Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2016

Odmítání

Obrázek
Lidské vztahy jsou to nejkomplikovanější co nás v životě potkává. Když jdeme do přírody a vidíme ji, jak sama ve své dokonalosti, bez jediného slova umí být perfektní, ve chvíli kdy dokážeme pochopit jak málo potřebujeme přemýšlet a komplikovat věci, v té chvíli si uvědomíme že to jediné co potřebujeme je být stejně dokonalý. Přestat řešit, komplikovat, odsuzovat, odmítat, soudit, kritizovat, hodnotit, že potřebujeme jen a pouze přijmout to co je.
Příroda se neptá okolních stromů, zda jsou krásné, tráva se neptá okvětních lístků, zda by neměla něco udělat pro to, aby mohla vonět, sněhová vločka neřeší zda až dopadne na zem bude žít. Oni prostě jsou a tím jsou naprosto dostačující, jen tím, že jsou.
My lidé jsme si vymysleli, že máme jinou úlohu. Nám nestačí přijímat. My potřebujeme hodnotit, kritizovat, posuzovat, řešit. Nám prosté bytí přijde málo. A tak se tak snadno stane, že přestaneme umět věci přijímat. Že nám najednou přijde přirozenější věci odmítat. Že je najednou snazší…

Vánoce

Obrázek
To, že neexistuje způsob jak být šťastný pouze díky kontrole vlastních myšlenek může tvrdit opravdu jen ten největší ignorant (jakým jsem ještě donedávna byla). Nechápu, jak sem si nemohla nevšimnout toho co mě teď tak silně bije do očí na každém rohu. Jsou Vánoce. Svátky klidu a míru. V rádiu namísto dopravních komplikací hlásí naplněnost parkovišť u nákupních center; na děti je ze všech stran vyvíjen tlak, aby si přáli něco, co si celý rok nepřáli; zaměstnanci po práci lítají po obchoďácích a utrácí své těžce vydělané peníze za věci, které budou užitečné jen proto, aby zaplnily místo pod mrtvým stromkem a my sme si mohli dát na sociální sítě fotografii s tím jak byl vylhaný člověk štědrý, když nám tohle všechno dal. Do toho za zvuku vánočních koled tečou na každém rohu potoky krve ze zabitých kaprů. Přesto všechno, že ani na jediné z výše popsaných věcí neshledávám nic mírumilovného a už vůbec ne klidného, všichni jsme hluboce přesvědčeni o klidu, míru a nádherném duchu Vánoc.
Dne…

Dokonalá společnost

Obrázek
Společnost do které jsem měla to štěstí se narodit je už nyní dokonalou společností. Teď už je pouze potřeba naučit se přijmout to jako fakt. Chvíle, kdy si můžeme zvolit, zda budeme cestovat, podnikat, zda budeme studovat, nebo se necháme zaměstnat, chvíle kdy rozhodnutí o tom co budeme dělat dneska, zítra a nebo v příštím roce je jenom na nás, to je chvíle hodná oslav. Bohužel ani já sama si toho neumím dostatečně vážit. Neumím totiž pracovat s tím napětím, které je všude kolem mě. Soukromé firmy říkají, že jen jejich přístup je ten nejlepší a že soukromých firem není málo, politici zase hlásají, něco jiného a že politiků není úplně málo, rodina taky hlásá něco jinýho a přiklání se k těm či oněm, těch je naštěstí míň, známý taky hlásaj něco jinýho a nikdo není schopen se na ničem shodnout. Je to fenomén, který podle mě před příchodem informačních technologií nebyl až tak markantní (ale jistá si fakt nejsem :D)
Každý může mít svůj názor, získávat pro něj příznivce, zviditelnit se, v…

Nikdo jiný nemůže za zlo, které máme v sobě

Obrázek
Po dnech, kdy mi přejde ta negativní a smutná nálada přijdou dny, kdy je mi tak strašně nádherně. Nevím jestli to tak má být, ale je zajímavé jak se v takových dnech bojím číst své příspěvky ze dnů úzkosti, strachu a obav. Ne že bych záměrně psala depresivní články, ale sem si jistá, že v jejich obecné sturktuře se to promítá.  Dneska po dlouhý době ale zase vyšlo v mé dušičce slnuníčko. Už od rána mi bylo nádherně. Hned jak jsem vstala, tak sem si zacvičila, potom zazpívala, u toho sem se natočila na mobil, abych se přesvědčila o tom, že ta šťastná holka sem vážně já. V práci jsem udělala vše co jsem si představovala, výborně jsem se naobědvala, po obědě jsem si pustila krátkou meditaci. O pauzách občas postla něco na fb a cestou domu z práce už mi úsměv zase nešel sundat z obličeje a to i přesto, že telefonát a esemesky od mého bráchy zase jednou nebyly a nejsou zrovna nejpozitivnější. Je nádherné cítit to krásné teplo uvnitř mě, bože, děkuji strašně moc si toho vážím. Kdyby mi to,…

Na lásku je třeba mít čas

Obrázek
Poslední dobou tak nějak víc přemýšlím. Nevím čím to je, jestli tím, že je podzim, tím že jsem totálně změnila svůj život a nebo tím, že bych měla psát diplomku. Každopádně díky té příčině na kterou jsem ještě ani přesto že tolik přemýšlím nepřišla, jsem přišla na spoustu jiných zajímavých věcí :D. 
Tahle mě napadla tak nějak v souvislosti s tím mým novým životem, ale posledním motivem k tomu to sepsat byl včerejší dotaz maminky dvou synů, jednoho 16ti letého a druhého 20ti letého, co že by jim měla vařit, když jsou teď vegetariáni. Komentáře k tomu dotazu, které zněly "jste úžasná maminka" "víc takových rodičů jako jste vy" a dalších podobné, mě donutily zamyslet se nad svým dětstvím a nad svým nynějším životem. Začnu asi u toho co se děje teď. Můj kluk je na horách a moje ego si pořád dokola vesele opakuje "kdyby Tě měl rád, nejel by na hory každý měsíc sám, ale aspoň jednou by Tě pozval". Taky si rádo  říká: "jakto, že za Tebe tak málo platí, kdy…

Náš život

Spoustu lidí kolem mě se tak nějak ztrácí v záplavě informací. Jsme konfrontováni s nekonečným utrpením chovných zvířat, s cestami bohatých do snových destinací, s hladovými dětmi v chudých oblastech, s hrůzami spojenými s oteplováním planety a kácením pralesů. Už se ani v Evropě nemůžeme schovávat za sladkou nevědomost a z toho se trochu senzitivnímu člvověku až svírá žaludek. K tomu osmi hodinová pracovní doba, pět dní v týdnu a doma často nervózní partner, který pro nás nemá ani dvacet minut aby opravdu vyslechl, co nás trápí, nebo naopak těší. A když už má, často ještě při našem povídání přemýšlí nad tím co nám odpoví namísto toho, aby nám doopravdy naslouchal. Je tohle doopravdy život, který chceme žít? A když ne kdo to změní? Oni? Bohužel. Tohle není na vesmíru, ani bohu, ani politicích, učitelích, nebo našich rodičích. Tohle je na každém jednom z nás. Vesmír, Bůh, politici, učitelé, šéfové, rodiče, partneři... Říkejme tomu jak chceme, kdokoli a cokoli nám může ukázat na cestu,…

Z říše pohádek: "jak jedna žena změnila svět"

Obrázek
Za devatero řekami a devatero horami žila byla jedna velmi moudrá žena. Ta žena měla dvě malá dítka, svého milovaného manžela a pár milovaných zvířátek. Žila ve společnosti lidí, kteří denně koukali na reklamy na šunky, libové masíčko, vynikající sýry a byla tak svědkem strašlivého vraždění úžasných bytostí. Té ženě to bylo velice převelice líto, protože dávno věděla, že její děti, manžel i zvířátka mohou strašně nádherně žít bez  jakékoli nutnosti zabíjet ostatní, ale nevěděla jak by to řekla ostatním lidem, protože oni se zdáli spokojeni s deseti deky šunky od kosti každé ráno k snídani, zdáli se spokojeni hlavně proto, že vídali tolik reklam na maso a živočišné produkty, že masové vraždění prostě pokládali za "normální"... A s takovými lidmi se jen těžko mluvilo a ta žena, ačkoli nebyla úplně chudá, nebyla ani tak bohatá, aby dokázala zaplatit reklamu v televizi a psané texty a rozmluvy s lidmi se zdály docela neúčinné. Jednoho večera ale tu moudrou ženu něco napadlo. To…

Osobnosti

Obrázek
Péťa odjel na hory a já jsem na nemocenské, takže jsem dnes měla až na dopoledne kdy sem byla na kontrole u doktorky celý den volný. KONEČNĚ. Po dlouhé době jsem zůstala sama se svýma myšlenkama a zjistila sem, že sem to strašně moc potřebovala. Už víc než rok jsem se v podstatě nezastavila a skoro rok je neustále někdo okolo mě. Je to nádherné mít vztah, ale pro holku, která byla zvyklá svýho prvního "partnera" vídat zezačátku jednou za čtrnáct dní a později dvakrát do týdne je to prostě náročný. HODNĚ. Myslím, že ani pro Petra to není lehké, skoro čtyři roky po rozvodu byl sám, ale přecijenom nějaké ty zkušenosti má a za  to jsem moc vděčná. Zkušenosti jsou ve vztahu totiž hodně potřeba. Pochopit proč partner určité věci říká, proč se nějak tváří, proč něco dělá a nebo naopak nedělá to stojí strašně moc úsilí a energie. Dokázat být s milovanou osobou, být  jí oporou a dávat jí veškerou možnou pozornost, to chce trénink a bohužel, nikdo o tom nikomu neříká, ve škole se to …

Šuplíčkování

Obrázek
Čím více se dívám kolem sebe, tím více si všímám jak moc důležité je pro lidi mít na všechno škatulky, všechno umět zařadit, popsat, někam do nějakého šuplíčku zaškatulkovat. Nejíš maso, tak si vegetarián, bez ohledu na to že si především obyvatel země jako miliardy dalších druhů. Vstáváš ráno brzy? Potom seš ranní ptáče, bez ohledu na to co Tě k tomu vede. Vstáváš pozdě? Potom seš línej. A holky a kluci sou rozdílný druhy a zvířata sou tady proto aby se jedla. Všechno má svý pravidla a svůj řád a pokud do něj nezapadáš seš divnej. Jenže abys byl divnej, taky musíš splňovat nějaký kritéria a někdo tě do šuplíčku divných musí zavřít. Bohužel nikdo nás nenaučil, jak ty šuplíčky otevřít a jak z nich vyskočit, tak aby nás nenapadaly myšlenky, no možná jsem vážně línej a  vážně divnej a možná bych se měl do svýho šuplíčku vrátit, protože mají pravdu.  Lidé mají jednu příšernou vlastnost, vlastnost, kterou žádný jiný druh na světě nemá. Lidé ačkoli tvoří pouhé jedno procento obyvatel na té…

Křik

Obrázek
Když sem byla malá tatínek chtěl abych hrála závodně tenis. Můj trenér mi vysvětloval co mám dělat tak, že můj postoj definoval tak, že vypadám jako "když sedím na  záchodě", často mi říkal že jsem mrkev a podobně. Já jsem si pod tím neuměla nic představit a tak jsem často celý trénink proplakala. Tatínek na mě potom zase po turnajích křičel, protože ho možná trápily zbytečně utracené peníze, to zatím nevím. Každopádně hned jakmile jsem zjistila že můžu, na tenis jsem se vykašlala. Přišlo zhoršení i ve škole, protože energii, kterou jsem měla jsem najednou potřebovala vypustit jinde. Většinou bylo všechno v pohodě, blbý byly ale rodičáky, po nich vždycky následoval křik, nadávky, výčitky, hádky a dusno. No a tak sem začala už ve dvanácti letech  pít alkohol a kouřit trávu. Co si taky počít jinýho, když nebylo kam utýct. Učitelky mě nesnášely, nic mě nebavilo a rodiče nejen že nemluvili se mnou, oni nemluvili ani spolu. Stalo se ze mě dítě ulice. Ze školy sem chodila rovnou …

Být vzorem

Obrázek
"Kdo je Tvým vzorem?" Otázka tak "normální" tak "běžná" až nad ní zůstává rozum stát. Mít vzor je přeci potřebné, někdo musí být naším vzorem abychom věděli čeho chceme v životě dosáhnout. Když sme malý měli by být naším vzorem rodiče, když sme v pubertě, je zase dobré uctívat nějakou tu hvězdu. Jenže... Jakto? Jakto, že když odkoukáme něčí chování a přesvědčíme sami sebe, že tohle je něco co bychom taky chtěli dokázat dokážeme sami sobě uvěřit, že když toho dosáhneme budeme šťastní?

Ve chvíli, kdy necháme kohokoli aby byl naším vzorem, dáváme tím všem ostatním možnostem v našich životech sbohem. Toužit něčeho dosáhnout, toužit po čemkoli to sice je moc fajn, ale takovou touhu by neměly definovat vzory, ta by měla vycházet z nás samotných, z našich vlastních a hlavně přímo prožitých zkušeností, ne z obrazovek našich zařízení.

Pokud je někdo naším vzorem a my se snažíme udělat všechno proto, abychom byli jako on, ztrácíme tím kus sebehodnoty. Dáváme tím so…

Z říše pohádek: O maltézských psíčkách

Obrázek
Žila byla jednou jedna psí rodinka, ta rodinka se rozhodla že bude vydělávat na tom, že bude chovat psy. Rozhodla se tak ptoto, že psy měla tuze ráda. A jak už to tak u některých lidí bývá, když něco mají rádi, chtějí to ovládat, vlastnit, manipulovat, mít pod kontrolou, využít pro svůj vlastní prospěch, protože když už to mají rádi, přeci z toho taky musí něco mít že jo.
No a v takové jedné rodince přišlo na svět nádherné úplně prťavounké štěňátko. Narodilo se společně s několika sourozenci, ale ti byli příliš slabí na to aby přežili. Členy lidské rodiny to bolelo, měli totiž ta štěňátka rádi všecky, jenomže v lidském světě není na smutek moc času, takže ani jejich bolest netrvala dlouho. Když bylo jedinému štěňátku, které přežilo přesně osm týdnů přijela si pro něho autem úplně jiná rodina. Zaplatili pět tisíc korun a odváželi si štěňátko pryč. Štěňátko i jeho maminka byli moc smutní, nevěděli co si mají počít úplně sami a štěňátko navíc v prostředí kde nepoznávalo vůbec nic, kde a…

Svoboda projevu

Obrázek
Kritika - hodnocení něčí aktivity, někým kdo na ní nemá ani procentuelní zásluhu. Z toho se mi fakt dělá zle. Ale může za to ta kritika sama a nebo moje vlastní nedostatky, které si buď nechci připustit a nebo je nemám sílu v ten daný okamžik změnit? Ať je to jak chce, lidé v mém okolí vědí, že s kritikou pracovat neumím, můj motor jede na chválu na pozitivní zpětnou vazbu a tak pokud někdo kdo mě opravdu zná, chce abych znala jeho názor, nejde na to přes kritiku typu "tohle děláš špatně", raději řekne "nemyslím si že je to úplně dobře, protože...", pro mnoho lidí je to to samé v mých uších to však zapíná úplně jiné procesy. První věta mé srdce vždycky píchne, zabolí a ono se potom od názoru toho člověka trošku distancuje a trvá mu zase pěknou chvíli než zjistí, že to co říká dává smysl. Kdežto v tom druhém případě, kdy mé uši slyší slovo dobře, srdce poposkočí radostí a společně napneme uši aby nám neušlo nic z toho co může být dobré...
Miluju lidi s odlišným náz…

Tři stádia pravdy a přijetí sebe sama

Obrázek
Dokument Earthlings - pozemšťané vítejte na planetě zemi začíná titulky, které shrnují tři stádia pravdy. Jako první stádium uvádí výsměch, jako druhé odpor a jako třetí přijetí. Tyto tři fáze jsou přímo aplikovatelné na období, které právě teď zažívám.
Celý život jsem se schovávala a takříkajíc "nic neřešila" nezajímalo mě kdo jsou moji rodiče, jak se dali dohromady, jak se narodil brácha... Naši mi to neříkali a já sem to vzala jako fakt. Vysmívala jsem se všem a všemu jen proto abych se nemusela podívat do svého prázdného srdce.
Druhá fáze přišla někdy koncem základky a trvala tak do druháku na mé druhé střední. Odmítala jsem všechno a všechny. Žádný názor nebyl dost dobrý a žádný člověk nebyl hoden mé pozornosti, důvěry, či náklonnosti.
Fáze přijetí je pro mě ale zatím, nejbolestivější a nejnáročnější. Je to tím, že jsem začala konečně používat své srdce a tak vím, že až si zvykne až maličko potrénuje, ta bolest se začne ztrácet, stejně tak jako přestanou bolet nohy, kdy…

Novodobé otroctví

Obrázek
Ještě dodělávám páťák na magisterském studiu a teď je to dvanáct dní po zkušební době, kterou jsem měla v práci a je to skoro měsíc a půl co jsme se s Petrem nastěhovali do společného bytu. Začínám se čím dál tím méně probouzet vyděšená ze spaní, ale  pocit, že práce pět dní v týdnu je moc mi prostě zatím neopouští. Svojí práci miluju, neskutečně mě baví a jsem víc než spokojená, ale když sem tam od rána do večera a navíc je listopad a tak už je v pět večer tma, prostě a jasně ty dva dny o víkendu jsou na jiný než ten pracovní život podle mě málo, zatím je všechno nové a užasné a strašně mě to naplňuje, ale představa, že takhle to je po zbytek života je pro mě nereálná a strašná a mám pocit, že by se klidně mohlo stát, že mi přestane dávat smysl, ne proto že by smysl neměla, ale proto, že ztratím sebe samu...

Myslím si že spánek je jednou z nejdůležitějších věcí v životě, vyspat se ale už často lidé neumí, protože když přes týden pracují, chtějí si o víkendu užít toho co přes týden k…

Válka mýma očima

Obrázek
Když jsem byla malá četla jsem nějaký milostný příběh, který byl z válečného období. Nevím jistě, jestli to byl Petr a Lucie a nebo něco jiného, každopádně jsem se potom začla vyptávat na válku. Ptala jsem se mamky a ta mi odkázala na babičku, ptala jsem se babičky, ale moc mi toho neřekla. Narodila jsem se do rodiny člena KSČM a maminky podnikatelky. V téhle rodině se moc nemluvilo...

Vytvořila jsem si v sobě tedy sama - jak už to děti tak dělávají, takový příběh. Můj obrázek byl jasný. "Muselo to být strašné, vědět že se někde bombarduje, že umírají lidé." Nechápala jsem jak někdo mohl takové období přežít. Strašně jsem babičku a všechny kdo "za války" žili litovala a byla jsem strašně moc ráda, že jsem se narodila v době kdy už žádná válka není a my se tak nemusíme bát a dívat na tyhle hrůzy. Jenomže ouha... Tato "radost" mě držela pouze do mého probuzení. Je mi 25 let a svět kolem sebe tak jak ho vnímám teď jsem začala vnímat teprve nedávno, částečně…

Z egoistky altruistkou

Obrázek
Poslední dobou mi hodně lidí říká, že jsem naivní a že bych neměla lidem tolik věřit. Je strašně pozitivní vědět, že tohle období už mám za sebou. Pohádka, kterou jsem si do svého počítače uložila 14.9.2013 v 0:23 je toho živým důkazem. :-)

Jak se baba jaga do své chaloupky dostala
Žila jednou jedna stará, velmi stará babička, která toho v životě už hodně moc zažila. Tahle babička byla úplně sama, děti jí odešli do světa před dlouhou dobou a ani jedno z nich se už nevrátilo, dědeček, se kterým je měla, odešel do nebíčka. Občas se babičce moc stýskalo a v těchhle chvílích seděla venku na lavičce a dívala se, komu by mohla pomoci. Tu přišla paní, co chtěla podržet košíček s malými kuřátky, tu pán, který chtěl podržet malého kozlíka, tu přišel soused a chtěl pohlídat pejska a babička všem vždy ráda vyhověla. Brzy se to však rozkřiklo a babička už neměla moc volných chvil aby si jenom tak sedla venku na zápraží, protože co chvilku se u ní zastavil někdo, kdo chtěl s něčím pomoci. Jednou to…

Plánování

Obrázek
Sice to není dlouho, co jsem se i díky Péťovi probrala z nezodpovědnosti a "užívání si života", ale už teď umím říct, proč jsem se jako malá tolik moc a tak často ztrácela. Můj tatínek je chlap, který se narodil v roce 1955 tedy pouhých deset let poté co skončila ta Hitlerovo nechutnost. Já sem se narodila v roce 1990, takže skoro před dvacetišesti lety a pořád je tady ještě cítit ta nechutná pachuť minulýho režimu, kdy všichni dělali všechno svinstvo, ale nikomu to neříkali. Vůbec nikdo nikomu nic neříkal a už vůbec nevěřil. Táta si prošel tahle období obě, jeho rodina byla věřící, komanči věřící nesnášeli. Bože neumím si ani představit jakým peklem si ten člověk prošel. Bohužel sme se mu do toho s bráchou narodili my... Naše dětství bylo stejně nejisté jako byly tátínkovi nálady. On za to nemohl, za tu dobu snad svět ani nemohl vidět pozitivně. Bohužel, ale nás jako nepopsaných malých bohů se to dotklo. My jsme jeho nálady a křik nikdy nepochopili. Můj tatínek a má mamink…

Kdo řídí svět?

Po zadání slov "kdo řídí" do vyhledávače Google se jako třetí výsledek zobrazí  "kdo řídí svět". Zajímalo by mě jak častý je to dotaz. Přitom odpověď je tak jednoduchá... Řídím ho já a každý další jeden z vás. Svět který je; prostě je, neumí být řízen. A přesto že si jeho řízení pořád dokola někdo představuje, usilovně se o to snaží a nebo si třeba i myslí, že ho řídí, výsedek je vždy stejný, zničených osobností, trpící příroda, hlad a brzké řízení tak maximálně autem do blázince.
Odpověď na otázku "kdo řídí svět" je v naší hlavě, ne na Googlu. Však si jen uvědomme jak těžké je zorganizovat chod naší domácnosti a to se na tom podílí bez ustání od rána do večera mnohdy celá rodina...
Takže... odpověď na otázku kdo řídí svět bychom měli. Nyní vyvstává otázka "kdo řídí nás"?
Odpověď by ideálně měla být stejná jako na otázku číslo jedna, jenomže bohužel my sami si často neuvědomujeme že nikdo neřídí svět, jak bychom si potom mohli uvědomit, že nikd…

Nechceš aby kvůli "Tvému zvířeti" umírala jiná zvířata? - JSEŠ TYRAN A PATŘÍŠ DO VĚZENÍ!!!

Obrázek
Ať je mi to milé, nebo ne, patřím mezi ty, kdo si v době hledání sebe sama pořídili čtyřnohého kamaráda aby takříkajíc "nebyli tak sami".... Moje čtyřnohá kámoška se jmenuje Tracy a už sem toho tady o ní docela dost napsala :-) Miluju jí nadevšechno nasvětě avšak kdybych se měla rozhodnout znovu, už bych si pro ni podruhé nejela. Mám hodně práce a ačkoli si jí sebou můžu brát do kanclu, často vidím, že z toho není úplně nadšená. Nemám moc času se jí teď věnovat, takže je ohromné štěstí, že jsem ten čas měla když byla maličká, v období kdy byla nejučenlivější a spoustu sme se toho společně naučily. Nyní už sem však přišla na to, že i přesto že je tak "chytrá" a umí "všechno co chci" a i přesto že sem se jí tolik věnovala, její  právo na život je úplně stejné jako  právo slepic vedle tátova pozemku... Příčí se mi dávat jí jíst těla mrtvých zvířat a tahle realita není úplně nejveselejší, obzvlášť ne v kruhu mých dosavadních známých a se znalostmi, které o s…