čtvrtek 14. dubna 2016

Je lehké hledat cesty jak to nejde.

Právě sedím se svým přítelem u něho doma, oba máme spoustu práce a oba jsme se předevčírem shodli na tom, že budovat vztah tohoto typu se nám ani jednomu v tuto chvíli vůbec, ale vůbec nehodí. Přesto jsme se rozhodli to nevzdat. Já jsem trošku více naučená vzdávat věci, než on. Být to na mě vzdala bych to, on mě však od mého úmyslu pozdržel a náš happy beginning pokračuje. 
Během uplynulých čtrnácti dní jsem se několikrát rozhodla, že to ukončíme. Naposledy mě to napadlo předevčírem, když jsme se zase dohadovali kvůli nějaké hlouposti. Napadlo mě, že mám ještě čas, že zatím nemusím "řešit takové kraviny", že zatím není potřeba pouštět se do "tak vážného vztahu", napadlo mě, že si můžu ještě "užívat". Začala jsem zase a znovu přemýšlet úplně přesně tak, jak mi to neustále doporučuje moje babička s tátou a úplně stejně tak, jak to stále zaznívá z médií, kterým se úplně nelze vyhnout.

Potom se ale naštěstí stalo něco úžasného. Ve chvíli kdy Petr viděl, že nad něčím přemýšlím, zeptal se nad čím a já jsem mu to řekla. Řekl, že to cítíme stejně, ale že on už dávno přišel na to proč stojí za to o nás bojovat. Já jsem stále vymýšlela další a další důvody toho, proč bychom to měli vzdát a on reagoval tím, že mi říkal důvody proč bychom měli udělat přesný opak. Povídali jsme si o tom tak dlouho, až jsme přišli na důvod proč náš vztah tyto myšlenky provázejí.

Já jsem od malinka naučená dávat větší důraz negativním myšlenkám, v mé mysli ulpívají ty plné nedůvěry a mé obranné mechanismy vytvořené v mém dosavadním životě umí vytvářet excelentní scénáře toho proč něco nejde, nebo něco nebylo hezké, nebo toho, proč nikomu a ničemu nevěřit. To jsou naučené věci a tím, že jsem na to s pomocí Petra přišla se posunu ve svém životě zase o velký kus dál. Přitom stačilo málo a zahodili bychom úplně bez boje něco hodnotného, něco úžasného a já bych nikdy nezjistila pravý důvod toho proč. Tím, že jsme si o tom povídali jsme přišli až do fáze kde jsme začali vidět opravdové jádro problému. Nebylo to snadné, ale oba jsme byli úplně v klidu, když jeden z nás řekl druhému chybu, kterou si myslí že dělá. Reakcí bylo zamyšlení se, žádná nenávist, dotčenost, nebo uražení se. Když už jsme skoro usínali napadlo mě zeptat se ho na 5 pozitivních věcí, které jsme společně zažili. Řekl mi jich asi osm během pár vteřin a kdybych ho nezastavila bylo by jich mnohem víc, pokračoval by a nemusel by ani moc přemýšlet. Já jsem naproti tomu v hlavě měla jen ty negativní. Stejně rychle jako on si vzpoměl na ty hezké já jsem si uměla vzpomenout na ty špatné. Ty dobré naopak, ty jsem nemohla nikde najít. Bylo neskutečně namáhavé přijít alespoň na pár hezkých a pozitivních situací.
Přesto, že už jsem se naučila život prožívat, mé naučené vzorce myšlení, které si nesu z dětství ještě stále podvědomě a ze setrvačnosti ulpívají na tom, co jsem se celá ta léta učila. Když zahlédnu na své cestě překážku, tak ať je jakákoliv, přijde mi úplně přirozené a logické otočit se a vrátit, najít si důvod proč je vlastně v naprostém pořádku a úplně přirozené vzdát to. Petr to má opačně. Překážka na jeho cestě znamená více energie, více námahy, více času, více tréningu, více vůle, znamená to pro něj úsilí a investici, znamená to pro něho všechno, jen ne možnost otočit se k ní zády a odejít a to bez ohledu na to jak moc náročná ta překážka je a bez ohledu na to, jak moc se při jejím zdolávání může zranit. Ve chvíli kdy se rozhodne, že něco má smysl už prostě nehledá cesty jak a proč to vzdát, nebo důvody proč to nejde, myslí na jediné a to je JAK TO UDĚLAT.
Veškerá jeho energie se koncentruje do tohoto problému a proto jej většinou vyřeší. Myslela jsem si, že už to tak mám také, ale tyhle mé stavy mě vždy vyvedou z omylu.  To co mám tak hluboce zažité a zakořeněné je velmi těžké změnit, není to však nereálné, tím už jsem si teď více než jistá. Děkuju.

Ráno jsem hodinu věnovala tomu, abych si vzpoměla na všechny hezké zážitky z uplynulého týdne bylo to velmi vyčerpávající, ale čím víc úsilí jsem tomu věnovala tím snadněji se mi potom začaly přehrávat.

Bude to ještě dlouhá cesta, než naučím i svou podvědomou mysl být šťastnou, ale vím že to půjde. Že není třeba kvůli tomu opouštět lidi, partnery, města, státy ani planetu, že to všechno je jen a jen v hlavě a v úsilí, které tomu věnuji. Slovní spojení to nejde mažu ze svého slovníku, protože teď už jsem si jistá tím, že TO JDE, ale aby to šlo musím se snažit hlavně já sama.

Žádné komentáře:

Okomentovat