sobota 21. října 2017

Co s tím?

Když sem nejedla jenom maso ještě to šlo, nebylo tak hrozný jít do obchoďáku, protože pohled na zabalená mrtvá těla trval jen několik vteřin a většinou stačilo otočit hlavu na druhou stranu od pultu s "lahůdkami", ten smrad kořeněných a jinak uměle a chemicky zpracovaných mrtvých částí obyvatel naší planety to šlo taky nějak přežít, když to nebylo tak často. Jenže přechod na stravu, kdy může mít člověk otevřené oči naplno, jo tak to je teprve něco, to fakt stojí za to... 

Dřív to bylo v pohodě, bylo to tak strašně snadný, prostě sem přestala kupovat gumový bonbony kvůli želatině, chňapla sem vedle v regálu po snickersce, nebo banánu v čokoládě a bylo. No, jenže teď?  Teď to dost dobře nejde. 

Neříkám, že přestat jíst maso se mi povedlo ze dne na den, taky to byl proces a ta zrůdnost kterou "masnej průmysl" skrývá se mý mysli začala odkrývat také až s bezpečným odstupem, ale to mléko a další produkty ze zvířat, jak tohle udělat? 

Jak zůstat klidným, milujícím a vyrovnaným člověkem, když teď je to utrpení skutečně už úplně všude? Jak se můžu usmívat na své známé, na svou rodinu, když jsou to oni, kdo mi neustále opakují, že to jsem já kdo není normální? Kdo je přehnaný, nebo extrémní? Nebo snad ještě lépe - povrchní? Lidé dokola opakující věty "veganství nic nezmění, když je tady ještě nedodržování lidských práv kvůli technologickému průmyslu a oděvnictví, když chceš něco měnit, měla bys měnit všechno, ne jen část". 

Proč to říkají lidi, kteří nemění vůbec nic? Proč to, že já se zrovna teď nechystám mít fairphone a doposud jsem nenavštívila etikbutik je větší prohřešek než to, že to neudělali ti, kdo každý jeden den do sebe bezmyšlenkovitě ládují těla mrtvých živočichů, nebo produkty zneužívaných matek? 

Kvůli své práci jezdím často mimo Prahu. Za těch 20 dní, kdy jsem tak radikálně změnila svůj jídelníček jsem byla několikrát hlady, jelikož opravdu jsem z velké části líná a z další velké nezodpovědná. Neumím si tedy zatím jídlo připravovat ani plánovat dopředu. Bohužel je to vykoupené velmi draze. Jsem kvůli tomu nucená chodit do obchodů, které se nachází v místech, kam jezdím. V těchto obchodech musím pročítat etikety. Bohužel ve velké většině z nich se doopravdy nenachází byť jedno jediné  jídlo, které by neobsahovalo utrpení. 



Skoro ve všech malých lokálních obchodech, které jsem teď za těch 20 dní navštívila nebyla jedna jediná potravina, kromě ovoce a zeleniny, jež by neobsahovala vejce, nebo mléčné výrobky. Bože můj jak je tohle možné? Jakto, že jsme tak strašně trapně závislí na tomhle nechutně bolavým průmyslu? Proč každá jedna potravina kterou potkám, ať už v ústech svých kolegů, známých nebo obchodech obsahuje tohle svinstvo, když už to prokazatelně, vážně a skutečně je naprosto a totálně zbytečný? Proč je za extrémnější považováno jíst vynikající rostlinnou stravu, než jíst něco, co obsahuje násilí a zneužívání nevinných bytostí? Proč musí člověk ve 21. století obhajovat něco tak přirozeného jako je touha žít a nechat žít?
Nalezení odpovědi na otázku CO S TÍM beru jako svou povinnost, která je přirozeným pokračováním mého rozhodnutí, které odstartovalo zhlédnutí tohoto dokumentu.






středa 27. září 2017

Intuice


Jo jo slovo, které všichni známe všichni víme, že zcela určitě nějakou tu intuici máme, ale už nám někdy někdo řekl, že je to třeba úplná blbost? Dneska jsem se zeptala svý intuice kdo je. Neodpověděla mi...

Ne, nejsem magor, teda aspoň to nemam ještě nijak formálně orazítkovaný, mám normálně vejšku, práci a žiju tak nějak v mainstreemové společnosti celkem přijímána svým okolím. Přesto na mě moje "intuice" mluví. No a to co říká, to fakt lecky vůbec není hezký. Dnešní příklad hovoru mé "intuice" ke mě:
"No ale to mu nemůžeš věřit, on ti neříká pravdu, zaseknout se takhle v půlce věty, to není normální, něco Ti tají, určitě Ti něco tají. Věř mi já to s tebou myslím dobře. Přeci je to divné, že nakousne dívčí jméno a potom nedopoví větu, to je divné, nemůžeš to popřít, on není člověk kterému můžeš věřit, věř MĚ!!!"
No milá "intuice" šlo ti to dobře, ovšem až do okamžiku kdy jsi dostala přímou otázku. Otázku lepší než miliony pochybností a přistoupení na tvou hru. Řekla jsem Ti: "Dobře, ale kdo jsi?" A vtu chvíli nastalo ticho. Hrobové ticho. Vztek, nejistota, rozčilení, všechny pocity byly pryč, v srdci žádná bolest a odpověď, kterou mi měla intuice dát? Odpoveď nikde...  V hlavě se mi najednou zastavil proud všech těch možných nesmyslných myšlenek. Chvíli jsem se soustředila, jestli náhodou někde neucítím nějaký náznak odpovědi, ale ta skutečně odnikud nepřišla.

Že bys ty intuice byla vlastně jenom mé emoční tělo jak o tom píše Eckhart Tolle? Že bys vlastně vůbec nebyla ničím podstatným jen mými zkušenostmi, kteté věru v mém životě nebyly zrovna dvakrát příjemné? Že bys byla jen sbírkou všeho zla, které jsem v životě napáchala a promítalas mi mé vlastní hnusné činy z minulosti do přítomnosti?

Wow no možná fakt jo.



Jak jinak bych dokázala vymyslet tolik hnusných scénářů, kdybych je sama jednou neprožila? Jak jinak bych mohla být tak plná pochybností, kdybych neměla s pochybnými situacemi vlastní zkušenosti?

Začíná se mi víc než kdy jindy opravdu zdát, že to co člověk dává světu dostává zpět. Že naše jednání a chování TEĎ útváří způsob našeho přemýšlení v budoucnosti, (pozn. pro pokročilé čtenáře - až dokud se nenaučíme žít v přítomnosti).

Myslím, že dodnes jsem ve svém životě velmi špatně zacházela s pojmem intuice. Možná jsem totiž naprosto přeceňovala něco, co by šlo snad výstižněji nazvat pochybnostmi, každopádně jsem dneska přišla na to, že tyhle moje stavy, ať už je to kdokoli, kdo to na mě tam někde uvnitř mě mluví... Nejsou o nic horší stvůrou, než by byl můj partner, kdyby mi skutečně lhal, jak mi napovídala.
Kdyby to se mnou tahle moje milá intuice totiž myslela dobře, neokrádala by mě o přítomný okamžik vytvářením emocí, které mi nedovolí soustředit se na krásu života přesně a právě v tomhle nejdůležitějším okamžiku, vlastně v jediném okamžiku kdy žiji, V PŘÍTOMNOSTI.

 05.10. 2017 jsem se s Petrem rozešla. Zatím toho nelituji. Udělala jsem to dle postupu, který vlastně tak nějak předchází pozdějším výčitkám. Pokusila jsem se to co mě trápilo nejpve změnit, když to nešlo, tak jsem se to pokusila to přijmout, ale to mě taky nešlo i když jsem se snažila, ale moc jsem se trápila, mé srdce, to přijmout prostě nechtělo, no a tak jsem odešla. Myslím, že jsem udělala dobré rozhodnutí ať už má intuice byla správná či ne, náš vztah nebyl protkaný respektem, vzájemnou důvěrou, podporou, porozumněním, ani láskou. Jediná cesta dál byl rozchod... ×

čtvrtek 27. července 2017

To je strašný tahle doba!

Věta kterou slýcham snad každej tejden minimálně jednou. Nevim co bysme si přáli, jestli žít za války, nebo třeba v pravěku, kdy se naši předci museli každou chvíli strachovat, že je něco sežere. 

Tahle doba neni na hovno. Vztahy nejsou povrchní, je to naše myšlení, co nám tuhle dobu dělá tak děsivou. Ne nevyhyneme za sto let a ne nezabijou nás muslimové. Nevím co všichni chceme, ale vím jistě, že strach to není. 

Blbý je že čím víc strach nechceme, tím víc mu dáváme energie a on potom prostě je. Co takhle se na to vysrat a prostě jenom žít?


No a co když je partner na hovno? A rodina? Co potom? Je přeci snazší to hodit na někoho jinýho, že nám ten život nefunguje...

Já mám teď nový kolo, když na něm hodně jezdim (rozuměj sem s ním hodně), tak začne tu vrzat, tu skřípat, tu divně cvakat a tak. Je to kolo za dost peněz, takže mi to fakt neni u prdele. 

Navíc sem si ho vybrala a mám ho (i přesto že je to věc) fakt ráda, protože mi dost často zachraňuje řiť, když se na trailech hrnu do něčeho co neumim.
Když cvaká a vrže, nenadávám mu. Prostě a jednoduše zajedu do klidu a věnuju mu svojí pozornost dokud nezjistim kde přesně vrže a čím by to mohlo být. Když na to nemůžu přijít, někoho kdo jezdí dýl, se zeptám. Často je to jenom maličkost, kterou, protože to sama zatím neumím mi pomohou opravit známý, někdy je to větší problém a vyžaduje větší investici, jak finanční tak časovou. Ale nevadí mi to. Mám ho ráda, chci na něm zase o víkendu jezdit, takže tu péči a pozornost si prostě zaslouží.


Znám mnoho lidí, kterým sou věci u prdele. Blbý je, že často na nich pozoruju, že ke vztahům s lidmi přistupují podobně. Potom ale zase znám spoustu lidí, kteří o své věci pečují s tou největší vášní a trpělivostí a na vztahy s lidmi stejně rezignují. 

Co to skloubit? Co když začne něco vrzat, nebo skřípat ve vztahu, co si vzít svého partnera stranou od lidí, dívat se mu do očí, jež jsou branou k problému, držet jej za ruku a naslouchat mu odkud to skřípání přichází? Jo jasně, je snazší zajet za vysmátou milenkou, jít se vožrat s bandou kámošů, nebo zajet do bordelu, jenže to znamená, že za chvíli se nám vztah (stejně jako kolo, které zahodíme špinavé do garáže) rozbije. A svět, ta dnešní zkurvená doba, bude zase na hovno.

Přitom stačí tak málo...


Často se mi stává, že když se svěřím se svým problémem, lidé, kteří by mi měli být nejblíže, řeknou, že je to blbost a že to moc řeším, že se vlastně nic nestalo. No zkuste představit podobný postup třeba s autem, nebo s kolem, nebo s jakýmkoli nástrojem, který používáte a je drahý na to abyste ho mohli jen tak zahodit.

Zkuste takovému nástroji, když na vás začne blikat kontrolka, že něco není v pořádku říci že je to blbost a ať to neřeší, že se přece nic nestalo. Myslíte, že se tím spraví? No dost těžko. Lidé jsou ještě komplikovanější než stroje, tak proč si myslíme, že něco tak trapného může lidem pomoct?

Pokud problémům člověka nerozumíte, zkuste googlit, nebo s ním zajeďte do servisu (psycholog, kouč, terapeut...). Často ale, narozdíl od věcí s člověkem stačí jen být, dát mu svou pozornost, čas, úsměv, vyjádřit mu  podporu a pochopení a on se na rozdíl od věcí možná už za pár minut sám opraví...

O vztahy se prostě musí pečovat, fakt to neni tak, jak to říkaj v pohádkách, že si vyberete toho pana nebo paní úžasnou a budete šťastní až do smrti. Výběr partnera je hodně zodpovědná záležitost a i tak je to pouhý začátek cesty.

Žádné auto vám nebude jezdit navždy a žádný vztah neprojde přes záruční lhůtu, nebudete li se o něj starat a naslouchat tichému zadrhávání. A ve chvíli kdy začnou fungovat naše vztahy, v té chvíli si konečně opravdu uvědomíme, že není čeho se na tom našem překrásném světě, v téhle dokonalé době bát.

pondělí 19. června 2017

Jak přežít, když maj ženský krámy

Já jsem vlastně nikdy moc nechápala, jakej je rozdíl mezi holkou a klukem. Když sem byla malá stříhali mě takzvaně "na kluka". Ačkoli jsem byla tátovo oblíbený dítě, nebyla jsem jeho oblíbená holčička. Jedny klučičí kalhoty dvoje kraťasy a dvě trička mi stačily docela dlouho. Šatičky od dědy z Kanady visely  ve skříni pro vzácné příležitosti tak dlouho, až sem z nich vyrostla a nikdy víc už po žádných šatičkách netoužila. Krátce po prvním sexuálním zážitku sem začla jíst prášky.


Až teď ve 26 teprve poznávám jak moc náročný je bejt tou opravdovou ženou, která má každý jeden měsíc krámy a každý jeden měsíc je tolik citlivá, že jediné co potřebuje je ležet v posteli, poslouchat hezká slova a nechat se hladit a objímat. 

Tohle období kluci, to trvá maximálně jeden týden  v měsíci. Já sem dřív taky nechápala "ty krávy" co furt řvou, žárlí, nebo sou nasraný. Ale prosím, nemusíte tomu rozumět, stačí když dokážete spolknout slova typu "Ježiš už zase řveš?" a věty začínající takto: "Ty jseš..." pokud nebudou formulovány nějak podobně, aby si z toho mohla vaše princezna vyčíst závěr, že je krásná i přes svůj strašný stav a že jí moc milujete. 

V tomhle období vás vaše slečna možná ještě, aby toho nebylo málo obviní ze spousty věcí, které jste nikdy neudělali a možná právě proto na vás bude tak naštvaná, nebo kvůli něčemu jinému, ale ať už je to úplně cokoliv, věřte tomu, že to rozhodně není důvodem těch strašných slov, která vypouští z úst a možná ani ne jejích slz. 

Prosím odpoštějte nám to, nemyslíme to tak. Nechceme vás zraňovat, jsme jen smutné a totálně ztracené v návalu hormonů a  vůbec ale vůbec nechápeme sami sebe, takže už vůbec ne vás. Tohle ale nevíme a ano, každý jeden měsíc si myslíme, že svět je špatně a potřebuje vyměnit, ne že jen potřebujeme odpočívat.



Kluci prosím, ať už vám vaše slečna v tomhle stavu řekne cokoliv, věřte, že ona trpí dvojnásobkem té vyřčené věty. Pokud vás v těhle stavech o něco žádá víc než tři periody za sebou, možná je to opravdu něco, co je pro ni důležité, pokud je to pro vás přijatelné, zkuste to změnit. Neberte si ale v jejích stavech nic osobně a prosím za nás všechny, nehádejte se s námi, když je nám takhle. Zkuste si napsat do kalendáře kdy ty stavy chodí a v těhle dnech nám naše slova, pokud jsou ošklivá, prominout. Uvidíte, že až to přejde bude vedle vás stát zase krásná a milá princezna, jejíž úsměv, vděk i srdce bude patřit jen a jen vám. 

pondělí 15. května 2017

Proč děti "zlobí"

Pořád jim říkáme co mají dělat, uděláme všechno proto, aby neopakovaly ty samé chyby co my. Motivujeme, vysvětlujeme, napomínáme, křičíme, trestáme a přesto nic nezabírá. Jak je to sakra možný že to ty spratci nechápou? 
Že dělaj přesnej opak toho, co po nich chcem? Jak je možný že porušujou naše zákazy? Copak nechápou že to s nima myslíme dobře? 

Ne... Nechápou...Nejsou našim majetkem a tudíž nejsou povinni skákat jak pískáme. Není jejich povinnost nás poslouchat, ale je v našem vlastním zájmu, abychom jim dokázali zprostředkovat tolik zážitků a zkušeností, aby dokázaly co nejdříve sami sobě a okolnímu světu, plnému nebezpečných nástrah a dokonalých krás, alespoň trochu porozumět. Mělo by být naším hlavním cílem, naučit se demonstrovat věci tak, aby naše děti byly schopny chápat, co se jim snažíme sdělit. Mělo by být tím největším přáním každého rodiče a pedagogického pracovníka, aby uměl děti vést tak, aby dokázaly objevit svojí vlastní cestu, která je bude hluboce naplňovat a je úplně jedno jak moc bude odlišná od té, kterou jsme si vysnili my. Je také  naprosto vedlejší, jak málo tomu, co si vybraly a co si myslí budeme rozumět, vždy můžeme na Internetu najít pomoc a pokud si naše dítě zvolí, že bude elektrikář, protože ho zajímají kabely, nemáme právo říkat mu že je "moc malé". Jediné co bychom v takových chvílích měli udělat je, sednout za komp a najít kroužek "malý elektrikář", aby dítě dostalo příležitost pochopit to, co ho na JEHO cestě životem zaujalo a měli bychom to stihnout nejlépe ještě  předtím, než začne strkat šroubovák do zásuvky, až budou rodiče v práci. Pomůckou nám může být fakt, že dítě vnímá duší a duše nezná NE, duše rozeznává jenom obrázky a tudíš jen to, co si dítě umí bezprostředně představit. NEsahej na to nebo se spálíš si, tak umí dítě pochopit jenom tehdy, pokud se už se spáleninou ve svém okolí setkalo, jinak musí dospělec sáhnout po jiném přirovnání. Duše totiž prostě, ať je nám to milé nebo ne... chápe jenom v obrázkách...

Není třeba omezovat se na to, co zajímá nás a v čem jsme dobří, naopak čím novější zájem našich dětí bude pro nás, tím větší šanci máme dozvědět se něco zajímavého, zažít něco nového a třeba najít své nové já.

 

Ve věku, kdy se v nich probudí ego a jediná zkušenost, kterou jim zrpostředkujeme bude "Je to pravda, protože sem to řek" a na jejich otázku budeme odpovídat slovy "proto", pak v tom lepším případě odsoudíme sami sebe k tomu, že dříve či později ztratíme jejich úctu, v tom horším z nich uděláme cvičené opičky, které nebudou schopné žádného hlubšího zájmu a budou nekriticky přebírat informace, které ve svém okolí uslyší a to nejen ty naše, ale třeba i takové, že "matka je úplně blbá a fotr debil..."

Učme děti, používat jejich vlastní mysl a intuici a nenuťmě je nekriticky věřit té naší naší, i když je to složitější a znamená to, že se musíme denně učit novým věcem z dlouhodobého hlediska je to ta nejsnažší cesta :-)

středa 26. dubna 2017

Jak sehnat čas

"Líběj se mi holky, mega rád si s nima píšu, vyměňuju sexy fotky a nejrači ze všeho s nima flirtuju naživo, ještě se mi nestalo, že bych se zamiloval do jedný a nevzrušovalo mě honit si u jiných. Když mam holku tak s jinejma nespim, ale tohle mi prostě dělá dobře a fakt na tom nemám potřebu nic měnit. Pokud chceš, můžeš si číst, co jim píšu, co jim říkám, můžu ti vyprávět co cítím u toho když jim chválim jejich novej parfém, nebo vymakaný břicho z posilky, ale dělat to v dohledný době asi nepřestanu a když přestanu, protože tě budu mít plnou hlavu i koule, tak to s největší pravděpodobností bude jenom na chvíli, než mi to zase začne bavit. Sem typickej požitkář a měnit se nechci. Pokud si myslíš, že by ti to mohlo vadit, raději na druhý rande nepůjdeme, souhlas? Jestli si s tim v pohodě, počítej, že časem budu chtít trojku a jiný psychicky ještě náročnější experimenty, jestli si žárlivá, tak bysme měli jít domů, jestli ne, na oplátku, si můžeš samozřejmě vybrat do trojky koho chceš sama a volit si další cesty sebepoznání v sexuální oblasti. Já sem svý předsudky vzdal už dávno. Sex, užívání si a materialismus je pro mě zkrátka na prvním místě."

Šli byste na druhý rande? Ne? Nevadí, existujou i jiní kluci, kteří by všechno popsané považovali za naprostou povrchnost, nechutnost a ztrátu času. Pravděpodobně hledáte jinýho partnera. Dvě minuty upřímného utrpení a šoku na prvnim rande vám ušetřilo pár let trápení a vašim případným společným dětem celoživotní traumata  z vašich věčných hádek a nedůvěry ve vztahu.

Až tak mocná je upřímnost, jenže se bohužel nějakou nešťastnou náhodou stalo, že nám přijde urážející, trapná, divná až nechutná... 

Rozdíly neexistují jen mezi různými národy a společenstvími, existují u každého z nás a naším cílem by mělo být do vztahů s lidmi vstupovat na základě jasně stanovených priorit. 

Někomu se prostě líbí obdiv ostatních, je rád středem pozornosti, dělá mu to dobře. Jinému ne. Jo samozřejmě, že se to může změnit, ale vždycky jen a pouze díky vnitřním pohnutkám daného člověka, nikdy ne kvůli vám a to ani když se postavíte na hlavu, nebo budete každej měsíc tři hodiny plakat zavření na záchodě.

Pokud chceme celoživotní oddanost a sexuání věrnost, tak by to ten druhý měl chtít taky, pokud chce něco jiného, pravděpodobně si moc rozumnět nebudeme, ale proč na tohle zjištění čekat dvacet let a mezitim si nalhávat že se ten druhý určitě už brzy změní? Na co ztrácet čas, vytvářet si na takovém partenrovi závislost a obětovat to nejcennější co na světě existuje - sebe?

Existují prostě různé životní etapy a když náš vyvolený teď aktuálně prožívá období, které se našim hodnotám ani neblíží, je jen na nás jestli to chceme tolerovat, k tomu abychom se mohli rozhodnout, to však musíme vědět. Je proto na čase začít se učit pro nás Čechy, velmi neobvyklou věc: upřímnost...

"Mám tři nejlepší kamarády, se  kterými jsem vyrostl a kdybych musel položil bych za ně život. Ostatní lidé v mém životě, kromě mé rodiny, jsou jen známí a mění se to dost těžko. Povrchní vztahy jsou pro mě ztrátou času. Sexuální narážky a flirtování v mém životě nemá místo, buď s někým chci vytvořit důvěrný vztah, ze kterého může vzejít vztah sexuální a nebo nechci, nic mezi tím pro mě neexistuje. Pokud jseš dívka, která hledá pobavení, miluje divoké večírky plné alkoholu, osahávání a nechutných narážek typu: "máš fakt sexy zadek", bude lepší když na druhé rande nepůjdeme"

Život je tak jednoduchý právě díky daru komunikace. Nechápu proč každý jeden z nás více nepracuje na odstranění lži, přetvářky, neupřímnosti a zastavení vytvářerní zbytečných domněnek...

neděle 5. března 2017

Neříkat všechno není lež?

Současná psychologie definuje asi devět druhů lži od polopravdy, přes zamlčování až po lež dětem, nebo lichotku. Přesto si hodně lidé myslí, že lež je jenom vědomé říkání jiného příběhu, než který se skutečně stal.  Lží je ale i vědomé neříkání určitých věcí. Lidé jsou obdařeni řečí.  Komunikace je jedním z nejsilnějších nástrojů, který mohou lidé používat k tomu, aby se dostali do fáze naprostého pochopení a porozumnění, přesto je to právě neschopnost správně komunikovat, která nás lidi vede k tomu, že se nenávidíme a že si nedůvěřujeme. 
Nebudu tady psát o té nejprimitivnější formě lidí co podvádí své manželky, spí s vdanými ženami, nebo lžou svým rodičům i přátelům, ale definuji další formu poznání, kterou jsem na své cestě životem učinila. 
Včera jsem se bavila s velmi otevřeným a docela spirituálně pokročilým člověkem. Zmínil se o důležitosti a významnosti pravdy. Tenhle samý člověk, však ihned v zápětí definoval neříkání všeho jako něco jiného než lhaní. Bohužel nevím, jestli tahle forma pochopení je o poznání výše a tedy nad mé prozatímní chápání a nebo je to fáze, kterou já jsem přeskočila díky svým mega významným životním zkušenostem, na základě kterých nebylo třeba tuto fázi znovu prožívat. Každopádně pro mě je (nevím jestli zatím, nebo vůbec) neříkání všeho úplně stejnou lží jako říkání hoven, který mají skrýt hnusnou skutečnost a hned vysvětlím proč. 
Můj táta má kromě mě a bráchy ještě dvě dcery. Nikdo mi to neřekl až do mých osmnácti let, kdy jsem na to přišla omylem, když sem si půjčila tátovo telefon. V tý době už sem byla hoodně významnej ignorant, takže to se mnou ani nehlo. V zápětí jsem se dozvěděla, že celá má rodina, brácha, babička, sestřenice a další, to dávno vědí, mě to údajně nikdo neřekl, aby mi neublížili :D :D :D. Nadostala jsem právo rozhodnout se jestli si nechám ublížit, bylo rozhodnuto za mě. Neměla jsem žádné právo rozhodnout o svém vlastním chápání vzniklé komplexní situace, bylo mi odebráno právo být smutná, zklamaná, ublížená, bylo mi odebráno právo na emoce, vzniklé s touhto náročnou situací. Lidé, kteří mě měli rádi, rozhodli za mě, co je pro mě nejlepší. Lidé, kteří mě měli nejraději, byli těmi, kdo mě nejméně znali a kteří mi nejméně důvěřovali. Tahle lekce je extrémním pojetím toho, že neříkat všechno je lež, aspoň pro mě jo. Je to lež, která bere člověku právo na vlastí emoce. Je to lež v rámci které si cizí člověk hraje na boha: "Neřeknu mu to, abych mu neublížil" - člověk který se takto rozhoduje si myslí, že ví, že dané sdělení by druhé osobě ublížilo, Jenže... Co znamená ublížilo? Že by daná osoba byla smutná? Že by byla naštvaná? V případě puberťáka, že by se urazila? V případě partnera, že by odešel?
Tenhle přístup rodičovské super ochrany před ublížením ve  mě postavil zeď dávno předtím, než sem se tohle dozvěděla. Když mi zemřel děda, nebyla jsem asni na chvíli smutná. Ještě ani ve dvaceti jsem neuměla prožívat emoce a vyznávala jsem názor, že dokud mi všechno bude u zadku, budu šťastná. Tohle je to, co rodiče chtěli? Nikdy mi neublížit, abych mohla bejt přesvědčená o své vlastní neohroženosti a nadosmrti úplně bezcitná svině? Pokud jo, tak se jim to málem povedlo, ale znám je a vím, že to v životě měli oba dva těžké, takže díky tomu, že sem tu svojí zeď nakonec postupně zbourala vím, že to ani jeden z nich neudělali záměrně a dělali to s tím nejlepším vědomím a svědomím. To není omluva toho co udělali, to je pouze výraz pochopení.
Ten, kdo se rozhodne jakoukoli informaci zatajit, není podle mě dostatečně smířený se svým vlastním chápáním sebe sama. Bojí se reakce druhých, protože jim dal schopnost, aby svým názorem na něho ublížili jemu samému. Takový člověk se stále něčeho bojí. Ať už je to odmítnutí, nebo vztek, či úplný odchod  osoby, kterou se rozhoduje nesdílením "chránit".
Tohle je sobectví a ne ochrana. To je ubližování a hlavně více než druhým, je to ubližování sám sobě, proto se na svou rodinu nezlobím, peklo, které si sami přichystali, tím, že se rozhodli nesdelit nepříjemnou pravdu, není nic hezkého... Pokusím-li se nesdělit informaci o které si myslím že by mohla druhému ublížit, musím pořád dokola myslet na to, jestli se to ten druhý nedozví. Ubližuji tedy nepřímo druhému, ale úplně totálně přímo masochisticky ubližuji sobě, odsuzuji se k životu v úzkosti a obavách. Udržování druhých v nedostatku informací s cílem udržení jejich pozitivního obrazu o nás je prostě blbost.
Jenže co když je to třeba maličkost? Co když je to třeba tak, že se nám někdo líbí tolik, že na něho nemůžeme přestat myslet? Zaslouží si náš partner, abychom to věděli? Vždyť mu to ublíží, když mu to řekneme. NO... a nebo vznikne komunikačně náročná situace. Partner na nás začne třeba řvát (pokud máme tento typ vztahu) a obviní nás z nevěry, sobectví, z toho, že už pro něho nejsme dostatečně atraktivní a ze spoooousty dalších nepříjemných věcí. Jenže, když se nebudeme s těmahle obviněníma ztotožňovat a vše pečlivě vysvětlíme a partnera ujistíme, že to tak vůbec není a že ho milujeme celým svým srdcem a proto mu říkáme pravdu o svém vnímání reality, potom to ten partner za delší či kratší čas bude schopen zpracovat, samozřejmě, že bude chvíli smutný, ale třeba potom začne chodit běhat, nebo do posilovny a nebo díky tomu, že sme se nebáli postavit sebe i jeho před náročnější situaci, získá o level vyšší sebevědomí  a třeba pozve ten objekt našeho sexuálního zájmu na společné víno... 
Svět je úžasné místo k bytí, není potřeba si život zde komplikovat podléháním strachu.