úterý 31. května 2016

T-Rex

Tak jsem tak o víkendu na Šumávce přemýšlela nad tím, jak moc jsem jako malá nenášela příběhy s Tyrannosaurusem rexem, kterej vždycky těma svejma velkejma zubama a dlouhýma drápama zabil ty maličké neškodné a hodné dinosauříky, kteří byť byli stejně veliký dostatečně přežívali na listech ze stromů, trávě no prostě na rostlinné stravě :-)
T-rexe sem nikdy neměla ráda. T-rex byl svině v očích většiny dětí a neznám snad nikoho kdo by mu fandil. Přesto téměř z nás všech T-rex vyrost. I přes odpor k živočichovi, který zabíjel nevinné druhy jen proto aby se najedl se z nás staly ještě odpornější živočichové, kteří vraždí ne proto aby se najedli, ale proto aby uspokojili svůj totálně zbytečný rozmar.
T-rex, kterého jsme se vždycky všichni báli byl přecijen mnohem menší svině než sme my. On neměl na výběr. Neuměl si vypěstovat dostatek plodin, které by ho uživily, neuměl ovládat svůj primitivní pud, neuměl zřejmě rozpoznat své činy. My však, jako lidé na výběr máme. Mnoho lidí, už dnes má na výběr. Většina lidí má kapacitu na to, aby měla svůj vlastní záhonek a na něm své vlastní potraviny, nebo na to aby si namísto mrtvých zvířat, které narozdíl od T-rexe nemáme ani koule sami zabít, koupila zeleninu, nebo ovoce. Většina lidí si může dát k obědu luštěniny, k snídani rýžovou kaši a k večeři těstoviny s bylinkami.
Všechno je to o každém z nás. Není třeba soudit, není třeba se smát, není třeba ukazovat prstem, není třeba cítit odpor, není třeba kroutit nad ostatními hlavou, ale není vůbec potřeba se bát. Není potřeba se bát vegetariánů, veganů, ani lidí co zatím nedokázali maso kvůli své závislosti přestat jíst. Jediné co je potřeba je být šťastný, najít cestu jak toho dosáhnout a zbytek potom už přijde úplně sám a i T-rexové zjistí, že ve společenství a komunitách, které více než cokoli respektují a pomáhají nemají jejich zbytečně ostré drápy a velké tlamy už místo.

Já osobně ještě se závislostí na mase občas bojuju. Sama osobně neznám jediného vegana a jen dvě vegetariánky. Ostatní lidé mi neustále tvrdí jak jsem hloupá, když nejím maso a nebo neříkají nic, ale jejich pohledy mnohdy poví o to víc. 

Závislost na mase tedy není ani tak fyzická jako psychická a to jak vnitřní (chuť) tak i vnější (lidé). Ve svém životě už sem však vyhrála boj nad mnohými závislostmi. Jsem si jistá, že tato bude jen další na seznamu. Nechci už být ten nenáviděný T.rex a už vůbec nechci hladit svého psa s přesvědčením, že ona je něco víc, než to, co mi leží na talíři, protože zcela logicky je tenhle názor už pro mě jen povrchním ignorantstvím. 

zdroj obrázku: http://time.com/3977490/tyrannosaurus-rex-trex-dinosaur-teeth/

čtvrtek 26. května 2016

Komunikace II

Včera přišel Petr od doktora naprosto vyčerpanej. Je úplně v háji a myslím že úplně stejně jako já před týdnem. On má do toho ještě nějaké fyzické projevy a tak je to na něm vidět mnohem víc něž bylo na mě. Každopádně když mi říkal, že ho něco bolí zasmála jsem se a zlehčila situaci (je přeci jenom unavenej, proč to tak prožívá...) On se právem cítil dotčeně a ihned mi to řekl. Pochopila jsem, že má reakce nebyla moc fajn a ihned sem měla i víc pochopení pro něho, protože mi došlo, že nemám ani tušení, co mu je, stejně tak, jako on neměl minulý týden, když jsem mu říkala o věcech, které se staly mně. Řekla jsem mu to a on mi na to odpověděl, že mé sdělení bral jako informace a skutečně neměl tušení co to se mnou uvnitř mě dělá. 
Lidé jsou různí. Někteří jsou více empatičtí, někteří méně. Situace jsou různé, v některých chvílích dokážeme rozumět úplně každé emoci druhých a úplně všemu a v některých chvílích nedokážeme ani odhadnout, že nějaká emoce může být s tou kterou situací spojená. Ve chvíli, kdy se lidé naučí správně využívat úžasné a velmi rozvinuté schopnosti komunikace, stane se ta velmi ale velmi ulehčujícím nástrojem k bytí.
Mě napadlo se s Petrem už několikrát rozejít a vždy jsem si to po rozhovoru s ním rozmyslela. Proč ale na takto důkladný rozhovor přistoupíme vždycky jen ve chvíli kdy to až takhle mega vyhrotíme, tomu zatím moc nerozumím. Vždycky nám to strašně pomůže, zanalyzujeme situaci, vyjasníme si své pocity, intenzivně posloucháme jeden druhého a snažíme se mu porozumět. Asi proto jsme se konečně dohodli, že pokud nám něco bude, nebudeme jen sdílet fakta, ale podělíme se i o hlubší pocity. Naříklad konkrétní popis bolesti a nemoci a konkrétní pocity smutku, či úzkostí ať už to bude jakkoli nesmyslná situace, která tyto pocity v nás vyvolá. Myslím si, že jen tak dokážeme jeden druhého více pochopit. Jsme si vědoma toho, že není snadné sdílet každou myšlenku a emoci a stejně tak stojí velké úsilí být přítomný v okamžiku, kdy nám někdo tyto věci sděluje. Je to však cesta, kterou se vydám namísto útěku.
Ve chvíli, kdy mám po svém boku mít už napořád nějakého druhého člověka, potřebuji aby mi rozuměl v každém jediném detailu a stejně tak potřebuju rozumět i já jemu. Myslím si, že by to časem mělo jít i bezeslov, ale jsem si jistá, že do té doby jsou slova jedinou možnou cestou.
Urážení se, nepochopení, pocit dotčení, braní věcí osobně... To všechno jsou problémy které by neexistovaly, naučili-li bychom se být přítomní v okamžiku sdílení informací s druhým člověkem a sdílet informace a pocity, které jsou uvnitř nás a na jejichž sdílení nám třeba nepřijde vhodná chvíle, nebo jež nám přijdou pro druhé nepodstatné. Je to možná buď a nebo. Buď budeme sdílet všechno a vědět, že nám reakce druhého neublíží a nebo se se vším popereme sami.
Minulý týden jsem přemýšlela o tom, že Petrovi o Vikym vůbec neřeknu, že půjdu tou první cestou, jsem na ní přecijen více zvyklá. Když však přišel z práce a viděl, že nejsem úplně v pohodě, zeptal se co mi je, sice asi ze sobeckých důvodů, protože chtěl a potřeboval "abych byla v pohodě" ale já jsem to na něj stejně v rychlosti vysypala. Říkáme si všechno, tak sem mu řekla i tohle, ale udělala jsem to jako takový mezikrok. Sice sem mu to řekla, ale bez emocí, bez projevu citů, jenom tak, jako kdybych říkala "mám se dobře". Viděla jsem, že je unavený z práce a tak sem to fakt řekla jen jednou suchou větou. "Viky zkolaboval bráchovi v náručí, je v nemocnici" Reakce byla adekvátní tónu a odosobnění se od mého sdělení. "Jaj, tak to mě mrzí". Dál už nula, nic, žádné obětí, žádné city, žádné porozumění, ale obrácení listu. V tu chvíli by přitom stačilo málo... "Jak to, co se mu stalo, kdy se mu to stalo, kde leží, už je v pořádku, chceš ho jet navštívit?" ale nepřišlo nic z toho. To se mě samozřejmě dotklo a potom už to v mé hlavě jen rostlo. Je to ignorant, sobec, nerozumí mi... Přitom stačilo říct, Péťo víš mě to hodně bolí, pokusil by ses vžít do mé situace a pochopit mě? Potřebovala bych Tě... 
Na druhou stranu už se nám několikrát stalo, že mi on něco sdělil a já sem nereagovala tak, jak si on představoval. Jeho dotčený výraz a ukončení konverzace, pro mě byly známkou toho, že jsem řekla něco špatně. Normálně bych se taky urazila, ale postupem času zjišťuju, že pocit dotčení či uražení se, řeší problémy asi tak jako ibalgin rakovinu. Zeptala sem se teda, jakou očekával reakci. Dokázal mi to říct a já jemu odpovědět, že to přeci neznamená, že by má reakce byla špatná, že si o tom můžeme dál povídat. 
Některé věci není prostě není třeba řešit, stačí je sdílet, v dalších situacích je potřeba velká míra pochopení, či snahy o něj, někdy zase úplně stačí s druhým člověkem být, někdy je potřeba snažit se najít řešení... Každá jedna situace a chvíle v partnerském životě a v umění milovat však VŽDY vyžaduje velkou míru tolerance, trpělivosti, pochopení, respektu a lásky.

středa 25. května 2016

důvěra III

Tak už mám Tracy v Praze třetí týden. Je neuvěřitelně zvláštní jak se dokáže i pes změnit, zklame-li se v člověku. Nepoznávám jí. Nejdříve jsem si myslela, že si jen potřebuje zvyknout na to, že nemůže do postele a na nové prostředí, jenomže když uplynuly dva týdny nevěděla jsem si s ní pořád rady a přestala jí rozumět úplně. Neuměla jsem pochopit její neposlušnost, ignoranci, odtažitost a odstup tak, jsem přestala aplikovat metodu cukru a nasadila metodu biče. Výchovu stejnou jako když byla malé štěně. Třikrát jsem zavolala, nepřišla, dostala.
Naštěstí mě tohle chování a tenhle ubohej, zoufalej nápad po dvou dnech přešel. Po dvou dnech, kdy jsem se jí konečně snažila podívat do očí jsem zjistila, že ona se mému pohledu co nejintenzivněji vyhybá. Nechápala sem to. Nikdy předtím jí pohled do mých očí nevadil. Došlo mi, jak moc hloupě se chovám, jak moc velkou chybu dělám. Tracy umí poslouchat, jen je pořád ještě ztracená a v mém životě, kdy mám plnou hlavu svých starostí a myšlenek se úplně ztratila. Byla zvyklá, že jí hladím, objímám, že se jí naplno věnuju a najednou tohle všechno přestalo. Začala moje práce, můj nový vztah, nové bydlení, povinnosti. A stejně tak jako jsem se v tom všem ztratila já sama, ztratila se Tracy ve mě. Zradila jsem jí několikrát předtím svým odjezdem a tak už zřejmě neměla ani sílu, věnovat se tomu, aby si získala mojí pozornost. Utekla kamsi do svého světa a já jsem to na chvíli začala brát jako neposlušnost. Stejně tak jako jsem to udělala já někdy ve třetí třídě i Tracy opustila přítomý okamžik a ponořila se někam hluboko do své mysli.
Při procházkách venku teď prostě není se mnou, nesedí na louce, nechodí po cestách, není v lese, pořád dokola se dívá jinam, pořád a pořád vidím v jejích očích roztržitost a tendenci dělat vše, jen ne být a být šťastná, tak jako jsme to uměly ve chvíli, kdy jsme jedna druhé bezmezně důvěřovaly.
Hned potom co jsem si své chování uvědomila sem ho změnila a Tracy jsme začala jen a jen objímat. Na zavolání za mnou jde jen s velkou nedůvěrou a po hodně dlouhém přesvědčování, ale už alespoň přijde. 
Na světě je velmi mnoho problémů a velmi mnoho lidí. Neměli bychom ale žádné z nich řešit ve chvíli, kdy naší přítomnost potřebuje bytost, které můžeme pomoci v té dané vteřině svou pouhou přítomností. Získat Traciino srdíčko zpátky bude trvat ještě dlouhou dobu, ale jsem si jistá, že to půjde. Trpělivost a láska tohle všechno zahojí. Vím, že ani ona už nebude stejná jako dřív, ale o to vůbec nejde. Nic a nikdo není stejný ani jednu vteřinu, natož potom, co prožije nějaké náročné situace ve svém životě. Není mou povinností jejímu chování porozumět, ale je mým velkým přáním znovu jí získat zpět a vím dobře, že to půjde pokud jí věnuji tolik lásky kolik jí bude potřebovat. Zatím jí odmítá a já jí sebe a své srdce musím nutit, ale vím že to přejde.
Říká, se že změna je život a já s tím musím souhlasit. Jediné o co bychom se měli vždy a za všech okolností snažit je získání a udržení důvěry bytostí, jež si zaslouží náš čas. Ztráta důvěry je strašně snadná a její získání zpět velmi náročné. Nedůvěra nejde zalepit slovy, ani velkými pocrchními gesty, jde jen znovu a od úplných základů postavit cihličku po sihličce. To nás s Tracy teď čeká. Těším se na to až její srdíčko bude zase na 100 % v tom mém a to mé stejně tak v tom jejím psím, protože ten pohled plný lásky, porozumění a důvěry v jejích očích, ten za ten čas prostě vážně stojí.

úterý 24. května 2016

ONI nejsou stát, stát jsme MY

Dnešní jednání v senátním výboru bylo pro mě dalším novým zážitkem. Členové výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice projednávali návrh zákona o hazardních hrách. Toto jednání proběhlo podle demokratických pravidel a až na půl hodinové zpoždění jednoho ze senátorů který tvrdil že jeho letadlo mělo zpoždění bylo toto jednání zcela korektní.
Už to tak vypadá, že jako první ČR zefektivní řízení a procesy ve vztahu k hazardním hrám a to i přesto, že problémy jako je dětská pornografie, nelegální distribuce zbraní a drog a zřejmý přesun kriminality do prostředí internetu vyžaduje zcela evidentně také důsledný zájem.
Problematikou hazardu a patologického hráčství bylo jistě v minulosti zasaženo velmi mnoho rodin, otázkou však je, zda si tyto rodiny zaslouží vyšší míru pozornosti, než například rodiny drogově závislých. Někde se začít musí, to je jasné, jenže, nezačínáme zase jenom tam, kde jsou prachy a jenom proto, že tam jsou? Není tohle všechno jenom hra, která tím vším zase sleduje jenom jediný zájem a tím jsou vyšší příjmy z daní? Argumentace Babiše, že stát si na daních přijde na spoustu milionů korun je pochopitelná, protože léčba závislých hráčů něco stojí, ale je na místě zefektivňovat procesy pouze tímto směrem? 
Ze strany senátora Jiřího Oberfalzera  zazněl argument, že 15ti denní lhůta je pro internetové prostředí neflexibilní. Dále zazněl požadavek na ochranu rodin, jež postihly důsledky naší nemocné společnosti a někteří naši senátoři jsou si taktéž vědomi rigidity našeho soudnictví a toho, že pachatelé trestné činnosti vždy budou o krok napřed před zákonodárstvím. Tyto argumenty jsou zcela na místě, ale není pravda, že pojmeme-li je jako fakta a stanovíme-li si cíl, nemůžeme je uchopit jako problém, který lze vyřešit. 
Je potřeba abychom všichni přijali svůj díl odpovědnosti a nenechali za sebe rozhodovat jiné (také jenom lidi). Je možné zabránit zmrdům vydělávat peníze a zneužívat jejich "moci" na úkor toho, že někdo třetí trpí. Je to možné nejen na internetu, je to možné vlastním uvážlivým svobodným rozhodováním a  více než skrz zákazy je to možné prostřednictvím pochopení a zdravého uvažování.
Díky dnešnímu jednání jsem pochopila, že je možné důvěřovat našemu státu, a je také možné do jeho pomyslného čela dostat čestné, morální a etické lidi, je možné i zbavit naší společnost zbytečné závislosti, která přináší mnoho utrpění, jen je ruku v ruce s tím vším také především třeba přestat odevzdávat svou odpovědnost ke zdviženým rukám jiných a začít se samostatně, každý jednotlivě na tomto vývoji podílet.
Internetové prostředí přináší možnost dosáhnout na vzdělání obrovskému okruhu uživatelů. Využijme toho ve prospěch společenství lidí, ve prospěch planety, ve prospěch lásky, míru, respektu a svobody. Pojďme stejně jako bojujeme za prachy bojovat za vlastní právo na to stát se nezávislými a svobodnými bytostmi, pro které budou zásahy prostřednictvím třetích osob už zbytečné. Pojďme stát chápat jako benefit, který nám nabízí výhody, pojďme vybudovat prostředí (nejen na internetu), kde se budeme všichni cítit potřební, spokojení, svobodní, neohrožení, milovaní, v bezpečí a šťastní. Zvedněme zadky, zahoďme touhu po slávě a po penězích, usmějme se a pojďme hlasovat PRO ŽIVOT VE SVOBODĚ namísto zdvihnutím ruky a vlajky zdvihnutím hlavy, širokým úsměvem a pevným rozhodnutím najít něco, co nás baví a čemu jsme ochotní se naplno věnovat. Pojďme to udělat dříve, než nějaký moudrý pán, kterého necháme vyšplhat někam k "moci" řekne, že internet je pro nás lidi příliš nebezpečný... 


Zdroj obrázku: http://zpravy.aktualne.cz/hospodarsky-vybor-senatu-jedna-o-povolenkach/r~i:photo:278775/r~i:article:652059/

pondělí 23. května 2016

Útěk

Tak sem nikam neutekla :) Hned po dopsání předešlého článku jsem se sešla se svým bráškou, který má svého dvouletého synka v nemocnici, zkolaboval mu v náručí asi týden na to, co mu zemřelo štěńátko, jeho jediná radost od doby co od něho odešla jeho přítelkyně i s malým. Když jsem viděla jak moc by potřeboval někoho, kdo by ho objal, někoho za kým by se vrátil domů, někoho, kdo by ho prostě jenom měl rád, došlo mi, že mé problémy jsou možná vážně jen v mé hlavě. Došlo mi, že útěk nikam zase jenom oddálí mé problémy, došlo mi, že poznat sama sebe můžu i vedle někoho a tím získat bonus a to poznání druhého. Když brácha odjel byla jsem ale ještě stále rozhodnutá odejít. Odejít k Lubošovi (své minuloroční květnové lásce). Zbavení se odpovědnosti. Došlo mi to všechno a přesto jsem měla v hlavě "ale přeci už si o tom napsala článek" "přeci už si to řekla šéfovi" a to je pravda, musím si přeci stát za svým! to je moc důležité. A tak jsem šla k Petrovi a zbalila si věci. Řekla jsem mu ke komu odcházím, aby jsem si potvrdila, že je to definitivní. Vzala jsem Traciin pelíšek a mističky, do tašky ručník a se slovy příští týden si přijdu pro zbytek jsem se chystala odejít. Něco ve mě mě však donutilo zastavit se a zeptat se Petra, na dvě důležité věci. Jedna je jeho práce, která se neslučuje s mými hodnotami a druhou je jeho pohled na mé názory. Zeptala jsem se ho taky proč na mě křičel a najednou jsme seděli v chodbě dobrou hodinu a já jsem cítila, že můj odchod možná nemusí být zas až tak moc nutný, že vlastně ani nevím sama, co si myslím a že toho člověka vůbec, ale vůbec neznám. 
Odešla jsem a posadila jsem se 100 metrů od baráku. Traciiny zmatené oči, její zmatený pohled plný nejistoty. Seděla jsem tam a dívala se na létající ptáky. Cítila jsem obrovskou touhu po svobodě, cítila jsem odpor k tomu, abych se musela jakkoli přizpůsobovat, odpor k vysvětlování a došlo mi, že tyto věci v sobě nikdy nepotlačím. Zjistila jsem, že má konečně záskaná svoboda, která za pár měsíců může být absolutní je to jediné, co už nikdy nikomu neodevzdám. Přišlo mi logické utéct od člověka, který mi chtěl tohle vzít, jenže... Chtěl to doopravdy? Není to jen můj pocit, pramenící z toho, že jsem ho jen chvilku srala a nopak z toho, že já jsem pošlapala jeho vlastní svobodu, tím, že jsem se mu nastěhovala do bytu i se psem, kterého on nikdy neměl? Zhruba po dvou hodinách jsem se rozhodla mu napsat že ještě 45 minut budu v restauraci u baráku, kam jsem se odešla najíst a dala mu šanci přijít. Přišel. Přišel a mě hned bylo líp. Ten večer jsem mohla zase na chvilku přestat utíkat před svými myšlenkami.
Život není jednoduchý, ale je to život. Je možné si jej komplikovat zbytečnými obavami, myšlenkami, či stresem a nebo je možné ho prostě jen žít. Tracy i já potřebujeme domov. Není snadné žít s pocitem, že někomu něco dlužím, ale doufám, že tenhle pocit už brzy nebudu muset mít a doufám že to bude i díky tomu, že jsem se konečně po dlouhé době rozhodla přestat utíkat. 
Bráchovi by jistě bylo líp, kdyby ho někdo upřímně objal, ale rozhodně je mu líp když je sám, než kdyby žil s někým komu jeho problémy nepřijdou důležité a to je to rozcestí na kterém my s Petrem stojíme. Můj pocit z toho, že on mé hodnoty zesměšňuje a můj pocit z toho, že to doopravdy může být jen pocit. Uvidíme kam se dál posuneme, protože pokud by se jednalo o tu první možnost, tak jsem si jistá, že budu za pár týdnů utíkat znovu. Pokud se jedná o tu druhou možnost, tak až se mi skutečně podaří ovládnout svou mysl budeme po dlouhé době šťastný pár :-)

středa 18. května 2016

To je život

Včera se ve mě něco definitivně zlomilo. Celou dobu co jsem s Petrem mám pocit že nic nestíhám, často se hádáme a mě stresuje, když mi upadne v autě drobek na sedačku, nebo když má jet se mnou za mými kamarády. Vyprávím mu o svých myšlenkách o tom, co se mi v životě děje a on to poslouchá a všechno vnímá a to jen proto, aby mi mohl říci, že jsem blbá a že si myslím že jsem inteligentní a že všichni ostatní jsou blbci. Tohle mi řekl člověk, který je celou mou proměnu po mém boku. Člověk, který má veškeré mé informace o tom co mě nutí přestat jíst maso o tom co jsem zažila když jsem byla malá o všem co se odehrálo ve všech mých sexuálních i nesexuálních vztazích. Takový člověk, který by měl stát po mém boku mi dokázal říci tyto hnusné věci jen proto, že jsem se otočila v posteli zády a odmítla diskutovat o tom, jestli mu Tracy v jeho bytě vadí či ne. Chtěl se hádat už dvakrát před tím. Vyvolal konflikt, jen aby na mě mohl křičet nesmysly a ublížit mi namísto toho, aby mi řekl, že mu Tracy v jeho bytě vadí, či si promluvil o všech ostatních věcech, které ho trápí.
Kdybych ještě před rokem nebyla to samý uvěřila bych tomu, že je chyba ve mě, že jsem přecitlivělá a že mám zbytečně vysoké nároky na partnera, že jedna hádka nic neznamená. Jenže já naštěstí vím, že znamená. Znamená ignoranci, nezájem, pocit uspokojení z ublížení blízkému znamená nespokojenost se svým vlastním já. Takový člověk se nedá léčit láskou, takový člověk bere energii a čas a to je to, co je v životě nejcenější.
Utíkám. Utíkám od něho a ještě nevím kam. Jsem si však jistá, že to je po několikáté co mám pocit, že musím utéct a vím taky jistě že to není to, co v životě hledám.
Možná má Petr pravdu, možná sem úplně blbá, možná jíst mrtvá zvířátka, zabíjet nepříjemný hmyz i chodit do práce, která nedává smysl a škodí lidem, je normální. Možná je normální i super dělat 12 hodin denně, něco co nás stresuje, abychom mohli naší prdel posadit do drahýho auta a sežrat drahej steak. Já se s tím ale vnitřně prostě nějak už neumím ztotožnit. Neumím říct "ne moje práce mě nebaví, ale živí mě a tak to prostě na světě chodí". Neumím sedět po boku chlapa, co nevidí smutek v mém srdci, neumím se dívat do očí člověku, který ví co znamená úcta, respekt, tolerance, trpělivost, odpuštění a pochopení jenom ve chvíli kdy mu stojí péro. Neumím chodit do práce pro peníze a domu pro to abych svůj stres vykřičela na partnera.
Končím tenhle vztah beru Tracy a jdu dál. Nevím vůbec ještě kam, ale vím jistě, že cestu najdu :-)

pondělí 16. května 2016

zneužít lásku


Minulý týden zemřelo mému bráškovi štěňátko. Pohřbívat tak maličkého člena rodiny, bylo neuvěřitelně traumatizující a asi proto, když jsem v pondělí přijela s Tracy do Prahy a ona se pozvracela, začala jsem trochu zbytečně panikařit. Má hlava věděla racionálně zhodnotit situaci, ale srdce říkalo "co když?". Našla jsem tedy nejbližší veterinu a utíkala tam. Dvě slečny veterinářky si vyslechly příběh, který se stal mému bráškovi a pokusily se ve mě vzbudit dojem zájmu a pochopení. S ohledem na mou schopnost empatie už mi ale jen jejich reakce přišly malinko formální a zvláštní. Když si poslechly Traciino srdíčko a změřily jí teplotu řekly mi, že to na otravu nevypadá, ale že jí dají pro jistotu injekci. Tu jsem odmítla s tím, že jsem ráda že jí nic není, že jí dám domu a že se vyspí a bude v pořádku. Jedna z nich s úšklebkem řekla "to jí budete zpívat nebo co?". Přešla jsem to a abych měla klid od jejich nucení mě do injekce, zeptala jsem se, zda jí objednají na čištění zubního kamene. Řekly že ano, ale že to doporučují udělat krevní testy a taky že Tracy udělají sono bříška, že to je jistota. Nevěděla jsem jak to odmítnout, jsou (měly by být) to odbornice a já o tom nic nevím a tak mi přišlo neslušné se s nimi dohadovat, jen proto, že na to zrovna nemám peníze. Po tom co Tracy držela při odebírání krve, tak strašně statečně a ani se nepohnula, paní doktorka zase utrousila "ona tak hezky drží, já bych jí tu injekci dala". Po třetí jsem musela odmítat a obhajovat, že do Tracy zbytečně chemii píchat nechci, na to mě uklidňovaly, že to je šetrné...

Když mi potom za sono a odběr krve řekly 1600 Kč ani mě to nepřekvapilo. (veterinafenix u Žižkovské věže)
Lidé kteří milují své psy jsou ochotní pro jejich živůtky a pro jejich zdraví udělat téměř cokoli. Jak ale může být někdo takovej zmrd a využívat toho?
Kdybych sama ještě nedávno nebyla ignorant, zeptala bych se ještě dál, jak někdo může zneužít srdce a lásky ke svému vlastnímu profitu? Já se ale ptát nemusím, sama jsem to asi zažila. Je zřejmé, že nemocných lidí v naší době je strašně moc. Je zřejmé, že spousta z nás si myslí, že škodit a honit se za penězi je jediná cesta. Je zřejmé že hodně moc z nás potřebuje probudit. A ve chvíli kdy se tak stane, už nikdy se nebudeme chtít vrátit do doby temna, kdy využívání lidské nevědomosti, nezkušenosti, či zamilovanosti nám bude připadat běžné.

Je nádherný pocit stát na druhém břehu. Oto ale více bolí dívat se na tu druhou stranu. Když jsem byla jen v té tmě starého světa a přes tu tmu neviděla, myslela jsem si, že žádné jiné místo neexistuje a bylo mi "dobře". Teď znám obě strany a neskonale doufám, že již brzy se i ta stará promění v ostrov lásky, respektu, trpělivosti, tolerance, pochopení a empatického cítění. Doufám, že nebude už dlouho trvat, než se začnou oba břehy spojovat, doufám, že se již brzy přestaneme bát. Protože jen tehdy už si nikdo nikdy nedovolí zneužít lásku...

Go forth and have NO FEAR!! It'S OUR time to break the rules. Let's begin

Jsme?

Čím více jsme průměrní, tím více si potřebujeme dokazovat, že jsme jiní. Čím méně dokážeme vydržet sami se sebou, tím větší máme potřebu dokazovat okolí, že jsme lepší, dokonalejší, úspěšnější, bohatší… Okolí, ale i sobě samým dáváme najevo že jsme, protože si tím hluboko uvnitř sebe vůbec nejsme jistí. 
Oblékáme se do drahého oblečení, protože má na sobě obrázek, který známe z reklamy, aniž bychom věděli cokoli o historii daného obrázku a dané značky, nakupujeme technologie o jejichž výrobě nevíme taky vůbec nic, utrácíme nesmyslné peníze v barech a restauracích za nekvalitní jídlo a pití, nakupujeme auta se zbytečně velkou spotřebou a vysokým pojištěním a ve chvíli kdy nám dojdou peníze, půjčujeme si je. Pořád a pořád své průměrné myšlení a nespokojenost se sebou samými, schováváme za hru na bezstarostnost a velká gesta. Neschopnost vyjít s lidmi, na kterých by nám ve skutečnosti mělo záležet měníme za falešné pochvaly a plácání po ramenou od lidí kteří by nám ve skutečnosti mohli být úplně u prdele. 
Neznám jediného člověka na světě, který miluje sám sebe, svojí práci, svojí rodinu a měl by stejnou potřebu. Naopak čím dál tím častěji se setkávám s velmi chytrými lidmi, s pro mě opravdu obdivuhodnými schopnostmi, a čím dál tím častěji vidím, jak ani jeden z nich netouží po uznání od člověka, kterého nezná. Tihle lidé vědí moc dobře, kdo jsou, co umějí a jsou si zcela vědomí, že není potřeba někoho o svých schopnostech přesvědčovat a už vůbec nemají chuť a ani myšlenku, že by měli někomu dokazovat, že JSOU a že jsou ŠŤASTNÍ. Jsou jednoduše spokojení i ve chvílích kdy jsou smutní. VĚŘÍ v sebe i ve chvílích kdy není jediný člověk v jejich životě, který by uvěřil jejich nápadu.
Takoví lidé dokáží vzít spacák a jít do přírody na týden, být úplně sami a užívat si své vlastní myšlenky, takoví lidé dokáží obléct sako a jít mezi spoustu hostů a formálně si připít na oslavu projektu, který se povedl jejich známému, takoví lidé umí obejmout své blízké a mlčet, takoví lidé dokáží snášet kritiku, tito lidé dokáží chodit v zablácených teniskách, které si koupili z místního obchodu od své sousedky, protože ví, že se mohou zeptat, jak taková teniska vůbec vznikla. Když jsme s těmito lidmi, tak doopravdy cítíme že JSOU a nezáleží na tom, na kterém místě či v jakém ročním období, nezáleží dokonce ani na tom, zda se jim zrovna daří či ne. Tito lidé mají stále okolo sebe energii. Tito lidé dokáží být smutní a přesto je nám v takové chvíli s nimi dobře. 
Věční hráči naopak berou energii i přesto že jsou pořád veselí, věční hráči, nemají doopravdy NIC kromě svých značek a velkých řečí. Věční hráči nic raději nezkusí, protože "co kdyby se to nepovedlo". S velkými hráči nikdy nejsme když je jim smutno, protože oni si sami před sebou nechtějí svůj smutek připustit, natož potom aby v takových chvílích řekli, přijď mě prosím obejmout, je mi smutno. Věční hráči nic neřeší a proto z nich necítíme energii, ani když zrovna nemají žádné problémy, nevědí totiž ani, že je nemají. 
Lidé kteří našli své štěstí ve své vlastní duši, ve své vlastní hlavě a ve svém vlastním srdci se občas necítí skvěle, ale nikdy je nenapadne, že by neměli poslechnout své srdce, když jim hráči napovídají, že je něco nebezpečné, nesmyslné, či nereálné. I proto se občas takovým lidem stane, že jsou na své cestě dokonale sami. 
Herci oproti tomu mají kolem sebe na každém kroku, úplně pořád svůj komparz i se štábem. Takový komparz pořád dokola a do zblbnutí mluví a radí a soudí a hodnotí a oni nestihnout být ani na chvíli sami sebou a ucítit kdo vlastně jsou. Koupí si rádi něco nového na sebe, projedou se ve svém super autě a nebo se vožerou, když je jim na houby. Herci se neumí zastavit a říct JSEM a je to dokonalé a proto ty všechny potlačené emoce, ty obrovské city a pocity, tu všechnu nevyužitou energii, potom ventilují ve formě nenávisti. Herci často nenávidí, souseda, bývalého kamaráda, manžela své "kamarádky", přistěhovalce, šéfa, nácka, pankáče, muslima, psa, dceru, mámu... A to jenom proto, že se nedokáží podívat do do svého srdce a zeptat se "kdo jsem?" neumějí být trpěliví a ptát se dokud se nestanou šťastnými. Je to škoda.

Měli bychom přestat toužit po velkém baráku, úžasném bytě, dokonalém partnerovi, drahých hodinkách a měli bychom svou energii nasměrovat někam, kde naše srdce konečně budou moci dýchat, někam, kde budeme moci odložit všechny falešné značky a drahé technologie, někam kde i smutek pro nás bude štěstím, někam, kde budeme moci s naprostým a dokonalým pocitem jistoty říci JSME. Někam kde tahle jedna jediná vteřina, pro nás bude celým životem.

Zdroj obrázku: http://kazdydenscitatem.cz/motivacni-citaty/je-to-nemozne-rekla-hrdost/

neděle 8. května 2016

Nenávist

To, že s námi někdo nesouhlasí, ještě neznamená, že ho nemůžeme milovat. To že si od nás někdo nevezme naše dobře myšlené rady ještě neznamená, že ho nemůžeme respektovat. To že nás někdo nechce poslouchat, ještě neznamená, že se musíme urazit a tomu člověku již nikdy nic neříkat. Svět je obrovsky komplexní místo, každý jeden jedinec je každou jednu vteřinu jiný. Má jinou náladu, jiný postoj, jinou schopnost přijímat informace, jinou schopnost reakce.

Můj táta si dodnes myslí, že když můj brácha neposlouchá jeho rady, projevuje mu tím neúctu. Nepochopil, že tím, že mu pořád ještě radí vytváří v bráchovi úplně ten samý pocit. Nerespektují jeden druhého, urážejí se jako malé děti, nedokáží se obejmout a říct si "mám tě rád" pořád si potřebují dokazovat, kdo má větší pravdu. Je na ně smutný pohled. Je smutné slyšet tátu říkat o svém synovi "já se s tím chlapem neumím bavit, poslal jsem ho do prdele" a je smutné vidět vlastního bráchu jak touží po jediném a to je uznání, pochvala, podpora a úsměv toho, kdo mu měl být celý život vzorem. Je smutné vidět dva tolik navzájem blízké lidi jak jejich ega nenávidí jeden druhého a jak  jejich srdce zároveň trpí a neskonale touží po lásce, porozumění, odpuštění, toleranci a pochopení od toho samého člověka.

Také jsem se dnes zeptala svého blízkého, co by dělal, kdyby jeho dítě bylo nácek, odpověď "no pokusil bych se mu to vysvětlit" "a kdyby to nepochopil?" "dal bych mu dělo" ve mě vyvolala úlek. VŽDYŤ PŘECI Z HISTORIE UŽ VÍME SNAD VŠICHNI, ŽE NÁSILÍ VYVOLÁ V LIDECH JEN JEŠTĚ VĚTŠÍ PŘESVĚDČENÍ O JEJICH PRAVDĚ. ŽE NÁSILNÉ NUCENÍ JINÉHO NÁZORU V LIDECH VYVOLÁ JEN POTŘEBU UTÉCT, ČI BRÁNIT SE. Proč si pořád ještě myslíme, že láska a postupné informování je tak špatné řešení?

Ano nepopírám, že informování člověka je zdlouhavý proces, že pár ran pěstí či poslání člověka do prdele, či odsouzení a hlasité zabouchnutí dveří je mnohem rychlejší a hlavně totálně efektivní odreagování afektu, jenže rozdíl mezi první situací a tou druhou je v lidskosti, ve schopnosti potlačit primitivní pud, ve schopnosti ovládnout své ego, ve schopnosti trpělivého a soustavného investování do něčeho co má smysl i když třeba léta neviditelný, či úplně zanedbatelný.

Velké věci se nedějí hned. Velké věci potřebují čas. Nastavení Nového zákona v Novém světě, zákona Odpuštění, Respektu, Tolerance, Trpělivosti, Pochopení a Lásky, nastavení takovéhoto smyslu bytí je bezesporu velmi, velmi náročný a zdlouhavý a stojí mnoho času i energie, spousta lidí ze starého světa bude tvrdit, že jing a jang potřebují zlo aby mohlo existovat dobro a nebo ještě lépe, že to je utopie.. spousta takových lidí je však jen líná investovat ten potřebný čas i energii.

Nový svět má své dobré lidi a ti jsou jen dobří, nepotřebují zlo aby byli šťastní, nepotřebují nenávist, aby cítili že jsou naživu, nepotřebují strach aby byli plnohodnotnou součástí světa. Nejsou dokonce ani nijak utopení :D Jsou a jsou úplní, bez strachu, bez obav, bez nenávisti, nechybí jim zlo, jsou úplně úplní. Se vším co k tomu patří.

Nenávist vůči nacismu je stejná jako nenávist vůči muslimům, černochům, gayům, pankáčům křesťanům a komukoliv, či čemukoliv jinému. Nenávisti je jedno koho nenávidí, pro ní je důležitý pouze fakt, že jí někdo krmí.

Odsoudit hnus který se odehrál v minulosti je jedna věc, neztotožení se s pácháním bezpráví  na nevinných tvorech je také správné, ale nenávist, nenávist ani v tomto případě nemá místo v srdcích lidí z Nového světa. Nový svět ví, kolik hrůzy a zvěrstev umí nenávist napáchat, není tedy potřeba si jí nést a pěstovat i ve 21. století.

Není tolik těžké obejmout svého syna, obejmout svého kolegu, obejmout své blízké, není to vůbec těžké. Těžké je sami sebe překonat. Těžké je vyhrát nad svým egem, ale pakliže to alespoň jednou vprostřed hádky zkusíme, pochopíme tu obrovskou sílu a moc. Už nikdy se nebudeme chtít vrátit ke strachu z pouhého obětí, už nikdy si nebudeme chtít myslet, že pokud nebudeme mít poslední slovo staneme se méněcennými, slabými, či nehodnotnými. Nenechejte se vyděsit, pokud se poprvé váš "soupeř" obejmout nenechá. Nenuťte ho. Zkuste to podruhé, po třetí, po čtvrté, dokud se nenechá, je jedno jestli to bude za týden nebo za deset let, je jedno jestli to bude u prvního člověka, nebo u stého. Věřte tomu, že ta síla, ten pocit který z toho dostanete, pokud budete Trpělivý, pokud vynecháte předsudky a všechny myšlenky ve své hlavě a budete se soustředit jen na tlukot vašich srdcí, ten pocit za to bude zaručeně stát.

úterý 3. května 2016

Můžeš za to TY. A ještě trošku taky ONI.

Vybavila se mi vtipná (teď už se jí směju, ale jinak je spíš smutná) vzpomínka z dob mého ignorantsví; mám strašnou potřebu jí zveřejnit :D

Jednou když jsem na táboře otevírala společnou ledničku, otevřela jsem jí moc prudce a vypadlo z ní mléko, které se vylilo. Já namísto toho, abych vzala hadr a utřela to a všem se omluvila jsem začala nadávat a shánět viníka. Někdo za mými zády řekl, no to je jasný, za to může vedoucí dne, měl to tam dát pořádně. Nevím jestli to byl vtip a jenom mě zkoušeli, dneska už mi to přijde dost pravděpodobný, ale tenkrát jsem to vzala vážně a šla sem seřvat vedoucího dne, jak je možný, že dal tak blbě mlíko do ledničky.

Je zajímavý jak se mi to teď vybavilo se všema těma souvislostma. Jak sem prostě pořád utíkala pře svojí odpovědností. Za celý život mě, jako ignorantky, si nevybavuji jedinou chybu, kterou bych udělala a nenesl v mých očí za ní zcela určitě a nezpochybnitelně odpovědnost někdo jiný. 

Dnes a denně se s takovými lidmi jak jsem já, setkávám na ulicích a všem strašně moc přeji, aby co nejdříve přišli do světa probuzených, aby se přestali bát přijmout svojí a výhradní odpovědnost za svůj život. A to ne jen za to dobré co se nám v životě přihodí, ale i za ty chyby a za to zlé co způsobíme. 

Není potřeba nikam před tím utíkat. Každý chybuje. Všichni v životě udělají něco zlého, je jedno jestli to je v očích jejich, nebo ostatních. Přijetí odpovědnosti za úplně a totálně všechno ve svém životě je sice náročné, ale tak neuvěřitelně úžasně úžasné. Je to jako když se mluví při umírání o světle na konci tunelu. Já jsem takové světlo našla v totální akceptaci svého bytí, v přijetí odpovědnosti za každou svojí myšlenku, ne jen čin a to ještě v průběhu života. Zaplať bůh, nemusím čekat až do smrti na nějaký krásný pocit. :D Ten pocit, i když se občas za některé své chyby stydím a nechce se mi je veřejně přiznávat, tak ten pocit kdy se k tomu odhodlám a tenhle pocit překonám, a jdu s tím ven, ten je prostě nenávratně návykovej, božskej, úžasnej a konečně prostě a jasně DOKONALEJ :-) Chyby jsou fajn, jejich náprava stojí o mnoho a mnoho méně energie, než jejich tutlání, či vymýšlení toho, proč za cokoli nemůžete.

Pokud jste fe firmě, manželství, partnerství, partě, komunitě, ale i rodině, kde chyby nejsou akceptovatelné, začněte na sobě makat a opusťte to místo, protože jedině tak uděláte svět lepším a nebudou již v naší společnosti vznikat poškození jedinci jako jsem byla já, kteří si budou v hloubi své duše myslet, že chyba je nepřípustná a musí se ukazovat prstem na druhé a tím páchat ještě větší škody.