Příspěvky

Dětská cesta

Obrázek
Je normální že děti nechtějí ve všem poslouchat své rodiče a stejně tak je normální, že dospělý lidé neposlouchají další dospělé. Na tom není nic divného. Dviné ale je, že například takové Google mapy posloucháme na slovo pokaždé když se ocitneme na neznámém místě. Jak to, že Google mapy posloucháme a ostatní lidi ne? Podle mě je to proto, že lidé kolem nás se nám často snažili vnutit, že ta cesta, kterou nám ukazují je jediná a že neexistuje žádná jiná a my jsme se znovu a znovu utvrzovali v tom, že to jde i jinudy. Navíc ti krajně sobečtí lidé náš často s naprostou samozřejmostí poslali úplně na druhou stranu a nám trvalo potom strašně dlouho než sme si to uvědomili a ještě déle, než sme se vrátili zpátky.  Proto prosím pěkně všechny rodiče, pedagogické pracovníky, vychovatele a další lidi pracující s dětmi. Nediktujte jim kudy vede JEJICH cesta, ani Google mapy někdy neznají tu nejlepší. Pokud máte perfektní znalost a víte velmi dobře, že některá z cest, které znáte by mohla vést …

Vánoce

Obrázek
Otevírám oči. Pálí mě čelo, ale tak strašně moc, že skoro ani nevidím. Snažím se otočit, ale nejde to. Chci plavat dopředu, narážím, zkouším to znovu a znovu  narážím do těl ostatních kteří jsou tu se mnou. Musí nás tu být desítky. Není toho moc vidět. Pálí, tak strašně mě pálí hlava. Nevím kde jsem, nemohu se moc hýbat a přestávám pomalu dýchat. Nevím, opravdu nevím co se děje. Co se stalo, kde to jsem, snažím se orientovat. Nejde to. Nevzdávám se. Zaberu a máchnu silně ploutví. Ano, prorazila jsem ta těla ryb co jsou tu se mnou, jde to, chce to vynaložit velké úsilí ale jde to. Jsem na trochu jiném místě. Tady se dá víc dýchat. Au, zase ta hlava. Už aspoň trochu vidím. Kde? Kde to sakra jsem? Co se stalo? Zase zabírám plnou silou a podaří se mi dostat až nahoru k hladině. Wow. Tady se trochu lépe dýchá. Asi je to tím, jak sem někdo strká tu kovovou věc, která mě teď tak těsně minula. Uff. Sakra kde to jsem, co se to děje? Proč nemůžu plavat? Proč je nás tu tolik, tolik nás přeci ni…

Možná jsme na svět naštvaní jenom proto, že trávíme svůj čas s nesprávnými lidmi

Obrázek
Když mi bylo 12 začala jsem svůj nesouhlas s názory rodičů dávat najevo stylem svého oblékání, později záškoláctvím a ještě o chvíli později alkoholem a trochu  taky těmi drogami. Tak nějak jsem nepochopila, že je i jiná možnost. Že na světě je víc než 7 miliard lidí a že to, že nemám stejné názory na svět jako moji rodiče, nic neznamená a že mohu pracovat na tom, abych z domu co nejdříve odešla a zařídila si život svůj vlastní, ve kterém budu spokojená bez ohledu na to, co na to naši řeknou. Namísto toho, abych šla na brigádu, kterou mi táta zakazoval - on to myslel dobře, chtěl abych se učila, ale nevědomě tak zvyšoval mou závislost na něm - jsem chodila s kámošema kalit a hulila sem. Peníze od našich sem utrácela za alkohol a cigarety. Můj život se tak strašně zabrzdil.

Začalo mi připadat normální být na někom závislá a tak není divu, že jsem si našla muže, který mi poskytl byt i auto a já jsem od našich plynule zakotvila u tohoto muže. Po něm následoval další a ten mi mou osobnost…

Co s tím?

Obrázek
Když sem nejedla jenom maso ještě to šlo, nebylo tak hrozný jít do obchoďáku, protože pohled na zabalená mrtvá těla trval jen několik vteřin a většinou stačilo otočit hlavu na druhou stranu od pultu s "lahůdkami", ten smrad kořeněných a jinak uměle a chemicky zpracovaných mrtvých částí obyvatel naší planety to šlo taky nějak přežít, když to nebylo tak často. Jenže přechod na stravu, kdy může mít člověk otevřené oči naplno, jo tak to je teprve něco, to fakt stojí za to... 
Dřív to bylo v pohodě, bylo to tak strašně snadný, prostě sem přestala kupovat gumový bonbony kvůli želatině, chňapla sem vedle v regálu po snickersce, nebo banánu v čokoládě a bylo. No, jenže teď?  Teď to dost dobře nejde. 
Neříkám, že přestat jíst maso se mi povedlo ze dne na den, taky to byl proces a ta zrůdnost kterou "masnej průmysl" skrývá se mý mysli začala odkrývat také až s bezpečným odstupem, ale to mléko a další produkty ze zvířat, jak tohle udělat? 
Jak zůstat klidným, milujícím a vyr…

To je strašný tahle doba!

Obrázek
Věta kterou slýcham snad každej tejden minimálně jednou. Nevim co bysme si přáli, jestli žít za války, nebo třeba v pravěku, kdy se naši předci museli každou chvíli strachovat, že je něco sežere. 
Tahle doba neni na hovno. Vztahy nejsou povrchní, je to naše myšlení, co nám tuhle dobu dělá tak děsivou. Ne nevyhyneme za sto let a ne nezabijou nás muslimové. Nevím co všichni chceme, ale vím jistě, že strach to není. 
Blbý je že čím víc strach nechceme, tím víc mu dáváme energie a on potom prostě je. Co takhle se na to vysrat a prostě jenom žít?


No a co když je partner na hovno? A rodina? Co potom? Je přeci snazší to hodit na někoho jinýho, že nám ten život nefunguje...
Já mám teď nový kolo, když na něm hodně jezdim (rozuměj sem s ním hodně), tak začne tu vrzat, tu skřípat, tu divně cvakat a tak. Je to kolo za dost peněz, takže mi to fakt neni u prdele. 
Navíc sem si ho vybrala a mám ho (i přesto že je to věc) fakt ráda, protože mi dost často zachraňuje řiť, když se na trailech hrnu do n…

Jak přežít, když maj ženský krámy

Obrázek
Já jsem vlastně nikdy moc nechápala, jakej je rozdíl mezi holkou a klukem. Když sem byla malá stříhali mě takzvaně "na kluka". Ačkoli jsem byla tátovo oblíbený dítě, nebyla jsem jeho oblíbená holčička. Jedny klučičí kalhoty dvoje kraťasy a dvě trička mi stačily docela dlouho. Šatičky od dědy z Kanady visely  ve skříni pro vzácné příležitosti tak dlouho, až sem z nich vyrostla a nikdy víc už po žádných šatičkách netoužila. Krátce po prvním sexuálním zážitku sem začla jíst prášky.

Až teď ve 26 teprve poznávám jak moc náročný je bejt tou opravdovou ženou, která má každý jeden měsíc krámy a každý jeden měsíc je tolik citlivá, že jediné co potřebuje je ležet v posteli, poslouchat hezká slova a nechat se hladit a objímat. 
Tohle období kluci, to trvá maximálně jeden týden  v měsíci. Já sem dřív taky nechápala "ty krávy" co furt řvou, žárlí, nebo sou nasraný. Ale prosím, nemusíte tomu rozumět, stačí když dokážete spolknout slova typu "Ježiš už zase řveš?" a vět…

Proč děti "zlobí"

Obrázek
Pořád jim říkáme co mají dělat, uděláme všechno proto, aby neopakovaly ty samé chyby co my. Motivujeme, vysvětlujeme, napomínáme, křičíme, trestáme a přesto nic nezabírá. Jak je to sakra možný že to ty spratci nechápou?  Že dělaj přesnej opak toho, co po nich chcem? Jak je možný že porušujou naše zákazy? Copak nechápou že to s nima myslíme dobře? 
Ne... Nechápou...Nejsou našim majetkem a tudíž nejsou povinni skákat jak pískáme. Není jejich povinnost nás poslouchat, ale je v našem vlastním zájmu, abychom jim dokázali zprostředkovat tolik zážitků a zkušeností, aby dokázaly co nejdříve sami sobě a okolnímu světu, plnému nebezpečných nástrah a dokonalých krás, alespoň trochu porozumět. Mělo by být naším hlavním cílem, naučit se demonstrovat věci tak, aby naše děti byly schopny chápat, co se jim snažíme sdělit. Mělo by být tím největším přáním každého rodiče a pedagogického pracovníka, aby uměl děti vést tak, aby dokázaly objevit svojí vlastní cestu, která je bude hluboce naplňovat a je ú…