neděle 24. dubna 2016

co mě naučilo školství ve kterém jsem "vychovaná"

Moje první "paní učitelka" byla naštěstí úžasná, jen díky ní jsem si možná nevypěstovala dlouhodobou averzi i k psaní a čtení. Na konci druhé třídy přišlo velké rozdělování a já jsem nebyla přijatá do jazykové třídy. Nikdo mi pořádně nevysvětlil proč (tomu bych přeci nerozuměla). Dodnes si pamatuji jak jsem šla zklamaně do šatny a máma mi říkala něco ve smyslu "to nevadí, to není konec světa" no jak hodnotné a uchopitelné vysvětlení pro osmileté dítě, které zrovna onálepkovali jako méně chytré, méně schopné, méně vhodné, prostě a jasně dali mu najevo nějakou podělanou škatulkou, že je méněcenné.
Ve 3.B jsem potom tedy dostala další "paní učitelku" která měla dětí tak akorát, natož pak těch co moc nedávaly pozor. A já jsem věděla že vlastně za moc nestojím a že asi nejsem moc chytrá, když jiné děti vzali do té jazykové třídy a mě ne. A tak sem prý začala "hodně zlobit". Do šesté třídy sem nastupovala onálepkovaná jak agresivní zvíře a tak se má žákovská pod tíhou poznámek a špatných známek musela každý rok alespoň dvakrát ztratit. Každý rodičák byl traumatem, každý školní den byl utrpením. Začala sem kouřit trávu už ve dvanácti letech a pít docela dost alkoholu. Někdy v průběhu tohoto období se mi spolužáci a vůbec celý druhý stupeň začal "posmívat", protože jsem někdy někde nějaký svojí "kamarádce" řekla, že si to "dělám ve sprše". Celý druhý stupeň to věděl a všichni koho jsem potkávala se mi "smáli". Chodila jsem za školu čím dál tím častěji a vymyslela jsem si, že mám migrény, jen abych se vyhla nutnosti jít do školy. Základka mě teda víceméně naučila jak výborně předstírat nemoc (ležela jsem jednou i 14 dní v nemocnici a předstírala otřes mozku). 
Čest výjimkám jako byla paní učitelka Švelchová, která byla úžasně úžasná a já z češtiny naštěstí díky ní nemám žádné trauma. Z biologie, zeměpisu, dějepisu, chemie, fyziky a podobných předmětů vím jen to, že jsem je nesnášela. Hlavně zeměpis. Takový neskutečně úžasný předmět a já si dodnes častokrát uvědomuji vnitřní averzi vůči tomuto slovu, jen proto, že pokaždé mám před očima šikanu ze strany učitelky, která neměla ráda svojí práci. Mohu tohle s jistotou říci, protože vím jistě, že mě neměla ráda (to cítíte i když ste 12 letý "dítě") a já přeci byla její práce.
Z mé první střední mě vyhodili a na té druhé jsem se naučila držet hubu a krok. I díky tomu jsem na vejšce na bakaláři měla za celé studium pouze čtyři dvojky.
Celé školství kterého jsem se bohužel účastnit musela a neměla vůbec ale vůbec na výběr jakou instituci chci navštěvovat a jakým způsobem se chci učit, mi tedy dalo jediné.
A to dlouholetý pocit, že když sou lidé na člověka který nic neudělal zlý, tak že neexistuje zastání, že když neděláte to, co po vás vyvolená autorita chce, tak dostanete nálepku "nepřizpůsobivý" a když nelezete do prdele těm správným lidem tak dostanete dobré ohodnocení jen velmi zřídka a to i pokud děláte velmi záslužnou a přínosnou práci.
Nechci své dítě poslat do takovéhoto typu školství. Je mi z toho zle ještě dnes, když si na to vzpomenu. Neumím chemii, neumím zeměpis, neumím biologii, neumím matiku, bojuji i s dějinami. Nemyslím si však že proto bych měla menší právo být na této planetě než ti učitelé, kteří to vyučují a cítit se jim jakkoliv "podřízená". 
Zdravé školství by mělo být nastavené tak, aby se i ty nejnevzdělanější děti cítili potřebné a tak, aby se i ti nejpřetitulovanější učitelé dokázali každý den od svých žáků naučit něco nového.

Žádné komentáře:

Okomentovat