neděle 3. dubna 2016

Dětská láska

Když přijde dítě na náš svět, umí pouze důvěřovat a milovat. Kdybychom jej nechali celý život pouze s těmito dvěma schopnostmi bylo by celý život bezmezně šťastné; bylo by Bohem. My jej namísto toho učíme větám typu "nelez tam nebo spadneš" (a oni skutečně padají a ztrácejí tak důvěru sami v sebe) a často se k nim chováme ještě s menším respektem než ke svým psům. Pokyny typu fuj, ne, nesmíš či  musíš, jsou často to jediné co naše děti slýchají bez toho, aby se dozvěděli důvod, proč je něco dovolené a něco ne. Myslíme si že nejsou hodni našeho vysvětlení, že nejsou schopné vnímat. Postupně z nich děláme retardované jedince připravené zařadit se do nemocné společnosti, která stejným způsobem vyprodukovala nás. 
Teď tady byl bráškovo syn, je nádherné jaro a všude všechno kvete. On se umí jen dívat, v jeho očích je vidět božský obdiv malinkaté sedmikrásky která kvete v trávě, jeho duše je absolutně šťastná ve chvíli, kdy tu kytičku vnímá, v té chvíli kdy Viky spatří sedmikrásku, tak tou sedmikráskou na chvíli je, v té chvíli je rozkvetlou kytičkou v trávě a to ho na ten okamžik naplňuje štěstím. Potom ale, když přijde dospělák a řekne "utrhni kytičku a dej jí ..." tak Viky zapomene, že je hezké být kytičkou a naučí se jak ji zničit, jak ji utrhnout, dozví se, že to udělá "radost". Úsměv obdarovaného mu potvrdí, že tohle rozhodnutí a tato schopnost, že to je dobré a to i bez ohledu na to, že ve chvíli kdy se dítě otočí, dospělák kytičku zahodí. Kousek malého Boha tím v dítěti zemře, ono příště už nebude kytičkou, příště už bude Viktorem, který UMÍ a DOVEDE kytičku utrhnout... 
Jestli někdo skutečně umí žít, milovat a být šťastný potom jsou to děti. Nepoučujme. Sdílejme s nimi své zkušenosti, ale učme se my sami od nich samotných. Mají nám toho hodně co ukázat. Dětská láska je tou nejčistší a dětská duše tou nejdokonalejší. Neničme je zbytečnou hrou na "radost",  na "štěstí" a na "ukaž jak moc miluješ maminku", naučme se jak v nich lásku udržet bez toho, aby nám to museli dokazovat. Naučme se, smát i když není čemu. Naučme se, jak jediné dvě duševní schopnosti se kterými se děti rodí rozvinout. Naučme se, najít v sobě samých tenhle zapomenutý dar. Všichni jej máme, jen zkusme být chvíli s dětmi a když sme s nimi, zkusme být jimi. Oni potom najednou budou námi,  najednou nám začnou rozumět a často i bezeslov. Už potom nebude třeba na ně křičet. Naučíme-li se toto, zjistíme, jak jsou vlastně slova nadbytečná. Když je nám někdo doopravdy blízký a pokud jej doopravdy chceme znát, potom stačí jen dívat se a naslouchat...

Žádné komentáře:

Okomentovat