme hodně práce přeci", tak stejně super rychle zjistíme jak mega povrchní a nepřítomný život žijeme. Život máme jen teď a tady, není v minulosti a není ani v budoucnosti. Pokud zrovna jsme v práci, hleďme si jí co nejvíc užít, pokud jsme zrovna doma, zapomeňme na práci, pokud jsme zrovna se psem, zapomeňme na manželku. Je to prosté existuje pouze naše jedna přítomnost bytí. Neexistuje žádné MY ani AŽ, existuje pouze TEĎ a TADY a pokud chcete zrovna teď jet na dovolenou jeďte, protože není nebezpečnější věcí na světě než ztráta přítomného okamžiku.

Ztrátu peněz vždy lze nahradit, ztrátu sebe ne. Pozor ale na půjčky, jejichž čerpání z vás dělá otroka nejen vaší mysli ale i mnoha lidí okolo vás (šéfů, úředníků, dětí...) A pokud prostě nemůžete svou mysl zastavit, pokud prostě ten kolotoč problémů a stresů nemůžete ze své hlavy dostat. Vyspěte se a potom si jdětě sednout na louku a soustřeďte se na to jak se nadechujete a vydechujete, protože možná právě tam zjistíte, že dovolená by byla jen útěkem, že na ní ve skutečnosti vůbec jet nepotřebujete, že ten motiv, není vnitřní, ale že to je zase jen a pouze další povrchní hra mysli. Že vás mnohem víc uspokojí vyřešit všechny ty nepříjemné věci, konfrontovat se se strachem, k terý prostou přítomností dokážete uvnitře sebe najít a říct mu "ahoj můj malý strachu, jsem tady s tebou, pojď obejmu tě, spolu to zvládnem". Zezačátku bude chodit hodně myšlenek a tak si je klidně pište. Uvidíte že čím déle to budete praktikovat tím, méně jich bude chodit. Jen prostý nádech a výdech. A pokud vám to nepřijde moc morbidní (což vážně neni) zdvihněte ruku a oceňte její pohyblivost, zahýbejte palcem u nohy a oceňte jeho schopnost hýbat se, lidé ochrnutí by nám mohli vyprávět jaké "MY máme štěstí"... zamyslete se také nad svými bolavými zády a pohlaďte je v myšlenkách, jako protože ony jsou ti nejlepší maséři na světě; pokud vás bolí hlava, zavřete oči a věnujte každý jeden nádech a každý jeden výdech bolesti, kterou máte. Ve chvíli, kdy najdeme sami sebe, svůj vlastní okamžik a svou výjimečnost bytí už se nám nikdy nestane, že řekneme, že někdo (kdokoli) je stejný jako někdo druhý. Už nikdy neuvěříme tomu, že to co nás definuje je naše tradice, místo narození, genetika, nebo historie, už navždy si budeme vědomi komplexnosti našeho bytí v přítomnosti, které se každou vteřinu tak brutálně mění, že není možné být zítra stejný, jako dnes a už vůbec není možné být stejný jako někdo další. Je možné být podobný a sdílet základní hodnoty totožné s jedním a s druhým ne, ale to nevychází z mysli, to je všechno definované naší jedinečností. Pokud vás tedy v nejbližší době někdo naštve, nebo vás něco nebude bavit, odejděte, nenechte jednat vaší mysl, ta není přítomná a často má tolik pocitů že jim sama nerozumí a tak se snaží uniknout zkratkovitým řešením (křikem, či agresí, spojenou s odsouzením).
https://pixabay.com/cs/mozek-mysl-v%C5%A1%C3%ADmavost-v%C4%9Bdom-vzh%C5%AFru-998993/
Přítomný okamžik  je o moc hlubší pocit, který nelze vidět hned. Takovým krásným příkladem je zážitek který mám z metra. Stála jsem naproti páru, sympatický chlápek , držel za překrásný zadeček neskutečně nádhernou slečnu. Já jsem stála naproti němu a on na mě nepřestával zírat. Byl v tu chvíli přítomný? Na první pohled by se mohlo zdát že ano, užíval si pohled na jinou holku, ale ve skutečnosti jen do své mysli zapisoval obrázek, jež je pro jeho život v přítomnosti naprosto nedůležitý. Naše mysl často utíká za něčím čemu se říká "co by, kdyby". Problém ale je, že tím nás okrádá o to čemu se říká "teď a tady" ten týpek tam jel, držel si svojí holku a namísto úžasného a nekonečného pocitu její jedinečné přítomnosti myslel na to, jak by vohnul ještě jednu... Znám ten pocit, je super, ve chvíli kdy sme na něj zvyklí a nic jiného neznáme, ale ve chvíli kdy objevíme krásu komplexnosti, namísto jednoduchosti povrchnosti, už navždy se staneme pánem své přítomnosti a věřte tomu nebo ne, neznám krásnější pocit....
Zanechte na chvíli práce, na deset minut si sedněte a soustřeďte se pouze na nádech a výdech vzduchu, který do našeho těla bez přestání proudí, dejme velkou váhu osvěžení, které nám každý jeden nádech přináší a oceňme přítomnost tady a teď oceňme to, co MÁME, protože toho je obrovská spousta. Uvidíte, že potom vás i nezábavné začne bavit, protože najednou začnete nacházet cesty, jak to udělat zábavnější. Nemysleme si ale že mysl je nepřítel, ona je přítel, jen ve chvíli kdy způsobuje někomu dalšímu bolest a nebo nás odvádí od života a nebo nám nedává dostatečný prostor užít si přítomnou vteřinu, je potřeba ji umět vypnout a to vyžaduje hodiny a hodiny tréninku :-)

Pro více info knížka  Peace of mind :-)

sobota 18. června 2016

Markétka

Jedna má kamarádka, se kterou se znám ještě ze své nejpankovější životní éry (prváku mé první střední školy) žije v kousíček za Prahou a s ní jako s jedinou se scházíme docela pravidelně.
Je to úžasný člověk, který je celý život na všechny ve svém okolí tak strašně hodný, že sem jí v minulosti vůbec nedokázala chápat. 
Už první rok kdy jsme spolu chodily ven (bylo nám 15) jí celá naše parta moc nerozuměla, protože Markétka byla často vážná a neměla všechno tak u píči jako my. Naopak rozdávala se pro ostatní. Často jí to dost vyčerpalo a to my jsme fakt moc neznali, takže sme jí logicky nedokázali pochopit. Markétka byla vždycky hodná i na lidi, kteří to absolutně nedokázali ocenit a tak se někdy stalo že najednou už neměla sílu, protože nebyl nikdo kdo by se rozdával pro ní, nikdo kdo by její dobro viděl a tak to občas na všechny vykřičela a my jsme se tomu potom smáli, protože jsme nechápali „co hrotí“. Po úspěšné maturitě začala studovat vysokou školu a pokaždé když sme se viděly, byl po jejím boku nějaký borec, který její lásky zneužíval. Neznám člověka, který by byl v dávání lásky, pochopení a odpuštění tolik vytrvalý jako právě Markétka. Neharmonie v dávání a braní se ale na chvíli občas odrážela na její pozitivitě a tak se často stalo, že mi volala a já jsem měla hodně svých problémů a věděla jsem že neunesu ani jednu jedinou negativní myšlenku a rozhodla jsem se jí nezvednout telefon. Ona přitom často nechtěla nic víc než si se mnou popovídat. Markétka nikdy nepotřebovala radit, objímat ani litovat, vždycky si dokázala poradit, jen občas potřebovala vyslechnout, obejmout a mít vedle sebe někoho, kdo skutečně věnuje alespoň desetinu úsilí, které věnuje světu ona do toho, aby porozuměl jejím pocitům. Já jsem to však neviděla a vždycky když už sem jí telefon teda vzala, nebo se s ní sešla, snažila sem se jí nějak poradit nebo pomoct; třeba takhle: „Markét ale ty nemůžeš bejt prostě na všechny takhle hodná, lidi sou svině, vždycky Tě jenom využijou“ a nebo takhle „tak se na něj vyser stejně je to dement“ a nebo takhle „markét kluci potřebujou aby holka byla trošku svině“ a na tuhle poslední vetu mi Markétka často odpověděla „ale já neumím bejt svině“ „no tak se to nauč, to není težký“ ale proč? Já nechci. Já nechci vedle sebe někoho před kym si budu muset pořád na něco hrát... No přišla mi tenkrát, v době mé ignorantské éry, kdy sem střídala frajery jako ponožky a myslela sem si,že sem středobodem vesmíru, jako totální blázen, nebo přinejmenším fakt divná. Já sem nedokázala vidět, že lidi sou hodný, protože sem je soudila podle sebe, takže mi přišlo fakt hodně nenormální, že jim někdo chtěl věřit. Miluju své období, kdy sem si myslela že strašně dobře, vlastně nejlíp ze všeho vím co je normální :D :D :D Na tuhle myšlenku mi zase přivedl můj šéf, vlastně teprve před nedávnem, už v době mého neignorantsví díky němu (díky Pavle ) se mi to všechno tak nějak hezky propojilo  Po x letech se konečně ale tak strašně krásně a intenzivně ukázalo, jak moc divné bylo naopak myslet si to, co sem si myslela já. Ta holka se pevně držela své cesty, svých hodnot a nebála se bojovat za pravdu, lásku, důvěru, úctu a dobro, držela se odpovědnosti za své jednání. Odmítla si na cokoli hrát, přetvařovat se, či někomu něco dokazovat a i přesto že jí několikrát život srazil na kolena, nikdy nepřestala věřit svému vnitřnímu hlasu, který ji vedl cestou pravdy a upřímné lásky, nikdy neuvěřila kecům povrchních sviní, jejichž jediným životním úspěchem je každý týden pomluvit, či rozeštvat co nejvíce lidí, že povrchnost je jedinou cestou k úspěchu. Je to teprve pár dní co Markétky šéfa, který byl jeden z těch zmrdů, co využili její nadčasové povahy, propustili na „neplacenou dovolenou“. Ten člověk podle všeho ojebával všechny a všechno okolo sebe, včetně své práce a manželky (takže pracovní i osobní život, v rámci čehož zneužil spousty nevinných lidí, včetně těch nejčistších) Markétka teď bydlí v nádherném bytečku na ještě nádhernějším místě, k dispozici má služební auto, má naprosto úžasné a dokonalé psíky, jezdí za SVÝM koníkem a život si začala svou těžce vydřenou sebedůvěrou řídit přesně tak, jak chce pouze a jen ona sama. Naučila se nepouštět si do svého života lidi co za to nestojí, ale nikdy se nevzdala odhodlání milovat, důvěřovat, naslouchat, pomáhat a odpouštět. S největší pravděpodobností svou pílí a pevným rozhodnutím nepodřídit se tomu všemu svinstvu a důvěrou v to, že dobro prostě existuje, přebere v blízké době místo člověka, kterej se naučil jak být svině. Podle mého názoru je tohle vítězství teprve začátkem cesty, která se Markétce díky tomu, jak celý život žila otevírá a já Markétko moje „divná“, smekám, protože ses stala první obyvatelkou Nového světa dávno předtím než já jsem vůbec zjistila, že existuje…  Klaním se před tebou a děkuji Ti za to, žes to nevzdala a stala ses tak pro mě inspirací a důkazem toho, že mít otevřené srdce sice občas bolí, ale že to je to nejlepší rozhodnutí, jaké může člověk do svého života pustit. 

středa 15. června 2016

žárlivost a zlo přichází s bolestí našich srdcí

Často se nám v životě stane že nám někdo nevěří, že nás někdo podceňuje, že nám někdo nenaslouchá; nic z toho nevadí, pokud věříme sami sobě a víme že se nad tím můžeme pousmát a udělat to stejně ať už je to cokoli. Špatné, bolestivé a nebezpečné jsou ale chvíle, kdy vedle nás stojí někdo kdo nám říká "mě můžeš věřit, já mám s tímhle zkušenosti, tohle sem zažil/a a nebo na mě se můžeš spolehnout, já jsem tady pro tebe" ty nejnebezpečnější věty, jež ve chvílích kdy je vyslovíme a nemyslíme vážně mohou zranit a zasadit v člověku semínko zla. 
Buďme opatrní při navazování důvěrných vztahů a ještě opatrnější jako rodiče našich dětí, či jako dospělí mající vliv na důvěřivé děti. Buďme si vědomi síly slova a obrovské škody, které může napáchat slib že budete naslouchat a rozumět člověku, na němž vám ve vašem srdci nezbývá místo. 

Žádné zlo si na tento svět nepřinášíme ve chvíli kdy se narodíme. Úplně všechno přichází z venku. Nedůvěra je založena na nepochopení a nedostatku lásky, žárlivost na zranění jež v našich srdcích zůstává z nepochopení; a strach, nedůvěra a nenávist jsou založeny na tomhle všem a rostou společně se znovu otevíráním nezhojených ran. Pokud nevíme jistě jak odpovědět NASLOUCHEJME, OBJÍMEJME, PTEJME SE, snažme se ROZUMĚT a v závěru namísto zjednodušeného řešení nabídněme svůj obdiv a dodejme kuráž. Nabídněme svůj pohled na věc, své zkušenosti a pokud se nám žádných nedostává MLČME. Druhý často zná odpověď mnohem lépe než my i když vypadá úplně ztracený ve chvíli, kdy nás žádá o radu. 

dogma naší evoluce, start další revoluce? :-)

otroctví, války, školní docházka, volební právo žen, homosexualita... no s velkou pravděpodobností jednou skutečně byla doba, kdy chtít tohle změnit znamenalo mnohem větší riziko, než nepochopení, pohrdavý pohled, nebo pár nadávek. I přesto tohle pro nás, kdo žijeme v evropě, naši předci vydobyli a rozhodně to nebyla chyba.
Navzdory tomu že tohle všichni víme, se stále setkáváme s dogmaty jako je "odsouzení každé civilizace k zániku" :D Lidé kteří tohle tvrdí, mají na mysli evropany a bojí se často asiatů, muslimů, černochů a nově se podařilo vytvořit další úžasnou kategorii "uprchlíků". Dalším super dogmatem je - "vždycky tady byla nenávist, lidé potřebují nenávidět". No velmi pozitivní; nedivím se, že se ročně sní miliony antidepresiv (s obrovskou marží - tzn. že ten kdo to prodává to musí nějak umět prodat že jo a jak líp prodat antidepresiva, než vám namluvit že se máte fakt na píču?).
Evropané nejsou odsouzení k zániku, naopak každý jeden z nás je tady proto, aby co nejefektivněji, nejzábavněji a pro sebe hlavně co nejuspokojivěji šířil to úžasné co tady pro nás je k dispozici v podobě svobody, znalostí, informací a zkušeností. 
http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/detska-prace-ocima-ceskych-fotografek/r~i:gallery:23565/r~i:photo:429029/
Evolucí 21. století je přetvoření světa lži na svět pravdy, lásky, důvěry, bezpečí, tolerance, respektu a pohody. Evropanům narozeným do této dokonalé a bezpečné části planety už chybí jen přestat se bát lásky, začít věřit sami v sebe, přestat si myslet že někdo jiný ví lépe než my sami co je pro nás dobré a přestat si to samé myslet sami o druhých.
Ruku v ruce s tím je potřebné přestat věřit tomu, že se ropa do auta, čokoláda do obchodu, nebo maso do krabice dostane samo. Je potřeba začít se dívat pod povrch a přestat být jednoduchou loutkou diktátorů v podobě businessmanů. Mělo by být naší radostí přestat věřit tomu, že kvůli našemu přežití je potřeba ubližovat ostatním obyvatelům naší planety. 
http://www.goveg.cz/content.php?action=show-site&id=192&language=1

Věřím tomu, že řezník, zaměstnanec na jatkách či farmář, který dělá svou práci má často vnitřní motivaci a pocit, že jeho práce dává smysl, ale jsem si jistá, že je to jen proto, že není ochoten otevřít své srdce všem okolnostem, že otupěl vůči bolesti zvířete, že zakryl část svého srdce rouškou ignorance a že bere život živočicha, jako podřadnou součást, že zvíře bere jako nedůležitou komoditu důležitou proto, aby dostal peníze, protože si v sobě uchovává bubáka, že bez peněz je nikdo. Pro takového člověka bude těžké najít odvahu otevřít oči a zjistit, že jeho svoboda není ukryta v krvi jiného. Není těžké opustit staré a začít s novým, jediné co je jen potřeba je nebát se neuspět, ale bát se nepokusit se.

Žijeme totiž jen teď a tady, ne v minulosti a dokonce nežijeme ani v budoucnosti. To co skutečně máme je jen teď a tady a můžeme si toho vážit a cítit, že je to správné a nebo to můžeme nenávidět a v myšlenkách před tím utíkat. 

Nenávisti. žárlivosti, nasranosti a soudů není třeba, vím to, protože sem asi od 12ti let byla nasraná na celý svět. Rozhodnutí tu nasranost opustit a začít se věnovat něčemu co sice není jednoduché, ale dá se řešit lépe než větou "je to v prdeli, je to na hovno, je to v píči, to je kokot, to je kráva, je fakt divnej, to je fakt magor, dělá to schválně, určitě mě podvádí, to nejde, nenávidím to/ho/ji/je..." to bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě. Nadávat a soudit bylo sice easy jak sviň, ale ta věčná nasranost a věčné vidění toho co bylo špatně bylo beztak energeticky stejně náročný a neřešilo absolutně nic.

Nyní namísto toho, co je hnusné hledám to co je hezké a namísto toho co se mi nepovedlo se soustředím na to co se mi daří, namísto nedokonalostí v lidech a okolnostech kolem sebe hledám to krásné co je v každé vteřině ukryté. Učím se ze svých chyb ale v mysli se nevracím k nim, ale k tomu co sem se díky nim naučila. Prostě sem se stala obyvatelem Nového světa.

Každý z nás je sám o sobě energií, proto nemůžeme být šťastní při nic nedělání, stejně tak ale nemůžeme být šťastní při investování energie do něčeho co nám nedává smysl. Je potřeba najít něco co nás bude motivovat, uspokojovat, nutit se vzdělávat, usmívat se a občas padnout na hubu a říct si potřebuju pauzu. Pro někoho to je psaní úžasně dokonalých kódů, pro někoho malování obrázků, pro někoho skládání písní, pro někoho psaní textů, pro jiného zase učení dětí ve škole, je to úplně jedno co to je; ten pocit který je uvnitř nás, který říká JO TOHLE MÁ SMYSL; ne kvůli penězům, ne kvůli dovolené, ne kvůli manželce, ne kvůli dětem, ne kvůli šéfovi, ale KVŮLI NÁM SAMÝM to je ta stále skloňovaná svoboda, kterou lze umocnit pocitem, že nikdo další kvůli našemu životu nepřichází o ten svůj. Na nikom jiném nikdy nezáleželo a nezáleží více, než na mysli, jež je v našem těle, jež ovládá naší duši a na tom, zda je naše mysl v harmonii s naším srdcem, zda se navzájem dokáží vystát.

Konec otroctví a vykořisťování lidí ale i zvířat, se stane vedlejším účinkem harmonie, kterou najdeme uvnitř sebe. Pojďme začít tak, že se přestaneme bát cítit to samé nad psím stehnem, jako nad tím kuřecím, pojďme se přestat bát nad hovězí kýtou cítit to samé jako nad tou koňskou, protože je to to samé. Pojďme přestat zavírat oči před původem čokolády a tím co lijeme do našeho auta. Pojďme se věnovat další kapce ignorance bránící našim srdcím se zcela probudit a uvidíme jak velký dopad to bude mít. Uvidíme, že i ten malý krůček, který se každý den rozhodneme udělat tím, že neublížíme sami žádné živé bytosti bude mít v konečném důsledku obrovský dopad na ukončení zla úplně všude na světě. THE ONLY WAY TO ACHIEVE IMPOSSIBLE IS TO BELIEVE IT IS POSSIBLE.

Dogma, že zlo tady musí být proto, aby bylo dobro odkazující se na JingJang je stejně nesmyslné jako to, že musíme jíst maso abychom přežili. Jen my sami jsme strůjcem toho co JE, jen my sami určujeme zda je zlo potřeba či ne, neexistuje žádná vyšší síla která by mohla rozhodovat byť jen za jednoho z nás.

Učme své děti samostatně myslet, naučme je DÍVAT SE, naučme je CÍTIT, naučme je odpovědnosti za JEJICH životy, přetaňme je nutit být na nás závislí a zcela jistě se ještě za našeho života dočkáme dokonalé rEVOLUCE:-)

pondělí 13. června 2016

Veganství

"tvoje mamka nakonec bude ráda, že spolu nejsme, protože ve mě vidí člena nějaké sekty" "ale vegani jsou sekta" ... Znovu se mi svírá srdce, znovu se mi chce zvracet, znovu ten pocit naprostého nepochopení, znovu ta bodavá bolest v mém srdci. A tak jen otáčím hlavu a dívám se ven z okýnka. Argument ale pokračuje. "Já jsem členem jedné skupiny, kterou si lajkla, říkal sem si že se alespoň něco dozvím a když tam čteš ty komentáře. To prostě je sektářství. Jeden člověk se tam rozčiluje na člověka který jí maso větou - co tady dělá ten masožrout mezi NÁMI?"
Oba dva jsme bývalí  pankáči oba víme co je anarchie ptám se tedy "znáš web síť revolučních buněk?" "ne neznám" "no já jo, je tam návod pro anarchisty, jak vyrobit výbušninu. Je to extremistická skupina  lidí "bojujících" za anarchii, to ale neznamená, že ty sdílíš jejich radikální názory tím, že máš rád pank"
Veganství není sektářství. Ano sou mezi vegany lidé kteří dělají dobrou věc a cítí se strašně sami a ztracení a tak začali nenávidět, ale to je všechno nedostatkem lásky a pochopení. Veganství je především o respektu ke všemu živému, o lásce k planetě zemi o toleranci a touze žít a nechat žít. Nic víc, není to nic co by mělo vzbuzovat odpor, není to nic co by v lidech mělo vzbuzovat nenávist, nic co by bylo extremistické či odsouzení hodné. 

neděle 12. června 2016

s otevřeným srdcem nelze žít s ignorantem

život bez lásky je velmi smutným děním, které je pro mnoho a mnoho dětí v dnešní společnosti realitou. Život bez lásky vede k naprostému individualismu, který vidíme u některých živočichů v přírodě a dnes často i u lidí. Není to špatné, ve chvíli, kdy jsme silní a rozhodnutí, že tento život je pro nás tím, ve kterém jsme šťastní je to úžasné a pro další rozvoj, naprosto ideální. Avšak mít okolo sebe stále přítomné druhy, kteří rozumí našim náladám, kteří s námi jsou když nám není do smíchu; druhy, kteří rozumí každému našemu gestu, pohledu; druhy, kteří vědí kdy potřebujeme rozesmát a kdy pohladit; druhy kteří si nemyslí že znají naší cestu lépe než my  a tedy nám ji neurčují, naopak podporují nás v ní i když si nemyslí, že je správná; druhy, kteří přijdou když na takové cestě upadneme a řeknou "to bude v pohodě" ne "já sem ti to říkal" přijdou aby nám pomohli se zvednout, abychom mohli na té samé cestě pokračovat co nejdříve budeme-li chtít, to je místo které na 100 % podporuje náš potenciál a dává nám šanci namísto individualismu rozvíjet lásku, cit a harmonii, dává nám šanci být svobodný a milován, dává nám vše co tento svět nabízí.

Velká většina lidí nežije bohužel ani jedním z těchto způsobů. Většina z nás si dobrovolně volí tu nejhorší variantu a tou je život s druhem a přesto sám. Často si vybereme druha, protože všichni už ho mají a my bychom měli taky, nebo proto, že zrovna tento sedí do rámečku, který pro nás vyrobily ostatní druhové, třeba z rodiny. Takovým druhům je často úplně jedno jsme-li smutní; naopak, náš smutek jim přijde směšný a zbytečný a nezdráhají se nám to říct. Taková volba způsobuje utrpení a narodí-li se do takovéhoto vztahu dítě, pak je velmi velká pravděpodobnost, že lásku dostane jen tehdy bude-li se to jeho rodičům hodit a bude-li to vyhovovat vnějším podmínkám, nikoli tehdy bude-li to potřebovat. Pokud náš partner necítí, když jsme smutní, pokud mu to řekneme a on odpoví větou "ale já..." zamysleme se nad tím, zda nebude první varianta méně bolestivá a naděje na lásku, harmonii, souznění a pochopení o moc větší, zda nebude lepší nemít dítě, než vychovat pouze další loutku perfektně sedící do konzumu a materialismu nad kterým stále visí rouška nenávisti a hrozby válek a utrpení.

středa 8. června 2016

Byznys

Média zapoměla zmínit že okolo 20 000 dětí dneska zemřelo protože jsme jejich jídlo dali do továrny uvězněným zvířatům."





Mainstreamová média, billboardy, reklamy, komerční videoklipy, to všechno je vytvářené pro byznys a byznys bere naší svobodu, ubližuje nevinným a ničí naší planetu. Chce se mi blejt ze slova byznys. Pablo Escobar taky dělal byznys a včera o něm byla v médiích obrovská reportáž, prej měl obchodní talent... Mainstreamová média se nám snaží namluvit, že potřebujeme dělat práci co nás nebaví a mysleli si že si potřebujeme kupovat věci, které vůbec nechceme. Peníze a věci, telefony, oblečení, auta, velké baráky, nic z toho vskutku není cestou ke štěstí a naplnění, pokud cesta kterou je získáme nedává naším srdcím vůbec žádný smysl a pokud je za její výrobou byť jen jediná bytost, která nebyla svobodná ve chvíli, kdy se na výrobě té věci podílela. Pablo Eskobar možná byl ve svém ignorantsví vysmátý a měl všechno u píči, ale to není štěstí. Štěstí je, když vás někdo obejme a znamená to pro vás celý svět, štěstí je když se na vás někdo podívá a vy cítíte že právě teď vás miluje. Štěstí je vědět, že i tahle vteřina je vzácná, štěstí je pohladit svého psa se stejným potěšením, jako bychom ho hladili poprvé a naposledy v životě a pohladit ho se stejným pocitem nekonečněkrát, štěstí je rozumět svým blízkým a vážit si každého okamžiku, vážit si blízkosti jiných, štěstí je vážit si sám sebe, štěstí je prohlížet si fotky a vědět že tam ty okamžiky na nich sme si naplno užili, ne vidět je a říct si "ty jo ani nevím že sem tam byl", štěstí je neškodit, štěstí je respektovat a být ve své nekonečné individualitě respektován a to především sám sebou. Štěstí je úplně cokoli, štěstí je jednoduché, štěstí je všechno kolem nás i smůla kterou si myslíme že zrovna máme by mohla být pro někoho štěstím. Žijme ale neubližujme jiným. Peníze v dnešní společnosti znamenají jistou svobodu, ale dají se vydělat i jinak než tím, že kvůli našemu výdělku bude někdo jiný trpět. Je jen na nás samotných komu dáme své peníze a za co, je jen na nás samotných pro koho budeme pracovat a proč. Nezadlužujme se bankám dokud nevíme co skutečně chceme, protože potom se stáváme loutkou systému, stáváme se konzumem konzumu. Nepřestávejme hledat cesty a pracovat na sobě. Nevěřme reklamám a marketingovým kecům vždyť takovéto obázky jsou výsměchem nám všem.



Ten řetězec může přispět sám nějakou částkou na to konto, pokud chce skutečně pomoci. Může dodávat lidem přebytečné jídlo i potraviny s prošlou záruční lhůtou, kterým velmi často vůbec nic není. Nemusí v ruce držet nohu mrtvého zvířete aby ukázal jak obžerství "pomáhá".


Jenže on nechce, chce jen vzbudit zdání, že on je ten etický v době "krize". A ta máma od jogurtu? To je totálně totální hovno "moje máma byla kráva, jinak to ani nemůže být nebyl bych totiž opravdový" a jaký bys teda byl? Co znamená v tomto kontextu opravdový? Jak se nám může billboard snažit říct co je opravdový? Je opravdový vzít tele od mámy aby sme měli na stole "opravdový jogurt v plastovém kelímku?"




Vážně chceme v takovém "opravdovém" světě žít své "šťastné" životy...?


Včera mi paní u které bydlíme po tom co nabourala a rozbila si světlo na větu "tak Vám přeji ať je brzy všechno lepší" odpověděla: "Lepší, lepší už to nebude" nevěděla jsem moc co říct a tak sem se zeptala "jak to?" a ona mi odvětila velmi moudrou větou "no jako tohle bude lepší, ale potom zase přijde něco jiného, to je život, to je zákon, tak to prostě je. No tak se mějte hezky, hezký den"
Ano zákon života je, že se kolem nás neustále objevují věci které nám nejsou příjemné, nabourat auto je zcela jistě nepříjemná situace, ale lze to nechat opravit a užít si pocit, že sme to spravili a nebo se lze vinit z toho že sme příliš starý a že máme v životě smůlu, nebo vinit ostatní a nebo litovat "zbytečných peněz" které musíme vynaložit na opravu a mluvit o tom do doby než přijde jiný problém. Lze vinit mě z toho, že ukazuji strašné fotky a nebo lze nekupovat ty strašné výrobky. Brát situace jako fakta, respektovat a ctít pravdu, ať je jakkoli krutá, hledat řešení a jít hned dál to je život. Neexistuje zákon, který bychom nemohli změnit. Paní má obrovskou pravdu že vždy bude nějaký další problém. Proto je potřeba na 100 % vnímat každou jedinou vteřinu kdy sme v práci, doma, venku, nebo ve sklepě. Je třeba být přítomný přesně tam kde sme a řešit jen to co máme, právě teď a právě tady, to je totiž opravdový. Paní má rozbité auto, asi se tomu nebude smát, ale když už dopředu ví, že hned jak ho opraví bude další problém, potom si ho až bude spravený zase moc neužije a zcela jistě nebude ani vděčná člověku, který věnuje svůj čas tomu, aby jí ho opravil, bude to brát jako samozřejmost, ne jako štěstí. Protože není naučená vidět štěstí. Je však životem kterým prošla naučená předem predikovat problém, který ještě není. Žádný peníze nám nepřinesou uspokojení. Ale když se problémy naučíme vnímat tak, že prostě sou a sou součástí našeho života, naučíme se je mít rádi a oceníme svou vlastní dovednost je řešit, potom se i problémy mohou stát naší radostí, naším štěstím, naším každodenním vítězstvím. Není pravda že úspěšný člověk = bohatý člověk. Bohatý člověk = šťastný člověk. Peníze pokud v naší společnosti ještě musejí být, jsou potom vedlejším produktem, který má přijít za naší snahu, za výdej naší energie, ale měli bychom si opravdu dávat pozor kam naší energii investujeme a zda to má doopravdy smysl. Je potřeba pouze přestat věřit, že nás někdo jiný, nebo něco jiného, udělá šťastnými. Jen tak přestane být život probém. Jen tak přestaneme podléhat manipulacím ostatních, jen tak přestaneme brát opravdovost hyenistických korporací vážně a uvěříme, že svůj vlastní život máme jen my ve svých rukou a že jen naše VLASTNÍ rozhodnutí a naše vlastní vteřiny v životě jsou OPRAVDOVÝ.

Zdroje obrázků:
http://mam.ihned.cz/marketing/c1-65280220-moje-mama-byla-krava-hlasa-nova-kampan-jogurtu-hollandia
http://magazin.aktualne.cz/cesi-jsou-nejvetsi-plytvaci-s-potravinami-v-evrope-tretinu-n/r~696492ac8f7c11e5bc8c002590604f2e/
http://igelit.net/index.php?mn_page=18
https://www.globus.cz/nabidka/reznictvi.html

úterý 7. června 2016

Komunikace III

Na základě informací, které se ke mě dostaly už prostě nemůžu jíst maso. Ještě před nedávnem, možná ještě před víkendem sem si myslela, stejně jako všichni kolem mě, že je to jenom nějaká chvilková přecitlivělost, jíž se říká dospělost, ale po shlédnutí videa Jamese se mi to jenom tak nějak poskládalo a došlo mi, že není lepší cesty jíž se vydat. Že není jiná cesta jak přestat zneužívat naší planetu než stát se veganem
Bohužel člověk který je tím zasažen přímo je Petr. V situaci kdy sama pořádně nevím co se děje, on stojí vedle mě. Je se mnou často a sleduje od začátku tuhle mojí změnu. Z milovníka masa sem se stala holkou která prosí o to aby si v její přítomnosti nedělal legraci z veganů a vegetariánů. Je to pro něho zcela přirozeně nepochopitelné úplně stejně jako by bylo pro mě ještě před rokem. Jediná možnost jak tohle vyřešit a neztratit se v tom je komunikace.

Včera sme šli v obchodním domě kolem stánku s chlazenými rybami, já sem odvrátila pohled a ve chvíli kdy to Petr viděl zamlaskal aby vyjádřil jak by si jednu z těch ryb dal. Já sem ho poprosila aby to už nedělal, on mi odvětil nevybíravím tónem že se mnou není žádná sranda. Samozřejmě se mi to dotklo, ale hned sem si vzpoměla na Jamese a na jeho příběh s farmáři a začala sem vysvětlovat. "Péťo co je na tom vtipného? Čemu se mám smát" když tato otázka zůstala bez odpovědi skryta za pohrdavě odvráceným pohledem zeptala sem se jinak "Péťo prosím tě můžeš mi říct co je vtipného na tom mlaskat, když jdeš kolem těla mrtvé ryby?"
"OO bože, prosím tě nenazývej to takto!!!" "proč ne, vždyť je to pravda, je to tělo mrtvý ryby, jak tomu mám jinak říkat?" "seš nechutná" odešel za kasy a když sem k němu přišla řekl "proč prostě nemůžeš bejt normální? proč musíš všechno takhle řešit?" "péťo já to neřeším, jen sem tě poprosila, abys nemlaskal, když se mnou jdeš kolem těla mrtvý ryby, co je na tom špatného?" "to není mrtvá ryba, je to filet z ryby, normální filet z ryby do prdele, nazývej věci pravými jmény" "ale Péťo... Ten normální filet je přeci z mrtvý ryby, přesně tak jak to říkám, vždyť to nazývám tak jak to JE" "No a co tak je, no a co, je dobrej, mě chutná, tak mi ho prosim tě neznechucuj, buď tak hodná" "já ti ho ale přeci neznechucuju, jen sem řekla, že je to tělo mrtvý ryby, to je pravda, nic víc..." No dohadovali a jsme se ještě docela dlouho, venku na parkovišti jsme po sobě křičeli tolik ažse na nás lidi otáčeli, protože i navzdory Jamesovo videu a intenzivní práci sama sa sobě mám stále v sebeovládání velké mezery. Nakonec jsem sem ho ale objala, přes to, že mohe ego křičelo "ne ne ne, hlavně neustupuj, podařilo se mi ho umlčet, překročit jeho manipulaci a obejmout člověka, který byl zdrojem této neshody, člověka, která ta celá situace rozhodila víc než mě a já sem si vybavila samu sebe před měsícem, když sem jedla snck wrap z McDonalds a tenkrát ještě ignorantský pronesla "tak já pořád doufam, že v tohmle toho masa zase tolik neni" Péťa se na mě podíval a řekl mi jak se věci mají a že tam prostě to kuře je. Já sem se na "něho" strašně naštvala, začala sem na něho křičet ať mi to neříká, proč mi to říká, když ví jak to teď mám, že je sobec a že nechci přestat jíst maso, že na to nemám peníze a že je to težký a tak podobně. Bože jak moc se mi tahle situace připoměla zrovna v tu chvíli. Musela sem ho obejmout, protože sem cítila že prožívá něco podobného, že ve skutečnosti a v hloubi duše vlastně vůbec nekřičí na mě, že se jen snaží utéct z nepříjemné situace a tohle je ta jediná cesta kterou si myslí, že to jde.
Potom sme jeli domu a šli se projít s Tracy. Mezitím někdy sem mu řekla o svém tátovi, který mi napsal, že má šedý zákal a že když si nepospíším s mgr titulem, že už ho nejspíš neuvidí. To zůstalo bez reakce. Nevím, jestli mluvím špatně a má neschopnost projevovat emoce v komunikaci zapříčinila to, že se na mě potom co sem mu to řekla ani nepodíval, ale nějak mi to v tu chvíli bylo úplně jedno. Když sme ale šli do schodů a já sem mu říkala, že je pro mě těžké lidem věřit, protože sem nikdy nikomu v životě nevěřila (táta mi celý život lhal a lže ještě stále, jenže ne proto že by byl zlý, ale protože ho zkurvil tenhle zkurvenej systém, jako mnoho z nás) tak to neposlouchal, stáhnul si kalhoty a ukázal mi holý zadek. Myslel to ze srandy, protože mu padaly kalhoty  a já bych se tomu normálně zasmála, jenže mam krámy :D a sem tak nějak vůbec dost senzitivní od tý doby, co nejim těla zavražděných zvířat a tak sem tam zůstala stát a zeptala se proč. On opět nasadil svůj arogantní výraz (možná obranný, nevím) a po krátké hádce odešel. nepřišlo mu na tom nic divné.
No a já sem hodinu seděla venku a dívala se na hvězdy, potom sem přišla domu, přečetla si článek o dětském otroku v Turecku a šla si lehnout. Po chvilce sme se zase začali dohadovat a já sem mu řekla že jediné, co bych si přála bylo aby se mi omluvil, že mi tím prostě urazil a znehodnotil tím mé sdělení, že je to neuctivé gesto, nic víc. On mi řekl, že bych se měla omluvit já jemu, za to že to tak beru a to už mě po tom celým dni totálně vyndalo. Strávila sem tak dvě hodiny na zemi na záchodě schoulená do klubíčka, přikrytá ručníkama v záchvatu totálního pláče. Potřebovalo to všechno ven. Teď je mi už skvěle. Sem trošku unavená, ale připravená na další úžesnej den mého života. Péťa mi neodepsal na to že ho miluju a mám takový pocit, že zvažuje, zda má náš vztah cenu. Jen doufám že o radu nepožádá nějakého salámistu, který ho utvrdí v tom, že nejíst maso a nevyužívat zvířata je extrémismus, ale že se poradí spíš s někým kdo mu řekne, vždyť podle toho co říkáš má srdce, tak je dejte společně dohromady a uvidíš že vám bude krásně, protože tvoje srdce je stejně úžasné jako to její.
Já se vysvětlovat snažím, jeho to stresuje a já se mu nedivím, věřím ale že základní lidské hodnoty a láska kterou v sobě každý máme vyhraje nad egem a myšlením, které ego moc rádo krmí a  že komunikace bude prostředkem díky kterému nakonec dojdeme ke společnému porozumění a totálnímu souznění. MILUJU TĚ PÉŤO.

pondělí 6. června 2016

Vždycky to tak bylo

Prosím tě neměň evoluci tak rychle. Jak významná věta od člověka, který je rád za to, že se za tři roky vůbec nezměnil. Vždyť já neměním evoluci. Achjo, jak jen mu to říct. :(
Díky tomu že konečně mám potřebné informace už nemusím zneužívat nevinnosti ostatních tvorů na naší planetě a díky tomu, že mám srdce mohu konečně cítit každé jedno pohlazení, které buď dostanu a nebo dám. To není evoluce, to je touha ŽÍT a nechat žít... 
Díky tomu, že sem konečně pochopila významnost masového vraždění zvířat sem poprvé v životě pocítila proti čemu vlastně od 13 let bojuju. Nejsou to až tak učitelky a autority jako celý tento systém založený na vykořisťování ostatních. Jenom díky tomu, že existují hrdí vegani jako je James Aspey, kteří se nebojí postavit, podpořit a inspirovat ostatní obyvatele naší planety teď už konečně vím, že neexistuje možnost jak si někoho nebo něco přivlastnit jen pro svůj vlastní užitek a těšit se z toho déle než pár okamžiků. Díky lidem jako je James, Jordan Lee, nebo dokumentu jako je "pozemšťané vítejte na planetě zemi" najednou vidím ještě hlouběji pod povrch a přijde mi směšné věřit tomu, že bez vlastnictví a mejetku státu a národní hrdosti by společenství lidí nedokázalo existovat. 

Energie kterou plýtváme při velkých hokejových a fotbalových utkáních, nebo velkých závodech, turnajích a olympijských hrách, jen proto abychom mohli říct MY ČEŠI a nehnout zadkem ta je v mých očích obrovsky nesmyslná. Člověk, který celý život dře a maká je ve vrcholné soutěži donucen dopovat. Musí poslouchat příkazy zakomplexovaných manažerů, marketingových ředitelů, majitelů klubů, partnerů a sponzorů. Je možná hodně často loutkou kterou si MY přivlastňujeme a SME na ní hrdí protože ona je MY. Jak brutální marketingová sračka. Jaká nechutnost, která má akorát lidi udržet doma na zadku a zajistit dostatečný odbyt piva a klobás, hranolek a brambůrků. 

Tihle MY potom když se s nimi bavím jsou vlastně nejvíc nejchytřejší:

"Lidi DYCKY jedli maso, nemůžeš přestat jíst maso, jíme maso miliony let, TAK TO PROSTĚ JE" a večer dávaj hokej, to tak taky prostě je i když to tak třeba nikdy nebylo, ale to nevadí, protože před hokejem sou televizní noviny a tam to přeci říkaj, že to tak dycky bylo s tim masem, ale o hokeji tam neříkaj nic, tak není třeba pochybovat ne asi!


Když mi Tracy usnula v klíně řekla sem svému tátovi, hele koukej, jak usnula.  A táta (plnej nevyřčené kritiky vůči mému stravování) konstatuje:
"jasně že spí je to pes, ten to tak má, loví a když neloví tak tráví a spí". No moc hezký tati, jenomže Tracy loví tak maximálně těstoviny v misce. Nikdy v životě nelovila, nedovedla by zabít ani myš kdyby
jí chytla. Tracy ráno chodí na procházky, potom snídá to co jí dám a potom si hrajeme s plyšákama, to miluje. V lese běhá s klackama a šiškama, miluje hraní si s ostatníma psama, zajímají jí holuby, kachny, ptáci, když v lese vidí borůvky tak je ochutnává, nikdy v životě by neulovila ani slimáka. Miluje spát se mnou v posteli a pevně se ke mně tisknout, když nemá co dělat (třeba jako tam v kavárně) tak spí to jo, ale neloví, táto, Tracy už prostě dávno neloví a nevím vlastně ani, jestli kdy Traciini předci lovili, každopádně to je hodně nepodstatný, protože teď mám na klíně Tracy a ta nespí, protože je unavená po lovu, ale protože TEĎ JE tady s náma na kafi a je celkem spokojená a nemá moc co dělat a tak spí. Ne protože PSI PROSTĚ LOVÍ a Tracy je pes, ale protože Tracy prostě spí a mě se to líbí, jak spokojeně usnula a chtěla sem ti to jenom ukázat, nic víc...

Stejně tak to je s námi lidmi. Ani jeden z nás už nepotřebuje maso k tomu aby žil. Protože ve 21. století konečně máme dostatek knowhow na to abychom si vyrobili vlastní energii, abychom dělali to co nás baví a k tomu měli maličkou zahrádku a na ní svá rajčátka, svůj salátek, své brambory, své bylinky a každý z nás může i cestovat, když se na internetu domluví s někým z austrálie, že na oplátku že on bude moct sem můžeme my letět za ním. Je třeba jen se přestat vymlouvat na osud, na to že nemáme v životě štěstí a už vůbec na to že TO TAK PROSTĚ JE, PROTOŽE TO TAK VŽDYCKY BYLO. Je to jenom tak, jak si opravdu přejeme aby to bylo a pokud investujeme veškerou svojí energii do stěžování si na to jak je něco špatně, někdo úplně blbej a nebo do toho jak by to být nemělo namísto do toho abychom vymysleli jak bychom cokoli chtěli, pokud svůj čas věnujeme dívání se na úspěchy či neúspěchy někoho jiného, potom budeme do konce života sedět s hlavou v zadku a nikdy neucítíme ani jednuz z vůní opravdového života, nikdy neucítíme jak to skutečně je ne podle NICH ale podle nás, každého jednoho z nás. 

Pojďmě energii zbytečně vynakládanou do rozčilování se u televize vynaložit do toho, abychom objevili něco co nás v životě skutečně naplní. Pojďme neskákat jak někdo jiný píská, pojďme se sami každý ve své vlastní hlavě zamylset nad tím zda je doopravdy nutné kritizovat jiné, zda je opravdu nutné žít úspěchy jiných, zda není doopravdy skutečně možné vytvořit svůj vlastní šťastný příběh, tak abychom v 60 nemuseli sedět vedle svých dětí a vyprávět jim o tom, jak kolegové z práce nemají žádné zájmy, ani manželku a děti feťáky, protože když ještě pracovali tak jejich jediným potěšením byly "mladé holky", pojďme žít tak abychom mohli v tomhle věku mít nevyčerpatelnou zásobu veselých příběhů plných lásky a radosti, aby kolem nás bylo plno upřímných a šťastných lidí. Pojďme konat, milovat, dávat, BÝT  a přestaňme konečně jednou pro vždy pomlouvat, nenávidět, brát a ubližovat. Naše generace to klidně ještě stihnout může stačí věty jako je ta vždycky to tak bylo přestat brát jako omluvu toho, že to tak je právě teď a začít se soustředit na to, jak to od teď být může i když to bude třeba úplně jinak než před miliony let :-)

Zdroj obrázků:
http://old.vyvrhel.net/obrazek/21/kdo-neskace-neni-cech
http://www.cuketka.cz/?p=739

neděle 5. června 2016

Pochopení

"Jako nejíst ani ryby to už je úplná demence. Sem viděl super video" zní z úst mého kamaráda. "je tam týpek co srovnává kytky a zvířata a je to fakt vtipný, já sem ti to vlastně poslal Wierix, sem čekal nějakou reakci a ty nic, nevidělas to náhodou?" Ne neviděla. "já sem to viděl, to je fakt dobrý" přidává se do rozhovoru můj přítel. Aha, no tak sem na to vážně sama, tak se raději do žádné konverzace o rozdílnosti kytek a zvířat nepouštím, snažím se zasmát a tvářit že je všechno v klidu. 


O pár dní později se vrátil můj přítel z práce a řekl mi, že dneska byla ve zprávách "pro vegany" smutná zpráva. Zemřela veganka, která chtěla dokázat, že vyleze na Mount Everest. Informace jako z blesku. Proč proboha smutná zpráva pro vegany? Nepřišel tam snad o život člověk? Není to snad žena jako každá jiná? Není to smutná zpráva pro všechny lidi? Není snad úplně jedno co ta holka jedla? Na Everestu zemřelo v té době, kdy tam zemřela ona pět lidí. A den před ní jeden vegan tu horu zdolal a je doma a v pořádku. Jenže o něm se nemluví. Mainstreamová média zatím prahnou po jakékoli informaci demonstrující antiveganství a tak na ženu, která zemřela ukazují jako by to snad ani nebyl obyvatel naší planety a lidé tomu tleskají. Mě to přijde hodně zvrhlé a moc smutné. Lidé na Everest jdou s tím, že tam mohou zemřít, je to neuvěřitelně náročný výstup. Není smutné když tam zemře vegan. Je smutné když tam zemře člověk. Snažila sem se to Péťovi vysvětlit. Zdál se být naštvaný, několikrát řekl, že se mi nedá nic říct a že mi teda nic říkat nebude. Zůstala sem klidná a snažila se mu vysvětlit, že to není pravda, že sem ráda, že mi tyhle věci říká, ale že stejně tak ráda sem, když respektuje a snaží se pochopit i můj názor a můj pohled na věc. Na to odvětil "jenže ty neříkáš názor, ty upravuješ moje sdělení. To je jako kdybych ti řekl, že venku prší a chtěl sem ti tim říct že si musíme vzít bundu a ty bys mi řekla venku prší protože tam sou mraky a z nich prší"  "Mě spíš přijde že tohle bylo něco jako - pro ty kdo nemají rádi déšť venku prší, jinak ne; a tak sem tě opravila, protože mi to přišlo jako hloupost, přeci když prší, tak prší je jedno jestli máš déšť rád nebo ne. Informace o tom, že pro ty kdo déšť nemají rádi je v tomto kontextu zbytečná. "jenže ona tam šla aby dokázala, že vegani nejsou slabý, šla tam pro vegany a to je pro vegany smutná zpráva" no tak to bezesporu, jenomže já sem to pochopila jinak, tak jak to sdělují média. Promiň. Nevím jestli pochopil co tím chci říct, ale už sem se nechtěla dále dohadovat. Objali sme se. 


Pár dní na to sem řekla, že jdu na nějakou veganskou akci. On na to odvětil. Můžu ti něco říct? Je to takovej vtipnej zážitek z jedný akce pro vegany. Mě přišlo že se tuhle problematiku chystá zesměšnit a tak sem mu řekla, že bych byla rači kdyby mi to neříkal. On mi to neřekl a já sem si najednou připadala jako tyran co odpírá právo říci vlastní názor. Už sem se k tomu ale nevracela. Druhej den mi u autobusu řekl. Štěpán mi poslal o veganech dobrej vtip, ale nebudu ti ho říkat. No a tak co už na to říct. Kdyby mi ho nechtěl nějak vnitřně říct, ani by to nezmiňoval a tak sem mu řekla ať mi ho poví. Bylo to něco o dinosaurovi co byl 150 let vegan a nikomu to neříkal a že by vegani měli být jako on. Nesmála sem se a řekla mu, že mi nepřijde dobré nemuluvit o tom, že denně kvůli nám trpí miliony zvířat a tím pádem mi nepřijde vtipný ani tento vtip. Řekl že mám pravdu, ale nevím jestli si to doopravdy myslel, nebo jen nechctěl o tom dál mluvit.
Nikde kolem mě zatím není jediný člověk který by mi rozuměl.
Nemám jediného kamaráda a co hůř zatím ani známeho se stejným smýšlením, všechny informace mám jen z netu a tak je jasné,že v rámci udržení vlastního psychického zdraví :D budu muset další vegany aktivně a sama vyhledat, protože tohle začíná být pro mě vážně smutné. Být doma se svým notebookem a videi a neznat nikoho, kdo by řekl "vím co cítíš, cítím to také. Něco s tím uděláme, je jasné že to jde, nejsme přeci mimozemšťani, sme obyvatelé planety a to, že se někdo blbě kouká je jen proto, že nemá ty informace, které máme my. Společně jim je předáme. Společně to zvládnem." Poprvé v životě cítím, že do tohohle boje budu potřebovat parťáka. Je tady tolik emocí, tolik zbytečné nenávisti vůči lidem, kteří jen ukazují prstem na fakta, je to těžké a je jasné že sama můžu tak leda v tichosti jen nejíst zvířata, ale nic tím nezměním, protože nebudu mít sílu, motivaci a energii jít dál. Ne kvůli nedostatku bíkovin :D ale kvůli nedostatku pochopení a velkému množství výsměchu a zla.  Vím že kvůli tomu nemusím přestat mít ráda Petra,  s ním si rozumíme zase v milionech dalších věcí :-) Respekt Tolerance Trpělivost Pochopení Láska a Odpuštění. To jsou věci díky kterým vím, že poprosit Péťu aby si nedělal předemnou legraci z věcí, které opravdu nejsou legrační, protože jsou tak moc bolestné a tak moc aktuální není nic co bych nemohla udělat. A také jsem si jistá že je to člověk, který má v sobě dostatek trpělivosti, respektu a tolerance, že tohle pochopí, protože podle mě neexistuje na této planetě člověk který by byl od narození zlý. :-)

Zdroje obrázků:
http://veganka.cz/vegan-zdolal-mt-everest/
http://www.farmastonava.cz/rostlinna-a-zivocisna-vyroba/detail-fotografie/technicke-zazemi-prostory-pro-velkochov-prasat/foto_426.html

sobota 4. června 2016

Všude dobře doma nejlíp? Ale kde je doma...

"prosím tě čím zahušťuješ květákovou polívku?.. Ježiš ty odpovídáš to je strašný" Vzbudil mě dnes dopoledne již druhý rozhovor mého táty. Zřejmě na něj mluvila máma svým podrážděným tónem, jako předtím skoro celý život :-) "no to jo, hlavně se nenech ovlivnit, vychovala si zdravé krásné děti. Teď se oba zbláznili, ta nejí maso ten zas bílou mouku, sou jak dva pitomci. Ta nejí maso a sotva chodí. ... No to jo, není nic lepšího než dát si pořádnej kus masa."
Před tím táta volal ještě se svým bráchou, něco kolem včel a strašně na něj křičel. 60 letej chlap, křičí na svého bráchu, za to, že něco nedělá podle jeho představ. Nevím no, ale už mi to tak nějak přijde méně normální, než nejíst mrtvoly a netrávit své tělo levnýma sračkama plnýma pesticidů.
Táta mi to neřekne do očí, za zavřenými dveřmi mě pomlouvá a já ho slyším. Ještě před rokem bych se naštvala, urazila, začala na něho křičet vzala to strašně osobně a nechala se rozhodit na celý den. Dneska mě to jen zamrzelo a až si dáme kafe budu mu o tom povídat. Myslím že si zaslouží mít informace o tom proč v jeho očích jeho dcera ze které se podle něho stal "magor" tohle dělá. Respektive nedělá. 
Vidět pod povrch a vědět že dát si steak zdaleka není to nejlepší co v životě může člověk zažít je sice těžší než být ignorantem, ale o to je to pestřejší a tím pádem zaajímavější, je to tak nějak najednou plné zázraků a života. Maso je dobré to bezesporu, správně upravené maso je delikatesa. Ale mě už nepřijde má osobnost tak strašně důležitá aby kvůli tomu, že já si budu 15 minut vychutnávat jídlo musel někdo jiný trpět. Navíc vím už za tu dobu dobře, že lépe a chutněji než jím teď sem snad ještě nikdy nejedla. Najednou je mi strašně krásně. Najednou jím i žiju s lehkostí. Třeba předevčírem sem seděla před prací v parku a jedla rajčatovou polévku a kuskus (104Kč), stejně jako jiný oběd v restauraci, jen tohle si můžete vzít sebou kam chcete:-) Když sem to dojedla, lehla sem si a dívala se do koruny stromu, který byl nademnou. Bylo mi úžasně. Najednou sem viděla zázrak v každém jednom lupínku a dívala se do té koruny asi půl hodiny. To že sem se tam dokázala zastavit mi dalo sílu pracovat potom do 23:45. 

Člověk v Evropě dneska už prostě nepotřebuje maso k tomu aby přežil. Dokonce nepotřebuje maso ani k tomu aby plnohodnotně žil. Já se nenálepkuju a nesnažím nikomu cpát slova jako vegetarián či vegan, jen prostě zcela upřímně říkám, že je mi těch mrtvol kterými sou narvaný mražáky docela líto. To lidé nechápou a já jim rozumím, možná neviděli dokument pozemšťané vítejte na planetě zemi, možná ho viděli a nepřišlo jim to důležitý. Je mi to jedno. Je mi ale líto, když můj vlastní táta vypouští ze svých úst takto zraňující slova. Nikdy nás moc nechválil, ale za to vždycky dostatečně soudil. Tak snad se mi nakonec ještě podaří mu alespoň trochu otevřít oči, přála bych mu aby zažil ten pocit, kdy zjistí, že soudit není třeba. Že to co dělají druzí není důležité, že je důležité prostě jen mít opravdu rád, bez ohledu na všechno. 
Češi dnes, jsou takový králové dříve. Aby mohl mít český občan telefon, hadry, auto a tak dál, sedí někde v číně  dětský otrok a vyrábí jeho součástky, nebo někde jinde o kus dál sedí jeho rodiče, kteří pro práci nestíhají ani vidět denní světlo. Aby český občan mohl mít svoje mlíko, vejce a steaky musí trpět miliony zvířat. Kdyby člověk žijící tady, ale pochopil, že nic z toho nepotřebuje k tomu aby byl šťastný a investoval svou energii ne do toho, aby vydělal na to všechno prací která ho nenaplňuje energii do toho, aby našel něco co ho bavit bude, potom by i on začal být užitečným příkladem pro celý svět. Kdyby ta síla, kterou my dohromady máme byla investována tím správným směrem, tak by třeba už děti v číně, indii ani africe nemusely trpět. Třeba by ani zvířata nemusely ve velkém být přiváděny na tento svět jen aby skončily v břiše nějakého ignoranta.
No nic, jdu na to rozpustné kafe se svým tátou a poslechnu si jeho argumenty o tom jak se zabíjím. 
Pro ty co dočetli až sem práce kterou sem začala dělat je pro mě hodně náročná, a neměla bych ani náhodou dříve na to abych se s ní konfrontovala, bála bych se jí vzdala bych to po první chybě, tak jako sem to vždy měla ve zvyku. Dnes ale bojuju a díky tomu se mi daří a i když dělám chyby jsou kolem mě lidé, kteří umějí říct "kdo nic nedělá nic nezkazí" třeba jako můj šéf... 
Všude je dobře a pro mě aktuálně doma už není u táty. Doma je tam, kde mi lidé rozumí ne protože musí, ale protože to mají stejně... 

Zdroj obrázku: 
http://www.onlinefilmykeshlednuti.cz/komedie-filmy/vsude-dobre-doma-nejlip-north-1994-ke-shlednuti-online

čtvrtek 2. června 2016

Moc slov

Jediná hloupá, nedomyšlená či špatná věta, může v pochybujícím člověku zabít dokonalý nápad. Například pouhých pár slov jako "nemáš pravdu, to je hloupost, to nezvládneš, na to nemáš talent, to stojí moc peněz" a podobně; to může zabít klidně i samotného člověka, protože se úplně klidně jenom kvůli těmhle neuváženým, nepodloženým a nahlas vyřčeným slovům přestane snažit usilovat o něco, čemu již jednou začal věřit. Važme slova.
Ve chvílích, kdy máme tu čest dát někomu radu, či povědět svůj názor je možná zrovna čas na zastavení se v daném okamžiku. Často není odpověd vůbec třeba. Člověk který se ptá, ví pravděpodobně o moc lépe sám, jaká je správná odpověď. Nechme jej povídat, ptejme se, dejme mu čas ať je se svou myšlenkou, nesnažme se jej odbít argumenty a ve chvíli kdy nemáme na něho čas, připusťme si to a řekněme nahlas. A pokud nevíme, připusťme si to taky, řekněme třeba "nemám ani tušení, moc tomu nerozumím ale skutečně věřím tomu, že pokud je to něco co je pro Tebe důležité, tak že to dáš". V té chvíli nezáleží na nás a našich myšlenkách. Uhlídejme si je a pokud v nás přetrvají do dalšího dne, opatrně je formulujme a ještě opatrněji sdělme.
Pokud vidíme, že je daný člověk ve svém nápadu úplně ztracený a my víme kudy se má vydat , protože už sme si obdobnou cestou prošli, doporučme mu směr, ale nenuťme jej aby uvěřil tomu, že tento jediný je správný, protože zrovna ten někomu vyšel. Možná si myslíme že dokonale rozumíme nápadu,který nám je sdělován i všem myšlenkám, často je to ale jen náš pocit. Neraďme. Naslouchejme. Podělme se o své zkušenosti, ale nekritizujme, nesuďme a nehodnoťme. Vždyť ty nejexcelentnější nápady vždycky na začátku byly jsou a budou "úplná blbost"... :-)

Obrázky: http://www.kamoska.cz/kultura-a-spolecnost/jak-si-poradit-s-pomluvami.html
http://blog.jobinsider.cz/2015/04/pracovni-pohovor-jak-si-poradit-se-zaludnymi-otazkami/

Odpovědnost

být ignorantem bylo taaak strašně úžasně jednoduchý. Všechno mít u prdele, nic neřešit, všemu se smát, nic nebrat vážně... Energie ze mě neubývala. Nevím jestli to bylo proto, že sem dokázala spát do oběda třeba i 4x v týdnu a nebo proto, že sem měla všechno tak u zadku. Každopádně od té doby co sem se vrátila z Anglie se mi totálně změnil svět.

Vztah s Petrem, potřeba přestat ekonomicky vysávat svého tátu, demotivace chodit do školy, potřeba najít si práci, která bude dávat smysl. To všechno sou věci které už vůbec nejdou spojit s jednoduchostí ignorantsví. Úžasní lidé, kteří se okolo kybernetické bezpečnosti a IT pohybují mi dávají strašně moc síly jít dál a věřit, že to všechno má smysl. Další věcí ale je, že čím méně se chci vrátit k ignorantsví, tím více zjišťuji, že umění opravdu samostatně a nezávisle jednat sám za sebe je náročné a vyžaduje o to více umění, trpělivosti, odhodlání a schopnosti přijímat své nedokonalosti a chyby, přijímat odpovědnost za své činy.


Jako ignorant sem vždycky všechno na někoho hodila a měla sem klid a čistou hlavu. Teď už mi to nejde. Odpovědnost je pro mě na prvním místě a byť už to není taková prdel jako to byla ještě před rokem, teprve teď začínám cítít že konečně žiju. Je těžký smířit se s tím, že za to, že se chovám jako blbec, že občas mám nevhodné poznámky, úzkostné stavy, soudím lidi, dělám chyby, nebo jím mrtvoly, že za to nemůže můj táta, moje máma, moje babička, moje historie, genetika, ani tradice, ale jenom moje vlastní hlava. Je těžký se s tím smířit a ještě těžší si to pokaždý uvědomit. Ale je to super. Nevím proč, ale za každým krokem i tím neúspěšným najednou stojí vyrovnaný člověk, který i když zakopne pořád dokáže zvednout hlavu a oči a vidět slunce. V době mého ignorantsví sem sice vždycky stála pevně na nohách, ale slunce sem si vůbec nevšímala, slunce bylo samozřejmé, stejně jako jídlo, bydlení, postel, láska... Teď najednou vidím, že samozřejmé není vůbec nic. Je třeba obrovské množství energie než vyroste strom a lidi stojí hodně práce vyrobit postel. Nedokážu uvěřit tomu, že sem tohle nikdy fakt neviděla.


Slunce je pro velkou spoustu z nás samozřejmost, hmyz je pro nás otravná součást života kterou kdybychom mohli nejrači bychom úplně odstranili, silnice další samozřejmost, auto dopravní prostředek, za kterej sme dali spoustu peněz, kráva je jen jídlo a náš pes je jen věc, která musí poslouchat a dávat lásku když to my po něm chcem. 

Na světě je ještě mnoho a mnoho ignorantů ať už úplných nebo částečných. Já jsem se rozhodla přijmout svou odpovědnost bytí a neškodit. Chvíle kdy jsem ve Slunci začala vidět zázrak a  přestala se bát že "si zkazím oči" když se do něho podívá, ve hmyzu sem začala vnímat živého tvora s úplně stejnými právy na život jako mám já, namísto obtěžující havěti, za silnicí spoustu dřiny, potu a vykácených stromů, v autě umělecké dílo (díky Petrovi), které je možné dotáhnout k dokonalosti, kdy nebude potřebovat ničit naší planetu, v čokoládě smutné oči hladových dětí, v krávě sobě rovnou bytost a v psovi úplně to samé dostala sem od spoustu lidí (i svých dobrých známých) nálepku "magora", který se úplně zbláznil. Nevím proč ale i přesto cítím, že tohle je ta jediná skutečná pravda. Že neexistuje nadřazenost člověka nad ostatními živočichy na této Planetě a že ve chvíli kdy si to svět naplno uvědomí, ve chvíli kdy Starý svět začně ztrácet svojí sílu, kterou krmí nenávistí a falešnými pocity, že v takové chvíli dokážeme všichni obejmout kohokoli na ulici a že teprve v té chvíli bude existovat ráj. Já si zatím takový ráj snažím vybudovat sama ve své hlavě, ve svých činnostech, ve své percepci okolního světa a jde mi to celkem dobře, jen je smutné, že na své cestě sem zatím dost často úplně sama. Vysvětlování "proč nezabiju klíště", nebo "proč dávám svému psovi MOC lásky" mě trošku vysiluje, stejně tak jako poslouchání "nadávek" směřujících na mojí Tracy, protože v noci chodí a přeci by se nemusela hýbat, to jde přeci naučit, je to totiž "jen pes". Takové dny sou pro mě ještě pořád trošku náročné. Nepochopení a silná potřeba nezbavovat se odpovědnosti (nezavírat Tracy vedle do místnosti, jenom protože jí nejde odnaučit hýbat, olizovat se, mlaskat, smrdět a chodit...). Člověk potřebuje spát a když člověka bude budit dítě, tak to nevadí, protože je to přeci člověk. Když ale budí člověka pes, je to něco jiného "pes je přeci pes" pes nemá právo na lásku...

Přijímám všechny své emoce, všechny své pocity, přijímám smutek a díky němu přijímám konečně i štěstí a pocit dokonalého naplnění. Život ve štěstí není za zdí, ani v jiné zemi ani s někým jiným, život je teď a tady od této vteřiny se nedá utýct, tak abychom zůstali šťastní. Jediné co můžeme dělat je přijmout ji taková jaká je a podívat se na ní z toho nejlepšího možného úhlu, bez ohledu na to, že je zrovna tisíce po sobě jdoucích vteřin, které nás vyčerpávají, máme jen je a je potřeba pracovat s nimi, ne s těmi, které přijdou někdy za rok, za dva za tři nebo za padesát let, je potřeba chápat tyto okamžiky, ne ty minulé, nebo ty co ještě nenastaly... 

ODPOVĚDNOST pro mě teď už není jen všasné chození na schůzky a starání se o někoho, ke komu ani snad nic necítím, odpovědnost pro mě dnes znemená totální a absolutní Respekt, Toleranci, Trpělivst, Odpuštění, Pochopení a Lásku; ale také potřebu dostávat to od druhých zpět. Ve chvíli kdy nechci druhé bytosti odevzdat byť jedninou z těchto šesti věcí a ona jedinou z nich nevěnuje mě, vnímám to tak, že se zbavuji odpovědnosti za svoji přítomnost a ztrácím tak své vlastní vteřiny, které lze využít mnohem odpovědněji a tím pádem šťastněji, úžasněji, dokonaleji a naprosto naplněně. :-)

Zdroj obrázku:
http://www.hospic.cz/spolecenska-odpovednost-firem.html