pátek 30. prosince 2016

Odmítání

Lidské vztahy jsou to nejkomplikovanější co nás v životě potkává. Když jdeme do přírody a vidíme ji, jak sama ve své dokonalosti, bez jediného slova umí být perfektní, ve chvíli kdy dokážeme pochopit jak málo potřebujeme přemýšlet a komplikovat věci, v té chvíli si uvědomíme že to jediné co potřebujeme je být stejně dokonalý. Přestat řešit, komplikovat, odsuzovat, odmítat, soudit, kritizovat, hodnotit, že potřebujeme jen a pouze přijmout to co je.
Příroda se neptá okolních stromů, zda jsou krásné, tráva se neptá okvětních lístků, zda by neměla něco udělat pro to, aby mohla vonět, sněhová vločka neřeší zda až dopadne na zem bude žít. Oni prostě jsou a tím jsou naprosto dostačující, jen tím, že jsou.
My lidé jsme si vymysleli, že máme jinou úlohu. Nám nestačí přijímat. My potřebujeme hodnotit, kritizovat, posuzovat, řešit. Nám prosté bytí přijde málo. A tak se tak snadno stane, že přestaneme umět věci přijímat. Že nám najednou přijde přirozenější věci odmítat. Že je najednou snazší odcházet než přicházet, že nám je najednou bližší myslet si, že naše okolí není naší součástí, že jsme jiní, lepší, že je potřeba začít jinak vonět, jinak chodit, jinak vypadat, jinak myslet a nebo ještě hůře, že je najednou potřeba, aby tohle začali dělat ostatní. Aby okolí pochopilo, že jsou špatní, aby tráva pochopila, že to, že je zelená a nevoní už se dávno nenosí, že aby zapadla, musí se změnit ve voňavé květiny. A tak začneme ODMÍTAT. Odmítáme nejprve rodinu, potom své přátele a nakonec i sami sebe. Odmítáme a odmítáme a trápíme se úplně zbytečně, protože to jediné co nám může pomoci je začít zase znovu přijímat. Ano opravdu tak málo stačí, vrátit se zpět k této naprosto jednoduché podstatě bytí. Vždy máme na výběr, ale přijmout to všechno kolem nás je o tolik snazší že vlastně vůbec nechápu jak se stalo, že jsme uvěřili tomu, že odmítnout vůbec někdy může znamenat lepší variantu. (teda nemluvím-li o pracovní době tu odmítám pořád stejně :D)

pondělí 19. prosince 2016

Vánoce

To, že neexistuje způsob jak být šťastný pouze díky kontrole vlastních myšlenek může tvrdit opravdu jen ten největší ignorant (jakým jsem ještě donedávna byla). Nechápu, jak sem si nemohla nevšimnout toho co mě teď tak silně bije do očí na každém rohu.
Jsou Vánoce. Svátky klidu a míru. V rádiu namísto dopravních komplikací hlásí naplněnost parkovišť u nákupních center; na děti je ze všech stran vyvíjen tlak, aby si přáli něco, co si celý rok nepřáli; zaměstnanci po práci lítají po obchoďácích a utrácí své těžce vydělané peníze za věci, které budou užitečné jen proto, aby zaplnily místo pod mrtvým stromkem a my sme si mohli dát na sociální sítě fotografii s tím jak byl vylhaný člověk štědrý, když nám tohle všechno dal. Do toho za zvuku vánočních koled tečou na každém rohu potoky krve ze zabitých kaprů.
Přesto všechno, že ani na jediné z výše popsaných věcí neshledávám nic mírumilovného a už vůbec ne klidného, všichni jsme hluboce přesvědčeni o klidu, míru a nádherném duchu Vánoc.

Dneska když jsem poslouchala jednu z koled, tak jsem si uvědomila, že to se mnou nic nedělá. Že ještě loni, bych měla ten krásný teplý pocit v břiše. Cítila bych ten úžasný klid a mír. Cítila bych to, co jsem SLYŠELA, že mám cítit, to co si celá rok PŘEDSTAVUJI, že budu zase o Vánocích cítit. A nelze popřít, že cítit to je nádherné...
Jenomže tohle můžeme cítit kdykoliv se nám zachce, kdykoli sami chceme. Jsou dny smutku kdy to jde těžko ale mimo ně, si lze navodit toho "ducha Vánoc" prakticky kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv. A i ve dnech smutku, když máme kolem sebe ty správné lidi, to podle mě může jít.
Nemusíme odpočívat jenom na dovolené a cítit se "blíž" jenom o Vánocích. Můžeme to kdykoliv. Jenom musíme přestat poslouchat lidi kolem nás a ta slova jichž je v době Vánoc plná televize, plná náměstí, plná rádia, a jsou jich plni i lidé, ale musíme to začít sobě samým opakovat i v jiné době. 
Sice na nás budou lidé chvíli koukat divně když jim v prostřed léta popřejeme šťastný a veselý den, ale není to jedno?

středa 14. prosince 2016

Dokonalá společnost

Společnost do které jsem měla to štěstí se narodit je už nyní dokonalou společností. Teď už je pouze potřeba naučit se přijmout to jako fakt. Chvíle, kdy si můžeme zvolit, zda budeme cestovat, podnikat, zda budeme studovat, nebo se necháme zaměstnat, chvíle kdy rozhodnutí o tom co budeme dělat dneska, zítra a nebo v příštím roce je jenom na nás, to je chvíle hodná oslav. Bohužel ani já sama si toho neumím dostatečně vážit. Neumím totiž pracovat s tím napětím, které je všude kolem mě. Soukromé firmy říkají, že jen jejich přístup je ten nejlepší a že soukromých firem není málo, politici zase hlásají, něco jiného a že politiků není úplně málo, rodina taky hlásá něco jinýho a přiklání se k těm či oněm, těch je naštěstí míň, známý taky hlásaj něco jinýho a nikdo není schopen se na ničem shodnout. Je to fenomén, který podle mě před příchodem informačních technologií nebyl až tak markantní (ale jistá si fakt nejsem :D)
Každý může mít svůj názor, získávat pro něj příznivce, zviditelnit se, vydělat si peníze doma od počítače a nebo taky klidně nemusí mít svůj názor a pomlouvat ze sousedkou souseda, protože je tak na to zvyklej, ale ta dokonalost je v tom, že prostě máme na výběr. 
Bohužel se toho výběru a té pestrosti často zbytečně vzdáme, protože nám jiné názory a přístupy k životu přijdou nesmyslné a zavíráme tak sami sebe do společnosti, která je malá, nízká nudná a často nás i ta začne štvát. Je to strašná škoda, protože klíč k dokonalému světu je stejně dokonale jednoduchý. Stačí pochopit nekonečnou individualitu každého jednoho jedince kolem nás. Pochopit, že ani jeden jediný jedinec, ať už je to náš partner, naše dítě, náš zaměstnanec a nebo kdokoli jiný tady není pro nás, není tady aby vyplňoval náš nedokonalý svět, ale je tady ze svého vlastního jedinečného a dokonalého důvodu. A ve chvíli kdy se tohle jednoduché pravidlo naučíme chápat, rozumět mu, respektovat ho a přijmeme jej, přestaneme vytvářet napětí. V té chvíli pochopíme v jak dokonalé společnosti opravdu žijeme. 

úterý 13. prosince 2016

Nikdo jiný nemůže za zlo, které máme v sobě

Po dnech, kdy mi přejde ta negativní a smutná nálada přijdou dny, kdy je mi tak strašně nádherně. Nevím jestli to tak má být, ale je zajímavé jak se v takových dnech bojím číst své příspěvky ze dnů úzkosti, strachu a obav. Ne že bych záměrně psala depresivní články, ale sem si jistá, že v jejich obecné sturktuře se to promítá. 
Dneska po dlouhý době ale zase vyšlo v mé dušičce slnuníčko.
Už od rána mi bylo nádherně. Hned jak jsem vstala, tak sem si zacvičila, potom zazpívala, u toho sem se natočila na mobil, abych se přesvědčila o tom, že ta šťastná holka sem vážně já. V práci jsem udělala vše co jsem si představovala, výborně jsem se naobědvala, po obědě jsem si pustila krátkou meditaci. O pauzách občas postla něco na fb a cestou domu z práce už mi úsměv zase nešel sundat z obličeje a to i přesto, že telefonát a esemesky od mého bráchy zase jednou nebyly a nejsou zrovna nejpozitivnější. Je nádherné cítit to krásné teplo uvnitř mě, bože, děkuji strašně moc si toho vážím. Kdyby mi to, co mi dneska brácha píše přišlo ještě předevčírem, asi bych už o sebevraždě jenom neuvažovala. Jsou prostě dny kdy se nás dotkne i to, že nás rozpáče úplně cokoli a potom jsou dny, kdy i kdyby nám kdokoli jakkoli ublížil, urazil nás a nebo ponížil dokázali bychom se tomu upřímně zasmát. Takový den mám dnes zase konečně já :)
Nesnažím se bráchovi totiž, narozdíl od jiných dní ani rozumnět. Vím co prožil a vím jak moc jsme to měli oba těžký, prožívat to s ním nadálku a omlouvat tím jeho hrubé chování ke mě by nám nepomohlo ani jednomu, ale přesto bych to ještě možná i včera udělala a předevčírem bych zase pro změnu měla strašnou potřebu vykřičet na něj úplně všechno zlo světa. Dnes se jen snažím o to aby se situace co nejdříve zklidnila a on pochopil, že ten do koho kope je zase jen a pouze on sám, tak jak jsem to konečně pochopila já. 
Díky dnešku jsem ale přišla ještě na jednu věc a tou je, že společnost ačkoli by mohla, ještě pořád není dost senzitivní. Když máme chřipku je to dostatečná omluva proto abychom se necítili dobře. Zkusme ale v práci šéfovi říci "jsem smutná" a proto, mě rozhodí každý nově příchozí e-mail. Rozhodně se nedočkáte věty "ježiš, tak to je nepříjemné, tak si běž domů odpočinout". V nejlepším případě se dočkáte krátkého chladného dotazu, nejen ze strany šéfa "a z čeho" a pokud váš důvod nebude dostatečně závažný, pravděpodobně se vám nedostane žádné reakce, v lepším případě můžete očekávat nějakou super radu ze života v tom horším rovnou návrh na výpověď.
Málokdo však pochopí, že přehlížení duševní nepohody vede k úplnému totálnímu vyčerpání, k vyhoření, k nechuti nejen do príce ale i do života a že je to úplně nádherná líheň pro nenávist. Ve stavu, kdy si zoufale přejeme být pochopeni se nám dostává nepotřebných rad, občas i nadávek a stížností na naši "furt špatnou náladu". To co ale zoufale chybí je lék, který v lékárně neprodávají. Úsměv, čas, obejmutí, pohlazení, pouhá přítomnost, naslouchání a setrvání v našem smutku společně s tím druhým. S někým, kdo může v pouhých pár minutách pomoci našemu smutku znovu klidně usnout a dát prostor radosti. 
Jenže to se často nestane a my se ve svém smutku ztratíme a začneme vinit všechny kolem nás. Začneme kopat, bodat a neskonale ubližovat. Najednou i uprostřed blahobytu, kdy máme co jíst, pitná voda teče ze zdi, teplo je v každé jedné místnosti, cítíme, že nikam nepatříme, že je všude chlad a prázdnota a že sme sami. V takových chvílích za naše pocity může práce, partner, děti, kamarádi, společnost, školství, politici a když už nevíme co dalšího a úplně se ztratíme, napadne nás, že za to může globální oteplování. 
V takových chvílích toužíme na někoho hodit ten obrovský smutek, který pořád narůstá a často jsou nám nablízku jen Ti, které máme nejraději.
A tak z našich pocitů, které už nedokážeme pochopit, ovládnout, ani udržet obviníme je. Ublížíme jim, něco jim vyčteme, něco už si najdeme, jestli se nestalo dneska nic co by se dalo, tak určitě je něco v minulosti. A čím bližší nám jsou, čím déle jsou v našich životech, tím lépe máme nabito, tím více můžeme ublížit.
Jenže oni nás milují a často nerozumí tomu, co se s námi děje. Nerozumí tomu, že jsme prostě jenom tak bez příčiny smutní a jediné co potřebujeme je pohladit, pochopit, obejmout, že potřebujeme někoho, kdo se s námi na chvíli posadí k našemu smutku a vypije tam s námi čaj a bude s námi náš smutek sledovat. Nechápou, že naše zrůdné chování je pouze podvědomé volání o pozornost o pomoc...
Oni to neznají, protože sami často smutek přechodili. A tak vzniká skoro nekonečný řetezec poničených osobností, kterým se smutek vrací častěji a častěji a radost slábne a slábne. Ale nemusí to tak být, stačí, když jakémukoli smutnému člověku pomůžeme tím, že s ním na chvíli budeme. Když ve chvílích, kdy u nás kraluje radost, nebudeme přehlížet lidi u nichž je právě na návštěvě smutek, právě naopak, dáme jim pár svých minut a obejmeme společně s nimi jejich smutek. On se tak rychleji vypláče a usne a spící smutek je jako malé neškodné miminko. Když mu nedáme potravu, neporoste. A abyste ještě věděli, co má smutek nejraději a po čem nejvíce přibírá a nejrychleji roste, tak jsou to přesně ty myšlenky, které v době smutku chodí nejčastěji: "tohle se mi nikdy nemůže podařit, na to nemám. Tohle jsem určitě pokazil. Tohle bych neměl dělat. Tohle dělám špatně. On je šlatný. Nemá mě rád. Neváží si mě. Určitě mě opustí. Oni jsou špatní. Nikdo mě to dělat nenechá. Oni se nechovají tak, jak by měli. Oni můžou za to, že nemám energii. Oni..." Smutek miluje, když na tohle myslíme, ale neměli bychom mu to vyčítat, protože výčitky taky miluje. Jediné co bychom měli udělat, je nechat tyhle všechny myšlenky chodit a odcházet zcela vědomě, tak, aby se žádná nedostala nadosah smutku a on je nemohl pojídat.
Je to jednoduché, prostě si vezměte dovolenou v práci, odjeďte někam kde budete sami, pokud ve vašem okolí není nikdo, kdo by s vámi chtěl váš smutek držet za ruku a tam pozorujte své myšlenky. Ony chodí daleko od smutku a když žádné z nich nebudete přikládat nějaký velký význam, tak daleko od smutku zůstanou. Ten se tak brzy vypláče a usne. Na jeho místo zase přijde radost a i pro Vás zase vyjde slunce. A až se malý smutek příště probudí a zavzlyká, bude vědět, že jste tady pro něho a třeba už tou dobou bude vedle vás někdo, kdo se na něj usměje společně s vámi. 

pondělí 12. prosince 2016

Na lásku je třeba mít čas

Poslední dobou tak nějak víc přemýšlím. Nevím čím to je, jestli tím, že je podzim, tím že jsem totálně změnila svůj život a nebo tím, že bych měla psát diplomku. Každopádně díky té příčině na kterou jsem ještě ani přesto že tolik přemýšlím nepřišla, jsem přišla na spoustu jiných zajímavých věcí :D. 

Tahle mě napadla tak nějak v souvislosti s tím mým novým životem, ale posledním motivem k tomu to sepsat byl včerejší dotaz maminky dvou synů, jednoho 16ti letého a druhého 20ti letého, co že by jim měla vařit, když jsou teď vegetariáni. Komentáře k tomu dotazu, které zněly "jste úžasná maminka" "víc takových rodičů jako jste vy" a dalších podobné, mě donutily zamyslet se nad svým dětstvím a nad svým nynějším životem. Začnu asi u toho co se děje teď. Můj kluk je na horách a moje ego si pořád dokola vesele opakuje "kdyby Tě měl rád, nejel by na hory každý měsíc sám, ale aspoň jednou by Tě pozval". Taky si rádo  říká: "jakto, že za Tebe tak málo platí, když ještě studuješ a vyděláváš pětinu toho co on?" A nejraději má: "tak jako proč Tě neodveze?". Ať už jsou Petrovy motivy jakékoli, jsem neskutečně ráda, že jsem se naučila rozpoznávat hlas ega, protože bez toho bych s ním už dávno nebyla. Ačkoli je situace ve vztahu, kdy nemáte na nic peníze a váš partner si užívá a v dohledné době užívat bude sám a bez vás hodně nekomfortní, je to známka toho, že vás partner nemá rád? Může být... ale v mé pozici a potom co o mě všechno ví, tipuji, že jeho motivem může být klidně i pravý opak. Jak to je skutečně se zcela určitě jednou dozvím, ale to teď vůbec není podstatné. Podstatná je druhá situace a tou je moje dětství. Když sme byli děti, maminka chodila do práce a z práce domu, kde po nás nejdříve uklidila nechutnej bordel, potom se postavila do kuchyně, tam strávila hodinu, s námi za zadkem, kdy sme na ní jak malý hitlerové křičeli, ať dělá že máme hlad, po tom co nám dala jídlo a my sme ani nepoděkovali umyla nádobí a když ho neuklidila, dostala vynadáno od táty. Tak to dělala celých sedmnáct let, dokud od nás neodešla. Já jsem zůstala u táty a ten, jelikož si uvědomil všechny své chyby, převzal máminu roli za ní. Malá Mikušová tak měla dostatek jidla, peněz a když se jí něco nelíbilo, vždycky se mohla na rodiče vyřvat a obvinit je ze všech svých chyb.
No a potom přišlo to kruté probuzení. Ta krutá realita, to peklo, jemuž se pro takové rozmazlené fracky jako sem já říká srážka s realitou dospělosti. V bytě se najednou koš sám nevynesl, samo se neuklidilo ani nenakoupilo a co víc, peníze na požádání už díky hranici která se ve mě naštěstí vytvořila také nejsou na požádání. A jaj a co teď rozmazlený fracku? No je to sakra těžký že? Samozřejmě že si můžeš najít dalšího frajera, jehož budeš přívěskem na klíče, jenže to už nechceš že? A co teda teď? Na tohle jste mě moji drazí milý rodičové tak nějak nepřipravili... Milovali jste mě a díky vám sem nikdy v životě nepostrádala teplo, nikdy jsem neměla hlad a nikdy jsem se nemusela opravdu bát o to, že nebudu mít kde spát. Jenomže je tohle všechno? Je tohle to, co člověk potřebuje ve 21.století? Protože jestli tím, že všechno do dvaceti a více let obstarají rodiče "z lásky" je láska, si nejsem až tak úplně jistá. A to hlavně díky tomu, že vím jak strašně moc miluju svýho psa. Tracy je moje všechno a přesto se k ní chovám jinak, než se k ní chová můj táta. Když přijde k tátovi a chce na gauč on ji vysadí, je to velmi jednoduché. Nemusí u toho ani spustit oči z televizní obrazovky. Když, ale přijde Tracy za mnou a chce to samé, já na ní nepřestávám mluvit a povzbuzovat ji aby vyskočila sama. Nevysazuji ji, ale snažím se ji podporovat, aby vyskočení na gauč nevzdala. Stejně tak, jak se uvidí až s odstupem času, doufám přemýšlí i Petr. Možná že ví, že by mě mohl na hory pozvat, že by za mě mohl všechno platit a že by mě mohl všude vozit, ale potom by náš vztah zřejmě neměl úplně dlouhého, ani spokojeného trvání. Kdežto naučím-li se, vážit si obyčejných brambor, protože utratím-li všechny peníze než mi přijde výplata a on bude na horách, teprve v takových chvílích si začnu vážit běžných zázraků každodenního života. Teprve tehdy ocením všechno co pro mě kdy mý rodiče udělali a teprve tehdy si začnu vážit každé jedné koruny. A o tom by měla být láska. O tom ukázat jak a kudy a potom nechat jít, jít, utíkat, skákat, běhat padat... Protože stejně jako Tracy díky tomu, že jí na gauč nevysazuji ví, že na něj dokáže vyskočit sama, vím teď už i já, že peníze není potřeba od nikoho dostávat, že na večeře není potřeba nechat se zvát a že auto si mohu koupit sama, že to chce jen vůli, trpělivost, práci a taky že to chce nepodlehnou strachu hned, když při prvním odrazu podklouznou nohy...

Mamince, která chce těm dvěma chlapům vařit bych doporučila koupit kuchařky a věnovat se jim. Není snadné najít cestu jak mluvit s téměř dospělými lidmi, ale ta cesta existuje, chce to jenom nepřestat to zkoušet, věřit jim a dát jim dostatečně najevo respekt, protože právě dospívající lidé potřebují vědět, že v ně a jejich názory, jejich blízcí věří... a k tomu je potřeba čas...
Další věcí je to, že zůstáváme často tolik dní a hodin v práci, že nám času zbývá velmi málo a té energie je jen tak tak, abychom to uvařili a nebo udělali sami, ale to je velká chyba toho, že si to necháme líbit. Že neprotestujeme proti tak šílené pracovní době, kdy nám na lásku a rozvoj toho nejdůležitějšího, rodiny,  zbývá jen pár minut po večerech a dva ušmudlané dny o víkendu, kdy je potřeba vyprat, vyžehlit, vytřít, umýt...

neděle 11. prosince 2016

Náš život

Spoustu lidí kolem mě se tak nějak ztrácí v záplavě informací. Jsme konfrontováni s nekonečným utrpením chovných zvířat, s cestami bohatých do snových destinací, s hladovými dětmi v chudých oblastech, s hrůzami spojenými s oteplováním planety a kácením pralesů. Už se ani v Evropě nemůžeme schovávat za sladkou nevědomost a z toho se trochu senzitivnímu člvověku až svírá žaludek. K tomu osmi hodinová pracovní doba, pět dní v týdnu a doma často nervózní partner, který pro nás nemá ani dvacet minut aby opravdu vyslechl, co nás trápí, nebo naopak těší. A když už má, často ještě při našem povídání přemýšlí nad tím co nám odpoví namísto toho, aby nám doopravdy naslouchal. Je tohle doopravdy život, který chceme žít? A když ne kdo to změní? Oni? Bohužel. Tohle není na vesmíru, ani bohu, ani politicích, učitelích, nebo našich rodičích. Tohle je na každém jednom z nás. Vesmír, Bůh, politici, učitelé, šéfové, rodiče, partneři... Říkejme tomu jak chceme, kdokoli a cokoli nám může ukázat na cestu, ale neexistuje nikdo, kdo po ní půjde za nás. Musíme se všechno naučit a o to, abychom žili životy jaké nás budou naplňovat se plně zasloužit. Boj za lidství a humánnost neskončil v 19. století, naopak to byla startovní čára a my ještě zdaleka nejsme v cíli. Naším úkolem je využít všech těch dokonalých možností, které jsou nám nyní nabízeny a vzít KONEČNĚ SVÉ vlastní životy do SVÝCH vlastních rukou. Protože dneska prostě nikde není nikdo, kdo nám řekne co máme dělat, ačkoliv by si to spousta lidí ještě strašně moc přála, protože jejich sebevědomí je velmi nízké a nevěří tomu, že oni sami jsou dokonalou a potřebnou součástí světa.
Nedokážeme se zastavit, nedokážeme tvořit pevné vazby a víc než milovat se toužíme posmívat druhým, pomlouvat je, ukazovat na jejich chyby či nenávidět. Děláme to, co vidíme u druhých, je to logické. Jenže za mě je čas tyhle vzorce změnit. Protože ukazovat na chyby druhých dokáže úplně každej mimoň, sám něco tvořit už ale zase až tak úplně každý nedokáže. Chyby jsou součástí nás. Spousta z nás je na světě kvůli chybě našich rodičů, spousta z nás samozřejmě plánovaně, ale počet neplánovaných "chyb" nebude možná úplně malý... přesto není naším posláním vyčítat rodičům, že se kvůli tomu o nás špatně starali... Naopak, díky jejich chybě máme nespočet příležitostí dělat správné věci. Z chyb mohou vznikat nápady a z nápadů lepší a lepší společnost lidí. Nikdo z "nich" z "těch nahoře" za nás nic neudělá. V politice jsou lidé, stejní jako my. Každý jeden z nás se může do politiky dostat, ale protože zatím je nám z té promenády nechutných osobností blbě nikdo se tam moc nehrne. Jenže dokud nebudeme motivovat děti k tomu aby se politiky stali, nezmění se to. Je jenom na každém z nás kdo bude tvořit návrhy zákonů  a kdo ty zákony bude schvalovat. Dneska už to není o tom, že všechno "někdo stejně rozhodne". Všechno rozhodujeme my, naší každodenní činností. Tím co každý jeden jediný den děláme.

pátek 9. prosince 2016

Z říše pohádek: "jak jedna žena změnila svět"

Za devatero řekami a devatero horami žila byla jedna velmi moudrá žena. Ta žena měla dvě malá dítka, svého milovaného manžela a pár milovaných zvířátek. Žila ve společnosti lidí, kteří denně koukali na reklamy na šunky, libové masíčko, vynikající sýry a byla tak svědkem strašlivého vraždění úžasných bytostí. Té ženě to bylo velice převelice líto, protože dávno věděla, že její děti, manžel i zvířátka mohou strašně nádherně žít bez  jakékoli nutnosti zabíjet ostatní, ale nevěděla jak by to řekla ostatním lidem, protože oni se zdáli spokojeni s deseti deky šunky od kosti každé ráno k snídani, zdáli se spokojeni hlavně proto, že vídali tolik reklam na maso a živočišné produkty, že masové vraždění prostě pokládali za "normální"... A s takovými lidmi se jen těžko mluvilo a ta žena, ačkoli nebyla úplně chudá, nebyla ani tak bohatá, aby dokázala zaplatit reklamu v televizi a psané texty a rozmluvy s lidmi se zdály docela neúčinné. Jednoho večera ale tu moudrou ženu něco napadlo. To co uměla velmi velmi dobře bylo vaření a pečení. Rozhodla se tedy, že napeče tolik moc dobrot, až z nich postaví celý příbytek pro pocestné, ve kterém bude vařit. A jak se rozhodla tak také učinila. Vůně z perníčků, které pekla se linula široko daleko po okolí a netrvalo dlouho a lidé se začínali ptát, copak že to žena peče. Ta se ale nedala a jediní kdo věděli, co má za lubem, byli její děti a její milovaný manžel, ale ti stejně dobře věděli, proč je důležité nikomu nic neprozradit.Pomáhali své mamince, jak nejvíce mohli a zanedlouho stála u nich na zahrádce přenádherná chaloupka, úplně celá z perníku.
Lidé nepřestávali přicházet a jelikož bylo před Vánoci, velmi rychle se rozkřiklo, že jedna úžasná žena má na zahradě krásný vánoční příbytek, ve kterém pocestné hostí výborným jídlem. Když přijela nejznámější regionální televize, žena se s úsměvem postavila před kameru a pověděla: "za tu dobu co sem za námi do perníkové chaloupky chodí lidé z daleka i nedaleka, jsem s pomocí své milované rodiny připravila pokrm pro stovky z nich. Z mé jediné Kamilky, slepičky a Kamila kohoutka je i přesto šťastná rodina,
kozička Amálka se skamarádila s telátkem Alfrédem a prasátko Julík zdá se posmutněl, jelikož on svého zvířecího kamaráda zatím nemá. Nikdo z nich však nepřišel vůbec o nic co patří jen a jen jim a to ne proto, že bych chodila věci, které produkují a které my využíváme s takovou samozřejmostí nakupovat do supermarketů, ale proto, že jsem nic, co by patřilo jim, nepotřebovala. Perníček ze kterého je chaloupka postavena je bez  mléka, másla a vajec a pokrmy, které připravuji jsou bez nich stejně tak. Kdyby to lidé věděli, nepřišli by. Ale tím, že jsem to nikomu neřekla, přišlo jim to co jsem dělala super. Přála bych si aby to stejně super přišlo všem i po tom co se tohle dozvědí, protože potom budou moci za mnou přicházet a učit se připravovat tyto úžasné pokrmy taky a budou tak moci své vydělané peníze investovat jinak, než přispíváním na vraždění a zneužívání úžasných bytostí, které patří do tohoto světa, ne pro nás, ale pro jejich vlastní zájmy..."
Netrvalo dlouho a ta moudrá žena si otevřela kuchařskou  školu. Ta škola se brzy stala nejvyhlášenější školou na světě a učit se vařit bez použití ingrediencí pocházejícich z nevinných zvířat se k ní začali chodit Ti nejvyhlášenější kuchaři. 
Žena tak brzy měla dost peněz i na reklamu v televizi a ještě než její děti měli své vlastní děti, tak celý svět přestal pojídat mrtvá zvířátka... <3

čtvrtek 8. prosince 2016

Osobnosti

Péťa odjel na hory a já jsem na nemocenské, takže jsem dnes měla až na dopoledne kdy sem byla na kontrole u doktorky celý den volný. KONEČNĚ. Po dlouhé době jsem zůstala sama se svýma myšlenkama a zjistila sem, že sem to strašně moc potřebovala. Už víc než rok jsem se v podstatě nezastavila a skoro rok je neustále někdo okolo mě. Je to nádherné mít vztah, ale pro holku, která byla zvyklá svýho prvního "partnera" vídat zezačátku jednou za čtrnáct dní a později dvakrát do týdne je to prostě náročný. HODNĚ. Myslím, že ani pro Petra to není lehké, skoro čtyři roky po rozvodu byl sám, ale přecijenom nějaké ty zkušenosti má a za  to jsem moc vděčná. Zkušenosti jsou ve vztahu totiž hodně potřeba. Pochopit proč partner určité věci říká, proč se nějak tváří, proč něco dělá a nebo naopak nedělá to stojí strašně moc úsilí a energie. Dokázat být s milovanou osobou, být  jí oporou a dávat jí veškerou možnou pozornost, to chce trénink a bohužel, nikdo o tom nikomu neříká, ve škole se to neučí a v televizi...
Dneska sem se omylem dívala na Top Star Magazín a fakt sem se musela smát (naštěstí ještě včera by se mi z toho spíš chtělo zvracet). Reportáž za reportáží o "osobnostech", které nedokáží mít vztah a reportér o tom hovoří jako by to bylo něco obdivuhodného, něco normálního, něco úžasného, něco úplně v pohodě. Hovoří o osobnostech, které se vdávají a žení a za svatbu dávají obrovský prachy, typka dostala prstýnek za půl mega ooo jaká sláva a to všechno po pár měsících vztahů. Často se z takovýchle vztahů narodí i děti a ta debilní televize o tom informuje, jako by šlo o koupi levnýho chleba. Nevím no, už je mi z toho zase zle... Jedinej člověk, kterej mi v celým tom bloku vztahově katastrofických případů přišel normální byla Alena Šeredová, která se otázkám o partnerovi velmi krásně vyhybala, ačkoli mi přišlo, že je ona ta jediná kdo si po dvanáctiletech partnerství svého manžela umí vážit. Píšu umí, protože ačkoli to v pořadech tohohle typu a bohužel ani v jiných zatím moc často nezaznívá, tak partnerství je především a více než cokoli jiného umění. Umění, které není zadarmo a vážit si partnera, sladit s ním krok to rozhodně není o prstýncích, vilách, autech ani luxusních večeřích... Jenže i já sama jsem těmhle sračkám ještě před dvěma lety věřila a nevím proč, ale mám nutkavý pocit, že mý rodiče taky...
Protože to, že mi táta nikdy neřekl, že mám sestru (nebo vlastně asi sestry) a mamka utekla při první možnosti když mi bylo čtrnáct, nasvědčuje tomu, že je nikdo moc nenaučil, že problémy se dají řešit a že na vztahu se musí pracovat každý jeden den.
Je mi moc smutno za všechny ty rodiny, za všechny ty děti, jejichž rodiče uvěřili, že prsten za půl mega, luxusní dovolená, kačena mladý holky a nebo svaly opálenýho týpka dokážou přinést slunce do lidského života. Věřím však, že se co nejdříve probudíme a v titulkách online si přečteme že sledovanost podobných pořadů je nulová, jelikož lidé zjistili, že mnohem přínosnější, než sledovat nevyrovnané "osobnosti" v televizi, je pro jejich životy mnohem přínosnější věnovat ten čas dívání se do očí svého partnera a nebo objímání svých dětí...

úterý 6. prosince 2016

Šuplíčkování

Čím více se dívám kolem sebe, tím více si všímám jak moc důležité je pro lidi mít na všechno škatulky, všechno umět zařadit, popsat, někam do nějakého šuplíčku zaškatulkovat. Nejíš maso, tak si vegetarián, bez ohledu na to že si především obyvatel země jako miliardy dalších druhů. Vstáváš ráno brzy? Potom seš ranní ptáče, bez ohledu na to co Tě k tomu vede. Vstáváš pozdě? Potom seš línej. A holky a kluci sou rozdílný druhy a zvířata sou tady proto aby se jedla. Všechno má svý pravidla a svůj řád a pokud do něj nezapadáš seš divnej. Jenže abys byl divnej, taky musíš splňovat nějaký kritéria a někdo tě do šuplíčku divných musí zavřít. Bohužel nikdo nás nenaučil, jak ty šuplíčky otevřít a jak z nich vyskočit, tak aby nás nenapadaly myšlenky, no možná jsem vážně línej a  vážně divnej a možná bych se měl do svýho šuplíčku vrátit, protože mají pravdu. 
Lidé mají jednu příšernou vlastnost, vlastnost, kterou žádný jiný druh na světě nemá. Lidé ačkoli tvoří pouhé jedno procento obyvatel na téhle planetě mají stále nějaké požadavky a očekávání. Každý jeden člověk (nebo alespoň velká většina lidí co znám) si myslí, že právě oni mají tu jednu jedinou pravdu a že právě ti druzí nedělají něco správně. Šuplíčky každého jednoho se tím více zpevňují čím více o tom mluví s ostatními, se kterými by se normálně bavit nedokázali, ale jakmile přijde téma hodnocení ostatních a šuplíčkování, potom mají nevyčerpatelnou studnici a nepřestávají se smát. Protože pořád je čemu se smát. Lidé vylézají z šuplíčků kam je ti kteří jedinci řadí a snaží se plnohodnotně žít své životy, které jsou tak pestré, tak různorodé, tak jiné. A protože když je něco jiné, není důvod snažit se to pochopit, je potřeba zařadit to do kategorie divné, ta je hodně obsáhlá a smát se tomu a co víc, je taky potřeba donutit nějak ostatní aby se smáli taky, protože smát se sami není zase až tak úplně zábavné. A tak škatulkujeme, šuplíčkujeme a ubližujeme tolik a tak často až nám nezbývá vůbec čas na to abychom někoho začali mít rádi, abychom někomu dokázali porozumět, protože porozumět byť jen jedné jediné osobě na světě je tak moc nesnadné a stojí tolik moc úsilí. Je potřeba naslouchat, ptát se vhodnými otázkami, neublížit, být opatrný, obejmout když je potřeba. A to není vůbec jednoduché, šupíčkování je mnohem snazší. Ten brečí, kvůli takový píčovině ten je divnej, ten má doma bordel, ten je línej, ten má drahý auto to je snob, ten má špinavý auto, to je zevlák. Ten nemá holku, ten musí bejt divnej. Ten nejí maso to je vegetarián, ten nejí ani sýry, to je extrémista. Ten má na sobě příšerný hadry, nemá vůbec žádnej vkus. Už málokdo se ale skutečně zajímá o důvody, které lidé mají pro to, že se chovají tak jak se chovají. Málokdo dokáže skutečně naslouchat, dívat se do očí a cítit emoce, které lidé kolem něj mají. Málokdo dokáže vystoupit z chlívečku své sebestředné nedotknutelnosti a nabídnout své chpající srdce okolí. Málokdo dokáže přestat soudit a hodnotit druhé, jelikož má strach, že potom bude vidět, jak málo ve skutečnosti má on sám, v jak ubohém šuplíčku se ve skutečnosti nechal zavřít aby byla aprávně ozvučena jeho hrdinná slova plná soudů ostatních.
Takový lidé se možná i bojí, že jejich šuplíčky jsou zrezivělé a že už nepůjdou otevřít. Oni znají lépe než kdo jiný, jak moc "trapné" je pokoušet se o něco nového a upadnout. Oni sami nejlépe vědí kolik lidí zavřeli do šupíčků trapák, nemehlo, dement, buzerant, totální hovado a podobně. A s každým jedním takovým člověkem opravdu jejich vlastní šuplíček zrezivěl. Ale ne ve skutečnosti, ve skutečnosti jsou volné a mohou dělat co chtějí. Ve chvíli kdy se přestanou bát šuplíčkářů a pochopí, že nikdo další nemá žádnou sílu a že  slova a výsměch jsou jen slova a výsměch, nic víc, že ta nemají moc nikoho nikam zavřít. V takové chvíli i ten nejegoističtější egosita může svůj šuplíček proměnit na tu nejnádhernější vilu plnou smíchu, radosti, lásky, světla a štěstí, ve které už nebude čas na to ukazovat prstem na druhé, protože veškerý čas zabere pochopení těch, kdo budou zdrojem smíchu, radosti, lásky, světla a štěstí. Naslouchejme, snažme se pochopit, že i ta nejbanálnější událost, může být pro někoho životním traumatem, snažme se respektovat, že i ty nejhorší hadry mohou být vyjádřením něčí osobnosti a individuality, snažme se pochopit svět jako obří atrakci, ve které každou jednu minutu můžeme objevovat něco nového a stávat se toho součástí. Není potřeba ukazovat na ostatní a přesvědčovat sami sebe o tom, že ti druzí jsou nějakou jinou součástí světa než my sami.

Křik

Když sem byla malá tatínek chtěl abych hrála závodně tenis. Můj trenér mi vysvětloval co mám dělat tak, že můj postoj definoval tak, že vypadám jako "když sedím na  záchodě", často mi říkal že jsem mrkev a podobně. Já jsem si pod tím neuměla nic představit a tak jsem často celý trénink proplakala. Tatínek na mě potom zase po turnajích křičel, protože ho možná trápily zbytečně utracené peníze, to zatím nevím. Každopádně hned jakmile jsem zjistila že můžu, na tenis jsem se vykašlala. Přišlo zhoršení i ve škole, protože energii, kterou jsem měla jsem najednou potřebovala vypustit jinde. Většinou bylo všechno v pohodě, blbý byly ale rodičáky, po nich vždycky následoval křik, nadávky, výčitky, hádky a dusno. No a tak sem začala už ve dvanácti letech  pít alkohol a kouřit trávu. Co si taky počít jinýho, když nebylo kam utýct. Učitelky mě nesnášely, nic mě nebavilo a rodiče nejen že nemluvili se mnou, oni nemluvili ani spolu. Stalo se ze mě dítě ulice. Ze školy sem chodila rovnou ven na brko a z venku rovnou spát. Naši měli dost starostí sami ze svým pokaženým vztahem a tak neměli asi ani sílu to řešit, přišlo jim že dělají dost jednou  v měsíci po rodičáku... Ze mě se stala úplně ztracená holka, na kterou když kdokoli zvýšil hlas, zvýšila ho třikrát tolik. Když dokázala utéct rodičům, nebude na ní křičet ani nikdo jinej. Jenže to bylo dost blbý, protože v ČR je normální že po sobě  lidi křičí. Jak by jinak vyjadřovali svoje emoce a nálady, kdyby nekřičeli že jo, přeci negativní emoce nebudou vyjadřovat stejným hlasem jako ty pozitivní, vždyť by je potom nikdo nebral vážně.
No a to je nemoc společnosti se kterou já asi neumím bojovat. Uděláte chybu - začnou na vás křičet. Něco si nezapamatujete - začnou na vás křičet. Něčeho se bojíte - začnou na vás křičet. Někam se vám nechce - začnou na vás křičet. Máte jiný názor - začnou na vás křičet. Jenže proč? Co si tím dokazujeme? Proč v sobě tuhle nechutnost pořád ještě držíme? Vždyť křik je tak strašně primitivní nástroj, prostřednictvím kterého se dá tak strašně málo dokázat. Vyděšení lidé se sice snadno stávají loutkami, protože jsou poničeni ze všech těch debilních vztahů a někteří dokonce přijímají křik za "normální", jenže takové loutky jsou potom jen věcmi bez energie, věcmi bez nápadu, věcmi propadajícími zoufalství bez špetky kreativity, sebevědomí a hlavně bez lásky. Takový lidé neumějí stavět, umějí jen bořit a bořit se do nekonečna nedá. 
Proč musejí nevinné bytosti, jakými jsou třeba děti, být svědky odreagvávání si nezvládnutých emocí a stávat se tak nemocnými, jakými jsou dnes miliony dospělých? Vím že dneska už to prostě není nutné. Jeden můj velmi dobrý známý Honzík Kopřiva mi jednou, když už sem se ho asi po páté ptala na tu  jednu a tu samou věc řekl "Věrko neomlouvej se, to není Tvoje vina. Víš já se řídím takovým jedním pravidlem, pokud něco nedokážu říct tak, aby to  pochopila moje babička, potom tomu sám nerozumím. Víš kdo to řekl? Albert Einstein a je to tak". Od té doby se tím snažím řídit taky. Občas je to velmi těžké, obzvlášť ,když je člověk pod tlakem v práci a musí po desáté vysvětlovat, něco co jemu je nad slunce jasné, ale jde to a co víc, je to to nejúžasnější co člověk může pro druhého udělat. Dát mu pocit, že jeho myšlenkový proces je normální, že je stejným člověkem jako každý další, že se nemusí stydět za to, že něco pokazil, nebo nepochopil...

Pochopitelná je i každá emoce, jen jí musíme věnovat dostatek času, abychom ji správně definovali, pojmenovali a následně popsali. A pokud nás emoce donutí k tomu abychom křičeli, potom nejen že ubližujeme sami sobě, ale ubližujeme tím i druhým. Ostatní lidé v našem okolí nejsou povinni nám rozumět. Pokud chceme, aby nám rozuměli je potřeba abychom byli trpěliví a vysvětlovali naše pocity, naše prožitky, naše emoce, měli bychom lidi ve svém okolí naučit, že má smysl naše slova poslouchat, protože my sami jim rozumíme. Pokud budeme pouze mluvit a mluvit, aniž bychom rozuměli tomu co říkáme, potom nikdo nemá šanci nás pochopit. Je to strašně jednoduché. Křičet není potřeba. Křik je semínko zla a zlo taky není potřeba ať si Jing a Jang říkají co chtějí :-) A pokud toužíte po tom na někoho křičet protože mu prostě ublížit chcete, zkuste se ujistit, že rozumíte tomu, co vlastně chcete. Stačí chvilička takových pět minut. Posaďte se a představte si sami sebe jak křičíte na toh druhého člověka, který vás tak strašně naštval, představte si to do těh největších detailů a potom si představte když je po všem, když už ste na něho všechno vykřičeli, když už ste mu dostatečně ublížili...

Jak se cítíte?

pátek 2. prosince 2016

Být vzorem

"Kdo je Tvým vzorem?" Otázka tak "normální" tak "běžná" až nad ní zůstává rozum stát. Mít vzor je přeci potřebné, někdo musí být naším vzorem abychom věděli čeho chceme v životě dosáhnout. Když sme malý měli by být naším vzorem rodiče, když sme v pubertě, je zase dobré uctívat nějakou tu hvězdu. Jenže... Jakto? Jakto, že když odkoukáme něčí chování a přesvědčíme sami sebe, že tohle je něco co bychom taky chtěli dokázat dokážeme sami sobě uvěřit, že když toho dosáhneme budeme šťastní?

Ve chvíli, kdy necháme kohokoli aby byl naším vzorem, dáváme tím všem ostatním možnostem v našich životech sbohem. Toužit něčeho dosáhnout, toužit po čemkoli to sice je moc fajn, ale takovou touhu by neměly definovat vzory, ta by měla vycházet z nás samotných, z našich vlastních a hlavně přímo prožitých zkušeností, ne z obrazovek našich zařízení.

Pokud je někdo naším vzorem a my se snažíme udělat všechno proto, abychom byli jako on, ztrácíme tím kus sebehodnoty. Dáváme tím sobě jasný signál, nejseš dost dobrý, protože on je lepší. To sice pokud budeme mít velké štěstí opravdu v některých případech může vést k "úspěchu" a penězům, ale dokáže to vést k opravdovému štěstí? Co když naplníme všechno co má náš vzor a nebo co když naopak nedosáhneme ani z poloviny toho, čeho dosáhl on? Co potom?

Mít vzory není zase až tak normální jak "normální" společnost tvrdí že to je... Stejně jako spousta dalších "normalit..."

středa 30. listopadu 2016

Z říše pohádek: O maltézských psíčkách

Žila byla jednou jedna psí rodinka, ta rodinka se rozhodla že bude vydělávat na tom, že bude chovat psy. Rozhodla se tak ptoto, že psy měla tuze ráda. A jak už to tak u některých lidí bývá, když něco mají rádi, chtějí to ovládat, vlastnit, manipulovat, mít pod kontrolou, využít pro svůj vlastní prospěch, protože když už to mají rádi, přeci z toho taky musí něco mít že jo.

No a v takové jedné rodince přišlo na svět nádherné úplně prťavounké štěňátko. Narodilo se společně s několika sourozenci, ale ti byli příliš slabí na to aby přežili. Členy lidské rodiny to bolelo, měli totiž ta štěňátka rádi všecky, jenomže v lidském světě není na smutek moc času, takže ani jejich bolest netrvala dlouho. Když bylo jedinému štěňátku, které přežilo přesně osm týdnů přijela si pro něho autem úplně jiná rodina. Zaplatili pět tisíc korun a odváželi si štěňátko pryč.
Štěňátko i jeho maminka byli moc smutní, nevěděli co si mají počít úplně sami a štěňátko navíc v prostředí kde nepoznávalo vůbec nic, kde ani jedna vůně nebyla vůní, která by mu cokoli připomínala. Štěňátko i jeho maminka moc a moc plakali a když v noci, nebo spíš nad ránem úplným vysílením usnuli zdál se jim sen...

Sešli se společně na zahrádce a dohodli si plán. Maminka řekla štěńátku, hned jak ráno půjdeš někam kde to bude možné utíkej na to šedivé po čem jezdí auta. Já sice nevím kde jseš, ale půjdu po tom a věřím, že se někde společně setkáme.

Štěňátko udělalo jak maminka ve snu říkala a hned jak ucítilo chladnou půdu pod nohama dalo se do útěku, auta poznalo už na dálku, dělala hluk a smrděla takže vědělo kterým směrem utíkat. Utíkalo jak nejrychleji dovedlo a nic nedbalo té dospělé zlé ženy která křičela nějaké nesmyly jako "počkej až tě chytnu já ti ukážu, ty dostaneš a podobně". Štěňátku se podařilo doběhnout až na tu šedivou širokou cestu a auta začala nesnesitelně houkat a pískat a skřípat a vydávat další hrozivé zvuky. Štěňátko se opatrně přikrčilo k zemi a čekalo až ty nesnesitelné zvuky skončí. Jenomže hned jak se tak stalo přiskočila ta velká zlá ženská a mačkala štěňátko div ho neudusila. Křičela při tom na něho moc hrozivě a štěňátko vědělo, že je zle.

Ihned na druhou procházku dostalo kolem krku provaz, který nepříjemně škrtil, pokaždé když se pokusilo popoběhnout. Štěňátko se ten provaz snažilo ze všech sil ze sebe dostat, vykroutit se z něj, překousat ho, přetrhnout, ale marně. Bylo ztracené.

Nevědělo co si počít a tak pomalu rezignovalo a začalo dělat co nejméně pohybů tak, aby ho ten provaz alespoň tolik neškstil. Dny plynuly a plynuly a štěňátko znalo jen krátkou procházku kolem panelových staveb a těch pár místností doma, nic víc. Žádnou radost nemělo, mezi psy na provazech  si moc kamarádů neudělalo, protože vždycky když se zeptalo, jestli jim ten provaz nevadí odpověděli, že je to hloupá otázka, proč by jim to mělo vadit, jsou přeci psi, jsou k tomu stvoření. Naopak, snažili se štěňátku namluvit, že má na svůj provaz být hrdé. Ale štěňátko to slyšet něchtělo, raději s těmi hloupými psy přestalo mluvit. Jednoho dne ale zahlédlo nedaleko takového strašně špinavého bílého, tedy od špíny spíš šedivého psa, který vypadal že provaz nemá a že je na jejich sídlišti úplně sám. Něco mu říkalo že tohohle psa musí oslovit, že ho musí očichat, že si s ním musí promluvit a tak začalo skákat, štěkat, škrábat, kousat, skučet, kňučet, drápat, vískat, jen aby na sebe upoutalo pozornost. A... Zabralo to, ten psík bez provazu se k nim rozběhl. Jen co se dostal trochu blíže štěňátko poznalo svou maminku a radostí se počůralo. Jen co k nim maminka doběhla už už ta zlá velká paní, panička štěňátka začala dupat a prskat a křičet "táhni odtud ty špinavý čokle, tady nemáš co dělat ty zablešená zrůdo, můj malej ňufík se s takovým zablešencem rozhodně kamarádit nebude!!!" Ale oni mezitím stihli pochopit úplně vše. Maminka počká do doby, než štěňátko vymyslí plán jak utéct z provazu.

Štěňátko v noci samým rozčilením nespalo, přemýšlelo a přemýšlelo jak se toho debilního provazu zbavit, nic ho nenapadalo až do doby, než narazilo na notebook, který ležel na zemi. Štěňátko vědělo že ta tlustoprdka, co ho chce vlastnit umí na tom notebooku najít třeba jaký je dobrý jídlo, když štěňátko odmítá jíst a tak ho napadlo, že by tam třeba mohlo najít i jak se zbavit toho provazu. Opatrně tedy naťukalo písmena "j a k r o z b í t v o d í t k o" a hned si podle toho našlo návod na youtube jak na to. Bylo vyhráno. Štěňátko vyšroubovalo šroubek a už jen netrpělivě čekalo na ráno. Když ta tlustoprdka nechutná  co měla ještě mastnou hubu  od mrtvoly, kterou právě posnídala vzala do ruky vodítko, rozpadlo se na několik částí. Bože jak ta nadávala. Ale nebylo nic na plat, musela zpátky do práce na svojí tradiční osmi hodinovou šichtu, a tak se rozhodla že vezme psíka bez vodítka. Jen co vyrazili vzalo štěňátko nohy na ramen, pelášilo co mu jeho maličké nožky stačily. Maminka, která čekala opodál se k němu přidala a to jim dodalo ještě mnohem více energie. Utíkaly a utíkaly dokud jim nedošel dech.

Když se konečně zastavily a dosytosti umazlily. Stanovily si plán. Půjdou do lesů co nejhlouběji do lesů, spíš do hor, někam kde je těch debilních dvounožců co nejmíň, někam, kde jim nebude hrozit, že je někdo připne na provaz aby je mohl mít rád. Věděli že to nebude jednoduché, že je čeká spousta a spousta trápení a práce než přijdou na to jak nemít hlad, jak se nesoužit zimou, jak se ubránit před hladovými predátory, ale veděly, že tohle všechno a to si byly vědomé i toho, že se mohou jednou klidně dívat i na to jak jednoho nebo druhého predátor žere, ale obě dv moc dobře věděly že i to je milionkrát lepší než strávit zbytek svého života na provaze těch pojídačů vařených a průmyslově zpracovávaných mrtvol. Rozhodli se že na vzdory všem hrozbám a rizikům a obavám a strachům chtějí mít své životy jen a jen ve svých rukách. Ale to nebylo vše. Měly společně vyšší cíl. Společně se pokusí založit úplně novou rodinu divokých maltézských psíků. Najdou si partnera, nechají se oplodnit a své děti přivedou na svět v lese. Budou je sice milovat, ale nebudou je ovládat. Když jejich děti budou chtít porušit jejich tradici rodiny maltézských psíků a křížit se s liškami, ony dvě se s radostí budou na to dívat a pokud z jejich krve maltézských psíků nezbyde jediná jedna kapka, potom to nebude žádná škoda, alespoň bude jasné, že éra provazů je dočista pryč. :-)


úterý 29. listopadu 2016

Svoboda projevu

Kritika - hodnocení něčí aktivity, někým kdo na ní nemá ani procentuelní zásluhu. Z toho se mi fakt dělá zle. Ale může za to ta kritika sama a nebo moje vlastní nedostatky, které si buď nechci připustit a nebo je nemám sílu v ten daný okamžik změnit? Ať je to jak chce, lidé v mém okolí vědí, že s kritikou pracovat neumím, můj motor jede na chválu na pozitivní zpětnou vazbu a tak pokud někdo kdo mě opravdu zná, chce abych znala jeho názor, nejde na to přes kritiku typu "tohle děláš špatně", raději řekne "nemyslím si že je to úplně dobře, protože...", pro mnoho lidí je to to samé v mých uších to však zapíná úplně jiné procesy. První věta mé srdce vždycky píchne, zabolí a ono se potom od názoru toho člověka trošku distancuje a trvá mu zase pěknou chvíli než zjistí, že to co říká dává smysl. Kdežto v tom druhém případě, kdy mé uši slyší slovo dobře, srdce poposkočí radostí a společně napneme uši aby nám neušlo nic z toho co může být dobré...

Miluju lidi s odlišným názorem se kterými se dá hodiny diskutovat o problému, probrat ho do detailů a z jichž informací se dá čerpat nový úhel pohledu, na druhou stranu je mi však do pláče vždy, když někdo o jiném říká zlé věci na základě útržkovitých, či vůbec žádných informací, jenom proto, že to co daný člověk dělá nekoresponduje s názorem kritizujícího. 

Dneska jsem na profilu své kamarádky našla tento článek, který mě přiměl zamyslet se nad tím, jak lidem říci, že nenávist a urážení jedněch lidí druhými nevede k ničemu hezkému. Ale nic mě nenapadlo, protože pokud někdo žije nenávistí a je to to jediné co zná potom neexistuje cesta jak mu zakázat aby nenávidět přestal. Takovému člověku lze opatrně ukázat cestu ven z tunelu do kterého se dostal, ale jít musí chtít sám, protože vyneseme li jej ven násilím a nebo přikážeme li mu to pohrůžkou trestu, bude na konci tunelu nenávidět sluneční paprsky, které uvidí.
Ve chvíli kdy jedny necháváme volně projevovat jejich názory, jelikož zrovna máme takovou a nebo makovou politiku a druhým bez ostychu mažeme blogy a komentáře, protože jejich názory jsou "nenávistné", "rasistické" a jinak "protidemokratické". Potom tím říkáme jediné - některé vybrané názory jsou zakázané. A dávat zákazy lidem, kteří jsou naštvaní (nikdo jiný by podle mého názoru neměl potřebu nenávistné názory veřejně prezentovat), vede k tomu, že se naštvou ještě víc. Já osobně se snažím přestat konzumovat živočišné produkty, jsem velmi hluboce přesvědčená že je to krok, který je správný v úplně všech ohledech, ale pokud půjdu a zakážu někomu, aby tyhle produkty konzumoval taky, tak se mi vysměje. Pokud ale budu mít napříč politickým spektrem dost příznivců pro takový zákaz, už se mi smát bude moct jak bude chtít "stejně mu to zakážu" a pokud to nebude dodržovat hned, budu mít po ruce prostředky jak svoje přesvědčení vynutit. S ohledem na to že konzumace živočišných produktů poškozuje nevinné tvory bylo by to i obhajitelné, ale bylo by to dlouhodobě udržitelné? Opravdu je potřeba správné věci vynucovat silou? Není snazší lidem předložit argumenty a nechat je ať se sami rozhodnou? Když chce někdo chodit poslouchat kecy debila co se neváhá posadit v ČR na velblouda a vykřikovat něco o hrdosti a národě proč bychom mu to měli zakazovat a kritizovat ho za to? Pokud někdo cíleně chce mít ve svém životě strach není to jeho rozhodnutí, které bychom měli respektovat? A stejně tak pokud někdo chce komentovat fotografie a komentáře ostatních a ukazovat tak svou vlastní nespokojenost se sebou samým není to jeho rozhodnutí? Pokud necháme třetí osoby aby za nás rozhodovaly co je dobré a co ne, tak sice nebudeme muset nic dělat, nic si číst a ničemu se věnovat, ale odevzdáme svůj život do rukou psychopatologické osobnosti, co má potřebu to dělat za nás a to podle mě nevede k ničemu dobrému...

Napříč EU jsou snahy o blokování nenávistného obsahu, spolu s takovým blokováním se ale také zbavujeme svobody projevu a svoboda projevu je právě to, co posouvá společnost každým dnem dál. Mě se vůbec nelíbí, když mě někdo kritizuje, když mi můj šéf něco vytkne, když se mi někdo vysměje, nelíbilo se mi ani jako malé když mi můj taťka (protože si myslel že to je ta nejlepší cesta) pořád ukazoval prstem to co dělám špatně. Ale jenom protože se mi nic z toho nelíbí neznamená že to někomu mohu zakazovat. To co je pro jednoho nefunkční, pro druhého může být nedocenitelnou pomocí na cestě životem.

Neměli bychom se tedy raději naučit pracovat sami ze sebou, ze svými myšlenkami? Neměli bychom se raději nad komentáři cizích osob, které jsou fakt hnusné pousmát a buď se snažit vysvětlit náš postoj a nebo z dané diskuse odejít? Vždyť hlavně o tom je demokracie. Ne o tom mít mezi sebou mediátora, který rozhodne co je správné a co ne. Každý máme svojí vlastní cestu a cesta žádného z nás není stejná, stejně tak jako není jediný otisk prstu identický s někým druhým na planetě. Kdy už konečně uvěříme tomu, že nejsme stvořeni abychom byli stejní jako někdo druhý, ale že jsme stvořeni k tomu, abychom byli přesně natolik individuální jako e náš koneček každého jednoho prstu? Kdy už konečně uvěříme tomu, že nemusíme věřit tomu co o nás a o některých jiných říkají druzí? 


Bude to až ve chvíli, kdy si uvědomíme že jsme zpět v minulém režimu a za pouhá slova nám hrozí trest? Protože pokud ano potom se připravte na to, že některé "menšiny" budou chtít zakázat i postování fotografií s jídlem, jelikož steak ze zavražděné krávy zobrazuje násilí tak explicitně jako málokterý rasistický žvást... 


úterý 15. listopadu 2016

Tři stádia pravdy a přijetí sebe sama

Dokument Earthlings - pozemšťané vítejte na planetě zemi začíná titulky, které shrnují tři stádia pravdy. Jako první stádium uvádí výsměch, jako druhé odpor a jako třetí přijetí. Tyto tři fáze jsou přímo aplikovatelné na období, které právě teď zažívám.

Celý život jsem se schovávala a takříkajíc "nic neřešila" nezajímalo mě kdo jsou moji rodiče, jak se dali dohromady, jak se narodil brácha... Naši mi to neříkali a já sem to vzala jako fakt. Vysmívala jsem se všem a všemu jen proto abych se nemusela podívat do svého prázdného srdce.

Druhá fáze přišla někdy koncem základky a trvala tak do druháku na mé druhé střední. Odmítala jsem všechno a všechny. Žádný názor nebyl dost dobrý a žádný člověk nebyl hoden mé pozornosti, důvěry, či náklonnosti.

Fáze přijetí je pro mě ale zatím, nejbolestivější a nejnáročnější. Je to tím, že jsem začala konečně používat své srdce a tak vím, že až si zvykne až maličko potrénuje, ta bolest se začne ztrácet, stejně tak jako přestanou bolet nohy, když začneme pravidelně běhat...

Fáze přijetí přišla pomalu. Plíživě... Ani jsem nevěděla že přišla, dokud jsem dnes v metru při dalším z mých pravidelných pocitů naprosté ztracenosti, nepochopení a samoty neviděla ve své představě mou maminku jak utírá v obýváku prach a pláče a jak já jí říkám "ty už zase řveš?" a směji se jí do očí - 1. fáze. Krátce na to jsem se ve své vzpomínce viděla jak mamku nenávidím za to, že je tak slabá a "pořád řve" - 2. fáze - fáze kdy jsem už začínala rozmnět tomu, že nepláče, abych se jí vysmála... 

Škoda že do třetí fáze se dostávám až ve 25 letech, škoda že až život mě musel naučit, že pláč není nic, za co bychom se měli druhým smát, ani nic za co bychom  se měli stydět... Škoda že ve škole se namísto výuky vlastních emocí učí jména, data a nepodstatné názvy bitev dávno ukončených... Kdyby se děti namísto říkanky "ema mele maso, báječně se má" učili ijnou říkanku, třeba "třemi stádii projít musíš než chuť pravdy doopravdy zkušíš" možná by se potom nevysmívali svým spolužákům, kteří jsou jiní. Možná, kdyby místo povelu "na můj povel nazdar" na tělocviku dostali možnost minutu se objímat, tak by do sebe tolik nekopali a neučili by se bojovat, možná by jako větší výzvu začali brát to, že se začnou vzájemně chápat, respektovat, rozmět si a že se naučí milovat...

Jsme naprosto odpojení, úplně sami a ačkoli nás žije spousty a spousty vedle sebe, ve chvíli, kdy nemáme základ zdravých sociálních vazeb ve svých rodinách a mezi svými blízkými ztrácíme se pořád a znovu...

Když jsem dneska v metru plakala dívalo se na mě mnoho lidí. Ani jeden z nich však nepřišel a neobjal mne. I sám můj přítel to udělal až potom co jsem mu mnohokrát po sobě zopakovala jak moc bych potřebovala obejmout a že je to to jediné, co potřebuji...

Přijala jsem samu sebe, ze svým smutkem, se svou minulostí se svými chybami i se svou dokonalostí. Přijala jsem toho malého tvorečka, který ve mně bydlí a občas strašně kope nožičkami, protože se snaží utéct, ale neví před čím, přijala jsem tu svini, co měla chlapy jenom na mrdání, přijala jsem tu ztracenou holku, která si adoptovala o téměř dvě generace staršího chlapa jen proto, aby na chvíli měla opravdového tátu, který jí nevynadá, ale pohladí, přijala jsem tu ambiciózní kariéristku i tu slečnu toužící po harmonické rodině...Díky jejich přijetí nad nimi začínám konečně pomalu získávat kontrolu...


Kdybych jako malá věděla, že můj výsměch nepatří maminky slzám a kdyby moje maminka věděla, že její slzy nejsou to čemu se směji, možná bychom se více objímaly... Možná by se moje maminka necítila vedle nás tolik sama, možná by od nás neodešla a možná bychom letošní Vánoce slavili všichni spolu i se synem mého brášky... Možná opravdu stačilo jen obejmout a nechat se pohladit...
Přijetí, pochopení, že za slzami je smutek a že za smutkem je příčina a že ať je ta příčina jakkoli směšná pro druhého člověka, pro toho, kdo kvůli ní roní slzy směšná není...

Propojme se, obejměme se, obětí nebolí. Bolí jen strach, který nám generují myšlenky, nebojme se ty myšlenky vypnout, zahodit, nebojme se, že se ponížíme, zesměšníme, že si nás nebude někdo vážit, vypněme ten pocit jež nám napovídá "musíš být hrdý", protože jedině tehdy dokážeme z druhé fáze přejít k té třetí. Jen tak se staneme dost odvážnými a silnými na to abychom naplnili svá srdce a podívali se pravdě do očí... a potom... vždycky když uvidíme někoho smutného, obejměme ho...

Nejsme sami, nikdo z nás není sám, všichni jsme jedno. Jen musíme přejít z těch dvou fází do té třetí, což není snadné, ale je to nádherné... O moc krásnější a hlubší než výsměch a odmítání. <3

sobota 12. listopadu 2016

Novodobé otroctví

Ještě dodělávám páťák na magisterském studiu a teď je to dvanáct dní po zkušební době, kterou jsem měla v práci a je to skoro měsíc a půl co jsme se s Petrem nastěhovali do společného bytu. Začínám se čím dál tím méně probouzet vyděšená ze spaní, ale  pocit, že práce pět dní v týdnu je moc mi prostě zatím neopouští. Svojí práci miluju, neskutečně mě baví a jsem víc než spokojená, ale když sem tam od rána do večera a navíc je listopad a tak už je v pět večer tma, prostě a jasně ty dva dny o víkendu jsou na jiný než ten pracovní život podle mě málo, zatím je všechno nové a užasné a strašně mě to naplňuje, ale představa, že takhle to je po zbytek života je pro mě nereálná a strašná a mám pocit, že by se klidně mohlo stát, že mi přestane dávat smysl, ne proto že by smysl neměla, ale proto, že ztratím sebe samu...

Myslím si že spánek je jednou z nejdůležitějších věcí v životě, vyspat se ale už často lidé neumí, protože když přes týden pracují, chtějí si o víkendu užít toho co přes týden kvůli práci nestihli a proto musejí večer taky sahat po mobilech a nařizovat budíka hned na sobotu. Nevyspalý člověk potom dělá chyby a navíc se hůře soustředí... a tohle není to, jak by to dneska už mohlo být. S ohledem na velkou nezaměstnanost a znuděnost lidí prací už po třetím dni si myslím, že čtyř denní pracovní doba je věcí, která by se měla co nejdříve uzákonit i když ideální by byla samozřejmě tří, protože jedině tak by se dosáhlo na ideální a férovou dobu. – Máš svůj byznys? Tak se klidně udři k smrti, ale máš-li zaměstnance máš právo jim vzít jen tři dny z jejich týdne, pokud ti nepodepíšou smlouvu, že pro tebe chtějí dělat jinak, protože seš schopnej jim zajistit, že je to bude bavit, naplňovat, bude to pro ně mít smysl a budou to dobrovolně chtít. Jinak to podle mě prostě sklouzábá k tomu, že lidé přestávají chtít dělat práci pro druhé, ale pracují jen proto, aby dostali výplatu... 

Stejně čtyřicetihodinová pracovní doba vede jenom k prokrastinaci. Kdyby lidi byli odpočatí a do práce se těšili, věřím tomu, že by práce udělali za tři dny úplně stejně jako za pět…

Navíc je tady potom rodina a  to nejcennější a nejdůležitější co máme – děti. Děti jsou závislé na naší pozitivní náladě. Když pracujeme od nevidím do nevidím a nemáme čas se vyspat, když nás v práci dostatečně neoceňují, když nemáme možnost dělat to co nás baví i mimo práci vede to k frustraci a frustrovaný, nevyspalý  a nervózní člověk potom křičí hlavně na ty koho má vedle sebe nejčastěji. Jenomže děti to neznají, nemají tu zkušenost, ještě nepracují a tak jim náš křik ubližuje. Dneska už není potřeba makat pro jednoho zaměstnavatele a dřepět v práci i když není co dělat. Je tolik moc práce a tolik věcí je potřeba dělat, ale ve chvíli, kdy tu práci lidé berou jako nutné zlo, tak nemůže být dělaná dobře... 

Podle mé zkušenosti je spousta lidí, kteří chodí do práce pouze pro to aby si to tam takzvaně "odseděli". To je dle mého názoru jedna z nejhorších věcí, která se může člověku stát.

Doma mít rodinu, pro kterou je náš čas vším a namísto toho abychom se jí věnovali sedíme v práci a svou energii plýtváme na kecání o nesmyslech a nebo čumění do zdi. Bože tohle je fakt přežitek. Buď máš co dělat, tak makáš
a nebo nemáš a není důvod proč bys dřepěl v kanclu a na tajňáka si čet pod stolem noviny... Pracovní doba pět dní dlouhá ale k tomuhle strašně svádí. Je to takové novodobé otroctví. – Nechceš tady sedět? No tak sem nechoď na řetěze přeci nejsi. Jenomže to je omyl my sme. Sme přivázaní naší obrovskou závislostí. Já osobně si neumím vypěstovat ani bramboru a tak bych nejspíš umřela hlady kdybych nemohla jít do obchodu si jí koupit. Potřebujeme peníze abychom měli co jíst, ale zbytečně dlouhá pracovní doba už v Evropě prostě v mnoha oborech produkuje nadbytek. Plýtvá energií i zdroji a jediné co nás drží na tomhle řetězu je to, že to podporujeme a považujeme za normální, což vede k tomu, že se ztrácíme v chaosu vlastních myšlenek. Neustále jsme pod tíhou toho co nám kdo řekne. V práci se na nás hrnou úkoly a kritika k tomu co jsme udělali špatně, mnoho lidí nemá klid ani když přijdou domu, jelikož partner je primární zdroj nedorozumění a děti pořád taky "něco chtějí". Myslím že potom je strašně snadné sklouznou k labilitě, pocitu méněcennosti a absolutní ztrátě sebevědomí. Ve chvíli, kdy nemáme čas na to abychom si denně alespoň nechvíli sedli a byli sami se svými myšlenkami, ve chvíli kdy není jediný den za sedm dní v týdnu kdy si můžeme dovolit dělat jen to co nás baví v takových chvílích začínáme ztrácet sami sebe a nejhorší je na tom to, že společně s námi a tím jak se přetaneme kontrolovat trpí naši nejbližší, často nejvíc právě děti... Právě to by měl být hlavní úkol informační společnosti, vyprodukovat tolik času, aby byli spokojení zaměstanavatelé, stejně tak jako my a naše rodiny a děti na které budeme mít spoustu času a tak pro nás nebude problém dovzdělávat se v oborech, které jsou pro děti samozřejmé a pro nás španělskou vesnicí. Naším úkolem by mělo být najít pro budoucí generace cestu jak najít čas na to držet krok s našimi nejmenšími a zbavit se závislosti v podobě "strašné práce..." 

pondělí 7. listopadu 2016

Válka mýma očima

Když jsem byla malá četla jsem nějaký milostný příběh, který byl z válečného období. Nevím jistě, jestli to byl Petr a Lucie a nebo něco jiného, každopádně jsem se potom začla vyptávat na válku. Ptala jsem se mamky a ta mi odkázala na babičku, ptala jsem se babičky, ale moc mi toho neřekla. Narodila jsem se do rodiny člena KSČM a maminky podnikatelky. V téhle rodině se moc nemluvilo...

Vytvořila jsem si v sobě tedy sama - jak už to děti tak dělávají, takový příběh. Můj obrázek byl jasný. "Muselo to být strašné, vědět že se někde bombarduje, že umírají lidé." Nechápala jsem jak někdo mohl takové období přežít. Strašně jsem babičku a všechny kdo "za války" žili litovala a byla jsem strašně moc ráda, že jsem se narodila v době kdy už žádná válka není a my se tak nemusíme bát a dívat na tyhle hrůzy. Jenomže ouha... Tato "radost" mě držela pouze do mého probuzení. Je mi 25 let a svět kolem sebe tak jak ho vnímám teď jsem začala vnímat teprve nedávno, částečně řekla bych, je to obranný mechanismus na nestabilní zázemí v rodině a částečně má vlastní lenost, ale řekla bych že ještě do třeťáku na bakaláři sem si myslela, že svět je tady pro mě a že se ze mě posere, že zvířata jsou tady pro mě, že stromy sou tady pro mně, že chlapi sou tady pro mě, že moje rodina je tady pro mě, že moji kamarádi sou tady pro mě. Všechno do posledního detailu se točilo kolem mě. Čím dražší hadry jsem měla, tím víc sem byla NĚKDO, bez ohledu na tupost tohohle podlehnutí vymejvačů mozků jimž se dnes říká - zaměstnanci marketingu. O to o kolik víc jsem těmhle sračkám věřila bylo větší překvapení ve chvíli, kdy sem zjistila, že to sou všecko nechutný kecy. Že ty hadry co maj na sobě našitou tu malou vlaječku a nebo to velmi zvláštní logo sou všechny vyráběné úplně stejně zneužívanýma lidma, jako ty hadry co nám bez zbytečně drahých keců prodávají za pár korun na tržnicích.
Žít ve válečném konfliktu, kde denně zemřou desítky lidí z našeho okolí, ve válečném konfliktu, kde umírají naši známí a třeba i rodina, to je nepředstavitelné utrpení a teror pro každého z nás. Každý si ale i přesto umí alespoň trochu představit, jak moc musejí trpět děti v zemích, kde jim nad hlavami bomby schazovat ještě nepřestali. Přesto tady naši přední političtí představitelé dokáží vypustit z huby slova jaká si v souvislosti s lidmi dokáže zdravý člověk dát jen těžko dohromady. Někteří mý známý sami říkají a dokonce na fb veřejně sdílejí názor, že čím víc dětí se utopí, tím lépe...
Jenže bohužel ještě ani tady není konec. Za lidi bojuje mnoho lidí a řekla bych že se mezilidské konflikty pomalu stávají hlavním tématem a brzy se dočkáme úplného mírového stavu. Nevidím do toho a nechci to znevažovat, je mi všech těch obětí dementních tlustých dobytků, kterým primitivní pudy zatemnily mozek strašně líto, ale úplně stejně tak je mi líto i zvířat. Zvířat, která ANO stavím na roveň NÁM lidem. Dle mého názoru jsme na této planetě všichni společně, to že člověk je "na vrcholu pyramidy" vymyslelo nějaký hovado s vymytým mozkem, nebo spíš jeho ego a ostatní lidé tomu rádi vzali za vděk, aby jejich svědomí mohlo zůstat čisté. 
Bohužel pro probuzeného člověka, tato situace není úplně ideální. Téměř neexistuje ulice, ve které by neležela na pultě mrtvola. Existuje velmi velmi málo obchodů, ve kterých nenajdete zneužitého tvora. Když jdete do marketu, téměř nikdy se nevyhnete pohledu na regál mrtvolami přímo napěchovaný. Lidé nakupují těla mrtvých živočichů s naprostou samozřejmostí. Těší se až se doma zakousnou do těla mrtvého zvířete, které od narození nepředstavitelným zůsobem trpělo jen proto, aby oni jej mohli zhltnout a pak jít na dvě hodiny do fitka a nadávat, že se neměli tak přežrat a nebo zasednout ke kompu a prostřednictvím digitálních postaviček střílet do dalších digitálních postaviček. Ale to ještě není všechno, je to horší. Názor, že tohle není normální, že to je špatné, že to není potřeba, že to není nutné, že je to hloupé, nesmyslné, trapné, přežité, tak tenhle názor všichni považují za extrémní a není možné jej s lidmi sdílet. Jejich argumentem je povětšinou fakt, že oni respektují, že já to nejím a tak ať já respektuji, že oni to jedí. No, já jim rozumím, ale občas to strašně bolí. Zrovna dneska, když jsem byla v obchodě s rybami, protože si tam můj kolega šel koupit něco k večeři, nemohla jsem uvěřit tomu pohledu který se mi naskytl.

Tisíce mrtvol, tisíce zabitých ryb a mořských živočichů, které se nikdy ani nespotřebují, většina těch mrtvých tělíček se zkazí a vyhodí. Tolik zmařených životů, tolik mrtvol... A úplně zbytečně. Jak je možné, že jsme ochotní tohle ještě pořád nevidět? Jak je možné, že sme ochotní těm marketingovým hovnům pořád tolik věřit? Jak je možné že ještě tolik málo lidí chce vidět pravdu? 


Ano jsem asi oproti těmhle ignorantům extrémistka, když tyhle hrůzy, které denně vidím dokáži přirovnat k válce, ale pro mě to válka je. Válka pro oběti, které nemají facebook, instagram ani twitter, válka pro oběti, jež milují svůj život stejně jako my milujeme ten svůj, válka pro oběti, jež nemluví, válka pro oběti, které jsou závislé na tom, že si konečně všimneme toho, jak moc zbytečně krutí a ignorantští jsme, jak moc jsme si nechali zabednit své smysly svou touhou po těch holkách, dovolených, domech a fárech z plakátů...

Myslím, že kdybych měla na výběr a mohla bych se narodit v jiném období, chtěla bych aby to tak bylo, ale na výběr nemám a tak žiji a užívám si toho co JE  a je toho hodně. Hodně moc lidí se začíná probouzet a strašně úžasná zpráva je, že jsem u zrodu něčeho obrovského. Internet a Veganství úplně nenásilně pomalu a jistě vymýtí éru ignoranství a konečně zbyde svět na lásku, zbyde na to na co byl stvořen. A kdyby mi kdokoli chtěl oponovat tím, že zlo musí existovat, budu mu oponovat zpět tím, že já jsem si to taky myslela a že už si to nemyslím a že ten kdo si tohle myslí si to myslí na základě informací někoho dalšího a že nikdo nemá právo na to myslet si něco a mít proto větší pravdu, že to napíše na plakát a nebo dá do televize a nebo o tom napíše knihu a nebo blogpost :-). Zlo na světě není potřeba. A dokázat to může jenom klidný úsměv, veganská kuchařka a dlouhé obětí někoho koho máte zrovna vedle sebe. <3

Obrázky: pixabay a http://a2larm.cz/2015/10/sustainable-fashion-kolika-rukama-proslo-vase-obleceni/ a http://tn.nova.cz/clanek/jatka-valecny-zlocin-zni-proti-asadovi-z-osn-masakruje-halab.html

středa 2. listopadu 2016

Z egoistky altruistkou

Poslední dobou mi hodně lidí říká, že jsem naivní a že bych neměla lidem tolik věřit. Je strašně pozitivní vědět, že tohle období už mám za sebou. Pohádka, kterou jsem si do svého počítače uložila 14.9.2013 v 0:23 je toho živým důkazem. :-)

Jak se baba jaga do své chaloupky dostala

Žila jednou jedna stará, velmi stará babička, která toho v životě už hodně moc zažila. Tahle babička byla úplně sama, děti jí odešli do světa před dlouhou dobou a ani jedno z nich se už nevrátilo, dědeček, se kterým je měla, odešel do nebíčka. Občas se babičce moc stýskalo a v těchhle chvílích seděla venku na lavičce a dívala se, komu by mohla pomoci. Tu přišla paní, co chtěla podržet košíček s malými kuřátky, tu pán, který chtěl podržet malého kozlíka, tu přišel soused a chtěl pohlídat pejska a babička všem vždy ráda vyhověla. Brzy se to však rozkřiklo a babička už neměla moc volných chvil aby si jenom tak sedla venku na zápraží, protože co chvilku se u ní zastavil někdo, kdo chtěl s něčím pomoci. Jednou to byla paní, která chtěla vzít napást husičky, podruhé dojička, která nestíhala podojit své kravičky, potom pasáček, kterému se nechtělo samotnému sedět na louce a pást husičky i šenkýřka, které se nechtěla mýt okna. Babička si začala uvědomovat že tohle není co chtěla, že takhle si to nepředstavovala, že sice moc ráda všem těm lidem pomůže, ale pokud na to bude mít dostatek sil a ty jí velice rychle ubývaly. Navíc její domeček začal vypadat čím dál tím zanedbaněji a tak se rozhodla, že bude lidem pomáhat už jen občas, když bude odpočatá a nebude mít co na práci. Pořídila se vlastní kravičku a svoje kuřátka. Ale lidé už se naučili, že babička dělá jejich práci a nepřestávali chodit prosit, byli milí, ale když zjistili, že si babička pořídila vlastní slepičky a kravičku o které se musí starat a že jí to zabírá čas, který dříve věnovala jim začali být na babičku oškliví. Zpočátku si jen mezi sebou povídali o tom jak ta hnusná babka zlenivěla, ale později jim to bylo málo a domluvili se, že babičce nedají za trest nic ze svých zásob. Hajnému řekli, aby babičce neprodal dříví na zimu, šenkýřka babičce nechtěla brát vajíčka, co jí slepičky snesli, paní které dříve chovala kuřátka jí odmítla prodat kohoutka a na studnu kam chodila pro vodu pověsili nápis – líným babkám braní vody zakázáno. Babička si nejprve nechtěla připustit, že lidé, kterým tolik pomohla by mohli být takhle zlí a tak je omlouvala a stále uctivě zdravila. Když však našla všechny své slepičky mrtvé a kravičku jak těžko dýchá uvědomila si, že mezi těmito lidmi již nemá své místo. Byla moc zklamaná a smutná a když potom i její milovaná kravička vydechla naposledy, rozhodla se, že odejde...

V době kdy mi vlastnosti dokumentu ukazují datum uložení téhle pozitivní pohádky jsem byla ve třeťáku na VŠ, každopádně myslím, že to může být jen nějaká změna, když sem si to četla, klidně sem to mohla napsat ještě dřív, ale i kdyby ne, myslim že ještě ani ve třeťáku jsem fakt nemněla tendenci ani chuť nikomu reálně pomáhat. Celej živtot sem teda sice vymejšlela jak "zachránit svět" ale jedinej na kom mi ještě i před třemi lety opravdu záleželo bylo moje vlastní ego a tak sem psala o tom jak sou lidi zlý a jaký sou svině... :D :D :D

pondělí 31. října 2016

Plánování


Sice to není dlouho, co jsem se i díky Péťovi probrala z nezodpovědnosti a "užívání si života", ale už teď umím říct, proč jsem se jako malá tolik moc a tak často ztrácela. Můj tatínek je chlap, který se narodil v roce 1955 tedy pouhých deset let poté co skončila ta Hitlerovo nechutnost. Já sem se narodila v roce 1990, takže skoro před dvacetišesti lety a pořád je tady ještě cítit ta nechutná pachuť minulýho režimu, kdy všichni dělali všechno svinstvo, ale nikomu to neříkali. Vůbec nikdo nikomu nic neříkal a už vůbec nevěřil. Táta si prošel tahle období obě, jeho rodina byla věřící, komanči věřící nesnášeli. Bože neumím si ani představit jakým peklem si ten člověk prošel. Bohužel sme se mu do toho s bráchou narodili my... Naše dětství bylo stejně nejisté jako byly tátínkovi nálady. On za to nemohl, za tu dobu snad svět ani nemohl vidět pozitivně. Bohužel, ale nás jako nepopsaných malých bohů se to dotklo. My jsme jeho nálady a křik nikdy nepochopili. Můj tatínek a má maminka se před nám nikdy v životě neobjali. Jednou jedinkrát jsem je spolu viděla v posteli a to mi potom u snídaně řekli, že "se mi něco zdálo". Lež jak věž, pro malého boha zase další absolutně neuchopitelná situace. A tak se z malého dětského boha pomalu stal zničený člověk, co začal pít, hulit a kouřit už ve dvanácti letech. Naučila jsem se, že užívat si život znamená žít ze dne na den a nic neřešit. Trvalo mi docela dlouho pochopit, že to tak vůbec neni, že to neznamená užívat si život, ale přežívat.
Nyní vím co je zodpovědnost a plánování a kdybych to měla přirovnat, přirovnám to k výletní lodi a chatrnému člunu. Osoby, které jedou na člunu se mají líp tehdy, když svítí slunko, nejsou vlny a je krásně, protože nemusí do vody slézat složitě po schodech, či čekat až loď zakotví na vhodném místě. Když však začne pršet, foukat vítra a přijdou vlny dost často se jejich loď i převrátí, zatímco lidé na výletní lodi si mohou zalézt do postele, či lodní restaurace.

Bohužel, takhle podle mě vypadá dnešní společnost. Lidé, kteří jsou na člunech nenávidí ty lidi na výletních lodích, protože vždycky když kolem nich projedou dělají vlny. Lidé na člunech se nenechávají inspirovat, ani nevymýšlejí zda by nebyla nějaká možnost dostat se na výletní loď, pijí a nadávají... Když se potom v přístavu potkají lidi z výletní lodi a lidi ze člunu hádají se co je lepší. Křičí na sebe, aniž by museli. Lidé ze člunu jsou dost naštvaní, je to pochopitelné, často jim bývá zima a mají hlad a tak ukončit hádky je na lidech z výletní lodi. Jenže těm je to často jedno, proč by vysvětlovali těm hadrákům ze člunu jak je na lodi dobře, stejně by to nepochopili. Jenže... Právě na lidech z lodi záleží, jestli se na ni dostanou i lidé ze člunu. Protože lidé ze člunu si moc dobře neumějí představit, jaké je to na lodi, na lodi je příliš mnoho míst, kde se bavit, jak si užívat života, kam jít a lidé ze člunu tohle nechápou... Lidem z lodí naopak stačí pouhý pohled z okna když je bouře, aby pochopili. Prázdých lodí je v přístavech ještě mraky a i kdyby došli, lidé ze člunu je mohou postavit, když se namísto zlobení na lidi z lodí začnou usmívat, plánovat, zodpovědně stavět a třeba i požádají lidi z lodí o radu...

Já sama mám celou rodinu ve člunu. Ještě moc nevím jak je dostat na loď, protože oni to strašně moc odmítají. Zcela upřímně je pro mě reálnější představa, že "změním svět", než že dostanu členy své rodiny ze člunu na loď, bolí mě to, ale neztrácím naději. Nehádám se s nimi, už se na ně nevztekám, ani nenaštvávám. Prostě čekám, objímám, říkám jim jak je mám ráda, usmívám se a přeji si aby mi alespoň jednou jedinkrát v životě uvěřili, aby zjistili, že věřit druhým není slabost, aby se mi alepoň jednou nevysmáli, že "tak brzy řeším..." a nebo že "moc řeším...". Doplavat na loď není snadné, vůbec najít loď do které bychom mohli nastoupit je strašně těžké. Při cestě na loď je často třeba na chvíli se vzdát, ale také je potřeba nepřestat to zkoušet. A ani potom na lodi to není snadné, lidé na lodi umějí tančit, hrát tenis, golf, zpívat, hrát šachy... je to úplně jiný život a patřit na loď zabere další úsilí. Třaba pochopit, že když se udělá hezky, nesmí lidé z lodi skákat hned do vody, protože je to velmi nebezpečné, kvůli motoru, výšce a tak... je potřeba se naučit že věřit lidem a tomu, co nám poví není až tak špatné, ale že ověřovat si věci lze vlastní činností... je ale potřeba řešit a plánovat, bez toho ani člun moc daleko nedojede...

středa 26. října 2016

Kdo řídí svět?

Po zadání slov "kdo řídí" do vyhledávače Google se jako třetí výsledek zobrazí  "kdo řídí svět". Zajímalo by mě jak častý je to dotaz. Přitom odpověď je tak jednoduchá... Řídím ho já a každý další jeden z vás. Svět který je; prostě je, neumí být řízen. A přesto že si jeho řízení pořád dokola někdo představuje, usilovně se o to snaží a nebo si třeba i myslí, že ho řídí, výsedek je vždy stejný, zničených osobností, trpící příroda, hlad a brzké řízení tak maximálně autem do blázince.

Odpověď na otázku "kdo řídí svět" je v naší hlavě, ne na Googlu. Však si jen uvědomme jak těžké je zorganizovat chod naší domácnosti a to se na tom podílí bez ustání od rána do večera mnohdy celá rodina...

Takže... odpověď na otázku kdo řídí svět bychom měli. Nyní vyvstává otázka "kdo řídí nás"?

Odpověď by ideálně měla být stejná jako na otázku číslo jedna, jenomže bohužel my sami si často neuvědomujeme že nikdo neřídí svět, jak bychom si potom mohli uvědomit, že nikdo neřídí nás?

NAPLÁNUJTE SI SAMI SVŮJ ŽIVOT, PROTOŽE POKUD TO NEUDĚLÁTE VY ZARUČENĚ TO ZA VÁS UDĚLÁ NĚKDO JINÝ

A teď jak na to. Zapomeňte na to že existuje nějaké zpravodajství, zapomeňte na to že existují média, celebrity, značky a další sračky zapomeňte na to že existuje jakákoli informace, která by se do vás dostávala aniž byste se sami vědomě rozhodli že o ni stojíte. Co zbývá? - VÁŠ SVĚT...

Dostat se do něj však není vůbec jednoduché; na cestě je spousta nástrah a i lidé, kteří mají svůj plán docela promyšlený se občas v těch nástrahách ztrácí. Nástrahám je ale tím jednodušší se vyhnout čím více si je dokážeme uvědomit. Mezi ty největší nástrahy patří konzum. Konzum situací, věcí, jídel ale dneska hlavně a především INFORMACÍ. Informace se staly brutálním byznysem, který hýbe světem, ale informace netvoří nikdo jiný než my sami (teď myslím ty mediální). Lidé, kteří chtějí peníze tvoří informace a chtějí mít co nejvíc svých vlastních konzumentů (čtenářů).

 To že čtete tohle znamená že ste mým konzumentem a mně dělá radost mít vlastní konzumenty, takže budu produkovat další články abych měla ještě další konzumenty. Počet mých konzumentů ale roste velmi velmi pomalu, protože mé informace není jednoduché konzumovat. Jednoduché je konzumovat lži, informace vytržené z kontextu, líbivé smyšlené příběhy, katastrofické události, ale jenom krátce, ne zas moc detailně. Jednoduché je tvořit obsah, který konzumenty vyděsí a když je něco vyděsí, zapomenou na to, že se dokáží řídit sami a začnou hledat pomoc někde v okolí a když jim ještě bude majitel média umět nabídnout nějaké řešení bude v pohoě. Dobrý je taky házet špínu na určité skupiny lidí, to vždycky zabírá. Ale představte si, že někdo kdo předává tyhle informace je živ jen a pouze z počtu takových jednoduše vyděsitelných a zmanipulovatelných konzumentů. Myslíte, že takový člověk chce, aby jeho konzumenti přestali konzumovat jeho informace a začali konzumovat jiné a nebo nedej bože přestali konzumovat úplně a začali sami vědět, že SOU?

A zcela upřímně pokud ste se nechali řídit svou rodinou, známými a blízkými platí to úplně stejně, ste jejich konzumenti a jim dělá radost že je konzumujete...

pondělí 24. října 2016

Nechceš aby kvůli "Tvému zvířeti" umírala jiná zvířata? - JSEŠ TYRAN A PATŘÍŠ DO VĚZENÍ!!!

Ať je mi to milé, nebo ne, patřím mezi ty, kdo si v době hledání sebe sama pořídili čtyřnohého kamaráda aby takříkajíc "nebyli tak sami".... Moje čtyřnohá kámoška se jmenuje Tracy a už sem toho tady o ní docela dost napsala :-) Miluju jí nadevšechno nasvětě avšak kdybych se měla rozhodnout znovu, už bych si pro ni podruhé nejela. Mám hodně práce a ačkoli si jí sebou můžu brát do kanclu, často vidím, že z toho není úplně nadšená. Nemám moc času se jí teď věnovat, takže je ohromné štěstí, že jsem ten čas měla když byla maličká, v období kdy byla nejučenlivější a spoustu sme se toho společně naučily. Nyní už sem však přišla na to, že i přesto že je tak "chytrá" a umí "všechno co chci" a i přesto že sem se jí tolik věnovala, její  právo na život je úplně stejné jako  právo slepic vedle tátova pozemku... Příčí se mi dávat jí jíst těla mrtvých zvířat a tahle realita není úplně nejveselejší, obzvlášť ne v kruhu mých dosavadních známých a se znalostmi, které o stravě a biologii vůbec mám... 

Můj přítel (zdraví čtenáře:-)) mi včera ukázal tento článek v Blesku. Já jsem to ani nečetla, ale ráno když sem si dělala snídani jsem si na to vzpomněla a měla jsem k tomu pár poznámek. 

"Chápeš, v jak paradoxním světě žijeme? Lidé jsou označovaní za to, že týrají jedna zvířata, protože se nechtějí podílet na masovém vraždění druhých..." Péťa neodpovídá... Většinou když neodpovídá, tak nesouhlasí a tak se ještě po pár komentářích ptám "nebo máš miláčku jiný názor?". "Já si myslím, že pes je masožravec, a měl by dostávat maso, ale je to Tvůj pes, takže si dělej co chceš..." Aha... No zajímavé, takže on si celou tu dobu myslí, že v Blesku mají pravdu!!! Já to snad nevydržim, jak spolu můžeme bejt, když se ani na takhle základní věci neshodnem... Ale co, důležizý je že respektuje moje rozhodnutí, třeba změní názor, až bude mít relevantnější informace, který HA ani JÁ SAMA NEMAM!! a protože sem objevila chybu u sebe, nemůže to moje ego ustát a tak chce tuhle konverzaci vést dál. "Zlato a podle čeho jako soudíš, že to maso Tracy potřebuje?" "Prostě je to pes, psi odjakživa jí maso, je to normální" Ježiši... Zase ta samá písnička... Je to normální, vždycky se to dělalo, ojakživa to je... Tohle už přeci nemůže myslet vážně, vždyť už i jemu tyhle argumenty přijdou hloupé... "zlato proč si myslíš, že se to nedá dneska nijak nahradit?" Naše konverzace začíná přiostřovat a když se dozvídám, že to že budu krmit Tracy masem nebude znamenat, že se budu podílet na vraždění zvířat, protože psi jí odpad živočišné výroby nachvíli mi dochází argumenty a začínám zase zvyšovat hlas. Když však slyším další argument a tím je, že psi potřebují kosti, bez ohledu na znalost složení kostí, zase se uklidňuji a začínám vnímat, že Peter má pravdu v tom, že ani jeden z nás nemá dostatek znalostí k tomu, abychom to mohli soudit a jeden druhého kvůli tomu napadat či urážet...


Můj hněv a pocit ublížení ale stejně vyprchal až dlouho po příchodu do práce a to hlavně a především proto, že sem si sama nebyla jistá, jestli dělám dobře, jestli Tracy opravdu to maso nepotřebuje, protože o lidech už to mám zjištěný, ale o jejím životě sem rozhodla naprosto sobecky na základě nulových znalostí. Koupila sem vegetariánské granule kde sice na etiketě píšou, že dokáží nahradit masovou stravu, ale v blesku zase psali :D že to je jenom krátkodobý, že by to neměli páníčci dělat dlouho a protože to sou zatím jediný informace který mám, jdu koupit Pedig*ee konzervu za 12.90 Kč dolu k pani do sámošky a vykydnu jí celou Tracy do mističky, smrdí to jak blázen, ale Tracy JUPÍÍÍ MÁ STRAŠNOU RADOST... 
Z obalu se dozvídám že její "netyranská" radost obsahuje: maso a vedlejší produkty živočišného původu 30 % ,včetně 4 % hovězího
a 4 % králičího,
obiloviny, výrobky rostlinného původu 0.5 % cukrovarských řízků sušených, minerální látky, oleje a tuky (0,45 % slunečnicového oleje, víc není známo...), bílkovinné extrakty rostlinného původu. Uvedeny jsou ještě analytické složky, kde jsou látky jako je Anhydrid jodičnanu vápenatého, Síran měďnatý pentahydrát, a potom ještě další penta a tetrahydráty různých síranů, což vůbec nevim co je takže Googlim a dozvídám se, že by to Tracy asi zabít nemělo a tak to pokládám za vyřešené. Bohužel ale i přes moje velké nedostatky v matematice (ne že bych to chtěla svádět na neschopnost učitelů na ZŠ, ale minimálně jim na tom připisuju podíl, takže kdyby něco Pedig*ee suď se i s mojí matikářkou paní Vlčkovou a Vondráčkovou!") se nemůžu dopočítat procent do té stovky. Něco tu tak trošku chybí... :D :D No nic prdim na to, protože ta kapsa beztak tak nechutně páchne, že jí to nemůžu dávat ani kdyby obsahovala sebezázračnější složení, což ale neobsahuje, takže sice mam ještě jednu, kterou jí ještě dam (snad se moc neposere), ale dalších peněz do rozpočtu už se odemě Pedig*ee nedočká... Vím že mi milovníci mazlíčků budou argumentovat krmivy jako je Aca*a, a za mé rozhodnutí jít koupit tu kapsu mě pěkně vyhejtujou, ale Aca*u jsem i já v době své vrcholící ignorantské éry milovala a nadšeně kupovala. Tracy často nad miskou granulí mé nadšení nesdílela (ÚPLNĚ stejně jako nesdílí dneska) ale stěžejní prostě je, že v Aca*ě je pro mě prostě už těch mrtvol - dle názoru milovníků domácích mazlíčků "šťastných mrtvol" prostě moc...

No jo, jenže co teď? Co Tracy dávat aby měla všechno? Abych jí "netýrala". No přece Google :-) Jeden článek, napůl přečtený (už se mi fakt nechce koukat do kompu dneska zas jedu 12 hodin v kuse...) Pro dnešek se smiřuji s tím, že má Tracy krátkodobou dietu, což splňuje i kritéria Blesku a pokud v průběhu jednoho měsíce najdu dostatek stěžejních a opravdu věděcky podložených argumentů k tomu, že by se masová (rozuměj strava z těl násilně zabitých zvířat) nedala nahradit u psů stejně jako u lidí, potom jí s láskou 24.11. 2016 uvařím plný hrnec mrtvol všeho druhu.

 

Zatím, budeme spolu chodit bez vodítka, hrát si každou volnou chvíli, běhat po lesích, nekrmit se "za odměnu pamlsky" protože když si hrajeme, hrajeme si proto že nás to baví, ne proto, že dostáváme pamlsky. Budeme trénovat nové blbosti a chodit do práce, kde celý den ten můj pakouš malej prospí, ale v mé přítomnosti. Budeme spolu mluvit, protože si prostě rozumíme.
A samozřejmě taky budeme poslouchat rady páničků , kteří své miláčky ve dvou měsících připnuli na vodítko a pustí je až umřou. Páníčky, kteří jsou přesvědčení že pes dokáže poslouchat jenom za odměnu a nebo za trest, páníčky, kteří si myslí, že jediná radost psa je jídlo... Jo do té doby budeme za debily, ale vlastně ne jenom do té doby, ještě i dlouho potom... :D

No nic, všem kdo se potýkáte se stejnými předsudky přeji jediné - neztraťte naději, to že na vás lidé útočí není proto, že by byli zlí, je to jen proto, že jsou tak dlouhodobě učení, protože jsou ztracení a často taky proto, že nemají argumenty a jak píše Osho  ve skutečnosti se na vás nezlobí, ale bojí se vás. Bojí se, že něco neznají, že udělali chybu... a dělat chyby to se přeci nesmí, za chyby sou pětky a za pětky zarachy... Jejich zlost je v podstaě strach naruby, kdyby se nerozčílili okamžitě byste poznali, že udělali chybu a z toho majístrach a nechtějí abyste jejich strach viděli a tak se rozčilují aby vás zastrašili, když se bojíte oni už se nebojí, nemusí mít strach z toho, kdo má strach... A ať už kdokoli říká cokoli  a kdekoli píšou cokoli, DO NIČEHO SE NENUŤTE, pokud cítíte, že musíte svému psovi dávat těla mrtvých zvířat, potom to dělejte, protože jedině tehdy když budete sami sebou ucítíte, že všichni sme jedno a že jedno je všechno a že láska, pochopení, respekt, tolerance, trpělivost, pochopení, přátelství a nekonečná obětí je to jedno co je úplně všechno...

PEACE TO ALL VEGAN TYRANS ;)