středa 27. dubna 2016

Stát

Mezi mými kamarády se množí různé extrémní názory. Smutné je, že lidé kteří tyto názory prezentují nejsou extrémní ani trochu. Jsou to normální hodní lidé, kteří chtějí žít ve společnosti, kde se nebudou muset bát o své blízké, o své děti, o své pozemky, o svá práva. Jsou to lidé, kteří chtějí žív ve spravedlivé společnosti. Přesně tito lidé v rámci kuse vyložené "svobody slova" umějí bez sebemenšího studu říci "uprchlíky bych střílel(a)", "smrt náckům" či jiné nenávistné heslo, proti jakékoli jiné lidské bytosti.
Další lidé si zase začínají myslet, že stát je zbytečný a já se stále častěji ptám čím to je. Proč hodní a spravedliví lidé mají čím dál tím větší strach z lidí které nikdy v životě neviděli a z věcí které nikdy v životě nevyzkoušeli. Neříkám, že ve světě nejsou problémy, jsou a obrovské. Nenávist a strach ale bohužel vše jen prohlubuje. Lidé kteří při bombardování přicházejí o své domovy se mohou radikalizovat stejně tak snadno jako se mohou naučit milovat. Záleží pouze na těch zdravých a silných jedincích zda jim dají pěstí, či zda je obejmou.
Státy jsou potom potřebné v tom smyslu, že někdo kdo se bude starat o bezpečnost lidí zatím prostě potřebný je, ať už se jedná o potravinářský průmysl, zdravotnictví, dopravu či jinou kritickou infrastrukturu. Nadávat na státy a myslet si, že zničení vlád povede k nějakému řešení je také hloupost. Demokratická společnost je zrádná v tom, že lidé kteří dají na kusé informace raději než na vlastní úsudek podložený vlastním výzkumem mohou do čela státu zvolit představitele, který zastává zájmy pouze určité bezcharakterní společnosti. To však lze velmi snadno odhalit, pokud se zvýší transparentnost činnosti politiků.
Je tedy zřejmé, že všechno lze řešit, jen je potřeba aby se čestní lidé dokázali odpoutat od svých křivd a začali vyvíjet úsilí. Začali si stavět cíle, investovat energii a čas do svého vzdělávání, a zvyšování kvalifikace, začali energii svého pocitu nespravedlnosti investovat jedním směrem, který je účinný, ne jen rozdmýchávat další negaci vyprávěním o tom svým známým.
Já sama vím jistě, že energie vynaložená při naštvání se, obviňování druhých, cítění se uraženě, či jiných egem řízených myšlenkových procesů bere úplně stejně síly jako intenzivní práce na něčem složitém. Dříve jsem si pořád dokola vymýšlela co je špatně, dneska si pořád a pořád dokola snažím opakovat co je dobře.
Nic není černobílé, smrt uprchlíků, ani nácků není řešení. 
Narodili jsme se do nádherné doby na nádherném místě a je jen na nás, jestli tady po nás zůstane místo plné temna, zla a nenávisti a nebo místo ještě krásnější plné lásky, důvěry, porozumění, tolerance a respektu ke všemu živému.

neděle 24. dubna 2016

co mě naučilo školství ve kterém jsem "vychovaná"

Moje první "paní učitelka" byla naštěstí úžasná, jen díky ní jsem si možná nevypěstovala dlouhodobou averzi i k psaní a čtení. Na konci druhé třídy přišlo velké rozdělování a já jsem nebyla přijatá do jazykové třídy. Nikdo mi pořádně nevysvětlil proč (tomu bych přeci nerozuměla). Dodnes si pamatuji jak jsem šla zklamaně do šatny a máma mi říkala něco ve smyslu "to nevadí, to není konec světa" no jak hodnotné a uchopitelné vysvětlení pro osmileté dítě, které zrovna onálepkovali jako méně chytré, méně schopné, méně vhodné, prostě a jasně dali mu najevo nějakou podělanou škatulkou, že je méněcenné.
Ve 3.B jsem potom tedy dostala další "paní učitelku" která měla dětí tak akorát, natož pak těch co moc nedávaly pozor. A já jsem věděla že vlastně za moc nestojím a že asi nejsem moc chytrá, když jiné děti vzali do té jazykové třídy a mě ne. A tak sem prý začala "hodně zlobit". Do šesté třídy sem nastupovala onálepkovaná jak agresivní zvíře a tak se má žákovská pod tíhou poznámek a špatných známek musela každý rok alespoň dvakrát ztratit. Každý rodičák byl traumatem, každý školní den byl utrpením. Začala sem kouřit trávu už ve dvanácti letech a pít docela dost alkoholu. Někdy v průběhu tohoto období se mi spolužáci a vůbec celý druhý stupeň začal "posmívat", protože jsem někdy někde nějaký svojí "kamarádce" řekla, že si to "dělám ve sprše". Celý druhý stupeň to věděl a všichni koho jsem potkávala se mi "smáli". Chodila jsem za školu čím dál tím častěji a vymyslela jsem si, že mám migrény, jen abych se vyhla nutnosti jít do školy. Základka mě teda víceméně naučila jak výborně předstírat nemoc (ležela jsem jednou i 14 dní v nemocnici a předstírala otřes mozku). 
Čest výjimkám jako byla paní učitelka Švelchová, která byla úžasně úžasná a já z češtiny naštěstí díky ní nemám žádné trauma. Z biologie, zeměpisu, dějepisu, chemie, fyziky a podobných předmětů vím jen to, že jsem je nesnášela. Hlavně zeměpis. Takový neskutečně úžasný předmět a já si dodnes častokrát uvědomuji vnitřní averzi vůči tomuto slovu, jen proto, že pokaždé mám před očima šikanu ze strany učitelky, která neměla ráda svojí práci. Mohu tohle s jistotou říci, protože vím jistě, že mě neměla ráda (to cítíte i když ste 12 letý "dítě") a já přeci byla její práce.
Z mé první střední mě vyhodili a na té druhé jsem se naučila držet hubu a krok. I díky tomu jsem na vejšce na bakaláři promovala s vyznamenáním.
Celé školství kterého jsem se bohužel účastnit musela a neměla vůbec ale vůbec na výběr jakou instituci chci navštěvovat a jakým způsobem se chci učit, mi tedy dalo jediné.
A to dlouholetý pocit, že když sou lidé na člověka který nic neudělal zlý, tak že neexistuje zastání, že když neděláte to, co po vás vyvolená autorita chce, tak dostanete nálepku "nepřizpůsobivý" a když nelezete do prdele těm správným lidem tak dostanete dobré ohodnocení jen velmi zřídka a to i pokud děláte velmi záslužnou a přínosnou práci.
Nechci své dítě poslat do takovéhoto typu školství. Je mi z toho zle ještě dnes, když si na to vzpomenu. Neumím chemii, neumím zeměpis, neumím biologii, neumím matiku, bojuji i s dějinami. Nemyslím si však že proto bych měla menší právo být na této planetě než ti učitelé, kteří to vyučují a cítit se jim jakkoliv "podřízená". 
Zdravé školství by mělo být nastavené tak, aby se i ty nejnevzdělanější děti cítili potřebné a tak, aby se i ti nejpřetitulovanější učitelé dokázali každý den od svých žáků naučit něco nového.

sobota 23. dubna 2016

Deprese

Nerozumím tomu, ale vím že spousta z nás bere kvůli mnoha svým různým duševním stavům antidepresiva. Já jsem se narodila v rodině kde spolu rodiče nemluvili, neměli nic společného a napětí se v mém "domově" vždycky dalo krájet. Od téhle negativity jsem utekla asi ve třinácti k trávě a chlastu. Později pak k bulimii a někdy v pozdější době sem se to pokusila ještě vyřešit vztahem s chlápkem co byl téměř o dvě generace starší a měl manželku a děti. Utíkáním od něj k jiným jsem si pak vypěstovala závislost na sexu a pořád a pořád bylo od čeho utíkat. Naštěstí sem se nikdy nedostala k nějakému tomu "chytrému doktůrkovi" co by mi na mojí vnitřní nevyrovnanost napsal nějaký super happy pils a tak, když sem konečně dostala koule zavřít u ženáče dveře a postavit se na svý vlastní nohy, který jak sem hned vzápětí zjistila mám taky dvě a dá se na nich celkem dobře nejen stát, ale i pohybovat našla sem zdroj svých častých útěků.
Celý život sem v sobě uměle udržovala závislost ať už to bylo na tátovi, systému, jídle, chlastu, chlapech, škole, zaměstnavatelích, autoritách, prostě čemkoli. Bála sem se dospět a myslela sem si, že neřešení věcí a závislost a házení viny na ostatních udrží ve mě štěstí. Jak hluboce sem se celou tu dobu pletla je smutné avšak o to krásněji mi je nyní, když sem se toho všeho zbavila. 
Za celý život jsem nedokázala být absolutně šťastná, ale ani absolutně smutná. Byla sem prostě jenom taková marná osůbka co chodila od nikoho k nikomu a od ničeho k ničemu a ve všem a všech hledala něco co jí nikdo nemohl dát. Celou tu dobu jsem to, co jsem marně hledala, měla jen já, zamčené hluboko v sobě. Byly to EMOCE. 
Moje rodina mě naučila, že nahota je špatná, že plakat se smí jen tajně, že chyby a neposlouchání příkazů je průser, že bez druhých jsem nikdo a tak bych mohla asi ještě pokračovat. To vedlo k tomu, že jsem si stvořila vlastní ignorantský svět ve kterém sem měla všechno v píči. Kdokoliv mi říkal hnusné věci tak já sem se jim uměla smát, kdykoliv mi bylo smutno, tak sem si to uměla něčím vykompenzovat. Utíkala jsem od problémů a nic sem neřešila. Vytěsnila jsem tak hodně let svého života. 
Zlom přišel docela rychle společně s tím jak sem přestala lhát, způsobovat bolest nevinným a hrát si na někoho, koho sem si myslela že lidé chtějí znát. 
Od té doby mám vše, co sem dřív hledala u cizích. Mám SEBE. Zjistila jsem, že smutek je stejně krásný jako radost, že pláč je stejně potřebný jako smích, že láska je řešením nenávisti, že odpuštění je jedinou cestou k uvědomění. 
Občas je mi hodně smutno a cítím se slabá a zranitelná. V takových chvílích jsem, v minulosti,  úplně vážně přemýšlela nad tím, že se zabiju ("odborník" kterému bych svůj stav popsala, by mile rád konstatoval, že mám "depresi")  a nebo v tom lepším případě nad tím, že musím utéct k někomu, kdo mě obejme, pohladí... 

Je hezké cítit, že nás někdo má rád, ale je hezké to cítit pořád, ne jen když máme něcí penis ve své vagíně. Potom je druhá nesexuální forma "mít rád" a ta je typická pro mnohé rodiče. Ti nás mají rádi ve chvíli, kdy děláme přesně to, co chtějí abychom dělali, bez ohledu na to aby se zeptali na to, jaký z toho máme pocit my.

Tím že utíkáme k někomu do postele když je nám hrozně pěstujeme ve svém těle a srdíčku závislost na takové osobě.Tím že děláme něco co sami nechceme pro to, aby se na nás druhý usmál, nebo nás objal, odevzdáváme svůj vlastní nástroj vyléčit se. Chvíle, kdy jsme nejzranitelnější, bychom neměli dávat nikomu komu na 100 % nevěříme. Člověk ke kterému utečeme a jemuž nevěříme, pravděpodobně nemá zájem o naše city, a nebo někdy my nemáme zájem o ty jeho, takže i když nás jakkoli pevně obejme stejně nás nevyléčí.

Od té chvíle kdy jsem to pochopila už nesahám po telefonu když je mi mizerně. Od té chvíle ještě častěji než dříve chodím do lesa. Bez ohledu na to kde jsem, bez ohledu na to jestli je tma, chčije a nebo mrzne. Chodím do lesa, tam si svékám oblečení a chodím tam dokud to ze mě nespadne. Je úžasné cítit, že nahota není trestná a že svoboda není jen slovo...
Často to trvá jen malou chviličku, než je mi zase krásně. A nebojte se nenastydla jsem, nikdy sem nezmrzla, ani se nebojím, že mě znásilní jelen :D nejsem blázen. Ne o nic věčí než ti, kdo si myslí, že jim klid a štěstí přinesou nějaký prášky.

Lékem na depresi není doktor, lékem na depresi je uvědomění si svého smutku, prožití i té nejhlubší krize a vědomí toho, že ať už se v našem životě děje cokoli, jsme stvoření k tomu, abychom to zvládli se ctí a úplně sami. A věřte tomu nebo ne, ve chvíli, kdy jsem tohle zjistila, přišel do mého života člověk, který se na běhání po lese se mnou těší a který mě za mou "šílenost" má moc rád...

pátek 22. dubna 2016

socialismus vs demokracie

Včera jsem se zúčastnila jedné valné hromady v organizaci jíž jsem členem. Průběh zasedání i výsledky voleb nového vedení přišly e-mailem dopoledne ještě x hodin předtím, než se Valná hromada kde se vedení mělo volit konala. Směrnice, kterou tato organizace má, stanoví že při určitém počtu účastníků se vede náhradní valná hromada, na které je možné hlasovat pouze o věcech, které přišly předem v programu. Nevím jak dalece je tohle zakořeněné v naší veřejné a soukromé správě, ale jednomyslné zdvihání rukou a žádná diskuse mohou být buď známkou naprosté shody a souhlasu účastníků a nebo nezájmu a snahy nic zbytečně neprodlužovat a hlavně nekomplikovat. V organizaci ve které jsou všichni dobrovolně a účastní se všech aktivit ve svém volném a neplaceném čase je to více než pochopitelné a však mám důvodnou obavu, že takto nefungují jen takovéto organizace.

Otázka, která díky této zkušenosti ve mě vyvstala je, zda jsme opravdu již demokratickým státem a pokud ne, zda o demokracii jako republika doopravdy stojíme. 

Demokracie není jednoduchá, vyžaduje totiž dialog a dialog vyžaduje diskusi a diskuse vyžaduje argumenty a argumenty vyžadují trpělivost s trpělivostí jde ruku v ruce pochopení. Prostě a jasně demokracie v pojetí většiny našich obyvatel ještě pořád znamená  jediné a to uskupení jedinců ve kterém se O NIČEM NEMLUVÍ A VŠECHNO SE DĚLÁ (tajně a to i to největší svinstvo, tak jako tomu bylo u přechozích režimů a tak jako tomu je v mnoha a mnoha zemích ještě pořád). 

Demokracie v mých očích ale při troše snaze může být štěstí. Možnost nekastovat lidi podle toho kde a jak se narodí, ale podle toho jak sou nebo nejsou líní. Člověk který se rozhodne pro jednoduchý styl života, kdy nechce dělat nic jiného kromě žraní, souložení, "užívání si" a nadávání je v pojetí mé ideální demokratické společnosti odsouzen ke stejně jednoduchému životu, který není spojen s cestováním a už vůbec ne s penězi. Člověk, který je ochoten přijímat výzvy, vydat energii na to aby se vydal na složitou cestu, člověk, který se nebojí bojovat, jít a fungovat, má v takové demokratické společnosti šanci dojít si přesně pro to, co chce a takový člověk často velmi dobře ví co chce narozdíl od toho prvního případu. 

V demokracii se prostě o věcech mluví, diskutuje a to je hooodně energeticky i časově náročné. Sami víte jak je těžké diskutovat o odlišném názoru s vlastním partnerem či kamarádem. S rodiči se půlka naší republiky raději vůbec nebaví, protože ne jenom že nejsme ochotní vysvětlit své rodině své jednání a naší motivaci, my nejsme ochotni ani přijmout jinakost a to ani v příapdě svých nejbližších. Pěstovat ideální demokratickou společnost v takovém prostředí, je logicky tedy velmi velmi těžké. Je těžké vést dialog s člověkem, který se bojí říci své argumenty. Je tedy třeba začít u sebe. Začít se méně vztekat nad názory, které jdou absolutně proti těm naším a začít více akceptovat různorodost a rozmanitost. Začít milovat jinakost.

Je logické že diskuse mezi 20 a více lidmi stojí strašně moc energie a je to velmi velmi těžké. Ale já jsem nikdy nebyla šťastná po něčem co bylo strašně snadné. Je samozřejmé že někteří z těch dvaceti lidí šťastní z výsledku diskuse nebudou, ale je možné zaměřit se na další a další věci. Jít životem a vědět že štěstí nelze najít, že je  třeba jej vybojovat, že je třeba překonat strach z konfrontace s realitou, že je třeba překonat pocit že nechceme ublížit, že je třeba prostě BÝT SÁM SEBOU, že je těžké najít sám sebe, ale že to LZE.

V ideální demokracii se o všem mluví a dělá se pouze to, pro co jsou dostatečné argumenty a to co nikomu nebere jeho svobodu, to co nikomu neubližuje, to co je morální, hodnotné a čestné. V ideálním socialismu v pojetí mých známých se dělá úplně všechno, včetně mrdání manželek kolegů a kamarádů, kradení peněz rodině a vykořisťování chudých a neinformovaných lidí. O ničem se ale nemluví a to ani o tom dobrém. Právě naopak o tom dobrém se vůbec mluvit nesmí. Nedej bože aby jste v takové společnosti řekli že se vám něco povedlo, či že jste si užili výborný sex s vlasntí manželkou, to jsou věci, které druhé uráží. Takže raději pomlouvejte, podvádějte svého partnera, nepracujte, kraďte, nic nedělejte, všechno je to v naprostém pořádku když o ničem z toho nebudete moc mluvit a budete si hledět svého a nekoukat do leva ani do prava. Nemyslím si však, že taková cesta někam vede a nemyslím si dokonce ani, že na takové cestě vůbec něco zajímavého je.

Sdělování faktů, toho co si myslíme a především dělání toho, co říkáme je cesta dialogu. Dialog je cesta plná chyb a učení se z nich a tato cesta je cestou, na jejímž každém kroku leží absolutní naplnění, uspokojení, štěstí, ale i vyčerpání, námaha, investice, smutek, zklamání, či únava. Naštěstí nám demokracie nabízí SVOBODNOU volbu toho na kterou z těchto cest vstoupíme a co víc, dává nám možnost přeskočit z jedné na druhou a naopak... :-)


úterý 19. dubna 2016

mrdání vs milování

Už ste se někdy při sexu cítili jako "děvka?". Je jedno jestli jste chlap, nebo ženská, kluk, nebo holka, chlapec, nebo dívka, pán, nebo paní, gay, nebo lesba. Tenhle pocit ste mohli mít v jakémkoli věku a bez ohledu na pohlaví. Je to naprosto normální myšlenka, která napadá velmi často velkou spoustu lidí. Konečně jsme dospěli do století kdy sex začíná být zcela legální zábavou a měli bychom za to být velmi velmi vděční. Přesto se stále ještě docela často setkávám s lidmi pro které je sex tabu, hřích a nebo něco co se teda jako dělá, ale rozhodně se o tom nemluví. Nechápu tu zvrácenost. Na jednu stranu v hrnci vaříme mrtvá těla zvířat a na druhou se bojíme říct partnerovi aby nás vopíchal a dost často nám přijde divný si to i udělat. 
Já se ráda miluju a úplně stejně ráda šukám. Bez ohledu na to, co se nám snaží cpát do hlavy naše babi, taťka, mami, strýček, tetka, papež, nebo jinej "svatej", na šukání ani na milování prostě nic špatnýho neni.
Historicky jsme sexuální energii odsoudili jako nějaké zlo. Sexualitě jsme dali nálepku "forbidden". Sex, který není prováděn v misionářské poloze a jsou při něm dělány rychlejší pohyby považujeme za "porno". Viníme partnera, že je moc "drsný" a často naprosto ideální a jinak harmonický vztah skončí, protože si parter nebo partnerka neví v posteli s tím druhým rady.
Je to obrovská škoda.
Sexualita je v každém z nás úplně stejná. Já jsem tak trošku chlap, stejně tak, jako každý chlap je tak trošku holka.

Já jsem svou sexualitu objevila přes tu mužskou část, tedy mrdání. Chlap jako takový primárně šuká. Je to něco co ho totálně vzrušuje a je to jeho metoda jak "dělat lásku". Ženská složka je oproti tomu více romantická. Primárním uspokojením v ženské složce je pohlazení, obětí a porozumění. Neznamená to však, že ženy se chtějí jen milovat a muži jen mrdat. Oba dva chceme obojí. Jen jedno z toho často neumíme. Je to kvůli přesudkům (je to divné, nenormální...) a nebo proto, že to považujeme za "nudné". Já však mohu s jistotou říci, že obojí je neskutečně úžasné, nádherné, božské a čisto čisté. Není v tom žádný hřích. Není třeba aby nás to pobuřovalo. Není třeba abychom před dětmi tajili jak přišli na naší nádhernou Zemi. Na sexu není NIC tajného, divného, zakázaného, hříšného ani nedůstojného.

Takže až se budete příště cítit při šukání jako "děvka" pamatujte na to, že jste zrovna v ženském módu a potřebujete pohladit a nebo naopak, že jste zrovna v mužském módu a potřebujete spíš pořádně vošukat. Pokud dáte své sexualitě vážně zelenou, tak budete partnerovi moci s přehledem říci "lásko, prosím Tě já bych potřeboval(a) chvíli hladit"; při sexu není třeba nikam spěchat, ale při šukání je dobré trochu přitvrdit. Tak to prostě je a je tedy naprosto normální použít i opačnou větu: "lásko já bych potřeboval(a) pořádně přitvrdit."
Nebojte se něčeho co je zcela přirozené, nebojte se toho MÍT SE DOBŘE. Všichni si pro to můžeme dojít a kupodivu to není vůbec těžké. Stačí když jednou provždy pochopíme, že nejsme nikomu ani ničemu nadřazení, ale že stejně tak není ani žádný bůh který by nás za cokoli soudil. Jsme přírodou my stejně jako je ona námi. Děkujme si za to že jsme došli až sem a že od nyní můžeme všechny zázraky přírody využívat na plno bez toho aby kdokoli trpěl.

zdroj obrázků: 
http://www.zenaluna.cz/v%C4%9Bdom%C3%A9-radostn%C3%A9-milov%C3%A1n%C3%AD

čtvrtek 14. dubna 2016

Je lehké hledat cesty jak to nejde.

Právě sedím se svým přítelem u něho doma, oba máme spoustu práce a oba jsme se předevčírem shodli na tom, že budovat vztah tohoto typu se nám ani jednomu v tuto chvíli vůbec, ale vůbec nehodí. Přesto jsme se rozhodli to nevzdat. Já jsem trošku více naučená vzdávat věci, než on. Být to na mě vzdala bych to, on mě však od mého úmyslu pozdržel a náš happy beginning pokračuje. 
Během uplynulých čtrnácti dní jsem se několikrát rozhodla, že to ukončíme. Naposledy mě to napadlo předevčírem, když jsme se zase dohadovali kvůli nějaké hlouposti. Napadlo mě, že mám ještě čas, že zatím nemusím "řešit takové kraviny", že zatím není potřeba pouštět se do "tak vážného vztahu", napadlo mě, že si můžu ještě "užívat". Začala jsem zase a znovu přemýšlet úplně přesně tak, jak mi to neustále doporučuje moje babička s tátou a úplně stejně tak, jak to stále zaznívá z médií, kterým se úplně nelze vyhnout.

Potom se ale naštěstí stalo něco úžasného. Ve chvíli kdy Petr viděl, že nad něčím přemýšlím, zeptal se nad čím a já jsem mu to řekla. Řekl, že to cítíme stejně, ale že on už dávno přišel na to proč stojí za to o nás bojovat. Já jsem stále vymýšlela další a další důvody toho, proč bychom to měli vzdát a on reagoval tím, že mi říkal důvody proč bychom měli udělat přesný opak. Povídali jsme si o tom tak dlouho, až jsme přišli na důvod proč náš vztah tyto myšlenky provázejí.

Já jsem od malinka naučená dávat větší důraz negativním myšlenkám, v mé mysli ulpívají ty plné nedůvěry a mé obranné mechanismy vytvořené v mém dosavadním životě umí vytvářet excelentní scénáře toho proč něco nejde, nebo něco nebylo hezké, nebo toho, proč nikomu a ničemu nevěřit. To jsou naučené věci a tím, že jsem na to s pomocí Petra přišla se posunu ve svém životě zase o velký kus dál. Přitom stačilo málo a zahodili bychom úplně bez boje něco hodnotného, něco úžasného a já bych nikdy nezjistila pravý důvod toho proč. Tím, že jsme si o tom povídali jsme přišli až do fáze kde jsme začali vidět opravdové jádro problému. Nebylo to snadné, ale oba jsme byli úplně v klidu, když jeden z nás řekl druhému chybu, kterou si myslí že dělá. Reakcí bylo zamyšlení se, žádná nenávist, dotčenost, nebo uražení se. Když už jsme skoro usínali napadlo mě zeptat se ho na 5 pozitivních věcí, které jsme společně zažili. Řekl mi jich asi osm během pár vteřin a kdybych ho nezastavila bylo by jich mnohem víc, pokračoval by a nemusel by ani moc přemýšlet. Já jsem naproti tomu v hlavě měla jen ty negativní. Stejně rychle jako on si vzpoměl na ty hezké já jsem si uměla vzpomenout na ty špatné. Ty dobré naopak, ty jsem nemohla nikde najít. Bylo neskutečně namáhavé přijít alespoň na pár hezkých a pozitivních situací.
Přesto, že už jsem se naučila život prožívat, mé naučené vzorce myšlení, které si nesu z dětství ještě stále podvědomě a ze setrvačnosti ulpívají na tom, co jsem se celá ta léta učila. Když zahlédnu na své cestě překážku, tak ať je jakákoliv, přijde mi úplně přirozené a logické otočit se a vrátit, najít si důvod proč je vlastně v naprostém pořádku a úplně přirozené vzdát to. Petr to má opačně. Překážka na jeho cestě znamená více energie, více námahy, více času, více tréningu, více vůle, znamená to pro něj úsilí a investici, znamená to pro něho všechno, jen ne možnost otočit se k ní zády a odejít a to bez ohledu na to jak moc náročná ta překážka je a bez ohledu na to, jak moc se při jejím zdolávání může zranit. Ve chvíli kdy se rozhodne, že něco má smysl už prostě nehledá cesty jak a proč to vzdát, nebo důvody proč to nejde, myslí na jediné a to je JAK TO UDĚLAT.
Veškerá jeho energie se koncentruje do tohoto problému a proto jej většinou vyřeší. Myslela jsem si, že už to tak mám také, ale tyhle mé stavy mě vždy vyvedou z omylu.  To co mám tak hluboce zažité a zakořeněné je velmi těžké změnit, není to však nereálné, tím už jsem si teď více než jistá. Děkuju.

Ráno jsem hodinu věnovala tomu, abych si vzpoměla na všechny hezké zážitky z uplynulého týdne bylo to velmi vyčerpávající, ale čím víc úsilí jsem tomu věnovala tím snadněji se mi potom začaly přehrávat.

Bude to ještě dlouhá cesta, než naučím i svou podvědomou mysl být šťastnou, ale vím že to půjde. Že není třeba kvůli tomu opouštět lidi, partnery, města, státy ani planetu, že to všechno je jen a jen v hlavě a v úsilí, které tomu věnuji. Slovní spojení to nejde mažu ze svého slovníku, protože teď už jsem si jistá tím, že TO JDE, ale aby to šlo musím se snažit hlavně já sama.

středa 13. dubna 2016

Milovat je mnohem těžší než nenávidět

Milovat je mnohem těžší než nenávidět. Nenávidět je vlastně celkem snadné. Nemusíte nikam chodit aby ste nenáviděli. Můžete sedět doma sami aby ste nenáviděli. Pro nenávist není třeba vyvinout žádné úsilí. Nenávist je jistota. Nenávidíte a víte že vždycky bude co nenávidět. Je spousta příležitostí k nenávisti, stačí zapnout televizi a jste naplněni až po uši svojí oblíbenou emocí.

Milovat je těžší. Už jen nenávidět sám sebe jde docela dobře, stačí se podívat na telku a vidět jak moc velkou máte prdel proti holce z reklamy. Milovat se je těžší, to v telce neni. Odnikud nevykoukáte ani neuslyšíte důvod proč milovat sami sebe. Všichni vás velmi rádi naučí proč milovat ostatní, ale proč milovat sebe, to je úsilí, které musíte věnovat sami sobě vy sami. Pravda je že je i jiná možnost, můžete věřit okolí, které vás plácá po ramenou a říká že jste výjimeční, ale to budete milovat spíše jejich slova než sami sebe. Milovat sebe je strašně težké. Oproti tomu nenávidět se jde snadno, vždycky někde najdete beďar, či špek, co budete nenávidět.

Pokud ale chcete být šťastní, zkuste to. Zkuste přestat sedět doma a nenávidět svý rodiče, známý, kolegy, kámoše, učitele, televizi, přítele, přítelkyni, domácího mazlíčka, uprchlíka, teroristu, sebe… Zkuste se podívat do zrcadla usmát se a říct – miluju Tě… Zkuste to poprvé a klidně nenáviďte to jak se u toho cítíte trapně, zkuste to podruhé a oblibte si ten pocit trapnosti, zkuste to potřetí a dovolte si přestat to nenávidět, zkuste to počtvrté a užijte si to. Potom, až budete ráno vstávat už nekoukejte do zrcadla, ale řekněte miluju Tě a vyslovte své jméno. To celé s úsměvem a bez ohledu na to jak náročný den Vás čeká, nebo jak těžký byl ten předtím.

Postupně začnete milovat i okolí. Připravte se ale na to, že skutečně je to velmi náročné. Když máte nenávist, máte jistotu, když máte lásku máte taky jistotu. Jistotu toho, že všechno co milujete je pomíjivé. Vlastně stejně jako nenávist, jenže nenávisti to nevadí, ta nenávidí a je jí jedno když najednou přestane nenávidět nějaký objekt, který byl jejím důležitým zájmem. Lásce to ale jedno není, ona cítí. To je ta komplikace. Proto, je důležité, abyste se naučili milovat sebe dříve než ostatní, protože to je v lásce ta jediná jistota. Jistota toho, že vždy bude minimálně jeden člověk na světě, kterého budete milovat. Většinou jich ale se sebeláskou přijde ještě mnoho a mnoho a mnoho, problém je, že ztráta každého jednoho milovaného vás zraní a je jedno zda to bude morče, pes, křeček, přítel, manžel, syn, kamarád, nebo záhon květin, každý jednotlivý podnět lásky o který přijdete pocítíte, ale budete mít okolo sebe tolik léků, že už nikdy se nebudete chtít ztotožnit s nenávistí… J


neděle 3. dubna 2016

Dětská láska

Když přijde dítě na náš svět, umí pouze důvěřovat a milovat. Kdybychom jej nechali celý život pouze s těmito dvěma schopnostmi bylo by celý život bezmezně šťastné; bylo by Bohem. My jej namísto toho učíme větám typu "nelez tam nebo spadneš" (a oni skutečně padají a ztrácejí tak důvěru sami v sebe) a často se k nim chováme ještě s menším respektem než ke svým psům. Pokyny typu fuj, ne, nesmíš či  musíš, jsou často to jediné co naše děti slýchají bez toho, aby se dozvěděli důvod, proč je něco dovolené a něco ne. Myslíme si že nejsou hodni našeho vysvětlení, že nejsou schopné vnímat. Postupně z nich děláme retardované jedince připravené zařadit se do nemocné společnosti, která stejným způsobem vyprodukovala nás. 
Teď tady byl bráškovo syn, je nádherné jaro a všude všechno kvete. On se umí jen dívat, v jeho očích je vidět božský obdiv malinkaté sedmikrásky která kvete v trávě, jeho duše je absolutně šťastná ve chvíli, kdy tu kytičku vnímá, v té chvíli kdy Viky spatří sedmikrásku, tak tou sedmikráskou na chvíli je, v té chvíli je rozkvetlou kytičkou v trávě a to ho na ten okamžik naplňuje štěstím. Potom ale, když přijde dospělák a řekne "utrhni kytičku a dej jí ..." tak Viky zapomene, že je hezké být kytičkou a naučí se jak ji zničit, jak ji utrhnout, dozví se, že to udělá "radost". Úsměv obdarovaného mu potvrdí, že tohle rozhodnutí a tato schopnost, že to je dobré a to i bez ohledu na to, že ve chvíli kdy se dítě otočí, dospělák kytičku zahodí. Kousek malého Boha tím v dítěti zemře, ono příště už nebude kytičkou, příště už bude Viktorem, který UMÍ a DOVEDE kytičku utrhnout... 
Jestli někdo skutečně umí žít, milovat a být šťastný potom jsou to děti. Nepoučujme. Sdílejme s nimi své zkušenosti, ale učme se my sami od nich samotných. Mají nám toho hodně co ukázat. Dětská láska je tou nejčistší a dětská duše tou nejdokonalejší. Neničme je zbytečnou hrou na "radost",  na "štěstí" a na "ukaž jak moc miluješ maminku", naučme se jak v nich lásku udržet bez toho, aby nám to museli dokazovat. Naučme se, smát i když není čemu. Naučme se, jak jediné dvě duševní schopnosti se kterými se děti rodí rozvinout. Naučme se, najít v sobě samých tenhle zapomenutý dar. Všichni jej máme, jen zkusme být chvíli s dětmi a když sme s nimi, zkusme být jimi. Oni potom najednou budou námi,  najednou nám začnou rozumět a často i bezeslov. Už potom nebude třeba na ně křičet. Naučíme-li se toto, zjistíme, jak jsou vlastně slova nadbytečná. Když je nám někdo doopravdy blízký a pokud jej doopravdy chceme znát, potom stačí jen dívat se a naslouchat...

Nový svět

Moc se mi líbí svět do kterého jsem se dostala. Nádherně voní a je úplně úplný. Všechny nedokonalosti jsou najednou dokonalé, všechno ošklivé je najednou jediněčně krásné. Zjistila jsem že vážně nikoho nepotřebuji, že sama jsem úplná. Přítomnost druhého člověka se pro mě stala pouhým faktem, situací která když je, tak je krásná, ale když není tak je krásná úplně stejně. Naučila jsem se vnímat krásy všeho úplně sama. Bez nutnosti vyndavat foťák, či telefonovat blízkému. Zjistila jsem, že štěstí není venku, ale uvnitř mě. 
Před tím jsem chodila do přírody a se mnou šel vždycky v mé hlavě někdo, kdo mi tam chyběl. (a to přinejmenším). Neuměla jsem si nic užít naplno, protože má mysl pořád a pořád dokola vymýšlela, že ještě někdo, nebo něco chybí.  Když sem potom šla do přírody s tím, kdo mi předtím chyběl, nebylo to zase tak super dokonalé jak to mělo být protože zase chybělo něco jiného a tak to šlo pořád dokola. 
To, že se tohle stalo, to že jsem se probudila právě teď, to není náhoda. Postupně se to stane všem svobodným lidem a ti osvobodí další a další. Svět 21. století je Novým světem. Hodněkrát v uplynulých letech média tvrdila, že má přijít konec světa a potom jsme se všichni divili, jak tomu mohl někdo věřit... Jenomže on konec světa skutečně přišel. Ne teda tak, jak to známe z filmů, že je konec a za ním nic, ale prostě přišlo něco Nového, něco co je natolik silné, že ten Starý svět úplně vytlačí a to absolutně bez náznaku násilí. Spousta z nás to zatím nevidí, protože Nový svět nekřičí, Nový svět nevolá "hej ty Starej světe vypadni! teď sem tady já Novej, lepší" Nový svět je natolik dokonalý a naplněn takovou harmonií a láskou, že nepotřebuje nikomu říkat, že přišel. Kráčí tiše a kdo je ochoten se vzdát nenávisti, násilí a zbytečných obav, ten ho umí vidět a přidat se k němu. Nový svět zná docela dobře své kvality a tak nikam nespěchá. Nemá potřebu se chlubit a dokazovat všem že je dobrý, aby ho lidé co nejdříve objevili. 
Je to stejné jako s námi lidmi, my, kteří jsme nic nedokázali a pochybujeme o sobě, často máme potřebu ostatním dokazovat, že jsme nějak výjimeční. Ať už tím, že si koupíme značkové oblečení, drahé auto, postavíme nejvěčí barák, najdeme přítele či přítelkyni podle plakátu, nebo ulovíme nejvěčí zvíře. Pořád a pořád dokola do zbláznění máme potřebu dokazovat. Často si to ani neuvědomujeme a už vůbec si nemyslíme že děláme něco špatně. Starý svět nás to tak naučil, my se učíme nápodobou a tohle je to, co nám bylo ukázáno. Starý svě nás naučil, že dobré je jen to co známe z billboardů, tv reklam, školství, časopisů, filmů, soutěží krásy... Prostřednictvím těhle násilných metod a triků na nás Starý svět křičí ze všech stran: "já jsem ten jediný dokonale úžasný Svět, sem bezchybný a skvělý a ty můžeš být taky, budeš-li poslouchat co ti říkám." A říká nám "kup si tohle, tamto, jeď tam, nauč se tohle, koukej se na tohle, miluj takovéhle ženy, miluj takovéhle muže, dělej tohle, hlavně se nezabývej tímhle, když chceš něco řešit, řeš tohle..." 
Nový svět tohle nepotřebuje, nepotřebuje se ukazovat, nepotřebuje úkolovat, nepotřebuje dokazovat, přikazovat,  nepotřebuje zavírat oči před globálními problémy. Nový svět JE. JE všude a ví, že si ho lidé všimnou, protože to co nabízí je dokonalé a toálně harmonické. Nový svět respektuje individualitu každé bytosti na téhle planetě, Novému světu je jedno jestli má někdo bílé, žluté a nebo žádné zuby, Nový svět neřeší, že někdo běhá pomalu a jiný rychle, Nový svět ví, že každá bytost malá, velká, hubená i tlustá  je naprosto perfektní přesně tak, jak je. Nemá potřebu dávat šikovným jedničky a zlobivým poznámky, ani posílat tlusté do posilovny a hubené do jídelny. Novému světu je příjemné vidět lidi i zvířata přesně tak, jak jsou, přesně a jedině tak jsou totiž dokonalé. 
Nový svět se nestará a nenapomíná, Nový svět věří. Věří v to co dělá každý sám a ví, že jedině tak si budou všechny bytosti na téhle planetě dostatečně věřit sami a že jedině tak se za pár let stane Země rájem, kde jediná bytost nebude trpět. Nový svět je sám hrdý na své nedokonalosti, vždy když se o nějaké dozví tak se na ní usměje a oblíbí si jí. Protože přesně ta ho dělá dokonalým. Stejně tak jako mě můj velký nos, knír, beďary a mnoho dalších věcí, které si lidé ve Starém světě nechávají odstraňovat, aby se mu zalíbili. 
V Novém světě, tak jak přijde, až se k němu většina společnosti přidá nebude existovat plastická chirurgie, nebudou soutěže krásy a nebudou se dokonce jíst ani zvířata. Má to ještě čas. To ano, zatím je ještě moc lidského utrpení a moc nenávisti všude kolem a jsou místa kde lidé nemají šanci si Nového světa vůbec všimnout, ale to je jen dočasné. Já se asi nedožiju toho až bude Nový svět "vládnout" na celé planetě, ale vím že se to stane a proto jsem strašně šťastná, že mohu žít v době, kdy mezi nás přišel a popsat jeho neskutečnou sílu, kterou má ve chvíli, kdy ho pomalu objevujeme my. Protože to je přednost, která se dostává jen nám, tu naši potomci mít nebudou, ti se do něho narodí a budou od malinka využívat jeho dokonalosti, sice celý život prožijí v lásce a harmonii, ale nebudou znát vůbec tenhle přechod, který se rovná zázraku. Jsem ráda, že tento přechod mohu popsat, jsem ráda, že budeme umět popsat Starý svět, protože, kdyby se kdykoliv potom chtěl  vrátit, lidé budou vědět, že blištivé ferrari a modelka s mírami 90-60-90 je jen přelud, jízdenka do pekla válek, lží, nedůvěry, přetvářky, nenávisti a utrpení všech bytostí; včetně té modelky.