Útěk

Tak sem nikam neutekla :) Hned po dopsání předešlého článku jsem se sešla se svým bráškou, který má svého dvouletého synka v nemocnici, zkolaboval mu v náručí asi týden na to, co mu zemřelo štěńátko, jeho jediná radost od doby co od něho odešla jeho přítelkyně i s malým. Když jsem viděla jak moc by potřeboval někoho, kdo by ho objal, někoho za kým by se vrátil domů, někoho, kdo by ho prostě jenom měl rád, došlo mi, že mé problémy jsou možná vážně jen v mé hlavě. Došlo mi, že útěk nikam zase jenom oddálí mé problémy, došlo mi, že poznat sama sebe můžu i vedle někoho a tím získat bonus a to poznání druhého. Když brácha odjel byla jsem ale ještě stále rozhodnutá odejít. Odejít k Lubošovi (své minuloroční květnové lásce). Zbavení se odpovědnosti. Došlo mi to všechno a přesto jsem měla v hlavě "ale přeci už si o tom napsala článek" "přeci už si to řekla šéfovi" a to je pravda, musím si přeci stát za svým! to je moc důležité. A tak jsem šla k Petrovi a zbalila si věci. Řekla jsem mu ke komu odcházím, aby jsem si potvrdila, že je to definitivní. Vzala jsem Traciin pelíšek a mističky, do tašky ručník a se slovy příští týden si přijdu pro zbytek jsem se chystala odejít. Něco ve mě mě však donutilo zastavit se a zeptat se Petra, na dvě důležité věci. Jedna je jeho práce, která se neslučuje s mými hodnotami a druhou je jeho pohled na mé názory. Zeptala jsem se ho taky proč na mě křičel a najednou jsme seděli v chodbě dobrou hodinu a já jsem cítila, že můj odchod možná nemusí být zas až tak moc nutný, že vlastně ani nevím sama, co si myslím a že toho člověka vůbec, ale vůbec neznám. 
Odešla jsem a posadila jsem se 100 metrů od baráku. Traciiny zmatené oči, její zmatený pohled plný nejistoty. Seděla jsem tam a dívala se na létající ptáky. Cítila jsem obrovskou touhu po svobodě, cítila jsem odpor k tomu, abych se musela jakkoli přizpůsobovat, odpor k vysvětlování a došlo mi, že tyto věci v sobě nikdy nepotlačím. Zjistila jsem, že má konečně záskaná svoboda, která za pár měsíců může být absolutní je to jediné, co už nikdy nikomu neodevzdám. Přišlo mi logické utéct od člověka, který mi chtěl tohle vzít, jenže... Chtěl to doopravdy? Není to jen můj pocit, pramenící z toho, že jsem ho jen chvilku srala a nopak z toho, že já jsem pošlapala jeho vlastní svobodu, tím, že jsem se mu nastěhovala do bytu i se psem, kterého on nikdy neměl? Zhruba po dvou hodinách jsem se rozhodla mu napsat že ještě 45 minut budu v restauraci u baráku, kam jsem se odešla najíst a dala mu šanci přijít. Přišel. Přišel a mě hned bylo líp. Ten večer jsem mohla zase na chvilku přestat utíkat před svými myšlenkami.
Život není jednoduchý, ale je to život. Je možné si jej komplikovat zbytečnými obavami, myšlenkami, či stresem a nebo je možné ho prostě jen žít. Tracy i já potřebujeme domov. Není snadné žít s pocitem, že někomu něco dlužím, ale doufám, že tenhle pocit už brzy nebudu muset mít a doufám že to bude i díky tomu, že jsem se konečně po dlouhé době rozhodla přestat utíkat. 
Bráchovi by jistě bylo líp, kdyby ho někdo upřímně objal, ale rozhodně je mu líp když je sám, než kdyby žil s někým komu jeho problémy nepřijdou důležité a to je to rozcestí na kterém my s Petrem stojíme. Můj pocit z toho, že on mé hodnoty zesměšňuje a můj pocit z toho, že to doopravdy může být jen pocit. Uvidíme kam se dál posuneme, protože pokud by se jednalo o tu první možnost, tak jsem si jistá, že budu za pár týdnů utíkat znovu. Pokud se jedná o tu druhou možnost, tak až se mi skutečně podaří ovládnout svou mysl budeme po dlouhé době šťastný pár :-)

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Co s tím?

Vánoce

Proč děti "zlobí"