Příspěvky

Co kdybych zabila svého psa?

Obrázek
Tracy je po mém boku téměř nakaždém kroku. Večer se ke mě tulí v posteli a často spolu jenom tak bezstarostně běháme po louce nebo na parkovišti mezi auty. Miluji ji z celého svého srdce. Jenže je to fér? Teď ji mají operovat oči a operace bude stát nějakých pár tisíc. Kvůli jídlu pro ní umírají další zvířata a já se ptám, proč? Kdo určil, že Tracy bude žít po mém boku a ostatní živí tvorové budou mít části svých těl v její misce a na talířích lidí po celém světě? Přemýšlím co by se stalo, kdybych Tracy zabila. Kdybych připravila pro svého psa přesně takovou porážku, jaká se provádí prasatům. Ušetřila bych peníze za operaci očí a ještě k tomu bych se docela proslavila.

Asi bych pak musela rovnou zabít sebe, ale jako malá jsem si přála být v televizi aspoň přikrytá černým pytlem, to si dodnes pamatuju. Tak by se mi aspoň splnil můj dětský sen. No, škoda, že ten sarkasmus ani není stoprocentní. Někde ve mě je hlásek, který jakoby volal, tenhle život je pro tebe moc těžký, nezvládáš to t…

Člověk nebo zvířátko?

Obrázek
Mezi stále rychleji rostoucí komunitou lidí, jež nekonzumují ani jinak nevyužívají produkty pocházející z "živočišné výroby" pozoruji nepříjemný nešvar.  Velmi mnoho lidí se vyjadřuje zle o dalších lidech. Nadávají jim a utvrzují sebe a ostatní v tom, že lidé jsou to nejhorší co planetu Zemi potkalo. Oddělují lidi od zvířat a zatímco zvířata do jediného milují, přijde mi, že lidi nenávidí. Myslím si že tento pohled je pro planetu Zemi stejně nebezpečný, jako pojídání těl mrtvých zvířat. Oddělovat člověka od zvířat a stavět jej do jiné řady je z mého pohledu hloupé. Lidé jsou zvířaty. Jsme prostě jedním z mnoha a mnoha miliard druhů zvířat, ať se nám to líbí či ne. Nejsme tady pro zvířata stejně tak, jako zvířata tady nejsou pro nás. To že se člověk naučil jak téměř všechny zvířata zlikvidovat a zabít neznamená, že není jedním z nich. Umíme mluvit a ryby umí žít ve vodě, umíme stavět letadla a ptáci umí létat, umíme stavět sídliště a pavouci umí spřádat sítě, umíme vyrábět j…

Dětská cesta

Obrázek
Je normální že děti nechtějí ve všem poslouchat své rodiče a stejně tak je normální, že dospělý lidé neposlouchají další dospělé. Na tom není nic divného. Dviné ale je, že například takové Google mapy posloucháme na slovo pokaždé když se ocitneme na neznámém místě. Jak to, že Google mapy posloucháme a ostatní lidi ne? Podle mě je to proto, že lidé kolem nás se nám často snažili vnutit, že ta cesta, kterou nám ukazují je jediná a že neexistuje žádná jiná a my jsme se znovu a znovu utvrzovali v tom, že to jde i jinudy. Navíc ti krajně sobečtí lidé náš často s naprostou samozřejmostí poslali úplně na druhou stranu a nám trvalo potom strašně dlouho než sme si to uvědomili a ještě déle, než sme se vrátili zpátky.  Proto prosím pěkně všechny rodiče, pedagogické pracovníky, vychovatele a další lidi pracující s dětmi. Nediktujte jim kudy vede JEJICH cesta, ani Google mapy někdy neznají tu nejlepší. Pokud máte perfektní znalost a víte velmi dobře, že některá z cest, které znáte by mohla vést …

Vánoce

Obrázek
Otevírám oči. Pálí mě čelo, ale tak strašně moc, že skoro ani nevidím. Snažím se otočit, ale nejde to. Chci plavat dopředu, narážím, zkouším to znovu a znovu  narážím do těl ostatních kteří jsou tu se mnou. Musí nás tu být desítky. Není toho moc vidět. Pálí, tak strašně mě pálí hlava. Nevím kde jsem, nemohu se moc hýbat a přestávám pomalu dýchat. Nevím, opravdu nevím co se děje. Co se stalo, kde to jsem, snažím se orientovat. Nejde to. Nevzdávám se. Zaberu a máchnu silně ploutví. Ano, prorazila jsem ta těla ryb co jsou tu se mnou, jde to, chce to vynaložit velké úsilí ale jde to. Jsem na trochu jiném místě. Tady se dá víc dýchat. Au, zase ta hlava. Už aspoň trochu vidím. Kde? Kde to sakra jsem? Co se stalo? Zase zabírám plnou silou a podaří se mi dostat až nahoru k hladině. Wow. Tady se trochu lépe dýchá. Asi je to tím, jak sem někdo strká tu kovovou věc, která mě teď tak těsně minula. Uff. Sakra kde to jsem, co se to děje? Proč nemůžu plavat? Proč je nás tu tolik, tolik nás přeci ni…

Možná jsme na svět naštvaní jenom proto, že trávíme svůj čas s nesprávnými lidmi

Obrázek
Když mi bylo 12 začala jsem svůj nesouhlas s názory rodičů dávat najevo stylem svého oblékání, později záškoláctvím a ještě o chvíli později alkoholem a trochu  taky těmi drogami. Tak nějak jsem nepochopila, že je i jiná možnost. Že na světě je víc než 7 miliard lidí a že to, že nemám stejné názory na svět jako moji rodiče, nic neznamená a že mohu pracovat na tom, abych z domu co nejdříve odešla a zařídila si život svůj vlastní, ve kterém budu spokojená bez ohledu na to, co na to naši řeknou. Namísto toho, abych šla na brigádu, kterou mi táta zakazoval - on to myslel dobře, chtěl abych se učila, ale nevědomě tak zvyšoval mou závislost na něm - jsem chodila s kámošema kalit a hulila sem. Peníze od našich sem utrácela za alkohol a cigarety. Můj život se tak strašně zabrzdil.

Začalo mi připadat normální být na někom závislá a tak není divu, že jsem si našla muže, který mi poskytl byt i auto a já jsem od našich plynule zakotvila u tohoto muže. Po něm následoval další a ten mi mou osobnost…

Co s tím?

Obrázek
Když sem nejedla jenom maso ještě to šlo, nebylo tak hrozný jít do obchoďáku, protože pohled na zabalená mrtvá těla trval jen několik vteřin a většinou stačilo otočit hlavu na druhou stranu od pultu s "lahůdkami", ten smrad kořeněných a jinak uměle a chemicky zpracovaných mrtvých částí obyvatel naší planety to šlo taky nějak přežít, když to nebylo tak často. Jenže přechod na stravu, kdy může mít člověk otevřené oči naplno, jo tak to je teprve něco, to fakt stojí za to... 
Dřív to bylo v pohodě, bylo to tak strašně snadný, prostě sem přestala kupovat gumový bonbony kvůli želatině, chňapla sem vedle v regálu po snickersce, nebo banánu v čokoládě a bylo. No, jenže teď?  Teď to dost dobře nejde. 
Neříkám, že přestat jíst maso se mi povedlo ze dne na den, taky to byl proces a ta zrůdnost kterou "masnej průmysl" skrývá se mý mysli začala odkrývat také až s bezpečným odstupem, ale to mléko a další produkty ze zvířat, jak tohle udělat? 
Jak zůstat klidným, milujícím a vyr…

To je strašný tahle doba!

Obrázek
Věta kterou slýcham snad každej tejden minimálně jednou. Nevim co bysme si přáli, jestli žít za války, nebo třeba v pravěku, kdy se naši předci museli každou chvíli strachovat, že je něco sežere. 
Tahle doba neni na hovno. Vztahy nejsou povrchní, je to naše myšlení, co nám tuhle dobu dělá tak děsivou. Ne nevyhyneme za sto let a ne nezabijou nás muslimové. Nevím co všichni chceme, ale vím jistě, že strach to není. 
Blbý je že čím víc strach nechceme, tím víc mu dáváme energie a on potom prostě je. Co takhle se na to vysrat a prostě jenom žít?


No a co když je partner na hovno? A rodina? Co potom? Je přeci snazší to hodit na někoho jinýho, že nám ten život nefunguje...
Já mám teď nový kolo, když na něm hodně jezdim (rozuměj sem s ním hodně), tak začne tu vrzat, tu skřípat, tu divně cvakat a tak. Je to kolo za dost peněz, takže mi to fakt neni u prdele. 
Navíc sem si ho vybrala a mám ho (i přesto že je to věc) fakt ráda, protože mi dost často zachraňuje řiť, když se na trailech hrnu do n…