pondělí 19. června 2017

Jak přežít, když maj ženský krámy

Já jsem vlastně nikdy moc nechápala, jakej je rozdíl mezi holkou a klukem. Když sem byla malá stříhali mě takzvaně "na kluka". Ačkoli jsem byla tátovo oblíbený dítě, nebyla jsem jeho oblíbená holčička. Jedny klučičí kalhoty dvoje kraťasy a dvě trička mi stačily docela dlouho. Šatičky od dědy z Kanady visely  ve skříni pro vzácné příležitosti tak dlouho, až sem z nich vyrostla a nikdy víc už po žádných šatičkách netoužila. Krátce po prvním sexuálním zážitku sem začla jíst prášky.


Až teď ve 26 teprve poznávám jak moc náročný je bejt tou opravdovou ženou, která má každý jeden měsíc krámy a každý jeden měsíc je tolik citlivá, že jediné co potřebuje je ležet v posteli, poslouchat hezká slova a nechat se hladit a objímat. 

Tohle období kluci, to trvá maximálně jeden týden  v měsíci. Já sem dřív taky nechápala "ty krávy" co furt řvou, žárlí, nebo sou nasraný. Ale prosím, nemusíte tomu rozumět, stačí když dokážete spolknout slova typu "Ježiš už zase řveš?" a věty začínající takto: "Ty jseš..." pokud nebudou formulovány nějak podobně, aby si z toho mohla vaše princezna vyčíst závěr, že je krásná i přes svůj strašný stav a že jí moc milujete. 

V tomhle období vás vaše slečna možná ještě, aby toho nebylo málo obviní ze spousty věcí, které jste nikdy neudělali a možná právě proto na vás bude tak naštvaná, nebo kvůli něčemu jinému, ale ať už je to úplně cokoliv, věřte tomu, že to rozhodně není důvodem těch strašných slov, která vypouští z úst a možná ani ne jejích slz. 

Prosím odpoštějte nám to, nemyslíme to tak. Nechceme vás zraňovat, jsme jen smutné a totálně ztracené v návalu hormonů a  vůbec ale vůbec nechápeme sami sebe, takže už vůbec ne vás. Tohle ale nevíme a ano, každý jeden měsíc si myslíme, že svět je špatně a potřebuje vyměnit, ne že jen potřebujeme odpočívat.



Kluci prosím, ať už vám vaše slečna v tomhle stavu řekne cokoliv, věřte, že ona trpí dvojnásobkem té vyřčené věty. Pokud vás v těhle stavech o něco žádá víc než tři periody za sebou, možná je to opravdu něco, co je pro ni důležité, pokud je to pro vás přijatelné, zkuste to změnit. Neberte si ale v jejích stavech nic osobně a prosím za nás všechny, nehádejte se s námi, když je nám takhle. Zkuste si napsat do kalendáře kdy ty stavy chodí a v těhle dnech nám naše slova, pokud jsou ošklivá, prominout. Uvidíte, že až to přejde bude vedle vás stát zase krásná a milá princezna, jejíž úsměv, vděk i srdce bude patřit jen a jen vám. 

pondělí 15. května 2017

Proč děti "zlobí"

Pořád jim říkáme co mají dělat, uděláme všechno proto, aby neopakovaly ty samé chyby co my. Motivujeme, vysvětlujeme, napomínáme, křičíme, trestáme a přesto nic nezabírá. Jak je to sakra možný že to ty spratci nechápou? 
Že dělaj přesnej opak toho, co po nich chcem? Jak je možný že porušujou naše zákazy? Copak nechápou že to s nima myslíme dobře? 

Ne... Nechápou...Nejsou našim majetkem a tudíž nejsou povinni skákat jak pískáme. Není jejich povinnost nás poslouchat, ale je v našem vlastním zájmu, abychom jim dokázali zprostředkovat tolik zážitků a zkušeností, aby dokázaly co nejdříve sami sobě a okolnímu světu, plnému nebezpečných nástrah a dokonalých krás, alespoň trochu porozumět. Mělo by být naším hlavním cílem, naučit se demonstrovat věci tak, aby naše děti byly schopny chápat, co se jim snažíme sdělit. Mělo by být tím největším přáním každého rodiče a pedagogického pracovníka, aby uměl děti vést tak, aby dokázaly objevit svojí vlastní cestu, která je bude hluboce naplňovat a je úplně jedno jak moc bude odlišná od té, kterou jsme si vysnili my. Je také  naprosto vedlejší, jak málo tomu, co si vybraly a co si myslí budeme rozumět, vždy můžeme na Internetu najít pomoc a pokud si naše dítě zvolí, že bude elektrikář, protože ho zajímají kabely, nemáme právo říkat mu že je "moc malé". Jediné co bychom v takových chvílích měli udělat je, sednout za komp a najít kroužek "malý elektrikář", aby dítě dostalo příležitost pochopit to, co ho na JEHO cestě životem zaujalo a měli bychom to stihnout nejlépe ještě  předtím, než začne strkat šroubovák do zásuvky, až budou rodiče v práci. Pomůckou nám může být fakt, že dítě vnímá duší a duše nezná NE, duše rozeznává jenom obrázky a tudíš jen to, co si dítě umí bezprostředně představit. NEsahej na to nebo se spálíš si, tak umí dítě pochopit jenom tehdy, pokud se už se spáleninou ve svém okolí setkalo, jinak musí dospělec sáhnout po jiném přirovnání. Duše totiž prostě, ať je nám to milé nebo ne... chápe jenom v obrázkách...

Není třeba omezovat se na to, co zajímá nás a v čem jsme dobří, naopak čím novější zájem našich dětí bude pro nás, tím větší šanci máme dozvědět se něco zajímavého, zažít něco nového a třeba najít své nové já.

 

Ve věku, kdy se v nich probudí ego a jediná zkušenost, kterou jim zrpostředkujeme bude "Je to pravda, protože sem to řek" a na jejich otázku budeme odpovídat slovy "proto", pak v tom lepším případě odsoudíme sami sebe k tomu, že dříve či později ztratíme jejich úctu, v tom horším z nich uděláme cvičené opičky, které nebudou schopné žádného hlubšího zájmu a budou nekriticky přebírat informace, které ve svém okolí uslyší a to nejen ty naše, ale třeba i takové, že "matka je úplně blbá a fotr debil..."

Učme děti, používat jejich vlastní mysl a intuici a nenuťmě je nekriticky věřit té naší naší, i když je to složitější a znamená to, že se musíme denně učit novým věcem z dlouhodobého hlediska je to ta nejsnažší cesta :-)

středa 26. dubna 2017

Jak sehnat čas

"Líběj se mi holky, mega rád si s nima píšu, vyměňuju sexy fotky a nejrači ze všeho s nima flirtuju naživo, ještě se mi nestalo, že bych se zamiloval do jedný a nevzrušovalo mě honit si u jiných. Když mam holku tak s jinejma nespim, ale tohle mi prostě dělá dobře a fakt na tom nemám potřebu nic měnit. Pokud chceš, můžeš si číst, co jim píšu, co jim říkám, můžu ti vyprávět co cítím u toho když jim chválim jejich novej parfém, nebo vymakaný břicho z posilky, ale dělat to v dohledný době asi nepřestanu a když přestanu, protože tě budu mít plnou hlavu i koule, tak to s největší pravděpodobností bude jenom na chvíli, než mi to zase začne bavit. Sem typickej požitkář a měnit se nechci. Pokud si myslíš, že by ti to mohlo vadit, raději na druhý rande nepůjdeme, souhlas? Jestli si s tim v pohodě, počítej, že časem budu chtít trojku a jiný psychicky ještě náročnější experimenty, jestli si žárlivá, tak bysme měli jít domů, jestli ne, na oplátku, si můžeš samozřejmě vybrat do trojky koho chceš sama a volit si další cesty sebepoznání v sexuální oblasti. Já sem svý předsudky vzdal už dávno. Sex, užívání si a materialismus je pro mě zkrátka na prvním místě."

Šli byste na druhý rande? Ne? Nevadí, existujou i jiní kluci, kteří by všechno popsané považovali za naprostou povrchnost, nechutnost a ztrátu času. Pravděpodobně hledáte jinýho partnera. Dvě minuty upřímného utrpení a šoku na prvnim rande vám ušetřilo pár let trápení a vašim případným společným dětem celoživotní traumata  z vašich věčných hádek a nedůvěry ve vztahu.

Až tak mocná je upřímnost, jenže se bohužel nějakou nešťastnou náhodou stalo, že nám přijde urážející, trapná, divná až nechutná... 

Rozdíly neexistují jen mezi různými národy a společenstvími, existují u každého z nás a naším cílem by mělo být do vztahů s lidmi vstupovat na základě jasně stanovených priorit. 

Někomu se prostě líbí obdiv ostatních, je rád středem pozornosti, dělá mu to dobře. Jinému ne. Jo samozřejmě, že se to může změnit, ale vždycky jen a pouze díky vnitřním pohnutkám daného člověka, nikdy ne kvůli vám a to ani když se postavíte na hlavu, nebo budete každej měsíc tři hodiny plakat zavření na záchodě.

Pokud chceme celoživotní oddanost a sexuání věrnost, tak by to ten druhý měl chtít taky, pokud chce něco jiného, pravděpodobně si moc rozumnět nebudeme, ale proč na tohle zjištění čekat dvacet let a mezitim si nalhávat že se ten druhý určitě už brzy změní? Na co ztrácet čas, vytvářet si na takovém partenrovi závislost a obětovat to nejcennější co na světě existuje - sebe?

Existují prostě různé životní etapy a když náš vyvolený teď aktuálně prožívá období, které se našim hodnotám ani neblíží, je jen na nás jestli to chceme tolerovat, k tomu abychom se mohli rozhodnout, to však musíme vědět. Je proto na čase začít se učit pro nás Čechy, velmi neobvyklou věc: upřímnost...

"Mám tři nejlepší kamarády, se  kterými jsem vyrostl a kdybych musel položil bych za ně život. Ostatní lidé v mém životě, kromě mé rodiny, jsou jen známí a mění se to dost těžko. Povrchní vztahy jsou pro mě ztrátou času. Sexuální narážky a flirtování v mém životě nemá místo, buď s někým chci vytvořit důvěrný vztah, ze kterého může vzejít vztah sexuální a nebo nechci, nic mezi tím pro mě neexistuje. Pokud jseš dívka, která hledá pobavení, miluje divoké večírky plné alkoholu, osahávání a nechutných narážek typu: "máš fakt sexy zadek", bude lepší když na druhé rande nepůjdeme"

Život je tak jednoduchý právě díky daru komunikace. Nechápu proč každý jeden z nás více nepracuje na odstranění lži, přetvářky, neupřímnosti a zastavení vytvářerní zbytečných domněnek...

neděle 5. března 2017

Neříkat všechno není lež?

Současná psychologie definuje asi devět druhů lži od polopravdy, přes zamlčování až po lež dětem, nebo lichotku. Přesto si hodně lidé myslí, že lež je jenom vědomé říkání jiného příběhu, než který se skutečně stal.  Lží je ale i vědomé neříkání určitých věcí. Lidé jsou obdařeni řečí.  Komunikace je jedním z nejsilnějších nástrojů, který mohou lidé používat k tomu, aby se dostali do fáze naprostého pochopení a porozumnění, přesto je to právě neschopnost správně komunikovat, která nás lidi vede k tomu, že se nenávidíme a že si nedůvěřujeme. 
Nebudu tady psát o té nejprimitivnější formě lidí co podvádí své manželky, spí s vdanými ženami, nebo lžou svým rodičům i přátelům, ale definuji další formu poznání, kterou jsem na své cestě životem učinila. 
Včera jsem se bavila s velmi otevřeným a docela spirituálně pokročilým člověkem. Zmínil se o důležitosti a významnosti pravdy. Tenhle samý člověk, však ihned v zápětí definoval neříkání všeho jako něco jiného než lhaní. Bohužel nevím, jestli tahle forma pochopení je o poznání výše a tedy nad mé prozatímní chápání a nebo je to fáze, kterou já jsem přeskočila díky svým mega významným životním zkušenostem, na základě kterých nebylo třeba tuto fázi znovu prožívat. Každopádně pro mě je (nevím jestli zatím, nebo vůbec) neříkání všeho úplně stejnou lží jako říkání hoven, který mají skrýt hnusnou skutečnost a hned vysvětlím proč. 
Můj táta má kromě mě a bráchy ještě dvě dcery. Nikdo mi to neřekl až do mých osmnácti let, kdy jsem na to přišla omylem, když sem si půjčila tátovo telefon. V tý době už sem byla hoodně významnej ignorant, takže to se mnou ani nehlo. V zápětí jsem se dozvěděla, že celá má rodina, brácha, babička, sestřenice a další, to dávno vědí, mě to údajně nikdo neřekl, aby mi neublížili :D :D :D. Nadostala jsem právo rozhodnout se jestli si nechám ublížit, bylo rozhodnuto za mě. Neměla jsem žádné právo rozhodnout o svém vlastním chápání vzniklé komplexní situace, bylo mi odebráno právo být smutná, zklamaná, ublížená, bylo mi odebráno právo na emoce, vzniklé s touhto náročnou situací. Lidé, kteří mě měli rádi, rozhodli za mě, co je pro mě nejlepší. Lidé, kteří mě měli nejraději, byli těmi, kdo mě nejméně znali a kteří mi nejméně důvěřovali. Tahle lekce je extrémním pojetím toho, že neříkat všechno je lež, aspoň pro mě jo. Je to lež, která bere člověku právo na vlastí emoce. Je to lež v rámci které si cizí člověk hraje na boha: "Neřeknu mu to, abych mu neublížil" - člověk který se takto rozhoduje si myslí, že ví, že dané sdělení by druhé osobě ublížilo, Jenže... Co znamená ublížilo? Že by daná osoba byla smutná? Že by byla naštvaná? V případě puberťáka, že by se urazila? V případě partnera, že by odešel?
Tenhle přístup rodičovské super ochrany před ublížením ve  mě postavil zeď dávno předtím, než sem se tohle dozvěděla. Když mi zemřel děda, nebyla jsem asni na chvíli smutná. Ještě ani ve dvaceti jsem neuměla prožívat emoce a vyznávala jsem názor, že dokud mi všechno bude u zadku, budu šťastná. Tohle je to, co rodiče chtěli? Nikdy mi neublížit, abych mohla bejt přesvědčená o své vlastní neohroženosti a nadosmrti úplně bezcitná svině? Pokud jo, tak se jim to málem povedlo, ale znám je a vím, že to v životě měli oba dva těžké, takže díky tomu, že sem tu svojí zeď nakonec postupně zbourala vím, že to ani jeden z nich neudělali záměrně a dělali to s tím nejlepším vědomím a svědomím. To není omluva toho co udělali, to je pouze výraz pochopení.
Ten, kdo se rozhodne jakoukoli informaci zatajit, není podle mě dostatečně smířený se svým vlastním chápáním sebe sama. Bojí se reakce druhých, protože jim dal schopnost, aby svým názorem na něho ublížili jemu samému. Takový člověk se stále něčeho bojí. Ať už je to odmítnutí, nebo vztek, či úplný odchod  osoby, kterou se rozhoduje nesdílením "chránit".
Tohle je sobectví a ne ochrana. To je ubližování a hlavně více než druhým, je to ubližování sám sobě, proto se na svou rodinu nezlobím, peklo, které si sami přichystali, tím, že se rozhodli nesdelit nepříjemnou pravdu, není nic hezkého... Pokusím-li se nesdělit informaci o které si myslím že by mohla druhému ublížit, musím pořád dokola myslet na to, jestli se to ten druhý nedozví. Ubližuji tedy nepřímo druhému, ale úplně totálně přímo masochisticky ubližuji sobě, odsuzuji se k životu v úzkosti a obavách. Udržování druhých v nedostatku informací s cílem udržení jejich pozitivního obrazu o nás je prostě blbost.
Jenže co když je to třeba maličkost? Co když je to třeba tak, že se nám někdo líbí tolik, že na něho nemůžeme přestat myslet? Zaslouží si náš partner, abychom to věděli? Vždyť mu to ublíží, když mu to řekneme. NO... a nebo vznikne komunikačně náročná situace. Partner na nás začne třeba řvát (pokud máme tento typ vztahu) a obviní nás z nevěry, sobectví, z toho, že už pro něho nejsme dostatečně atraktivní a ze spoooousty dalších nepříjemných věcí. Jenže, když se nebudeme s těmahle obviněníma ztotožňovat a vše pečlivě vysvětlíme a partnera ujistíme, že to tak vůbec není a že ho milujeme celým svým srdcem a proto mu říkáme pravdu o svém vnímání reality, potom to ten partner za delší či kratší čas bude schopen zpracovat, samozřejmě, že bude chvíli smutný, ale třeba potom začne chodit běhat, nebo do posilovny a nebo díky tomu, že sme se nebáli postavit sebe i jeho před náročnější situaci, získá o level vyšší sebevědomí  a třeba pozve ten objekt našeho sexuálního zájmu na společné víno... 
Svět je úžasné místo k bytí, není potřeba si život zde komplikovat podléháním strachu.

pondělí 27. února 2017

Klid

"Chci mít klid." Kolikrát v životě už jsme tuhle větu slyšeli a kolikrát jsme jí sami řekli? Co to ale znamená? "Chci mít klid!" Říkáme partnerovi, nebo svým dětem, po tom co přijdeme z práce, kde jsme se celý den stresovali, kde na nás křičel šéf a kde jsme zuby nehty bojovali za svojí pravdu a za své schopnosti.  "Chci mít aspoň na chvilku klid!" říkáme poté co přijdeme z místa, které nenávidíme, ale kam zítra zase půjdeme. A vy co vás máme milovat a dávat vám svůj čas a pozornost, vy to zařiďte a běda jak ne! Běda jak nebudu mít klid! Náš malý syn nám jde dát svojí oblíbenou hračku a my už to nevydržíme a zakřičíme na něj "říkal jsem ti, že chci mít klid!" Syn je zmatený, nesl přeci tatínkovi svojí nejoblíbenější  hračku a chtěl si s ním hrát, protože tak je mu nejlépe, tak má nejlepší klid. Jenže tatínek chce mít jinej klid. Tatínek chce být úplně sám v místnosti, kde nebude ani maminka, ani oni, jeho děti. Tam by syn teda rozhodně klid mít nemohl, ale táta ho tam má. Nebo si jenom myslí, že ho tam má? Vždyť stačí jediné neuvážené slovo jeho partnerky, jediné neuvážené gesto, jediné hlasité zavřískání jeho milovaných dětí a vypění jak zakarbloavný šampus. Kde je teda ten klid? Dá se klid vůbec někde sehnat? Jezdíme na dovolenou, abychom mohli mít klid, kupujeme si drahé věci, abychom mohli mít klid, dáváme výpovědi v práci a rozcházíme se s partnery, abychom konečně měli svůj klid. Jenže blbý je, že ho stejně pořád nemáme. Jak je to možný? Ať děláme co děláme, klid nám nikdy dlouho nevydrží, vždycky se někde ztratí, vždycky nám ho někdo vezme a když už se vykašleme na všechny lidi v našem okolí, protože sou to všechno svině a když sme s nimi nemůžeme mít klid, tak stejně musíme do mhd, nebo za volant a tam teprve je to o nervy!!
Nakonec se můžeme rozhodnout, že se vydáme svůj klid hledat do jiné země, protože tam přeci musí být klid, když tam lidé žijí v tak chudých podmínkách a jsou šťastní.
Jezdíme ze země do země a když jich navštívíme dostatek zjistíme, že všude sou stejný kokoti a nikde není klid, konstatujeme pak, že život je všude stejně na hovno a vrátíme se zpátky do tý práce co nás předtím tak srala. Možná začneme litovat, že nám děti tolik odrostly a zpytovat svědomí, že jsme od nich utekli hledat něco, co stejně neexistuje. A přitom stačí tak málo... Stačí se zbavit všech těch nesmyslných domněnek, že klid je něco co je někde mimo nás, že abychom měli klid, musíme mít to a nebo bejt tam, změnit šéfa, nebo partnera...
Klid získáme jedině tak, že svůj život odpojíme od všech slov. Tak například, přijdeme z práce, kde na nás bezdůvodně řval šéf. náš partner je smutný a chce naši pozornost, my ho odbydeme a on nás začne obviňovat z toho, že vůbec nejsme doma. Můžeme se naštvat, nebo můžeme zůstat klidní, je to jenom na nás, stejně tak jako když se k nám šéf nechová hezky, můžeme se rozčílit, zhroutit a nebo mu poděkovat za jeho zpětnou vazbu a zůstat úplně klidní.
Slova partnera, ani lidí kolem nás nejsou námi. Je jedno co si lidé kolem nás myslí, co dělají a jak se chovají, na nás to nemůže mít žádný vliv, dokud tomu sami nedáme nějakou váhu. To že jsme ztahaní jako koťata a nemáme energii hrát si s našimi dětmi neznamená, že děti jsou otravné a ndopřejí nám klid, neznamená to, že bychom je měli lépe vychovávat a tedy nějak měnit, znamená to pouze jediné, přijít zpátky do příomného okamžiku, zjistit co za pocity v sobě skutečně máme a v klidu jim to vysvětlit.
Klid lze nalézt uprostřed rozbouřeného moře, uprostřed města plného smogu, nebo v kanceláři přeplněné lidmi, stejně dobře jako na tom nejkrásnějším korálovém ostrově. Klid není ani náhodou něco co je ovlivněno někým, nebo něčím. Klid je v nás a dokud to nepochopíme, budeme pořád ve stresu a pořád něšťastní, protože i když získáme všechno po čem jsme toužili, včetně partnera podle našich představ, postačí, když bude chtít odjet na dovolenou se svými kamarády, když poškrábe naší milovanou sedačku, auto a nebo když prohraje sparta a náš klid bude zase pryč...




čtvrtek 23. února 2017

Jsme jen loutky?

Nevím jak je to dlouho, byla sem v tý době těžkej ignorant. Každopádně nebude to dýl jak deset let, co se můj brácha rozhodl, že ho život u rodičů nebaví a že se odstěhuje na nádraží. Nevím přesně ani jak dlouho tam "bydlel", ale pamatuju si moc dobře na moment, kdy mi mamka s taťkou, tehdy už rozvedený, zavolali ať přijdu za nima na paroviště a tam mi oznámili, že je brácha v bezvědomí na anesteziologickém a resuscitačním oddělení v Klatovech a že tam za ním jedou. Bez váhání jsem jela s nimi. 
V nemocnici nám řekli, že bráchu zbili náckové a že je na tom hodně špatně. Po nějaké době bráchu přivezli domu a ten nemohl sám skoro ani chodit. Doktoři nám tehdy řekli, že utrpěl velmi vážné poranění hlavy a že jestli bude dál kouřit marihuanu a pít alkohol, může to mít trvalé následky v podobě epileptických záchvatů. Trvalo to jen pár let, než brácha dostal svůj první vážný záchvat.
No a teď...Čí je tohle celý vina? 
Můžou za to, že brácha byl na nádraží rodiče a jejich rozvod? Může za to, že má brácha epilepsii dealer drog, nebo výrobce alkoholu, nebo za to může systém a nebo dokonce doktoři, který to věděli a stejně s tím nic neudělali? Nebo si za to může brácha sám? 
Vím, že odpovědí na tuhle otázku je tolik, kolik čtenářů, ale já mám vlastní odpověď. Svobodní nejsme, dokud nedokážeme plně přijmout odpovědnost za svoje chování. Dokud jsme schopní za svoje pocity, emoce, za svojí životní situaci a to, že se máme na hovno obvinit kohokoli dalšího, do té doby nejsme schopni učinit jediné svobodné rozhodnutí a to bez ohledu na to, co hlásá legislativa. 
Pojďme teda vést děti k tomu, aby konečně dokázaly být naprosto sebevědomé a svobodné.
Pojďme místo tří hodin zeměpisu a dalších tří hodin dějepisu, učit děti podívat se do sebe, do svého nitra, do svého srdce, pojďme je vést k tomu, jak nejrychleji nalézt sami sebe tak, aby zeměpis pro ně nebyla slepá mapa, ale obraz zemí o kterých budou mít jasnou představu, která z nich je láká a která nikoli, protože budou moc dobře vědět co cítí a proč. Generaci dětí, pro které názor učitele bude prostor pro diskusi a ne autoritativní pravda.
Je úplně jedno, jestli se Mistr Jan Hus narodil v červenci, nebo v prosinci, důležitý je, že takových mistrů sedí každý den od osmi hodin od rána v každé třídě dvacet a je jenom na nás, jestli z nich vychováme další loutky, který si systém hrdě vyvěsí na stěny v podobě obrazů, a nebo jestli z nich vychováme samostatný lidi, jejichž svoboda bude přímoúměrná vědomí následků, které s ní souvisí. Je na nás, abychom dokázali vést děti k jejich srdci. Aby děti, které se v budoucnu odstěhují na nádraží, tam nešli proto, aby něco dokázali svému okolí, ale proto, že budou ruch nádraží milovat se vším co k pobytu na něm patří, tedy i se všemi riziky. Vychovejme v další generaci dětí, ty kdo  už nikdy v životě  nebude mít potřebu nikomu nic dokazovat. 
A jak na to? No tak prvně to chce naši plnou pozornost. Uff a to je kurva výzva. Udržet pozornost na ty hovna co voni řešej, jakože ta dala pusu tomu a ten tomu, bože jak nedůležitý problémy, proti tomu, že my musíme platit hypotéku a uhasit ten průser v práci, aby nás nevyrazili. Jenže... Ve chvíli kdy nejsme v práci, ve chvíli, kdy je po našem boku naše dítě neexistuje nic, než naše dítě a my, neexistuje budoucnost pod mostem, ani minulost neposlanýho mailu, existuje jen a jen tenhle nejdůležitější okamžik, okamžik, kdybychom se měli dítěti dívat do očí a vědět, že ten jediný nejdůležitější problém na světě je ta "blbost" co právě říká. Neměli bychom radit, poučovat, ani vnucovat svůj pohled na svět, měli bychom naslouchat, protože čím déle budeme naslouchat, tím snáze uvidíme, že dítě řešení už dávno zná. A pokud nás požádá, abychom mu poradili, potom teprve můžeme zvážit, jaký dojem na nás celá tahle situace dělá. 
A pokud vás dítě rozčílí, protože vám bere moc času? Zkuste si ještě než zvýšíte hlas představit jak před vámi teď leží mrtvé...
Bude to, co se právě chystáte na dítě z plna hrdla vykřičet pro vás ještě pořád důležité?
A pokud ste příliš vystresovaní, než abyste si tohle dokázali představit, sedněte si v klidu a v tichosti někam, kde se obvykle cítíte hezky a podívejte se do své hlavy, co je to, co vás tak moc stresuje? Jestli jsou to pouze slova lidí, kolem vás, nebo samotného dítěte, nebo partnera, tak máte vyhráno, žádné slovo vám nemůže ublížit, nepřiložíte-li mu nějakou váhu. To, že si o nás někdo myslí, že sme úplně neschopní, nemůže nic na naših schonostech změnit, pokud si myslíme, že může mít pravdu, potom hurá, vyhráli sme loterii, můžeme jeho slova, ať už jakkoli necitlivá, využít ve svůj vlastní prospěch a zlepšit se.
Pokud přijdete na to, že vás stresuje, že zítra asi nebudete mít co jíst, zapněte notebook, nebo jděte do knihovny (tam je většinou internet zdarma) a začněte se učit třeba cizí jazyk, nebo učit pěstovat brambory, záleží na vás čemu dáte přednost a taky na tom, jestli žijete na vesnici, nebo v centru Prahy bez balkónu. Na zítřku to sice nic nezmění, ale za pár let budete mít jídla, že nebudete stíhat jíst :-) <3
Nikdo, ale fakt nikdo s vašimi emocemi a energií nemůže manipulovat, naučíte-li se stejnému sebevědomí o jakém mluvím ve vztahu k dětem. Starší lidé se učí pomaleji, ale jde to, věřte si, milujte sami sebe a začnou se dít zázraky. :-)

úterý 21. února 2017

Co má společného sex a veganství?

Obě tato podstatná jména, jsou-li vyslovena nahlas před většinovou společností, téměř vždy vzbuzují rozpaky, překvapení, pohoršení, stud, výsměch, či jinou reakci, která je spíše negativní než pozitivní. Společným jmenovatelem pro sex i veganství je tedy společenské tabu, které vytváří obrovský prostor pro předsudky, což je orná půda pro průsery.
Veganství. Co vše se skrývá v tomto kouzelném pojmu? Těžko říct, nějaké definice existují, ale ty nejsou ani zdaleka schopny obsáhnout obrovské snahy všech, kdo se snaží o změnu smýšlení většinové společnosti ve vztahu k problematice živočišné produkce. Ačkoliv je to fakt divný, tak málokdo ví, co se skrývá za těmi miliony úhledně zabalených balíčků v regálech obchodních domů. Kdybychom měli shlédnout video jak se tam ty balíčky dostaly, pokaždé, než si jeden z nich odneseme domů, asi by se jejich dovoz do supermarketů rapidně snížil. Přesto je poukazování na fakt týhle nechutný reality považován za extrém.
No nic, ale pojďmě k tý příjemnější věci :-)
Sex. No jasně. Nikdo to neděláme, všichni jsme panny a panicové, co nikdy neviděli pohlavní orgány jiného člověka. Ne? Nejsme? No a proč je tak divný se o tom otevřeně bavit? Proč je pro nás trapné bavit se o tom kolikrát týdně s partnerem spíme a proč nejsme schopni definovat své sexuální potřeby ať už jsou jakékoli? Nechápu, že při přijímání nového zaměstnance do práce studujeme podrobné životopisy a následně vedeme komplexní přijímací pohovory a při výberu partnera se nezeptáme jestli má rád sex, jak často a co ho vzrušuje. Vůbec už nerozumím tomu, že se často nezeptáme ani sami sebe, že ještě i ve 21. století bereme sexualitu za něco nenormálního a sami sebe a své pohlavní orgány nepřijímáme jako nádhernou a dokonalou součást nás.
Na základě srovnání těhle dvou nesrovnatelných věcí se mi prostě nepřestává zdát, že pravdu rádi schováváme. Než abychom přijali tu krutost co je za tou porcí vynikajícího jídla, raději vypneme video, než abychom se naučili jak milovat svýho partnera, prostřednictvím neustálého učení se a komunikace, najdeme si milence...
Rádi žijeme ve svých mnohdy totálně zcestných domněnkách a je nám to příjemnější, než poznat pravdu a vyvinout úsilí k tomu, abychom jí dokázali přizpůsobit skutečnost. Proč by se jinak lidé vyhýbali pravdě o tom co stojí za každým jedním balíčkem obsahujícím maso, nebo totálně pestrému a komplexnímu sexuálnímu životu, kterému ale předchází hluboké poznání a pochopení partnera. 
Zdánlivě se to zdá jednodušší, neřešit. Prostě myslet na něco jinýho, zapnout televizi, vožrat se, vykřičet se na někoho z okolí, dát si kus pořádnýho bifteku, zmlátit děti, nebo psa...V magazínu Firstclass jsem četla hezký poznatek a to, že život nám dává vše co chceme, ale nic pro co si nejdeme. To je tak nádherná pravda... Pochopit ji je zpočátku velice těžké, už jen začít rozpoznávat jaký všechny možný sračky máme ve svý hlavě je pořádná fuška, natož potom pokusit se pochopit a hlavně přijmout ty partnerovo, či partnerčiny (obzvlášť pokud ste deset let v manželství a zjistíte, že jste oba dva v sexuální oblasti submisivní a proto spolu už osum let nespíte a nebo že partnerku vůbec nevzrušujete, ale zapomněla vám to před pěti lety říct :D) a ufff ty hovna, který jsou za živočišnou produkcí, ty sou ještě o moc horší. Jenže později... Později je to jako když sledujete surfaře... Než se surfař naučí surfovat, musí věnovat hodiny a hodiny tomu, aby poznal a pochopil oceán, musí překonat neskutečné úsilí, jen proto, aby se mu dokázal přizpůsobit, musí ho přijmout, přestat s ním bojovat, ale ne proto, že to chce oceán, ale protože on sám po tom touží a že ty nekonečné minuty pod vodou, kdy nemá ani tušení jestli se ještě někdy znovu nadechne za to fakt stojí. Až se naučíme přiznat svojí sexualitu a vidět skutečnost se všemi jejími souvislostmi, ucítíme to samé co cítí surfař, když chytne svojí první vlnu a ten pocit už budeme chtít mít navždy. Naučíme se potom zdokonalovat, najdeme si čas trénovat. Možná taky přestaneme žrát mrtvoly a nebo si aspoň začneme připouštět že je žereme a tím pádem jich budem žrát o něco míň. Se svým partnerem taky začneme zase prostřednictvím různých odborných knih, pracovišť, akcí či kempů hledat společnou řeč v oblasti, která je pro partnerský život tak důležitá a zjistíme, že neexistuje nic krásnějšího než přijmout sám sebe a svůj živote úplně se vším co v něm je. <3